Den, kdy jsem svůj život zbavil stresu.

13.10.2019

Máte rádi příběhy lidí, kteří překonali těžkosti? Pak mám pro Vás na tento víkend jeden inspirativní příběh. Zejména pochybujete-li o věcech mezi nebem a zemí...

Lékař stál nad jeho nehybným tělem, ověšeným hadičkami, a soustrastně sděloval rodině, že naděje na jeho přežití klesla na jedno procento.

Bylo to zvláštní. MARTIN DITMAR, ačkoli měl právě ležet na jednotce intenzivní péče, v mysli vnímal, jak prochází hlubokým tunelem. Do kómatu ho dostal akumulovaný stres. Zdálo se jasné, že tento přetížený manažer už ani neoslaví pětačtyřicetiny.

Dnes je za tuto zkušenost vděčný. Změnila jeho postoj k životu. Už nevyměňuje zdraví za peníze, protože pochopil, že je to špatný kšeft - obráceně totiž už směna nefunguje.

Stres? Běžná výzva, kterou zvládneš...

"Dvacet let jsem neodpočíval," kroutí dnes hlavou. "Nejprve jsem nechtěl, jako mladý jsem vnímal stres jako výzvu, kterou mám překonat, potlačit, nepodléhat jí. Nenapadlo mě přemýšlet, jak bych stres odboural, vyvážil, a postupně jsem si na něj zvykl natolik, že jsem ani nevnímal, že ho mám. Byl prostě už součástí každého mého dne, takže se stal ,normálním'. A v tom je stres nejzákeřnější."

Těch dvacet let pracoval ve food retailu, tedy v maloobchodním prodeji potravin. Rychle stoupal kariérou a roky seděl v boardech velkých společností. Věděly, že je na něj spoleh. Když se německá skupina Lidl & Schwarz rozhodla vstoupit na tuzemský trh, byl to právě Martin, kdo měl otevřít prvních 50 + 50 prodejen (Česko + Slovensko), a to včetně náboru řádově tisíců zaměstnanců, za jejichž pracovní výsledky pak i odpovídal.

Na vizitce to vypadalo velmi působivě: Generální ředitel a předseda představenstva Spar. Viceprezident pro obchod Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR. Jednatel Billa. Klíčový muž REWE v Rusku, Pobaltí (Litva, Lotyšsko), na Ukrajině.

Netušil, že mince zvaná Kariérní úspěch má i rubovou stránku. A tu měl poznat.

Vykoupení

Na jedné straně cesty nahoru je vnitřní nastavení. "Musíte vědět, co chcete, mít jasný cíl, za kterým jdete. Vnitřní vize dává vůli a energii. Jste-li přesvědčeni o tom, čeho a proč chcete dosáhnout, posouváte se za tím."

Na druhé straně je však vykoupení. "Musíte si uvědomit, že budou oběti. Vždycky jsou. I když si v opojení myslíte, že to jde hladce, nic není zadarmo. Někde se sčítá něco, co musíte zaplatit."

Martin o své ceně za úspěch nevěděl. Myslel si, že spočívá jen v čase, který musel obětovat práci, ve vzdělávání, v nervech, starostech. Jenže skutečným vykoupením byl stres, den za dnem nenápadně ukládaný a kumulovaný v těle. Martin ho neuvolňoval, a tak se nemohl ani ztratit. Jen nabýval. A pak - ZNIČEHONIC...

Kóma

Do Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně byl převezen v kómatu. Tak se nazývá těžký stav bezvědomí, při kterém postižený nereaguje na oslovení ani bolestivé podněty.

Jako by Martina někdo vypnul.

Lékaři objevili akutní zánět slinivky břišní. Ten může vést až k multiorgánovému selhání a skončit smrtelně.

