5 znamení, že se nám otevírá třetí oko aneb Jak se propojit s intuicí.

09.05.2021

Když jsem před dvěma lety psal knihu Cítit rozumem, myslet srdcem, byl jsem obezřetný. Je totiž o karmě ve vztazích. O tom, proč potkáváme konkrétní partnery, případně proč se stejné typy v našem životě opakují, co nás mají naučit, jaké břímě si neseme životem. Udivilo mě, jaké velké množství čtenářů má o karmě povědomí. Osmělil jsem se. Před rokem jsem se v knize Čtyři prány štěstí dotkl tématu niscaly, světa za tímto světem, energetického prostředí, které nelze vidět, pouze nacítit, které nelze navštívit hmotně, ale přesto z něj sát sílu nebo určité vědomosti.

Znovu mě překvapilo, kolik čtenářů ví o moci Tvoření. A ti, kteří některé jevy spojovali s "náhodou", "zázrakem", rychle pochopili, že všechno má svůj smysl a zapadá jako dílek do přesné mozaiky, jen někdy potřebujeme nadhled a odstup - jako v obrazárně: když nerozumíme detailu v malbě, musíme o krok ustoupit od plátna a pochopíme souvislosti.

Dnes, protože se do tisku chystá moje nová kniha o spřízněných duších, se odvažuji na ještě tenčí led. Uvedu Vás do říše intuice, protože tu potřebujeme k rozpoznání správné cesty nebo správných lidí ve svém životě. A tu intuici všichni máme. Jen ji přehlížíme.

Intuice je přírodní dar. Říká se mu také vnitřní hlas nebo třetí oko. Na pojmu nezáleží, v principu jde o totéž. Protože na pojem intuice narážíte i vy, kteří čtete můj magazín FC (zejména nové vydání Jak překonat pochyby), dovolte, abych začal od píky.

Co je třetí oko

Na úvod zbytečná otázka: Jak důležitý je zrak? Odpovědět lze čísly: 80 procent podnětů získáváme z očí. To však neznamená, že když oslepneme, ztratíme citlivost. Naopak se ztrátou zraku (nevidomí vědí, ale my to můžeme poznat, když se na delší dobu ponoříme do tmy) se zvýrazní jiné smysly. Ano, těch 80 procent vjemu se neztratí, ale o to víc pak slyšíme, cítíme, navnímáme ostatními smyslovými orgány. A to nejen těmi pěti, které nás učili ve škole: kromě zrakem sluchem, čichem, chutí a hmatem.

To všechno jsou totiž racionální smysly. Jenže člověk má nejen ratio, tedy rozum, nýbrž i cit. A cit má také své smyslové navigace. Intuice patří k nejznámějším. Je to náš "stínový zrak". Díky intuici jsme schopni vidět víc, když své oči zavřeme. Ano, říká se jí třetí oko.

K pochopení intuice tak musíme změnit pohled na zrak. Ten fyzický (vnímání hmoty) nám zprostředkovávají dvě "vnější" oči. Nefyzický svět (energetický) ale dokážeme nacítit jen okem "vnitřním". Přičemž někdy energie prozradí o člověku víc než jeho zevní přetvářka.

Dělba práce u tří očí

Vnější oko rozeznává barvy, tvary, dokáže vidět svět v plné hmotné kráse. Umí rozlišit fyzický půvab od takzvané ošklivosti. Nutí rozum přemýšlet o tom, co vidíme. Ano, díky dvěma zevním očím se obracíme do sebe, spatřené obrazy si uvnitř mysli vykládáme a probouzíme i své vnitřní, duševní oko.

Vnitřní oko umožňuje vidět za věci hmotné, je schopno vidět v čase, představit si děje v minulosti nebo naši vlastní budoucnost a karmu (dohlédnout za události, které se nám v hlavě honí a které nás svádějí něco udělat - viz magazín Jak funguje představivost), ale také prokouknout jiného člověka, ještě než promluví, respektive poznat jeho faleš či lež, dříve než aby nás o ní přesvědčil svými neodpovídajícími činy. Cítíme to.

