12 vět, které nic nestojí, a druzí pro vás udělají více než musí.

07.04.2019

Baví Vás třídní srazy? Mě v jednom fascinují. Všichni jsme tehdy měli stejnou výchozí pozici, stejné učitele, stejné okolí, ale každý to dotáhl jinam.

Dva moji kamarádi seděli ve stejné lavici, vedle sebe prošli stejné školy a ve stejný čas se vrhli do práce. A každý to dotáhl jinam. Jak to, že je jeden úspěšnější než druhý, když mají stejné základy?

Dva další moji kamarádi si koupili franšízu jedné bagueterie. Své provozovny mají ve stejném městě, přesto je rozdíl v počtu lidí, kteří vejdou dovnitř; v chování personálu, který má dán stejné platové podmínky, ale pro jednoho z mužů pracují lidé raději, udělají věci navíc.

Ten druhý se snažil hledat všude možně. V adrese, prostředí a samozřejmě nejraději v zaměstnancích. Pokutoval je, propouštěl je, ale příběh se opakoval. Nepřipustil si, že ta chyba může být nikoli v okolí..., ale v něm.

Na předposledním srazu si ti dva promluvili. Jeden druhému prozradil své malé tajemství. "Zkus s lidmi jednat jako já," řekl. V zásadě šlo o pouhých dvanáct frází, které vypadají jako nic, přesto mohou v mezilidských vztazích znamenat úplně všechno. A nejen v podnikání.

Stojí za to je vyzkoušet, věřte mi...

Otazník je vůbec nejlepší zakončení věty, když máme sklon někoho ponaučit, odsoudit. "Nemyslíš si, že... ?"

Jak ukazujeme v magazínu Business Leaders, nikdo na světě není schopen kariérně i osobnostně růst, pokud nedostane šanci ukázat, co v něm je - unikátního, dodávám, protože žádné dva mozky nejsou stejné. Navíc ukážeme-li, že nám na názoru druhého záleží a že respektujeme jeho individualitu, zvyšujeme jeho sebehodnotu.

Než příště budeme chtít větu zakončit vykřičníkem ("Ty jsi to udělal špatně!"), zkusme začlenit otazník ("Co myslíš, že by šlo udělat lépe?").

Jedno z nejhřejivějších slov. Každý rád cítí důvěru. Ale pozor.

I důvěra má dvě strany mince. Ta jedna těší, ta druhé zavazuje. Toho, kdo nám důvěřuje, přirozeně nechceme zklamat. Vyjádřit důvěru tedy znamená si druhého tak trochu zavázat.

Důvěra nic nestojí. S důvěrou se míček přenáší na druhou stranu kurtu. Ten, kdo důvěřuje, neriskuje svou pověst. Ten, komu je důvěřováno, ano. A dobře to ví.

Už Emil Zátopek říkal: "Chceš-li běžet rychle, utíkej sám. Chceš-li doběhnout daleko, běž s někým." Všichni potřebujeme podporu, když nám něco nejde, když si nevěříme, když dny ztěžknou. Proto jsou tu nadřízení. Oni mají přece nadhled, moudrost, zkušenosti. Oni jsou těmi, kteří při svém rozhledu efektivně koučují.

"Ty to dokážeš" je projev nejen důvěry, ale i víry. Věřit v druhého je jedna z nejmocnějších energií. Kdykoli v nás někdo věří, dokážeme víc.

A o to koneckonců jde všem, i nadřízeným.

Požár neuhasí hledání viníka. Požár uhasí nalezení příčiny a její společné odstranění. Ne izolace, ale spolupráce.

Užírat se vinou znamená ztratit vlastní energii, racionalitu, zájem o kladné řešení. Dospělému člověku navíc není nutné máchat ve vině čumák jako štěněti. Ostatně, na ponaučení a důkaz, že jsme odstranili vadný přístup, bude čas.

I v zaměstnání existují dvě sorty lidí. Ti první odejdou, i když poznají to nejlepší z nás. Ti druzí zůstanou, i když poznají to nejhorší z nás. Zkusme lidi motivovat pozitivně, nakonec:

Toto je důležitý dovětek k předchozí frázi. Ponižováním a zesměšňováním ještě nikdo nezvýšil svou hodnotu, spíše nějaké body ztratil. Dokázat opak, získat u lidí hodnotu a body, to znamená dát najevo svou velkorysost, pochopení, že chybovat může každý, a připomenutí, že právě tak se ponaučujeme.

Kde nebyla zlá vůle nebo úmysl, stojí za to dát druhou šanci. Chybující, který si vzal svou chybu k srdci, totiž na tom bude nikoli hůř, než byl, ale naopak lépe, než byl.

