Jak do sebe nevpustit cizí jed?

Máte v sobě nějaké cizí zlé slovo? Tlačí Vás jako nestravitelné sousto v žaludku? Mrzí Vás jak to, co Vám druzí říkají, tak to, že si to neumíte nebrat osobně? Leží Vám v hlavě, jak to někteří lidé dělají, že se nad cizí žluč tak lehce povznesou? Je to jen jejich přetvářka, nebo dovednost, kterou se můžete naučit i Vy?

Po včerejším vysvětlení Jak se vyrovnat s odmítnutím jste mě žádali o odpověď na razantně případy: Kdy nás někdo ne odmítá, ale přímo sráží, ponižuje, toxikuje.

Rád pomohu. Ale začněme od konce: Umět se netrápit déle, než je nezbytně nutné, je dovednost. To znamená: Dá se naučit. Nicméně to znamená i to, že se ji všichni učíme, zápolíme s ní, avšak zdokonalujeme se v ní, jestliže postupujeme správně. Chcete se také zlepšit nebo inspirovat se novými náměty a pohledy? Pak právě pro Vás mám dnešní článek.

Nevpustit kámen

Prací s vlastním myšlením jsem věnoval i včerejší živé vysílání v uzavřené skupině. Ukazoval jsem, jak sedm rozličných případů sebetrápení obrátit v sebeuzdravení.

Potřeba nebrat si cizí zlo tolik osobně je samozřejmě aktuální s ohledem na relativní anonymitu sociálních sítí, kde si všichni můžeme snadno ověřit psychologický jev hozeného kamene. Ublížit zlým slovem je totiž stejně snadné jako vzít kámen a hodit ho do rybníka. Také nikdo neví, jak hluboko ten kámen propadne a zda se ho vůbec podaří vyjmout. I v člověku jedno slovo může zůstat navždy.

Jak tedy docílit toho, abychom se dokázali odosobnit od vnitřních dramat lidí, kteří mají potřebu zrovna teď nám ublížit?

Jak si nebrat osobně to, co se osobním zdá, protože ti lidé útočí na NAŠE slabosti, cíleně, vědí, že nás to bude bolet, a právě proto to říkají?

Na úvod budu citovat extremistu Jaroslava Duška, ale podotýkám, že jeho slova, vyžadující vysoký duchovní rozvoj, mohou čtenáře až frustrovat. Uvádím je spíše proto, abychom si uvědomili, čeho je možné jednou dosáhnout. Přitom však vůbec nevadí, když toho ještě nedosahujeme. Dušek řekl:

"Odnaučil jsem se zlobit. Protože opravdu nevím, co by mi to přinášelo, kdybych se zlobil. Rozhodně by mi to nezlepšilo náladu. Akorát by se přitížilo i mně, a to se mi nechce. A už vůbec bych nedopustil, aby nějaký jiný člověk, který si jakoby něco řeší, ovládal moji náladu. Vůbec nevím, proč bych měl být emočně závislý na nějakých lidech, kteří dělají nesmysly, proč bych si měl kazit náladu ve vleku jejich negativních aktivit."

Všimněme si především myšlenky: Akorát by se přitížilo i mně. Ano, Dušek tu správně vystihuje: I mně. To nepatrné slůvko "i" je klíčové. Protože: Někomu už těžko je. Tomu druhému.

A to je podstata racionálního uvědomění: Proto jsou lidé zlí. Proto prskají jed, šíří žluč. Je to JEJICH jed, JEJICH žluč, JEJICH potřeba se zbavit nenávisti, kterou mají v sobě. Problém je, že se chovají jako hrneček v pohádce Hrnečku, vař! Šíří nenávistnou kaši, které ale tím není méně, ale více. A jim samotným jí neubývá.

Buddhův příklad

Dušek si oblíbil Čtyři dohody, jejichž autor Don Miguel Ruiz vycházel jednak z Toltéků a jednak z principů buddhismu. Buddha je sám dobrým příkladem, jak lze o zlobě druhých uvažovat. Jeden z jeho legendárních příběhů:

Siddhártha Gautáma, řečený Buddha, šel jednou vesnicí svých odpůrců. Jakýsi nespokojenec vyběhl a začal Buddhovi sprostě nadávat. Buddha se pokojně zastavil, nechal muže vykřičet a potom se zeptal: "Když někomu koupíš dárek a on ho nepřijme, komu pak bude patřit?"

Zmatený vesničan zakoktal: "No no no... přece mně. Já jsem tu věc koupil!"

Buddha přikývl. "A stejné je to s Tvým hněvem. Když ho nepřijmu, komu zůstane?" A poklidně odešel.

Buddha učil, že plivání jedu na druhé není PŘÍČINOU, ale NÁSLEDKEM skutečného problému. To znamená, že plivání jedu je až další fází a skutečná příčina se nalézá ještě před tím. Ano, v nějakém problému, který dotyčný plivač v sobě řeší (viz Duškova slova). Máte-li v sobě hněv, který ale nijak nekompenzujete, trápení, které neuvolňujete, úkol, který neřešíte, pak dochází k traumatu stojaté vody - stojatá voda hnije. Co se neléčí, to zahnívá. Množství jedu se navyšuje.

