10 základů výchovy, které mohou dětem změnit život.
Chci, aby děti rozuměly síle a slabosti. Že silný není ten, kdo ubližuje, nebo slabý ten, kdo chybuje. Že nejsilnější lidé nejsou ti, kteří nikdy neprohráli, ale ti, kteří se prohry naučili s pokorou přijímat a překonávat. Že dílčí neúspěch není opakem úspěchu, ale součástí cesty k úspěchu. Že láska je uvědomování si potřeb druhých, zatímco sebeláska uvědomování si potřeb vlastních.
Učím děti správně chápat strach i svoje PROZATÍMNÍ limity a strachy, učím je, aby si nedaly pro své nebo cizí pochybnosti vzít své sny, a také aby nikdy nepřestaly být tím zvědavým a učenlivým dítětem, jakým jsou, i když dospějí nebo zestárnou.
Dobře vím, jaké je říkat si: "Nejsem dobrý, všichni jsou lepší než já, nikdy nebudu jako oni."
A také dobře vím, jaké je den co den slýchat: "Nic nedokážeš, nejsi nic a vždy budeš nic."
Vím, co je šikana, násilí, stud, vím, co je sebenenávist, sebepoškozování, sebepohrdání, vím, co dobrého i zlého dokážou jedny děti provést druhým dětem, a také vím, jak moc si přejí být šťastné - dokonce tím víc, čím méně se jim to daří.
Ostatně, jeden z mých koučovacích magazínů (Jak být oporou dítěti - už vyprodán), začíná jedním z mých případů. Dopisem -náctiletého hocha, který se rozhodl vzít si život, a to pro zdánlivou malichernost. Nakonec vše dobře dopadlo, společným sezením ve čtyřech - i s rodiči.
Nejlepší doba, ale nejhorší pocity
Statistiky hovoří jasně. Ještě nikdy tolik dětí, a to už čtrnáctiletých, nemělo diagnostikovanou depresi. Jak to, když žijeme v údajně nejpohodlnější době? Jak to, když v éře technologického pokroku nemají rodiče na děti více času?Jak to, že se děti rodičům méně svěřují, když máme historicky nejvíc komunikačních prostředků? Jak to, že se s dětmi tolik nevídáme, když máme nejrychlejší dopravní prostředky? Proč se děje opak všeho, než by nám doba měla umožňovat?
Proč tolik rodičů přivádí na tento svět děti, na které pak nemají čas, a pak jsou udiveni, že děti z tohoto světa chtějí odejít? Proč jsou rodiče podle průzkumů paradoxně ti poslední, kterým se -náctileté děti svěřují? Proč se cítí nepochopené, nechtěné, nemilované? Jak jim více pomoci?
Disneyho pohled
Když pracuji s rodiči, nešťastnými ze svých dětí, připomínám jim pohled Walta Disneye, který už v šedesátých letech pronesl: "Děti mají vědět, že svět je složen ze světla a stínů. Z dobra a zla. Nepředstírejme, že stíny nejsou, naopak vysvětlujme, že bez ohledu na počet a velikost stínů může být vždy víc dobra a dobré věci představují sílu, zatímco zlé slabost. Říkejme dětem, že mají volbu. Že samy mohou rozhodnout, jestli v jejich životě bude víc dobra, nebo zla. A že když zvolí dobro, zlo v jejich životě prohraje."
I mé pondělky ve školách stojí koncepčně na deseti tezích. Už ta první je v příkrém rozporu se školními předpisy. Další si zase rodiče a učitelé někdy berou osobně. Ale pro mě je klíčové, aby děti neztrácely samy sebe, chtěly být své, úspěšné, tedy plnit si své sny a hledat svou cestu.
Zajímá Vás těch deset pilířů? Pojďme si je objasnit bod za bodem:
1. JAK myslet je mnohem důležitější než CO si myslet
Nikdy dětem neříkám, co si mají myslet. Snažím se, aby vyrůstaly s porozuměním, že se musejí učit samy hledat správná rozhodnutí PRO SEBE, nikoli pro mě. A hlavně beze mě.