Člověk potřebuje přijmout velké množství tekutin a živin, ale protože není schopen ničeho a nereaguje, je nutné doplňovat energii jinak - nitrožilně. Všechno se ztíží ve chvíli, kdy se přidá infekce, záhy roznesená po celém organismu. Právě to se stalo Martinovi.

Tady jeho příběh mohl skončit.

Nebylo mu ještě pětačtyřicet let.

Jenže neskončil.

Profesor Jiří Klein, primář chirurgického oddělení zlínské nemocnice, už zažil leccos. Například v roce 2016 jednomu pacientovi vyňal z těla sedmadvacetikilogramový nádor.

Příbuzným Martina Ditmara ovšem musel sdělit, že ani on už neví, jak bezvládnému tělu pomoci. "Udělali jsme vše, co jsme věděli a uměli. Teď už je to jen na něm," konstatoval a na dotaz, jaká je šance na Martinovo přežití, dodal: "Jedno procento."

Ještě dnes, když se potkají, lékař kroutí hlavou. "Záhada," říká, ačkoli se mu na rty tlačí spíše slovo "Zázrak". Jenže copak ho LÉKAŘ může použít?

Klinická smrt

"Mám to stále před očima, jako by se to dělo teď. Oni mi říkali, že jsem byl v bezvědomí, ale já jsem při nějakém vědomí byl," vzpomíná Martin rozpačitě na klíčové okamžiky klinické smrti.

"Viděl jsem hluboký černý tunel a v něm svůj život. Procházel jsem tím tunelem jako setmělou ulicí a kolem mě se odvíjely reálné příběhy. Mnoho různých vzpomínek nebo drásavých příběhů ve mně vyvolávaly emoci, že jsem něco nedokončil, zkazil, nezačal. Nebyly to ale výčitky. Ty energie v tunelu jako by soupeřily o to, která mě stáhne zpátky do života, a já se jim všem vzpíral, protože cokoli spojené s návratem mi připadalo těžké, zatímco přítomnost a pokračování k tomu odlehčujícímu světlu tak příjemná, bez závaží."

Jenže pak... Jedním obrazem, který na něj zaútočil, se všechno změnilo.

"Spatřil jsem Londýn, ten jsem bezpečně poznal, a sebe při přebírání nějakého ocenění. Nevěděl jsem, o co jde ani za co, jen jsem věděl, že je OSMÉHO LISTOPADU."

Musel to být blud, mámení, říkali mu lékaři, když na lůžku jednotky intenzivní péče k úžasu všech lékařů najednou procitl. Vždyť byl TEPRVE ŘÍJEN!

Martin však všechny lékaře udivil podruhé. Chtěl ihned k ruce telefon. Volal rodičům. A zatímco oni se zajímali o jeho zdravotní stav, jeho slova byla úplně jiná: "Rozhlédněte se v bytě. Musí tam být nějaká obálka, v ní pozvánka. Osmého listopadu je za pár dní!"

Rodiče ho zklamali. Žádný takový dopis ve své poště neměl. Takže blud?

Nový život

Sotva se postavil na nohy, jeho první kroky směřovaly do zaměstnání.

Dal výpověď. Přestal se řídit emocí, která mu napovídala bohatší a zářivější kariéru. Začal směřovat pouze tam, kde necítil žádnou úzkost a vnímal radost.

Jeho volba se zdála bláznivá. Jenže čas ukázal, jak byla správná...

"Pocházím z Olomouce. Vždy mi připadalo, že tam je málo přírody. Čím víc jsem působil ve městech, tím víc mi příroda scházela. Tak jsem to tady, ještě když jsem byl zaměstnán, před jedenácti lety, koupil, pro sebe na bydlení," říká na terase vilky s krásným výhledem do krajiny Hostýnských vrchů. Problém byl, že tehdy, před jedenácti lety, hodně cestoval. Pět let pobýval v Rusku, na Ukrajině, v Bulharsku a Rumunsku. A dům zůstával prázdný. "Tehdy jsem si řekl, že koupit ho nebyl dobrý nápad, že ho nepotřebuji a zbavím se ho."

