7 důvodů, proč nikdy nelhat ženě.

Nechávám laskavému čtenáři ke zvážení následujících sedm životních poznání, které mě naučily vnímat lež jako nejhloupější čin. Protože zatímco pravda nestojí nic, lež může stát úplně všechno.

Ženy nejsou muži.

To není objev hodný Nobelovy ceny, že? Přesto ho rozvedu.

Muži, hnaní pragmatickým egem, věří v účinnost svých lží, protože uvažují MUŽSKOU myslí. Tak jako příroda chtěla, aby vedle sebe existovaly Rozum a Cit, zařídila, aby vedle sebe existovali Muž a Žena. Muž je převážně racionální stvoření, rozhoduje se převážně mozkem. Proto věří, že když oklame mozek, musí uspět. Ostatně, sám své lži považuje zpočátku za neodhalitelné.

Jenže žena je jinak stavěná bytost. Má silné emoce. Řídí se převážně srdcem, intuicí, pocitem. Je víc spjatá s přírodou, ostatně ona rodí děti. To, co je správné, žena nerozhoduje hlavou.

Příklad rozporu: Mužský rozum říká, že dítě je přítěž. Znamená víc starostí a omezování, méně spánku a svobody. Mnoho mužů odchází již od těhotných žen jen proto, že se jim zodpovědnost zdá nekomfortní. Je to racionální přístup - pohodlný.

Ženské srdce se ale ani pak dítěte nevzdá. Těhotenství a mateřství mění její emoce, ale ne rozum. Žena jde k porodu s vědomím, že to bude bolet, ale cit ji učí, že má vydržet a věřit, protože projde-li bolestí, čeká ji něco nádherného. Muž tohle rozumem nikdy nepochopí. Muž utíká od bolesti. Hledá štěstí v pohodlí. Muži si odhlasovali i zrušení povinné vojenské docházky.

Proto se muž a žena potřebují. Tam, kde selže mužský rozum, pomohou ženské city. Tam, kde se mužská věcnost sesype, pomůže ženská naděje, víra, iracionalita. A naopak - tam, kde ženu bolí emoce, pomůže vědomí, že je o ni i rodinu racionálně postaráno. Osudový vztah se tedy zrodí tam, kde správný Cit potká správný Rozum. Správný Rozum je ten, který už pochopil, že ženské srdce cítí i to, co mužský mozek ještě nestihl ani pojmenovat.

A to i proto, že:

Klade-li žena otázku, tak ne proto, že nezná odpověď, ale proto, že ji cítí a chce vědět, zda může muži důvěřovat.

Když ženy sdílejí, hodně mluví. Když se ale ptají, mnoho slov nepotřebují. A když muže usvědčí ze lži, dokonce úplně mlčí.

Zato mluví muž. "Jak jsi to mohla vědět? Kdo Ti to řekl?" hledá racionální vysvětlení. Ale žádné takové není. Když už žena zareaguje, pak pouze: "No, VÍM to."

Ženy nejsou racionální stvoření, proto slovo "vím" není přesné. Vědění vychází z rozumu, ale ženské "vím" nazývá to, co ve skutečnosti vychází ze srdce - co žena cítí.

Žena cítí, co se stane i co se děje. Vnímá energii, nesoulad i rodící se lež. Důvod, proč je žena zmatená, je způsoben pouze tím, že si své tušení neumí racionálně vysvětlit. Hledá věcný důkaz, který by předložila muži, aby jí uvěřil. Sama ho ale nepotřebuje.

Přírodní intuice se málokdy mýlí. Žena je jako tažný pták, který dávno předem ví, kdy přichází chlad a je třeba odletět. Proto když se ptá, tak ne proto, že by neznala odpověď, ale proto, že ji vlastně zná a jen se potřebuje ujistit, jestli může muži důvěřovat, jestli je schopen uznat svou vinu, a to bez ohledu na svůj rozum - s ohledem jen na její srdce.

Existuje však jedno jediné, co ani ženská intuice nedokáže zodpovědět.

Žena nikdy neví, zda je horší muž, který jí lže do očí, nebo ten, který si myslí, že je natolik hloupá, že jeho lžím bude věřit.

