Jak motivovat děti, které v sebe přestaly věřit?

Před nouzovým stavem jsem chodil do škol a rád s dětmi probíral předměty, jaké nejsou v žádných školních osnovách, a přitom jsou pro život tak důležité. Jmenovaly se Sebevědomí, Odvaha, Sebepřekonávání, Práce s chybou, Porozumění neboKomunikace.

Souzním s Marianem Jelínkem, který přednáší na jedné ze škol a v rozhovoru pro magazín FC Jak zvedat sebevědomí se mi svěřil, že na přímou otázku, čeho se studenti nejvíce bojí, mu svorně odpověděli: "Selhání. Chápete? Ne smrti. Ne nemoci. Ne ztráty rodičů. Děti se bojí SELHÁNÍ! Přitom bez rizika možného selhání není možné dosáhnout žádného úspěchu..."

Dělat věci správně ještě neznamená dělat správné věci

Jednou mě pozvali do školy, kterou s prominutím nebudu jmenovat, kde měli žáci katastrofální výsledky. Připadal jsem si trochu jako Jan Tříska v Obecné škole, když ho pozvali do té nejhorší školy. Její ředitelka povídá: "Nevím, čím to je, my postupujeme podle osnov, podle doporučení ministerstva." Už to mě vylekalo, protože k člověku nemůžete přistupovat podle osnov. Člověk je unikátní bytost, ne nějaká tvárnice, kterou nepotřebujete rozeznávat jednu od druhé. Každé dítě je osobité, musíte k němu přistupovat individuálně. Některé potřebuje větší péči, jiné zase větší samostatnost. Jedno je dobré v týmu, druhé spíše lídr. Každé má jinou přednost, jiný cit, jinak se motivuje - je to alchymie dělat učitele, a přitom z každého dítěte dostat to nejlepší. Je to jako mít různé hudební nástroje - basu, harfu, klarinet, buben, triangl - a se všemi chtít pracovat podle jednotné osnovy. Jen si představte dlouhý tóóóón. Copak tohle může udělat klavír nebo činel? Ne. To mohou provést housle nebo flétna, když máte dobrý dech.

A stejné je to samozřejmě s dětmi. Ta ředitelka se ale bránila: "No ale dělat věci podle osnov přece znamená dělat věci správně."

Řekl jsem jí: "Vážená paní, dělat věci správně ještě neznamená dělat správné věci."

Třídní učitelka, taková ozvěna paní ředitelky, namítla: "No ale stát nás platí za to, abychom odučily to, co máme, ne za to, aby nás děti měly rády."

"A víte, vážená slečno," vysvětlil jsem jí, "že děti se nejlépe učí od lidí, které mají rády?"

Pětkrát podtržená pětka jako "motivace"

Požádal jsem obě dámy, aby mi ukázaly, co v jejich případě znamená učit podle osnov. Podaly mi nějaký písemný test typicky špatného žáka. Papír, na něm deset otázek, devět zodpověděl špatně. Dole velká červená známka: pětka pětkrát podtržená a vedle ní číslo minus devět.

"Co je to číslo?" ptám se na minus devítku.

"No devět chyb. Za každou chybu snižujeme známku o jeden stupeň. Minus devět znamená devětkrát snížený stupeň." Chápete? Z jedničky postupný pád na dvojku, na trojku, na čtyřku, na pětku, až na pětkrát podtrženou pětku... Devětkrát snížený stupeň. A já jsem se sesypal.

Říkám: "Můžu změnit něco PROTI osnovám, PROTI systému, prostě oznámkovat to jinak?"

Znejistěly, ale spiklenecky mrkly: "Ale jo, snad to ministr neuvidí."

Fajn. Tak jsem vzal fixu, minus devítku škrtl a nahradil ji plus jedničkou.

Vyprskly: "Cože? Jak to dítě může mít kladnou známku?"

"No protože má jednu správnou odpověď."

"Aťsi! Stejně má kouli," dodala rázně ředitelka.

Povídám jí: "Vážená paní, proč tak urputně řešíte pětku? Když se malé dítě snaží naučit chodit, taky má vlastn pořád pětku. Možná rok bude mít pětku, a ve Vašem hodnocení možná stokrát podtrženou pětku. A to jen proto, že ještě neumí chodit. Nejdůležitější ale je, aby se chtělo učit. Když se dítě nebude chtít učit, tak se chodit nenaučí. Proto plus jedna, to znamená jedna správná odpověď. Pro toho kluka je to informace, že to prostě úplně neprohrál. Dosáhl devíti chyb, to jo, ale uvažujte: ty chyby může postupně odstraňovat a s každým jedním zlepšením se jeho skóre bude citelně ZVYŠOVAT. Z plus jedničky bude plus dvojka, plus trojka... Naopak když má pětku pětkrát podtrženou, co to znamená? Že když odstraní pět chyb, to znamená když bude mít celou polovinu odpovědí správně, přesto bude mít POŘÁD PĚTKU. Proč by se tedy měl snažit, když má tak špatné vyhlídky? Ale plus jedna je dobrý začátek."

Nechal jsem si kloučka zavolat a řekl mu: "Hele, chlape, seš dobrej. Proto máš plus jedna. Ale chceš bejt šampion? Chceš mít deset takovejch jedniček?" On přikyvoval, samozřejmě ho to motivovalo, byl to pozorný kluk jako řada dětí. Usedl nad učebnici a za týden měl plus deset.

Ano, ten kluk DESETINÁSOBNĚ zlepšil svůj výsledek jen proto, že objevil šampiona, jak jsem říkal ve včerejším podcastu. Ale on ho objevil v sobě! Objevil v sobě potenciál, který vždy měl, ale potřeboval ho nalézt a naplnit. K tomu potřeboval chtít v sobě hledat zlepšení. A k tomu mu bohužel žádné osnovy nepomůžou. Ani žádné známky. Víte, známky nevypovídají vůbec nic o potenciálu člověka, o tom, jaký může být. Ony ho hodnotí jen za to, jaký momentálně je.

Tak to je v jedné vzpomenuté historce to, čím se zabývám, a to nejen ohledně dětí, ale i dospělých. Protože dospělí jsou vlastně pořád děti, jenom trochu zestárli. Ale v sobě pořád mají ten základ ze školy, i to špatné, proč v sebe nevěří a pochybují o sobě.