Aby bylo jasno: Vnitřní oko není žádné šarlatánství. My všichni dokážeme vidět to, co se ještě nestalo (jak nás něco může bolet) nebo už proběhlo (jak nás něco bolelo). Umíme spatřit důsledky svých činů ještě dříve, než je uskutečníme. Umíme navnímat lidi, mít z nich pocit, a to už z jejich výrazu, gest nebo dojmu, zkrátka ještě než se slovně projeví.

To všechno jsou střípkové projevy intuice.

Historie

Podle pověsti bylo i toto třetí oko zpočátku viditelné. Měli jsme ho ve středu čela. Člověka však o něj prý připravili mýtičtí vládci, aby byl poslušnější, krotší, více poslouchal a méně individuálně uvažoval - a hlavně si nekladl otázky: Podřizuji se správným lidem? Proč to dělám? K čemu to povede? Ale to mohou být samozřejmě povídačky. Pojďme k faktům.

Vědci možnou historickou existenci dalšího oka u člověka dlouho popírali. Neměli pro něj žádný hmatatelný důkaz. Poté však objevili v mozku záhadnou žlázku. Nazvali ji odborně epifýza, šišinka mozková. Mnohé je udivilo. Zjistili, že tato malá žlázka fatálně ovlivňuje metabolismus těla a vykazuje nepochopitelné funkce. Vystavená světlu dokáže reagovat na vizuální podněty podobně jako běžný zrak. Jenomže proč, když je uvnitř hlavy a nikdy světlo nespatřila? Nebo snad ano? "Jako by šlo o nějaké zakrnělé oko," zarazili se vědci.

Zdůrazním však klíčové slovo. Reaguje podobně jako běžný zrak. Ne stejně.

Epifýza totiž umí mnohem víc než běžný zrak.

Co dokáže třetí oko

Kdo četl mé knihy Cítit rozumem, myslet srdcem a Čtyři prány štěstí, kterými začíná série mých knih zaměřených více na to důležité, co pouhýma očima nelze vidět, a přesto to k dobrému životu a vztahům potřebujeme, vybaví si možná termín molekula duše.

Epifýza totiž kromě jiného pomáhá vylučovat právě tuto látku, odborně zvanou DMT (ale jinak přezdívanou molekula duše). Vědci říkají, že DMT je halucinogen. Toto pojmenování volí proto, že při správné funkci epifýzy je člověk schopen nevysvětlitelného vhledu do cizího těla. Je schopen vidět věci jinak, než jak se jeho vnějšímu zraku zdají. Dokáže je vnímat dokonce opačně, než jak je před ním druzí lidé prezentují. Jako by to byl sen. Ale není. Co vědce nejvíc zaráží, je to, že DMT říká pravdu. Umí rozpoznat lež.

Jinak řečeno: Ačkoli nám druzí lidé podávají objektivně jasné a srozumitelné informace, jimiž nás mají úspěšně přesvědčit o své pravdě, něco v nás nám začne říkat, že o těchto informacích máme pochybovat. "Něco se nám nezdá" - tak tomu obvykle říkáme. A je to jen zdánlivý klam, protože pro své nutkání nemáme žádnou oporu v rozumu, jen "pocit".

Jen pocit, že nám lže. Že nás podvádí. Že mu nemáme věřit. Sice bez zjevného důkazu, ale my jsme o tom stále víc přesvědčeni.

Sami před sebou se cítíme jako blázni. A ten, kdo nám lže, na tuto strunu rád tlačí - že jsme blázni, hysterici, hlupáci. Ale problém - a ještě větší šílenost - je, že se náš pocit později ukáže jako pravdivý. Ano, náš cit znal pravdu dříve než rozum, ale to není žádné překvapení, protože náš rozum pracuje pouze s racionálními smyslovými orgány (pouze s tím, co vidí, slyší, cítí nebo si osahá). Ale třetí oko nic z toho nepotřebuje. Ono vidí, co vidět není, slyší i to, co člověk neříká, cítí jeho pot pod košilí, sahá si na jeho lež.