Právě to nahněvaného, přesněji ZAHNÍVAJÍCÍHO člověka přivádí k nesnesitelným pocitům a puzení nějak se uvolnit, zbavit se té hniloby v sobě. Proto ji prská ven a myslí si, že se mu uleví. Ale negativními činy nelze dosáhnout pozitivních výsledků. Negativní pocity, myšlenky a činy neumějí vytvořit pozitivní život. To známe všichni.

Ten, kdo na nás prská jed, prožívá obrovské utrpení. Otázka zní: Chceme ho prožívat také? Pokud ano, přijměme to, co ho uvnitř tolik trápí, a spolkněme to. Předá nám citový jed, který v nás potom bude pracovat tak jako v něm. (Vlastně, nyní můžeme cítit to, co předtím cítil on, pokud nám nějaké cizí slovo, gesto nebo jiný projev leží v mysli.)

Čtyři kroky

Když pracuji s lidmi v uzavřené skupině, výhodu mají ti, kteří znají můj magazín. V magazínu se totiž otázkám sebezocelování věnuji velmi obsáhle, a to jak po racionální rovině, tak emocionální.

Těm, kteří magazín neodebírají, musím poněkud více ozřejmovat, že základní podstatou zvýšené odolnosti vůči vnějšímu světu, ale i vlastním vnitřním sebeubližujícím myšlenkám je schopnost oddělovat. V případě práce s cizím jedem si to můžeme ukázat názorně na čtyřech krocích:

Krok 1: Odděl BOLEST a UTRPENÍ

Bolest a utrpení jsou dva odlišné pojmy. Dejme tomu, že se klepneme kladivem do prstu.

Bolest je to první. Bolest je fyzická reakce na nějaký podnět. Nedá se jí vyhnout. Jestliže nám někdo ublíží nebo si ublížíme sami, přirozeně cítíme bolest. Bolest říká: Pozor, to je přes limit!

Bolest je rychlý signál, abychom s něčím ustali nebo něco více vážili. Bolest sama o sobě záhy ustoupí. Jen vystřelí a zmizí.

Aby se bolest prodlužovala, museli bychom onen bolestivý podnět opakovat. To znamená, v našem příkladě bychom se museli praštit kladivem znovu. Nebo bychom si museli způsobit zlomeninu prstu, která pak v naší končetině začne pracovat tak, že se bolest šíří a vrací.

Anebo, a to je druhá možnost, si bolest způsobujeme sami psychicky. A tomu se říká utrpení. Utrpení je to druhé - psychická reakce na prožitou bolest. Zatímco bolest nemůžeme vědomě ovlivnit a snížit, utrpení ano. Utrpení je tedy volitelná reakce naší vlastní mysli.

Utrpení je, když se začneme bolestí užírat. Jako kdybychom vzali kleště a ten kladivem pohmožděný prst si ještě začali svírat. Samozřejmě že to bude bolet ještě víc, ale to vinou těch kleští.

Mimochodem, pro seberozvojovou práci s vlastním utrpením jsem napsal knihu Čtyři prány štěstí. Aby se lidé naučili netrápit déle, než je nutné, tím, co je v životě bolí.

Krok 2: Odděl SEBE a DRUHÉ LIDI

1. Psychologie k zastavení utrpení v mysli člověka (k otázkám: Co jsem si to způsobil? Proč jsem tak hloupý a nešikovný? Co když se mi to s kladivem stane ještě jednou? Co když to zranění bude dlouhodobé? Co když mi prst nakonec upadne?) doporučuje blok tří skupin otázek:

1.) Kdo jsem? Co mám? Co dělám? (sebeuvědomění)

2.) Proč se tou bolestí/cizím slovem tolik trápím? (emoční seberegulace)

3.) Co mohu udělat pro netrápení se? (sebemotivace)

První otázka je mimořádně důležitá: Odpovíme-li si upřímně, můžeme zjistit, že jsme relativně zdraví, máme dobrou náladu, děláme zajímavou práci. Zkrátka, máme docela dost předpokladů pro to, cítit se spokojení a šťastní. Proč se tedy necítíme? Proč nám někdo vzal naši náladu?

Třeba právě proto! Co když to, kdo jste, co máte a děláte, je důvod k něčí ZÁVISTI? Na závisti je důležité to, že si ji musíte zasloužit. Neúspěšným, nešťastným, slabým lidem nikdo nezávidí.

A to nás přiměje přemýšlet ne o sobě, ale o druhém - jeho možné motivaci. Co když jeho zlé slovo není vůbec výpovědí o nás, ale O NĚM, o tom, co mu vadí NA NĚM SAMÉM, ne na nás?

Mimochodem, už moje kniha Protože plus následující Cítit rozumem, myslet srdcemukazovaly, jak se v různých případech odosobnit od cizího chování a také nechat pracovat karmu - osud, který si my všichni sami vytváříme svým jednáním a myšlením.