Velká část našich životů je přímým výsledkem rozhodnutí, která činíme. Pokud se nám nelíbí život, jaký žijeme, není třeba ho skartovat, ale hledat změnu a lepší rozhodnutí.
CO si myslíme, se v průběhu života mění, tak jako se mění to, co chceme, respektive co potřebujeme. CO odpovídá našim momentálním znalostem, které se posouvají, zatímco metodika myšlení může zůstat stejná, tak jako touha uspět, rozvíjet se, dozvědět se víc.
Rodiče a učitelé proto nesmějí být loutkovodiči dětí, spíše průvodci, kteří je vychovávají vlastním příkladem. Pro dítě je cenné vidět například to, JAK se stavět na nohy bez nitek, za něž je rodič či učitelé rádi vlečou. Nitky vlastního života musejí být v rukou dětí, a to i proto, že jednou tu rodiče a učitelé nebudou. Dítě má omezený čas na to, aby se naučilo chodit životem a samo přemýšlet. Aby zjistilo, JAK si poradit, JAK přijímat prohry, JAK přistoupit k odmítnutí, JAK umět říct NE, JAK pěstovat vztahy, JAK kráčet po své cestě.
Proto je důležitější učit dítě, JAK myslet, ne CO si myslet.
2. Vše je těžké (nemožné), než se to stane lehkým (možným)
Když se dětí zeptáte, proč se učí, proč chodí do školy, často odpoví, že pro dobré známky, učitele, rodiče. Bojí se vnějšího biče, těší se z vnější odměny. Ano, dělají to pro druhé.
Já chci, aby změnily pohled na proces učení. Aby poznávaly, že zkoušením nového jsou chytřejší, že s každým novým zážitkem a zkušeností plní pokladnici své moudrosti, že s každým úspěchem v sebe víc věří. A hlavně aby pochopily, že vzdělávání je proces. Že v něm sílí tím, jak jdou dál. Že všechno se jim zdá nemožné, dokud to poprvé neuskuteční.
Sir Richard Branson, dnes šestý nejbohatší Brit, který vyrůstal jako dyslektik, říká, že pro něj nejvíc udělala maminka v jeho čtyřech letech. Vztekal se v autě. A tak zastavila, vysadila ho a odjela. Přes obvyklý dětský model "breč, někdo to za Tebe vyřeší" zjistil, že stojí sám v polích a že musí sám najít cestu domů. "První osamělé chvíle byly děsivé. Pak jsem musel začít myslet. Přesvědčil jsem se, že se z problému umím dostat. Z nejhoršího dne života se stal nejlepší. Byl jsem na sebe tak pyšný! Od té doby se sám se sebou cítím zcela bezpečně."
3. Největší zklamání jsou výsledkem nesprávných očekávání
Čím jsou děti mladší, tím menší mají očekávání. Jak rostou, zvyšují se jejich nároky, a to zvyšuje pravděpodobnost jejich zklamání. I proto dospělí nejsou tak šťastní jako děti. O druhých, vlastní děti nevyjímaje, si totiž děláme klamné iluze. Já říkám, že očekávání je zločin, který pácháme na druhých, a následné zklamání trest, který vykonáváme na sobě.
I proto děti učím, že nereálná očekávání ("mělo by se", "měl bys") vedou ke zbytečnému stresu a frustraci. Naopak život nemusí být nezbytně těžší, bereme-li ho takový, jaký je. "Těžším" ho dělají spíše naše očekávání, která se buď potkají, nebo nepotkají s realitou.
Brát život takový, jaký je, a přijímat události, jak se dějí, činí život dokonce zajímavějším a dobrodružnějším, ale musíme být ochotni ho jako zajímavější a dobrodružnější vidět.
4. Strach je nepřítel, pokud ho tak chápeme
Neúspěch nezabil tolik lidských snů jako strach. Pokus totiž vždy vede k zisku informace. I když napoprvé neuspějeme, můžeme alespoň zjistit, v čem děláme chybu a co můžeme příště udělat lépe. Strach je přirozenou reakcí organismu, pokoušíme-li se o něco, co jsme ještě nedokázali nebo co je náročné, ale v každém případě na tom hodně záleží.
