Jak naložit s bouřkovým mrakem ve vlastní rodině?

Fakt, že můžeme kterýkoli den na kterémkoli místě narazit na nepříjemného člověka, jsme už tak nějak přijali, počítáme s ním. Nad něčí nevraživostí, jedovatostí, možná i agresivitou jsme schopni mávnout rukou, časem to hodit za hlavu. Smůla, řekneme si a víc ho neřešíme. Je to přece jen cizí člověk, kterého neznáme a ani on nás. A řekneme si to i proto, že máme kde znovu dobít energii. Máme totiž domov, svůj přístav, své zázemí, a v něm lidi, kteří nás zase vrátí na nohy.

Ale co dělat ve chvíli, kdy toho nepříjemného, nevraživého, jedovatého, možná i agresivního člověka potkáváme PRÁVĚ DOMA? Copak nad tím můžeme mávnout rukou, hodit to za hlavu, nebrat si to osobně, když to OSOBNÍ JE? Jak nás to může nebolet, když ten protějšek ví, co nás nejvíc bolí, PROTOŽE NÁS DOBŘE ZNÁ?

Každý případ má však svůj specifický odstín.

Dnes mě oslovil jeden konkrétní dotaz, na který ovšem odpovídám co nejvíce do šířky, aby moje odpověď byla užitečná i těm, kteří tento problém nemají, ale buď ho mohou zažít někdy v budoucnu, anebo ho na vlastní kůži nezažijí, nicméně mohou ho vidět u někoho ze svých blízkých, a pak je dobré vědět, jak se do těchto lidí vcítit, jak je pochopit, jak jim třeba i pomoci. Navíc tento dotaz souvisí s karmou a dnešním článkem o ní.

Jak pochopit toxické jednání blízkého člověka, jestliže jsme ho sami svým chováním nevyprovokovali? A jak se k němu postavit tak, abychom se sami nestali (v logice karmy) toxickým člověkem? I na to odpovím v reakci na tento důležitý dotaz: "Petře, nad mým příběhem se asi několikrát podivíte, ale snad mu porozumíte. Dětství jsem prožila s maminkou, které jsem byla nejbližším člověkem, ačkoli ona ke mně se tak nikdy nechovala. Tatínek jí dost ubližoval, prakticky nebyl doma a já jí do značné míry nahrazovala jeho. Byla jsem jí vrbou, ale taky - a tady je prostor pro Váš první údiv - fackovacím panákem. Objímala mě, když jí bylo zle, ale taky mlátila, a to bez ohledu na to, jestli jsem byla hodná, nebo zlobila. Nakonec mě na vrcholu své frustrace i vyhodila z domova, jako patnáctiletou. Snažím se s takovým osudem smířit, ale nedaří se mi to, a to i proto, že ona má dodnes potřebu se do mě trefovat. Napsala na mě například smyšlené udání do práce, po kterém mě okamžitě vyhodili, prý jako nedůvěryhodnou osobu, když si na ni stěžuje i vlastní matka. Podobně jsem ztratila partnera. Zkoušela jsem s maminkou vyjít, mluvit s ní, pochopit ji, ale nedaří se to. Petře, proč se tak už od mého dětství chová a jak s tím mám naložit?"

Děkuji nejen za tuto otázku, ale i za všechny podobné na toto téma. Mou odpověď můžete číst, anebo poslouchat (přehrávač je nahoře). Každý všední den na Vaše nejčastější nebo nejzajímavější dotazy odpovídám v Řešidle, svém podcastovém pořadu (ke stažení v uvedených podcastových aplikacích nahoře). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, vznikla stejnojmenná kniha Řešidlo s přepisem mých nejposlouchanějších odpovědí na Vaše dotazy.

Přenos zla

Ještě žádný člověk nepřišel na svět toxický. Děti se rodí jako tabula rasa, nepopsaný list, čistá láska.

Z toho plyne, že za každým negativně se projevujícím člověkem najdeme jiného člověka, který ho tomu negativnímu přístupu naučil, předal mu ho nebo ho jinak vyvolal. Jinak řečeno: Když se dítě narodí, není zlé. Možná je sobecké, nutí své rodiče vstávat i uprostřed noci, bez okolků budí sousedy, křičí, kdy se mu zlíbí, ale to hlavně proto, že neví, jak jinak se zbavit špatných pocitů - hladu, chladu, bolesti.

Toto je důležité: Základní přirozeností člověka je ZBAVIT SE ŠPATNÝCH POCITŮ a ZNOVU SE CÍTIT DOBŘE. To znamená "sledovat svůj vlastní zájem". To chceme odmalička my všichni.

Jenže ty špatné pocity, které jsem uváděl v souvislosti s miminkem, jsou spjaté s fyzickými/tělesnými problémy. Postupně nás život učí, že špatné pocity mohou být i psychického rázu. A i ty v nás nejsou náhodou. A potom jsme jako to miminko, které se vyděšeně ptá: Jak se mám zbavit tohoto zla v sobě? Třeba toho, jež do mě napěchoval můj rodič, který mi ubližuje, mé dítě, které mnou pohrdá, můj partner, který mě nechává napospas samotě s dítětem?

Nutkavost

Kdo je členem uzavřené skupiny, ví z mých klubových živých vysílání nebo klubových článků, že každou otázku JAK rozplétám nejprve od otázky PROČ. I v tomto případě musíme nejprve porozumět tomu, KDE se to zlo vlastně v člověku vzalo a K ČEMU nás samotné nutí. Pochopíme totiž příběh daného zla.

Kde se vzalo v nás, to samozřejmě víme: Plivl ho na nás rodič, dítě, partner. Ale kde se vzalo v něm?

