7 příběhů, které mě naučily vidět život jinak.

26.05.2019

Pocit je totiž pro mě základ. Z pocitů vyvěrají myšlenky, z myšlenek vycházejí činy a z činů se tvoří výsledky. Mít dobrý pocit je základem dobrých výsledků. Jenomže život je změna a někdy nám prostě energie schází.

Ty se máš

Na gymnáziu jsme měli v rámci tělocviku hokej. Jednou jsem si poranil kotník a dostal berle. V budově školy jsem pak v první den zoufale zápasil se schody, batohem a taškou věcí, které se už do batohu nevešly. Měl jsem obtěžkané obě ruce - a ještě ty berle!

Uviděl mě kluk z jiné třídy, upoutaný na invalidním vozíčku. Přijel, věci mi vzal a trpělivě po mém boku pokračoval, než jsem neumětelsky přeskákal celou chodbu.

Když jsem mu ve dveřích své třídy děkoval za pomoc, odpověděl mi větou zvláštní z jeho úst: "Doufám, že se budeš brzy cítit lépe..."

Pravé bohatství

Na mé osmnáctiny mi maminka přála vše nejlepší do dospělého života a zeptala co, co bych si vlastně ze všeho nejvíc přál. Odpověděl jsem: "Jediné, co chci, je být opravdu bohatý."

Neřekla nic, jen se trpce usmála. Za tři roky zemřela. A to jediné, co jsem si v té chvíli přál, bylo mít mámu zpátky. Respektive mít ještě trochu času být s ní.

Tak jsem poznal, co je největším bohatstvím člověka: čas.

Kéž by...

Když mám takzvaný rychlý hlad - emoce mě nutí sníst něco honem, ale rozum trvá na něčem vesměs zdravém -, chodím do Bageterie Boulevard. Nedávno jsem s cizrnovým krémem usedl mezi dva páry u protějších stolů. Dva asi dvacetiletí spolu cukrovali, zatímco dva sedmdesátiletí je s úsměvem pozorovali. Pak ten starší pán smutně a polohlasem řekl své paní: "Pamatuješ si, když jsme byli jako oni?" A objali se.

Ano, život tak utíká...

Ten dvacetiletý kluk to ale zaslechl a hodně nahlas pověděl své dívce: "Nemůžu se dočkat, až budeme jako oni."

Půlstoletí jeden druhému po boku - proč vlastně smutnit?

Stačí jediná věc

Melchior je slepý. Díky tomu vidí věci jinak. Hodně mě naučil. Je zvláštní, že mi otevírá oči zrovna nevidomý, že?

S Melchiorem rád usedám před Louvrem v Tuillerijských zahradách, a když mám Den Sovy, jak říkal Ignát Herrmann chmurným náladám, klade mi Melchior divné otázky - takové, které mě vyvedou z úzkosti a přemýšlení o malicherných problémech. Třeba: "Pierre, jak vypadá krása ve tmě?"

Melchiorův přítel Pascal je bubeníkem v kapele. Pozoruhodné je, že podle lékařské zprávy je hluchý, a to od narození. Pascal opravdu neslyší, jen kdesi vpovzdálí vnímá velmi nízké basové tóny. A přes kůži cítí typické vibrace od bubnů. To je vše.

Na vystoupeních kapely, ve které bubnuje, to chodí takto: Kapelník rukou udá takt, Pascal začne a celá kapela hraje podle něj. Pascal je tak v absolutním tichu natolik pohroužen do svého rytmu, že je považován za jednoho z nejlepších amatérských bubeníků v Paříži. Diváci vůbec nevěří, že je hluchý.

Naučil mě propadat vášni. Říká: "I kdyby Ti život ponechal jen jednu poslední věc, nepřestaň ji s radostí dělat. Protože jedna věc je úplně dostatečná na to, aby v ní člověk dosáhl mistrovství a štěstí."

Mít navždy smysl

Melchior má asistentku běhání. Díky její přítomnosti má uličky Paříže dokonale načtené i za běhu. GPS mapu jako by měl integrovanou přímo v mozku. Když někam pospícháme, zvolá: "Poběž!" Cinká holí o dlažbu a - uhání přede mnou.

Ta asistentka má krásné jméno. Genevieve (Ženevijev). Kvůli ní jsem začal všechny své knihy překládat do angličtiny. Pomáhají jí proto, že manžela jí vzala dopravní nehoda. Roky se s tím nemohla vyrovnat. Není divu. Nejbolestnější je rozdíl mezi tím, co víme, a tím, co cítíme. A on, jak sama říkala, "prostě nemůže patřit do minulosti, protože je pořád se mnou v přítomnosti."

Lidé se jí pro to smáli nebo jí nadávali. "Pochop už, že je mrtvý," křičeli po letech. Ale já jí zdůrazňoval: "Tvoje city se nikdy nemýlí. Život Ti určitě vysvětlí, proč je pro Tebe stále živý. Možná nejen pro Tebe."

Tehdy zazněl zvonek u jejích dveří... Za nimi stál cizí muž a dvě malé děti. Ohromené Genevieve řekl: "Váš manžel není doma? Víte, přesně před deseti lety mi daroval kostní dřeň. Zachránilo mi to život. Chtěl jsem, aby viděl mé děti, které by bez něj nikdy nežily."

Genevieve se k nim sklonila, pohlédla do jejích usměvavých očí a pochopila, jak je život věčný, i když člověk ne. A jak její muž bude mít už navždy svůj smysl - pro celou linii dětí, které by jinak nikdy nevznikly.

Co víc si přát?

Melchior rád chodí do kina. Sice nevidí, ale PŘEDSTAVUJE si obrazy na základě odposlechnutého děje. Když pak odcházíme, směje se: "Pierre, tak barvitý film, jako byl dneska ten můj, ten Tvůj určitě nebyl..."

Někdy ho v kině pokradmu pozoruji. Co si asi na vnitřním plátně zavřených, ale těkajících očí promítá? Čemu se právě teď při svém soukromém promítání směje? Kam jej zavedly ruchy a konverzace, které slyší? Nakazil mě tímto způsobem vnímání filmů natolik, že i já dnes v kině zavírám oči a jen si představuji, co kdo asi dělá.

O představivosti mě hodně naučila i Paulette, asi čtyřicetiletá maminka od čtyř dětí, která Melchiorovi jednou týdně uklízí. Otcové se o její děti nezajímají, výživné neplatí. Jenže ona není smutná, naopak je vždy rozzářená: "Mám velké štěstí, že dělám uklízečku."

Její nadšení mě udivilo. "Vás ta práce opravdu těší?" zeptal jsem se.

"Neumíte si představit, pane, jak moc ji mám ráda. Každý den pomohu tolika lidem, aby se po návratu domů cítili lépe! Jsem pryč jen několik hodin denně, takže na své děti mám pořád ještě hodně volného času! A ještě k tomu jim za vydělané peníze mohu dát jídlo! Co víc si mohu přát?"

Schopnost vidět

A když už jsem u Melchiora, ještě Vám povím o jeho kamarádce. Claire je téměř slepá. Vidí jen asi z deseti procent. Jednou, to jsme stoupali tím příkrým kopcem k Sacre Coeur, mi to nedalo a zeptal jsem se: "Claire, vadí Ti, že skoro nevidíš?"

Ona se rozesmála, zastavila se, natáhla paži a povídá: "Prší. Pierre, že prší?"A zdála se šťastná. "Víš," dodala, aby mi to vysvětlila, "mám se na co těšit. Po dešti vždy zůstává v trávě rosa. Díky ní, jak se v mých očích láme světlo, vidím při každém pohledu do trávy nádhernou duhu."