3 důvody, proč potřebujeme špatné zkušenosti.

22.11.2020

Když Vám život naservíruje špatnou zkušenost, těžko se Vám věří, že na tom může být něco dobrého. Ale ne proto, že by na tom objektivně skutečně nemohlo být něco dobrého, nýbrž proto, že subjektivně v tu chvíli jsme plní špatných pocitů, a špatný pocit sám o sobě neumí vytvořit dobrou myšlenku - nedokáže v něčem "pouze" špatném vidět to dobré.

Kdo má odvahu poznat mou práci na vlastní kůži v diskrétní zóně (kde se ptáte písemně) nebo při osobních setkáních (kde se ptáte přímo z očí do očí), ví, že životní události rád přirovnávám k minci. Mince má totiž dvě strany, rubovou a lícovou (dobrou a špatnou). Když se díváme jen na tu špatnou, neznamená to ještě, že neexistuje ta druhá. Někdy stačí jen tou mincí pootočit, podívat se na událost z jiného úhlu pohledu, a pochopíme jak to, že každá událost je v něčem dobrá, tak to, že i nejhorší zkušenosti jsou užitečné. Dokonce ta nejbolestivější ponaučení jsou nejdůležitější, protože si je nejdéle pamatujeme a díky nim už podobné chyby neopakujeme.

Ano, učíme se svým způsobem přes bolest. Proto ji cítíme. Abychom věděli, co už nikdy znovu nedopustit. A toho se týká i dnešní dotaz, který zodpovím v Řešidle: "Petře, sbírám se ze dna po špatné zkušenosti s alkoholikem. Dlouho jsem neuměla najít sílu opustit ho, on byl závislý na pití, ale já na něm. Nakonec jsem odešla. Ale vyčítám si tolik promarněných let. Proč jsem tím musela projít? Platí i pro mě, že vše je tak, jak má být, a i špatné zkušenosti potřebuji?"

Co si vlastně zpětně vyčítáme?

Představte si, prosím, že stojíte na rozcestí, na kterém jste nikdy nestáli. Cesta nalevo, cesta napravo a Vy nevíte, která z nich je ta správná.

Jaké máte možnosti? Principiálně dvě.

Buď zůstat stát a neriskovat, jen probůh, abychom se nevydali nesprávnou cestou, tudíž nepohnout se z místa a neposunout se k cíli.

Anebo zkusit jednu z těch cest a riskovat špatné rozhodnutí.

Ale já se ptám: Může vůbec nastat špatné rozhodnutí?

Když se vydáme, řekněme, nalevo a dojdeme na slepý konec cesty, jsme v té chvíli blíž svému cíli, nebo dál? Odpověď je prostá: Samozřejmě blíž. Protože už víme, že touto cestou nemáme dál jít. Stačí se obrátit, vrátit se na rozcestí a pokračovat tou cestou vpravo.

Všimněte si slova pokračovat. Je důležité. My totiž návratem z levého slepého konce na rozcestí neděláme vlastně krok zpátky, ale dopředu, protože už směřujeme ke svému cíli. Já to raději zopakuji: Ta část cesty ze slepého konce na rozcestí nevede zpátky, ale kupředu - k cíli.

Znamená to, že chybou vlastně nebylo ani jít poprvé doleva. My jsme nemohli vědět, kam tato cesta vede. Potřebovali jsme to zjistit. Nebyla to ztráta času, ale investice času. Kdykoli později se totiž ocitneme na stejném rozcestí, už víme, kudy se správně vydat. My jsme tedy opačným směrem jednorázově potřebovali jít, abychom jednou provždy zjistili, že tudy už nikdy nemáme chodit. A tak je to v celém životě. Nejen s událostmi, ale i s lidmi. Potřebujeme zažít špatné vztahy, abychom pochopili, že je nemáme opakovat. Potřebujeme zažít i alkoholiky, lhářei, manipulátory. Bez té strašné zkušenosti vlastně nevíme, co proti nim všichni mají a proč si s nimi my nemáme začít. Abychom to zjistili, musíme si s nimi začít, na vlastní kůži poznat, jak se chovají, jak se projevují, jak nám ubližují. Potom už nikdy stejnou cestou nepůjdeme. Klíčové slovo je nikdy. Už nikdy - spojení získané zkušeností.