Mimochodem, vědci prokázali, že správně fungující "epifýza" nevysvětlitelně (pro rozum) zrychluje procesy chápání i rozhodování, aniž by člověk ke svým "ukvapeným" závěrům měl logické argumenty. Člověk s třetím okem dokořán prostě umí vnímat a vyhodnocovat to, co jeho pět smyslových orgánů zatím nezachycuje, nebo dokonce přímý opak toho, co smyslové orgány momentálně zachycují. Prokázal to nespočet testů, kdy byly skupiny lidí skrytě klamány a obelhávány, a přece "cítily pravdu", jakmile se "odpojily" od myšlení.

Něco jiného vidíš a slyšíš, ale něco jiného cítíš. Máš pocit, že... to, co vidíš a slyšíš, není pravda.

Jako kluk jsem se "báchorkám" o třetím oku posmíval do chvíle, než mi "náhoda" přihrála do cesty mnoho úspěšných lidí označovaných za vizionáře. Ve svém oboru byli vždycky o krok napřed. Jako by viděli za roh. Jako by by tušili, kam se jejich trh posune. Všichni mi na otázku, jak to svedou, odpovídali s úsměvem: "To je intuicí." Jen využívali dar v sobě. Dar, kterému věří a který ustavičně rozvíjejí. Je to dar, který je ještě nikdy nezklamal.

Je to dar, se kterým zvěř i bez kalendáře nebo barometru na podzim ví, kdy přijde zima a že se má dát na ústup. Je to dar, kterému rozumějí rostliny i stromy. Je to dar, který je k dispozici každému pokročilému živému organismu v přírodě. Člověk není výjimkou. Jen - stále odpojenější od přírody - ztrácí s intuicí kontakt. Není divu, že ničí sebe, ničí Zemi, žije v rozporu s přírodou, je nešťastný, zmatený, sám sobě zaslouženě připravuje zkázu. Rozhodl se nepatřit na tuto Zemi, nepatřit do přírody, stal se převážně parazitem, který stále více drancuje domov všech a moc užitečného nepřináší. Sám si vytváří svou karmu.

Ale nemá to tak každý jedinec. A v tom je obsažena naděje i pro ostatní, hlavně pro dav, který se automaticky a poslušně chová tak, jak mu někdo shora přikáže. Takový jedinec je totiž schopen "vidět své". Opak toho, co se zdánlivě děje. Opak té hry. Přetvářku. Lež. Faleš. Intuice je zkrátka velmi nápomocná v jakémkoli typu interakcí a vztahů. Pokusím se ukázat pět postupných stupňů, jak poznáme, že se nám otevírá "třetí oko" - že se náš cit aktivuje a začíná nás vést správným směrem, a to i obecně v životě:

1. stupeň: Vnímáme přímou souvislost mezi tím, co jíme, a tím, jak se cítíme

Zní to jako bizarní prkotina, ale není. Jídlo přímo ovlivňuje člověka - kým je, jakou má náladu.

Odložíme-li průmyslově zpracovaný sortiment a přiblížíme-li se co nejvíc k přírodním základům (co nejméně upravené suroviny), možná si všimneme, že jsme po takové snídani, svačině, obědu či večeři intuitivnější, takzvaně vědomější (jako bychom měli intenzivnější vědomí).

Nechci řešit, proč se do přírodních produktů přimíchává chemie, ani co působí v lidském těle, ani proč je chemická strava vždy na pultu obchodníka levnější než ta přírodní. Zdá se však, že nám příroda poskytuje všechno, co k životu potřebujeme. A dokonce je to lahodnější, jíme-li přímo čerstvé a od zdroje. Ano, čím jíme střídměji, tím jsme vědomější. Čím jsme blíž přírodě, tím jsme zdravější. Samo jídlo je schopno změnit člověka. Z potravy si totiž tělo bere hmotný stavební materiál. Pojídáme-li chemii, odpojujeme se od své přirozenosti. A to je naše škoda.