Ženy bedlivě naslouchají mužským slovům. Říkají si o ně. Zvláštní pozornost věnují těm, kteří opakují: Miluji Tě. Záleží mi na Tobě. Chci být pořád s Tebou. Dokonce zavírají oči, jak moc tomu chtějí věřit. Zamilovaní vždycky zavírají oči.

Jak však píšu v knize Protože, ženy dobře vědí, že oči mohou zavřít před tím, co nechtějí vidět, ale srdce nikdy nezavřou před tím, co nechtějí cítit. I se zavřenýma očima dokážou vnímat rozpor mezi slovy a činy. A diví se, že mužský rozum ten rozpor nerozpozná.

To je důvod, proč trpělivé ženy dávají mužskému lháři mnoho nových šancí. Říkají si, že jeho lhaní je přece tak nestoudné, že ho musí už co nevidět trknout. Copak je muž dítě? Copak si neuvědomuje, že co slíbil, to musí opravdu vykonat? Copak nechápe, že vyřčené slovo je energie, které z časoprostoru nikdy nezmizí? Muž-lhář si často myslí, že co řekl, po čase už nikdo nevidí, nepozoruje, nevnímá. Jenže to je uvnitř v ženském srdci. Napořád.

Žena, i když odpustí, nezapomíná. To, co cítí vůči lhářům, není nenávist. Dokonce ani ne opovržení. Pouze čisté neštěstí. Ne z toho, jak jí muž mohl lhát, ale z toho, že člověku, kterého byla ochotna absolutně milovat, už od té chvíle nemůže nikdy věřit.

A to i proto, že:

Zalhat ženě je nejrychlejší způsob, jak se pro ni stát naprostým cizincem.

Muž a žena vnímají slova odlišně. Když muž řekne: "Dnes nemám čas, zítra se uvidíme, chybíš mi!", myslí si, že žena slyší: "Dnes nemám čas, zítra se uvidíme, chybíš mi!" Ale žena dokáže slyšet to, co nebylo řečeno. Například: "Dnes NA TEBE nemám čas. Zítra se MOŽNÁ uvidíme. NEchybíš mi. Protože kdybys mi chyběla, jsi má priorita dnes i zítra."

Žena tak už předem vytváří ve svém srdci prostředí, kdy je zvědavá, zda muž své slovo dodrží. Pokud ano, zůstává jí blízký. Pokud ne, stává se pomalu cizincem. Zejména tehdy, když na ni "nemá čas". Jak totiž zdůrazňuji ve své knize Cítit rozumem, myslet srdcem, u žen platí, že když jim nevěnujete čas, učíte je žít o samotě, potažmo s někým jiným, kdo jim ten čas věnuje.

Lhát ženě či vyjadřovat její nedůležitost jiným způsobem (třeba tím, že si na ni neděláte čas) je nejjistější způsob, jak o ni přijít. Zpočátku se tím trápí, vyčítá Vám to, hádá se s Vámi. Ale jednou přestane. Protože už není nic, o co by se z pohledu jejího srdce ještě vůbec stálo za to hádat.

Nikdy nelži tomu, kdo Ti důvěřuje, a nikdy nedůvěřuj tomu, kdo Ti lhal. Každá lež totiž zabíjí vztah.

A to i proto, že:

Ženy o lži nevyjednávají.

V mužském světě existuje velmi ohebný rozum. Podívejte se někdy na fotbal. Muži se hádají o to, co je faul a co je ruka. Rozlišují se v názorech. Ano, oni jsou schopni říkat: "Tohle nebyl AŽ TAK VELKÝ faul..."

V myšlení mužů podobně neexistuje "až tak velká lež" nebo "až tak velká nevěra".

Myšlení mužů totiž funguje škálovitě. Lež může být malá i velká. Jako na stupnici. Ale ženský cit má jen dvě barvy - červenou a zelenou. Lež buď je, nebo není. Nevěra buď je, či není. Proto ženy o "velikosti" lži nevyjednávají. Je to pod jejich rozlišovací schopnosti.

Muž je schopen ženě na Silvestra říct: "Letos jsem Ti byl na 99 % věrný." Ale žena slyší: "Prostě jsem Ti byl nevěrný." Muži proto o ženách říkají, že jsou jednoduché. Ale fakt je ten, že muži jsou až příliš složití. Vždyť do fotbalu přibrali i videorozhodčího, aby spory rozsoudil. Výsledek? Muži se od té chvíle hádají nad výrokem videorozhodčího...