Dětem strach vysvětluji jako dopravního policistu, který zastaví naše auto a varuje: "Jeďte, prosím, opatrně. Tento úsek je zvlášť nebezpečný." On nechce, abychom vypnuli motor, vystoupili a dál už nikdy nejeli, plni představ, co hrozného by se nám mohlo stát.
Chce, abychom právě při vědomí rizik byli obezřetnější a překonali to, čeho se bojíme. Strach totiž není nic vnějšího, jen vnitřní pocit, plynoucí z našeho vlastního dosavadního limitu. Strach, to jsme prostě my. Udělat to, čeho se bojíme, znamená překonat sami sebe.
Proto děti učím, že existuje mnoho lepších způsobů, jak použít svou představivost, než k zastavení se v cestě za svými sny.
5. Postoj dokáže už malou změnou způsobit velký rozdíl
Všechno je jako mince. Má to dvě strany. Jen proto, že upínáme svůj pohled na rubovou (negativní), neznamená to ještě, že neexistuje žádná lícová (pozitivní). To je důvod, proč děti učím dívat se na údajně špatné události z opačného pohledu. Pozitivní myšlení není o tom očekávat vždy jen to nejlepší, protože takový přístup vede ke zklamání, nýbrž naopak přijmout, cokoli se stane, a umět v tom pro sebe najít to nejlepší. Třeba pomocí vděčnosti za špatné zkušenosti, díky nimž už alespoň stejnou chybu nebudeme nikdy opakovat.
To je pro děti důležité: Uvědomit si, že většina dlouhodobé frustrace a stresu neplyne z událostí, které se přihodily, ale z naší reakce na tyto události. Z našeho vzpírání se realitě, z naší snahy vrátit a měnit minulost, z naší neochoty ponaučit se a tvořit lepší budoucnost.
6. Pokora a vděčnost nás činí šťastnějšími
Už v 19. století totiž zjistil Emil Coué, slavný psycholog a lékárník (1857-1926), že když si děti vedou deník vděčnosti, kam si každý večer zapisují pět událostí/zkušeností, za něž ten den dokázaly být vděčné, už po deseti dnech se cítily šťastnější, měly optimističtější výhled do budoucna a byly méně nemocné. Nebylo to snad tím, že by měly lepší život než jejich vrstevníci. Jen si více uvědomovaly to dobré, co se jim děje, zatímco jejich vrstevníci na všem hledali spíše to špatné, a tím i svůj život považovali za špatný a nešťastný.
7. Šťastný život potřebuje smysl
"Dnešní den měl smysl."
"Dnes jsem pro někoho měl smysl."
"To, jak žiji, má smysl."
To je vodítko, které člověku pomáhá nacházet štěstí. Pozor, aby nedošlo k mýlce - hledat štěstí není totéž jako cítit se šťastný. Pocit je založen na momentálních okolnostech.
Děti přirozeně zažívají šťastné okamžiky, ale potom i ty druhé. Mylně si myslí, že slunce musí svítit, jinak je život špatný. Ale slunce na nás pořád nesvítí, tak jako okamžiky, které prociťujeme, nejsou vždy šťastné.
Hledat štěstí, pronásledovat ho, znamená vkládat smysl do každého dne. Už každé ráno musí začít s PROČ. Proč dělám to, co každý den dělám? Proč dnes budu dělat to, co chci dělat? Večer potřebujeme vědět, že jsme vložili úsilí do něčeho, co má smysl. Že ten den nebyl zbytečný. Proto učím děti hledat především své PROČ. A stejně tak je učím, že je v pořádku, když se jejich odpověď časem mění. Protože i ony se mění tak jako jejich hodnoty.
8. Správná cesta je cíl
To hlavní, co děti učím, je nevidět smysl života v pouhém dosažení toho, co chtějí, ale v cestě za tím, co chtějí.