Kdo si tohle už začal uvědomovat, zjistil, že se vyplatí být přírodě blíž. I na procházkách. I ve společnosti přírodních tvorů - třeba psa. I změnou osobních hodnot, které jsou dál od hmoty.

To je první stupeň sbližování se svou podstatou. Proč je to dobré? Objasním druhý stupeň.

2. stupeň: Cítíme potřebu synchronizovat se s přírodou

Když jsme příliš dlouho zavření ve svých "celách" z betonu, ať už jde o domovy, či pracoviště, začneme pociťovat touhu po změně. Zatímco uvnitř nám třeští hlava, v přírodě se náhle cítíme lépe a zklidňujeme se. Jako by se tam člověk stával znovu její součástí, sladil se s ní na jedné frekvenci. Ve své knize Čtyři prány štěstí vyprávím životní příběh muže, který se už jako kluk v lese naučil zázračným schopnostem. Jeho příběh je stejně neuvěřitelný jako pravdivý.

Příroda je plná zázraků a my jsme její součástí. Dokáže nás léčit už svou přítomností, či třeba pramenitou vodou. Snad všichni cítíme, že v lůně přírody jsme náhle tak vzdáleni negativním lidem i honbě za ničím. V přírodě ztrácíme nutkání vzít šéfovi telefon a být vyklepaní jako stará cigareta. Jako by nás příroda dokázala chránit a pomáhat nám. V přírodě máme vůbec sklon dělat správné věci. Plní nás chutí a plány. V přírodě se nám vrací úsměv a radost. Jsme znovu víc lidmi. A hlavně si v ní uvědomujeme, jak málo o ní víme. I jak jsme proti přírodě vlastně malí.

Žádný člověk ještě neumí popsat celou velikost i moc přírody. Ale co už ví většina lidí, je to, že jsme schopni onemocnět, ztratíme-li kontakt s přírodou.

3. stupeň: Začínáme si všímat takzvaných "náhod"

Stalo se Vám někdy, že jste se podívali na hodiny právě ve chvíli, kdy ukazovaly 22:22, a stávalo se Vám to v určitém období opakovaně?

Nebo: Stalo se Vám někdy něco, co až zarážejícím způsobem vybočilo ze standardního řádu Vašeho dne a na místě Vás to donutilo zastavit se a říct si: Cože?

Uvědomili jste si, že Vám právě zachránila život "náhoda", potažmo že jste setkání s klíčovou osobou svého života považovali zprvu za "náhodu", ale při delším přemýšlení jste zjistili, že jste k tomu bodu nevyhnutelně spěli sledem příčin a následků?

Pochopitelně, že vesmír náhody nezná. Vesmír, jehož je naše planeta a na naší planetě příroda součástí, je řád ve zdánlivém neřádu. A náhoda je slovo, které si vymysleli lidé, aby jím označili způsob, kterým k člověku ve skutečnosti promlouvá jeho intuice. A jejím prostřednictvím energie, o kterých budu psát v knize o spřízněných duších.

A nyní to podstatné: Všimněme si někdy, že kdykoli se trápíme zásadními osobními dilematy, stane se "náhoda". Kdykoli naříkáme tak hlasitě, až ke své škodě neslyšíme vnitřní hlas, tehdy se nějaká zpráva nebo doporučení promítne přímo před naše oči. Tak jako 22:22. V překladu: "Věř své cestě. Tvé myšlenky jdou správným směrem."

To, že to přehlížíme, neznamená, že se to neděje.

Náhodné přirozeně není ani to, do jakého dne se rodíme. Nebo kam. Nebo komu. V celém vesmíru, v celé přírodě neexistuje náhoda. Vše má organizaci. A novorozené děti úžasné schopnosti, které bohužel postupně ztrácejí. A my už víme proč. Ale pryč od toho - toto řeším v knihách. Vraťme se raději ke každodennímu přemýšlení a chování, které začíná ovlivňovat naše intuice.

