Jak jsem přestal věřit slovům?
Jakou roli přikládáte slovům z úst jiných lidí? Hodnotíte sebe podle toho, jak Vás druzí označují? Berete za automatické to, co Vám druzí slibují? Nebo už Vás život naučil slova sice vyslechnout, ale s konečným úsudkem počkat, až vyjde najevo, jestli se vyřčené potká(vá) také s realitou?
Z přibližně tří set otázek, které mi jen za dnešek od Vás přišly, mě zaujal jeden. Olga napsala: "Petře, pořád dokola si pouštím Váš podcast Proč ženy jdou za krásnými slovy a muži za krásným zevnějškem. Vysvětloval jste v něm, co s muži i ženami nejvíc rezonuje, v čem jsou odlišní z hlediska rozhodování a jak se ponaučují. Doporučoval jste něco na způsob: 'Muži, když vidíte krásnou ženu, zavřete oči; teprve podle toho, jak s Vámi zachází, poznáte, jaká opravdu je. A vy, ženy, když slyšíte krásná slova od muže, zacpěte si uši; teprve podle činů totiž poznáte, jaký opravdu je.' Ráda bych se tím řídila, ale u mě se děje opak. Jestliže slyším krásná slova, zavřu oči a přehlížím, co člověk ve skutečnosti dělá. Tolik se mnou rezonují krásná slova, tolik je potřebuji slyšet. Co s tím mám dělat?"
Každý všední den odpovídám na otázky v pořadu Řešidlo. Poslouchat mé mluvené slovo můžete buď v podcastových aplikacích. Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena stejnojmenná kniha Řešidlo, obsahující přepisy nejposlouchanějších myšlenek. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě také Olze a všem dalším tazatelům, kteří mají výše uvedený problém.
Kde se bere závislost na cizích slovech
Už ve své autobiografii DESET jsem psal, že jako malý jsem byl závislý na krásných slovech. Důvod byl prostý: Protože se mi jich nedostávalo. Jestliže se Vám něčeho NEDOSTÁVÁ a je to pro Vás DŮLEŽITÉ, tak se na tom stáváte ZÁVISLÝMI. Jako na droze.
Tehdy, když mi bylo šest, to mělo svou objektivní příčinu. Byl jsem doslova malý. Jako prvňáček, narozený 30. srpna, jsem byl nejmenší z celé školy. Prakticky všichni se mi posmívali, učitelé mě litovali, spolužáci mě při tělocviku nechtěli do svého družstva - a já jsem TOLIK POTŘEBOVAL slyšet projev nějaké podpory, soucitu, lásky.
A jednoho dne to zničehonic přišlo.
Kde se vezme vystřízlivění z cizích slov
Bylo to v ten den, kdy jsem přinesl do školy hezkou hračku. Najednou jsem měl kolem sebe plno kamarádů. Všichni mi říkali hezkými slovy, každý mě žádal, ať právě jemu tu hračku půjčím. Už to nebylo "skrčku", ale "Péťo"...
A tak jsem jim tu hračku půjčil. Kamarádům se přece půjčuje, že? A oni přece byli kamarádi, vždyť to sami říkali...
Hm, jenže oni mi potom tu hračku nevrátili. Jak je to možné?
Inu, protože to NEBYLI kamarádi. Zkrátka: To, co mi říkali, NEBYLA PRAVDA.
To bylo poprvé, kdy jsem zažil střet tvrzení a reality. Poté jsem ho poznal ještě mnohokrát. Protože jsem ještě neměl dost špatných zkušeností. A také protože mnoho lidí kolem mě v průběhu života pochopilo, že přes hezká slůvka, která mi dlouhodobě chyběla, se snadno dostanou do mého srdce. Jinak řečeno: Že pro ta hezká slůvka, která si pro mě najdou, pak naopak já pro ně udělám cokoli.
A to byly první dívky, které jsem opravdu zblízka potkal. Další už tu příležitost oklamat mě tak snadno nedostaly. A to jen proto, že jsem konečně - po mnoha spáleních - pochopil, že když mi někdo říká: "Záleží mi na Tobě. Chci s Tebou být. Nikdo pro mě není tak důležitý jako Ty", náramně hezky se to poslouchá, ale mnohem důležitější je realita, která může být JINÁ.
Stačilo jenom, abych pochopil, že stačí se sám sebe zeptat: "Proč mi tento člověk říká, že mu na mně záleží, když se ke mně potom chová tak, jako že mu NAOPAK jsem lhostejný? Proč tvrdí, že se mnou chce být, když se mnou NAOPAK není? Proč, když ode mě něco potřebuje, přesvědčuje mě, že nikdo není tak důležitý jako já, ale přitom realita ukazuje, že když nic ode mě nepotřebuje, jsou pro něj NAOPAK důležitější všichni kolem, jenom ne já?"
Kde se rodí opatrnost před slovy
To úplně stačilo, abych přestal věřit pouhým slovům. Tedy: Ano, dlouho jsem cizím slovům věřil. Ale pak jsem - většinou velmi bolestně - poznal, že lidé toho zkrátka hodně nakecají. A proto následně mnohem víc vnímám, CO SKUTEČNĚ DĚLAJÍ, jak se mnou OPRAVDU ZACHÁZEJÍ.
Častý rozpor mezi načančanými slovy a suchou realitou mě naučil, že slova neznamenají vůbec nic, že teprve čin jim dává obsah a že sliby se nemusejí naplnit, protože slova mohou být lež, ale následné činy vždycky říkají pravdu.
Proto mě principiálně nezajímá, co člověk říká, ale co dělá. Každému donekonečna opakuji: Hele, neříkej to, UDĚLEJ to! A pokud se mnou někdo JEDNÁ tak, jako by mu na mně nezáleželo, tak nemám důvod JEHO ČINU nevěřit - že mu na mně skutečně nezáleží. A to, i když ustavičně tvrdí: Záleží mi na Tobě.
A tak moje jednoduchá rada zní takto:
- Když nevíte, jestli Vám někdo věší bulíky na nos, tak přestaňte vnímat to, co Vám říká, a začněte vnímat to, co neříká - tedy to, co vyjadřuje beze slov, bez úst svými činy.
- Naučte se naslouchat tomu, co není slyšet. Vnímejte to, jak s Vámi člověk skutečně zachází. V tom způsobu, jak s Vámi zachází, je totiž vždy skryt stěžejní VZKAZ, který neobsahuje slova, a přesto jasně sděluje, zač tomu člověku stojíte. Jenom stačí tomu způsobu, jak s Vámi zachází, naslouchat. Pak ten vzkaz přečtete.
- Slova jsou vždycky jenom předpoklad, který se naplní jedině skutky. Slova bez činů nejsou nic. Počkejte si na činy, jedině tak opravdu poznáte člověka.