Lhaní je pro ženu zraňování a ubližování. Basta. Zraňování a ubližování má ženský Cit na opačné straně než lásku. Stejně polarizovanou mají nevěru a důvěru. Není nic mezi. Proto žena dokáže přestat důvěřovat i muži, kterého milovala. Skončí pro ni. I když na něj nikdy nezapomene. Vede ji k tomu právě Cit. Láska k dětem, které si život v prostředí zraňování a ubližování nezaslouží.

A to i proto, že:

Jedna lež zpochybňuje všechny pravdy.

Mají-li ženy nějakým přívlastkem popsat lháře, nejčastěji říkají: Hloupý. Směšný.

Zkrátka: Chudák.

Pro mužské ego jsou takové přívlastky rána. Oni sami si myslí, že když lžou, jsou naopak silní, obdivuhodní. Rozhodně ne hloupí a směšní.

Jenže když se muž opravdu zamyslí, dá ženám za pravdu. Jak jinak než jako hlupáka byste pojmenovali člověka, který vědomě jednou lží zpochybní všechny svoje pravdy, které vyslovil do té doby i jež vysloví od té doby? Jak jinak než jako směšného chudáka lze nazvat člověka, který si nedokáže v malé násobilce spočítat, že na získání důvěry u ženy potřebuje mnoho pravd, ale na ztrátu důvěry jednu jedinou lež?

Mužský rozum se právě těmito hořkými zkušenostmi učí, že stačí jednou zalhat a vztah, ať byl sebekrásnější, už nebude nikdy jako dřív.

Proč ženy dokážou po jedné lži naprosto spálit most a odmítnout zůstat i přáteli?

Ženy se nebojí zřejmých nepřátel, ale falešných přátel.

Dívka, které jsem hloupě a směšně zalhal, mi do rozlučkového dopisu napsala: "Jsem nešťastná a zklamaná. Ne z toho, jaký opravdu jsi. To je nakonec Tvoje věc. Ale z toho, že ses stal někým, kým jsi slíbil, že nikdy nebudeš."

Na odhalené lži je nejhorší to, že před Vámi najednou stojí nikoli jiný člověk, ale právě ten člověk, jakým vždycky byl. Nezměnil se, jen jeho maska spadla.

Obelhat je možné jenom někoho, kdo k nám má důvěru. Kdo nám nedůvěřuje, ten nám šanci k obelhání ani nedá. Podraz tak nikdy nepřichází od nepřítele. Lež a přetvářka nás mohou překvapit jen u FALEŠNÝCH přátel.

Ta dívka mi tehdy napsala: "Nebojím se zřejmých nepřátel. Vím, že jim nemám věřit. Bojím se jen falešných přátel. To znamená, že se od této chvíle bojím Tebe."

Její přesvědčení se mi už nikdy nepodařilo změnit. Žena totiž lež nikdy nezapomíná. Není jako muž. Muž se naučil, že rozum, kterým se řídí, dokáže vyměnit jednu myšlenku za druhou. Srdce ale nedokáže vyměnit své pocity. Co lež, to zářez, který nejde vrátit. Je v ženském srdci napořád. Jako varování, memento. Jako by do srdce bylo navždy vepsáno: "Tomuto konkrétnímu člověku jsi nestála za pravdu. Byla jsi tak hloupá, že jsi mu věřila. Jednou stačilo."

A to i proto, že:

Sečteno, podtrženo: Kdo jednou zradí ženu, neměl by očekávat, že mu ještě někdy bude věřit.

Žena si na rozdíl od muže dobře uvědomuje spěch času. Od přírody má v srdci biologické hodiny, jež tikají a připomínají jí, že tu má své povinnosti. Nemarnit čas je součástí jejího genetického kódu.

Proto nehledají JAKÉHOKOLI muže, "dárce spermatu". Hledají v první řadě životního parťáka, který s nimi bude stavět, ne bořit. Který bude sdílet, řešit problémy, na kterého se budou moci spolehnout a důvěřovat mu. K tomu však ale potřebují jeho UPŘÍMNOST.

Ženy hledají muže, který jim pomůže řešit problémy, ne který bude problém sám o sobě. Takovým bývá muž, který dříve či později pochopí ženské srdce, mimo jiné to, že nejsou "malé" a "velké" lži, pouze a jenom lži.