Zvláštní je, že život mu to nedovolil. Dříve, než Martin stihl vilku prodat, ho totiž z práce vyslali do Afriky. "Byl to strašně dlouhý let. Řekl jsem si, že když už v Jižní Africe jsem, chvíli tam zůstanu a pocestuji. Viděl jsem jiný život a hlavně jiné bydlení. Lodge, chalety, rodinné domečky přestavěné na roztomilé butikové hotýlky. Při zpátečním letu do Evropy jsem přemítal, jak by bylo krásné mou vilku ve Fryštáku tak předělat." Mít Afriku doma. Tehdy to znělo jako TOUHA. Ve skutečnosti se v jeho těle začala ozývat POTŘEBA.

Když procitl z kómatu, všechno se mu propojilo. Tělo chtělo odchod z korporace, změnu. Tělo chtělo Afriku doma, změnu. V nemocniční posteli se usmál. Pochopil, jak mu život napovídá. A tak se hned pustil do díla. Jen podal výpověď v korporaci, začal budovat.

Jen moje?

Když ve své vile dokonale autentického afrického stylu poprvé spokojeně usedl, myslel si, že vytvořil pouze svůj sen. Že jej bude sdílet jen s přáteli, jež pozve na návštěvu. Mýlil se.

Nenapadlo ho, že právě postavil hotýlek. A už vůbec ne, že vlastně bylo dobře, že při jeho stavbě myslel pouze na sebe. Pochopil to až časem. "Projekt, do kterého vkládáte kus sebe a celé srdce, neděláte přes čísla. Nepočítáte návratnost investice. Děláte si prostě radost."

Už první přátelé, ohromení dovezeným africkým nábytkem, designem, ložnicemi i vínem, jakož i odpočinkovou zahradou upravenou v africkém stylu, se ptali: "Martine, není škoda se o to nepodělit s veřejností?" Právě tak vznikají butikové hotely. Vytvoříte si vlastní sen, ale nenecháte si ho pro sebe, nýbrž ho zpřístupníte druhým. Přirozeně tak přitáhnete lidi, kteří mají sny jako Vy, sdílejí tutéž energii a mají tedy k sobě velmi blízko. Je to win-win koncept (vítězný na všechny strany), protože hostitel dokonale rozumí svému hostu a host dostává přesně to, co má rád, a tak přirozeně přijíždí i příště. Jezdí vlastně "domů".

Martin to místo nazval Villa Memories. Úspěch měl okamžitý. "Host teprve s odstupem času pochopí, že tam nestrávil jen týden nebo víkend, ale že si prožitek nese dál s sebou - že jeho uskutečněný sen se proměnil ve vzpomínku. Víte, moderní rodiny nejsou zvyklé trávit spolu čas. I když jsou někde fyzicky při sobě, každý člen se často uzavře do svého pseudosvěta, nezřídka do vězení svého mobilního zařízení. Jenže tady se všechno mění."

O děti je skvěle postaráno. Martin je vodí do přírody, kde společně s rybáři, včelaři nebo lesníky poznávají flóru i faunu, koupe se s nimi v lomu, učí je golf a historii, v nedaleké Olomouci je provází ve stopách Marie Terezie nebo malého Wolfganga Amadea Mozarta, ve Zlíně, který je prakticky za humny, si děti mohou prohlédnout kancelář Tomáše Bati.

Dospělé pak Martin vede cestou zdravotní rovnováhy, o které vzhledem ke své zkušenosti s klinickou smrtí ví všechno. "Máme zde různé detoxikační programy pro lidi s alergiemi, kožními problémy i pro těhotné nebo ženy čistící se před početím. Chceme, aby si od nás lidé odnesli něco, co se už od té chvíle stane navždy součástí jejich lepšího života."