4. stupeň: Začíná nám vadit jít v řadě, v davu

Kniha Čtyři prány štěstí začíná ve starověkém Řecku. Už antičtí císaři si předávali jednu chytrou strategii. Jmenovala se: Panem et circenses. Vycházela ze zjištění, že pokud lid dostane chléb a hry, zřekne se svobodné vůle, touhy po vzpouře, stane se součástí davu. Karel Čapek to vystihl v jednom z příběhů ovce: "Ať mě zabijí, jen když mě vedou."

Panem et circenses funguje nepřetržitě. Mnozí lidé dodnes usedají k televizorům, aby jim najatý zpravodajec vysvětlil, kterou událostí ze všech se mají nyní trápit, co si o ní mají myslet, jak mají teď hned ovlivnit svůj vztah k nějakému člověku, nějaké zemi, koho teď hned nenávidět a koho velebit. Tito lidé používají rozum jen pasivně - k příjmu dat bez kritického myšlení.

Proč mi nedělá dobře, když mám dělat něco, co nechci, ale chtějí to jiní?

Naproti tomu lidé s rozvinutým třetím okem mají také silné kritické myšlení. Nepotřebují, aby jim někdo říkal, dobře vědí, že - jak říkali už Řekové - "historii píše vždycky vítěz". Ostatně, tradiční slovo history je spojením his a story ("jeho příběh").

Takzvaní vizionáři, které jsem potkal, nikdy nepotřebovali vidět svět cizíma očima. Vidí ho svýma vlastnímu. Joanne Rowling, autorka Harryho Pottera a vůbec nejvýdělečnější spisovatelka na světě, jednou řekla: "Když se chcete hodně zasmát, přečtěte si svůj dávný deník." I to je kritické myšlení, ale vůči sobě. Umětse vyrovnat s vlastními omyly, umět vystoupit z davu, umět žít podle sebe, to všechno je směr intuice. Směr našich snů, našeho štěstí a naší individuality, kterou nikdo jiný nemůže soudit, protože nikdo DRUHÝ není MY.

Jakmile si tohle člověk uvědomí, začíná vidět život úplně jinak. Začíná chápat, jakou moc má ve svých rukou, jakmile začne přemýšlet vlastním rozumem a není obětí zestádnění.

5. stupeň: Začínáme si uvědomovat, že nic v životě není zadarmo, a dokážeme na to říct: Je to dobře!

Víme, co chceme, že to může být odlišné oproti přání davu, ale také si uvědomujeme, že nic v životě není zadarmo, dokonce ani život sám. Že kdykoli něco žádáme, musíme něco obětovat. Zdarma se nedostaví ani dobrý pocit. I pro něj musíme udělat něco pozitivního.

Právě proto píšu. Jak své knihy, které vycházejí jednou za rok, tak své magazíny, které vycházejí každé dva měsíce. Pro lidi, kteří jsou odhodláni se posouvat nikoli všeobecným směrem, nýbrž svým individuálním. Hledat svou cestu. Posilovat své přednosti. Žít podle sebe. Být sami sebou. Tedy přesně tak, jak už mýtičtí vládci nechtěli. Protože pak nejsou lidé ovladatelní. Neplatí na ně univerzální taktiky. Neboť každý z nich je jiný. Tak, jak ho příroda stvořila. Tak, jak chtěla, aby byl. Unikát. Se svým vlastním kompasem v těle.

S kompasem, který říká: Teď mi, vládce, lžeš.

Pamatujte si, prosím:

Mnoho lidí se mi i ve včerejším živém vysílání svěřilo se zvláštním pocitem, že se v dnešním nesrozumitelném světě ztratili. Ale je to jen pocit - nikam se neztratili, jsou pořád tady. Jen se svým způsobem potřebují najít - vrátit se k sobě, do sebe, zklidnit se, stát se opět součástí přírody, zjistit, jak jedineční jsou. Jen se musejí naučit občas zavřít oči, přestat vnímat okolí plné lží a přetvářek, a začít vnímat sebe. Tu nejlepší navigaci, jakou příroda vytvořila: vlastní vnitřní hlas, intuici, třetí oko. Říkejte tomu jakkoli. Ale pořád to máme v sobě. A čeká to na využití. Pořád. Dokud dýcháme.