Už nikdy nic podobného

Když si malé dítě bez jakékoli zkušenosti sáhne na rozpálenou plotnu a bolí ho to, pekelně ho to bolí, tak už díky té zkušenosti a díky té bolesti nikdy nesáhne nejen na rozpálenou plotnu, ale ani do otevřeného ohně, protože už ví, že horké bolí. Dokonce i rozpálenou písečnou pláž přecupitá rychle, i slunečnímu žáru v pravé poledne se bude vyhýbat a poslušně nosit čepičku, protože už bude vědět, že horké bolí. Jedna jediná takzvaně špatná zkušenost v dětství bude ne ztrátou, ale investicí do celého zbytku života. My už prostě nikdy neopakujeme to, co nás jednou bolelo. Ale muselo nás to zabolet opravdu hodně, a právě proto jsme se ponaučili.

Povím Vám jeden osobní příběh. Jestli jste prožili například bolestivé odmítnutí jinou osobou, pomůže Vám to. Když mně bylo dvaadvacet let, potkal jsem jednu úchvatnou a krásnou dívku, do které jsem se naprosto zamiloval. Snášel jsem jí modré z nebe, ona mi po tom všem řekla: "Promiň, Petře, nechci Tě zranit, ale jsi pro mě moc obyčejný. Nechci mít kluka hnědookého a hnědovlasého, takových je všude spousta. Já chci modrookého blonďáka. S tím budu šťastná." A já, zlomený, se hájil: "Ale vždyť pro Tebe, Zuzanko, dělám první poslední." A ona: "Já vím, ale to pro mě určitě bude dělat každý." Chápete? První poslední nebylo důležité. Důležitý byl modrooký blonďák.

Prožil jsem dlouhý čas sebesžíráním, proč nemám modré oči a blond vlasy. Že jen kvůli takové pitomosti jsem přišel o životní lásku. A pak si říkám: Jak mohla být pitomostpro ni rozhodující? Tehdy mi to došlo: Ona to, co já už považuji za pitomost, ještě považovala za to nejdůležitější.

A po čase mi Zuzana zavolala. Vyzvídala, jestli bychom spolu nemohli být. Ano, chtěla zpátky. A já Vám položím jednoduchou otázku: Co myslíte, že se stalo v mezidobí, že změnila názor?

Odpověď je prostá: Ona potkala několik těch vytoužených modrookých blonďáků. A zjistila, že mezi modrookými blonďáky, tak jako mezi hnědookými brunety, jsou lidé, kteří pro ni nebudou dělat první poslední. Že aby pro ni dělal někdo první poslední, to není samozřejmé, ale vzácné. Že o vlasech a očích spřízněnost duše není. Že to je uvnitř, v člověku. Že žádný problém, který ve vztahu vznikne, nevyřeší barva vlasů, očí, ale právě ochota udělat pro vztah první, poslední.

A tak Zuzana pochopila, že si nemá životního partnera vybírat jen podle vzhledu, protože podle vzhledu si taky může najít hlupáka. Že si má raději vybírat podle toho, jak se člověk k ní chová a jestli ji má vůbec rád. A tak přemýšlela, kdo se k ní vlastně v životě hezky choval a kdo ji měl zjevně rád. A vzpomněla si na mě, toho "moc obyčejného" kluka.

Špatná zkušenost s nesprávnými muži jí pomohla lépe definovat to, koho v životě potřebuje.

A mně špatná zkušenost s jejím odmítnutím pomohla uvědomit si, že všechno má svůj čas a jak jsou pro mě důležité ženy, které si mě váží bez ohledu na to, jaké mám vlasy nebo oči.

Takže pro oba to byla vlastně prospěšná zkušenost...

  1. 3 důvody, proč potřebujeme špatné zkušenosti

  1. Díky špatným zkušenostem víme, co neopakovat, a tedy svůj život měníme k lepšímu.
  2. Díky špatným zkušenostem potom daleko víc oceníme všechno dobré, i to obyčejné po špatné zkušenosti je nádherné.
  3. Díky špatným zkušenostem sílíme, nabýváme nejen poznání, ale také zocelení, protože špatné zkušenosti není snadné překonat, a tím víc to stojí za to.

Proto během nabírání špatné zkušenosti neklesejte na duchu. A pamatujte si: Život se už v té chvíli mění k lepšímu. Protože právě díky tmě potom o to víc oceníme i obyčejný kousek světla.