V práci trávíme třetinu života - někdo více než s vlastní rodinou. Čelíme stresu, výzvám, překážkám. Ne, tady nejde jen o práci. Jde o čas, úsilí, naděje, život.

"Skvělá práce!" "Tohle se Ti povedlo!" "Nebýt Tebe...", to jsou komplimenty, které potěší každého. A od chvíle, co byly vynalezeny peníze, to lze vyjádřit ještě jinak než slovně.

Jedno z klíčových slov rozvoje mezilidských vztahů, které mnozí zaměstnavatelé vůbec neznají. Podceňují sílu omluvy. Výš staví své ego. Maskováním své chyby paradoxně chybují ze všeho nejvíce.

To šestipísmenné slovo totiž dokáže mnohem víc než jen zahojit příkoří, bolest, nezasloužené trápení. Omluvíme-li se totiž za lidskou prchlivost, posílíme tím vzájemný vztah.

Omluva je způsob, jak si získat respekt druhého. A to hlavně proto, že omluvy není každý schopen. A je to dobře. O to více vyniknou ti, kteří se omluvou nikoli poníží, ale naopak v očích druhých vyrostou.

Další nepatrné slůvko. Bez něj je firma armádou, s ním je firma týmem.

I když je mezi lidmi rozdíl v postavení a hierarchii, to šestipísmenné slovo mění povinnost v žádost a autoritu ve zdvořilého člověka, který ví, co chce, ale také ví, jak toho dosáhnout.

Požádaní lidé udělají vždycky více než ti, kteří byli k nějakému jednání donucení. A to i proto, že lídra nedělají silná slova, ale chování, kterým dokáže strhnout lidi. A to tak, že ti lidé jdou za ním sami a rádi. Protože jsou tým.

A do třetice ještě jedno šestipísmenné slovo, rovněž považované za nadbytečné. Ostatně, v průměru dva ze tří zaměstnanců nikdy neslyší od svého šéfa vyjádření vděčnosti.

Psychologie učí, že když přestaneme lidi chválit za nápady, oni nám je přestanou poskytovat. Nebudou plýtvali energií nad rámec pracovní smlouvy. Nebudou se jen tak rozvíjet, ba dokonce sami pozitivně měnit. Stanou se tak trochu oponenty v jedné firmě.

Nejúspěšnější firmy stojí na kombinaci drilu a přátelství, výsledků a nové motivace, produktivity a regenerace. Děkuji je slovo, které se jen zdánlivě vztahuje k tomu, co bylo správně. Mnohem více je začátkem toho, co bude správně.

Lidé jsou obvykle největší hodnotou firmy. Větší než nápady, inventář nebo kapitál, protože motivovaní a znalí lidé dokážou nápady, inventář nebo kapitál vytvořit.

O lidi je však nutné se starat. Věnovat se jim, dávat jim energii, motivaci, zpětnou vazbu, ukazovat směr, vést je..., zkrátka být jim k dispozici, když to potřebují.

Co pro Tebe mohu udělat? Už jen ta otázka dělá divy. Startuje loajalitu. Všichni totiž potřebujeme nejen práci, která nás bude živit, ale i životní prostředí, v němž je nám dobře, ve kterém se máme na koho spolehnout.

Obrácený gard. Přitom jedna z důmyslných fint, jak nabudit zaměstnance.

Ačkoli jde v zásadě o delegaci práce (přehození na druhého), efekt je mnohem větší než v tom, že se odlehčí našemu nákladu. Pro zaměstnance je také zásadní informací to, že se neváháme obrátit právě na něj.

Je v tom důvěra, víra, prosba i možné ocenění. A také zkouška, jestli se druhý nemůže osvědčit tak, že by si zasloužil možná vyšší post - právě proto, že mu důvěřujeme, věříme a on naše prosby dokáže uspokojit.

Jedna z nejdůležitějších motivačních vět, které vyvolávají vizualizaci. A navíc to není jen fráze...

"V nejbližších padesáti letech člověk nevzlétne," řekl Wilbur Wright v roce 1901. Dva roky nato sestrojil letadlo, které vzlétlo.

"Neexistuje žádný důvod, proč bychom si měli myslet, že by lidé chtěli mít počítač ve svém domě," řekl Ken Olsen, ředitel Digital Equipment Corporation, v roce 1977. Sedm let nato se nepředstavitelné začalo stávat skutečností.

Magazín Business Leaders je plný příkladů, jak se řadoví pracovníci stali úspěšnými manažery a bývalí zaměstnanci úspěšnými podnikateli. Neexistují hranice, které by nemohly být překonány, jestliže má člověk správný důvod. A nejen důvod, i způsob. Přičemž tím způsobem může být třeba schopnost správně jednat s lidmi.