Krok 3: Odděl PŘÍTOMNOST a MINULOST

Karma je zákon příčin a následků. Jinak řečeno: Minulost vytváří naši přítomnost. Potažmo: Přítomnost vytváří naši budoucnost.

To znamená: Jestli chceme předvídat svou budoucnost, podívejme se na to, co děláme nyní. Trápíme se něčími slovy? Nebo je házíme za hlavu? V tom prostém rozdílu vážíme svůj čas. Nejde jen o přítomnost (jak se budeme cítit právě teď), ale hlavně o budoucnost (jaké emoce budeme mít v příštích minutách, hodinách, možná celý víkend, zda vůbec usneme a jak dobře budeme spát). Přemýšlejme o tom: Teď investujeme do své budoucnosti.

Ten, kdo k nám zle promlouvá, reaguje na svou minulost. Nemá to nic společného s námi, leda to, že jsme se mu právě teď připletli do cesty. To je celé. On si řeší svou minulost, ale otravuje naši přítomnost a případně nám tak kontaminuje i nejbližší budoucnost. Oddělujme tyto časy.

A proč tolik mluvím o minulosti? Protože tu jde nejen o minulost toho, kdo v ní stvořil svůj jed. Jde také o naši minulost, protože něčí zlé slovo v nás může rozpohybovat špatné vzpomínky.

O to se v naší hlavě stará deset "emocionálních skřítků", jak se říká v psychologickém žargonu. A o ty jde především, když nás někdo zraňuje, soudí či odsuzuje neoprávněně. Oni se totiž vzbudí:

1. PERFEKCIONISTA - trpí, když všechno není dokonalé. Což není nikdy. Zejména tehdy, když nám někdo připomene, že máme rezervy a jsme omylní.
2. UTĚŠITEL - trpí, když se cítíme sami. Což je vždy, když nás někdo zraní a nám zoufale chybí něčí porozumění, útěcha.
3. ŠAMPION - trpí, když někdo naznačuje, že pro něj nejsme dost dobří, že neodpovídáme jeho představám o kráse, moudrosti, výkonu a úspěchu. Což se může stát kdykoli, protože každý člověk je jiný a nelze se zavděčit nikdy všem.
4. MUČEDNÍK - trpí moc rád, kdykoli je šance vydávat se za něčí oběť. Ozve se, když se někdo posmívá, že přes svůj věk ještě nemáme děti nebo partnera.
5. ROZUMBRADA - trpí, když se někdo chová iracionálně a útočí bez znalosti věci, posměšně, pohrdavě. Přitom my cítíme, že na naší straně jsou argumenty a máme potřebu se přehnaně obhajovat, logicky všechno zdůvodňovat. A "hejtr" se baví.
6. POLEKÁNEK - trpí, když někdo znevažuje naše strachy a úzkosti. Cítíme se pak o to víc ohrožení, obnažení, a hlavně nepochopení.
7. BAVIČ - trpí, když někdo naznačí, že jsme nudní, okoukaní, předvídatelní, šedí.
8. KONTROLOR - trpí, když se něco vymyká naší představě, očekávání a kontrole. Nutí nás brát si osobně cizí pozdní příchod, cizí nezvedání telefonu, tajnůstkaření.
9. IDEALISTA - trpí, když někdo narušuje jeho idealistickou představu o světě - trápí se pro něčí traumata, handicapy, nemoci a smrt. Jako by to nebyla součást života.

Krok 4: Odděl život SKUTEČNÝ od VIRTUÁLNÍHO

Pokud k ublížení jedovatým slovem došlo na internetu (diskuse, sociální sítě), učme se, prosím, odlišit tento svět od reálného.

Psychologie popisuje internetové prostředí jako džungli po setmění. Kdo někdy byl například na nočním safari, ví, kolik fascinujících zvuků se v divočině ozývá - jak jsou po setmění najednou slyšet všechny ty zvířecí druhy, které za bílého dne mlčí, respektive s prvním úsvitem znovu ztichnou. Proč? Protože se bojí, když je na ně vidět. Bezpečně se cítí jen v anonymitě noci. A tak je psychology typicky označována sociální síť. Podle průzkumů a metrik by až 95 procent všech útočných názorů prezentovaných na sociálních sítích nedokázali jejich autoři sdělit danému člověku z očí do očí. Podobně jako v noční džungli je však i na internetu ten nejmenší ptáček "hrdinou".

A tak je k tomu potřeba přistupovat - s úsměvem a nadhledem. Internet je první prostředí, které je intuitivně kdykoli po ruce emočně sžíranému člověku, když cítí potřebu ulevit si. Ke vstupu na internet přece stačí tak málo - stisknout jedno tlačítko. Nikdo na něj nevidí, nedosáhne a on může komukoli ublížit, zhasnout a utéct. Přečtete-li si ještě jednou slova Jaroslava Duška, pochopíte, proč se odnaučil zlobit.