Osmý listopad

Když měl osmnáctého září 2018 narozeniny, věděl, že uběhl právě rok od klinické smrti. Na ten den proto sezval rodinu a na velké terase vily žertoval, že jde o dvoje narozeniny současně - o šestačtyřicáté i první poté, co se "znovu narodil". Než však dokončil přípitek a skleničky stihly o sebe cinknout, zazvonil Martinův mobil. V jeho očích se zračil údiv. Na displeji bylo číslo s mezinárodní předvolbou Velké Británie.

Ještě větší šok cítil, když se ve sluchátku představil pověřenec Buckinghamského paláce. Martina informoval o tom, že nedávno jeho vilku navštívili mystery hosté, zkrátka skrytí inspektoři, kteří jsou zodpovědní za udílení ocenění Boutique Hotel Awards. Martin šátral v paměti, který ze všech cizinců to mohl být. "Lidé sem létají jako domů. Jedni tu mají i rozpitou láhev koňaku. Vědí, že příště je bude čekat zase na ,jejich' pokoji. Druzí tu mají rozečtené knihy. Pokaždé říkají: ,Martine, nechám si ji tu, na jaře si ji dočtu.'"

"Na naše inspektory," vysvětloval zmocněnec, "zapůsobil celý Váš koncept. Zažili s vámi výlet na kolech, loďku, do které jste jim připravil jídelní koš a v zátoce Baťova kanálu jim uspořádal romantický piknik. Byli nadšeni vaším servisem, hotýlkem i prostředím, vrátili se nabití energií a šťastní," slyšel Martin v mobilu, třesoucím se mu v rozrušené dlani.

"Zkrátka a dobře," dodal zmocněnec, "očekáváme Vás za šest týdnů v londýnské Merchant Taylors' Hall. Proběhne vyhlášení nejlepších rodinných butikových hotelů na světě. Vaše Villa Memories je mezi třemi stovkami nominovaných."

Když za šest týdnů z pódia anglicky vyvolali jeho jméno, stanul Martin Ditmar dokonce mezi čtyřmi nejlepšími. Výš než jeho hotel ve Fryštáku se umístily pouze luxusní oázy v Kostarice, Thajsku a na Bali. Muž, který vinou kariérního stresu málem přišel o život, takřka do roka a do dne přebíral plaketu pro nejlepší rodinný butikový hotel v Evropě.

Pohlédl na kalendář: Bylo onoho osmého listopadu. Jen roku 2018.

Cesta dobré energie

Dvacet let se Martin domníval, že jeho život patří do korporace a věčného stresu. Že jiný vlastně ani existovat nemůže. Spletl se. Dnes má opačné vnitřní nastavení a opačnou oběť. Zatímco dříve zdraví obětoval práci, dnes zaměstnaneckou kariéru obětuje štěstí.

"Provedl jsem velkou vnitřní inventuru a ponechal jsem si v životě jen to, co mě pozitivně nabíjí. Dál jsem poradcem v oblasti mezinárodního obchodu, zabývám se sanacemi firem a start-upy. Ale můj stěžejní osobní směr je už zdravý životní styl a detoxikace organismu. To, co mě naučil život, se teď ve své vilce snažím předávat i dalším."

Usmívá se, protože je věčně obklopen spokojenými lidmi. Sám jim dává dobrou energii a optimismus. Jeho život přestal být o stresu. Začal být o rovnováze a klidu. A o zamyšlení nad otázkou: Quo Vadis? Kam kráčíš? Jdeš opravdu cestou, která Ti dává dobrou energii?

Příběh Martina Ditmara najdete i v mé knize Cítit rozumem, myslet srdcem, zaměřené na zvládání osudových situací na životních rozcestích.

Máte zájem Martina Ditmara potkat osobně? Sedmého listopadu (v předvečer svého osudového 8. 11.) bude v Brně řečníkem této konference, jejímž jsme i my partnerem.

© Petr Casanova