Náš život také připomíná cestu na horizont - do místa, kde končí obzor a kde se zdánlivě protínají koleje. Myslíme si, že tam je konec naší cesty. Nikdy není. Naše cíle se mění, jak je pronásledujeme. Příklad: bydlení. Toužíme po vlastním pronájmu. Když ho máme, pak po vlastním bytě. Když ho máme, po vlastním domě. Když ho máme, po... něčem jiném.
To je život - změna, pohyb. Hlavní tedy není to, čeho dosahujeme, ale co se cestou učíme, kým se cestou stáváme. Cesta vlakem také není jenom o jednotlivých stanicích, ale všem, co se děje mezi nimi. O vášni, s jakou objevujeme, o lásce, s jakou sami sebe nalézáme, o síle, kterou nabíráme, o vzpomínkách, které si vytváříme. Tohle je život, cíl, co za to stojí.
9. Nejúčinnější způsob, jak se pohnout z něčeho, co nechci, je vykročit za tím, co chci
Máme jenom jednu energii a v každém okamžiku volbu. Můžeme tu jednu energii věnovat vztekání se, hněvu, sebelítosti, nenávidění, nebo odpuštění, ponaučení, vděčnosti a změně. Jedno, nebo druhé. Obojí však nejde.
Velkým tématem mých knih je otázka, zda pokračovat ve špatném partnerském vztahu jen kvůli dětem, nebo naopak právě kvůli dětem špatný partnerský vztah ukončit. Mnoho dospělých zůstává v tom, co si nepřejí, co je činí nešťastnými, v naději, že se to samo změní. Ale život nám nic nedluží. Nedává nám to, co chceme, dává nám to, co potřebujeme, abychom začali jít za tím, co chceme. Je to jako v té drsné anekdotě:
- Muž vážně onemocní. Navštíví ho lékař a nabídne mu účinnou chemickou léčbu.
- Muž to odmítne se slovy: "Ne, věřím v Boha, ten mi pomůže."
- Nazítří se dostaví léčitel, nabídne mu alternativní přírodní léčbu.
- Muž to odmítne se slovy: "Ne, já věřím v Boha, ten mi pomůže."
- Další den se dostaví šaman, nabídne mu vyléčení prostřednictvím magie.
- Muž to opět odmítne se slovy: "Ne, věřím v Boha, ten mi pomůže."
- Následně muž zemře. V nebi potká Boha a hned mu spílá: "Zklamal jsi mě! Já v Tebe věřil a Tys mi nepomohl!"
- Bůh se podiví: "Ale vždyť já Ti poslal lékaře, léčitele i šamana..."
Život nám do značné míry pomáhá, ale chce naše činy. Proto učím děti přijmout v životě jistou úroveň nepohodlí a podstoupit námahu, nejistotu, naučit se přizpůsobivosti. Když se tomuto všemu snažíme vyhnout, lepší výsledky nás minou. Děti mohou být sebenadanější, ale pokud je brzdí strach, nedostatek úsilí nebo nepřipravenost na změnu, pak své nadání, svůj skutečný potenciál, nikdy naplno nevyužijí. A to je škoda. Jejich škoda především.
10. Čin je vždycky hlasitější než slovo
To všechno dětem neříkám. Ukazuji jim to. Vím totiž, že děti na slova moc nedají. Děti nejsou dokonalé v poslouchání dospělých, ale jsou dokonalé v napodobování dospělých.
Proto jim různými cvičeními, o kterých píšu v koučovacím magazínu, ukazuji, jak i sebedelší vzdálenost může být překonána sebekratšími postupnými kroky, jak pozitivní změnu v životě neumějí způsobit sebevzletnější cíle, jen obyčejné činy; jak záleží na tom, kým se rozhodneme být a jakými lidmi se obklopíme; zda volíme vztahy, které nám pomáhají, nebo ubližují; jestli máme kolem sebe ty, kteří ctí naše plány, cíle, sny, tedy kteří chtějí, abychom byli sami sebou, nebo ty, kterým na nás nezáleží, protože už vědí, že nikdy nedokážeme být někým jiným, jedině nejlepší verzí sebe sama.
Je to jen deset základních premis, se kterými pracuji.