Když půjdeme do minulosti dané osoby, najdeme dříve nebo později jiného člověka, který v sobě to samé zlo měl a plivl ho na našeho rodiče, dítě, partnera.

Ale i tento zdroj zla byl ve skutečnosti jenom "přenašeč". Ano, i v jeho minulosti bychom našli setkání s člověkem, který na něj toto zlo plivl. A tak dále. Zkrátka, kdybychom šli po celé niti daného zla, přes nespočet lidí bychom se dostali až na úplný začátek historie - až k úplně prvnímu člověku na Zemi. A i u něj bychom se museli zeptat: A kdo DO NĚJ plivl to zlo? Kdo četl Bibli, odpoví: Ďábel. Toho ovšem nechme, alespoň zatím, stranou. Zůstaňme u vlastní přítomnosti.

Jestliže už víme, kde se to zlo v nás, potažmo v druhé osobě vzalo, všimněme si, prosím, k čemu nás samotné toto zlo nutí: Bytostnou podstatou zla je totiž jeho NESNESITELNOST.

Je to jako škrábání v krku. Nutí Vás zakašlat, dostat ze sebe to špatné. Ale, podobně jako u viru, druhou bytostnou vlastností zla je MNOŽENÍ.

Jinak řečeno: To, že si odkašlete, neznamená, že ze sebe ten vir dostanete. Sice ho prsknete na někoho jiného, ale současně si ho taky ponecháte. Toto je velmi důležité pro pochopení delegace (přenosu) zla.

Podobně jako u virového onemocnění: Člověk se musí ze svého "kašle" uzdravit sám, aby se ho zbavil a aby přestal být ohrožením pro druhé. Z toho plyne, a to si, prosím, pamatujte, že kdo je "nakažený zlem" a nemůže si jinak pomoci, než jen ubližovat druhým, potřebuje být vystaven izolaci, a to tím spíš, pokud "v kašlání na druhé" začal nacházet rozkoš, mohli bychom říct zvrácenou, anebo ještě trefněji ĎÁBELSKOU rozkoš.

Co se stane, když to neuděláme?

Kam uhodí blesk

Ve svých knihách o zvládání kritických situací ve vztazích hovořím o součinnosti BOUŘKOVÉHO MRAKU a HROMOSVODU. Bouřkovým mrakem je špatnou energií napěchovaný člověk. Pohlédněte někdy na nebe: Bouřkové mraky jsou ty těžké, černé, plné elektrického náboje. Mají nutkání, jako kašlající lidé, se té nežádoucí energie co nejsnáze zbavit. A co udělají? Jakmile se přimotají k nějakému hromosvodu, prásknou do něj svým bleskem, prostředkem elektrického výboje.

Tohle, prosím, fixujme: Blesk práskne vždycky do NEJBLIŽŠÍHO hromosvodu. Tohle se totiž děje i v mezilidských vztazích.

Jinak řečeno: Jestliže je někdo plný negativního náboje, udeří do NEJBLIŽŠÍHO člověka, kterého má momentálního po ruce. Šéf do podřízeného, podřízený do kolegy, kolega po příchodu domů do partnera, anebo do dítěte... Podle toho, kdo mu je nejblíže.

Ostatně, spolurozhodujícím faktorem je ještě něco: snadnost. Pro negativního rodiče je nesnazší udeřit do dítěte, protože to je za prvé vždycky blízko a za druhé se nemůže účinně bránit. Negativnímu rodiči to dočasně uleví, jako nakaženému při kašlání. Ale pak, když se nutkání znovu dostaví a když negativní rodič ví, že mu naposledy ublížení dítěti ulehčilo, tak to přirozeně zopakuje.

A toto nelze změnit zvenčí. Každý člověk se musí uzdravit jedině zevnitř.

Nebýt nablízku

Tato pasáž bude nejtěžší na pochopení, a přitom je nejdůležitější. Proto výklad začnu znovu od virového onemocnění.

Jestliže se staráte o člověka, který si toho neváží, který neoceňuje Vaši lásku, Vaši hřejivou energii, Váš "teplý čaj", který úmyslně vylévá, pak ho vyléčit může jen to, že se ocitne se svým neštěstím úplně sám. Jen on a jeho zlo.

Neznamená to, že mu ihned bude lépe, naopak pravděpodobně mu ihned bude hůře. Ale tím pravděpodobně si uvědomí, že není jiná možnost, než začít s léčbou UVNITŘ.

Představte si, že máte bič. To je ten blesk, elektrický výboj bouřkového mraku. Jestliže jste poznali, že šlehnutím bičem přes něčí záda Vám pomáhá cítit se méně špatně, pak pokud se cítíte hodně špatně, budete tím bičem práskat opakovaně. Bude Vám to "pomáhat". Jestliže však žádná blízká záda nemáte, kromě těch svých, a začnete ve své bublině, ve které jste izolováni, šlehat sebevíc, pak zjistíte, že ubližujete nejvíc sami sobě.

A to hlavně proto, že ten, kdo byl Vaším hromosvodem, už jím přestal být. Jinak řečeno: Už Vám přestal být tím nejbližším. Už se od Vás vzdálil, odpojil. A to na dobu, než se vyléčíte.

Tohle je jediný způsob, jak zastavit zlo: Nepokračovat v něm. Udělat přesný opak, než si nechat poplivat tvář, otřít ty cizí sliny a polknout je. Odpojit se znamená zkrátka přestat se vídat s lidmi, kteří se jinak než zle chovat neumějí. A pokud není možné přestat se s nimi vídat, odpojit se ze vztahu s nimi. Dát jim najevo, že už s nimi NETVOŘÍTE JEDEN elektrický obvod. Že oni zůstali v tom negativním elektrickém obvodě sami. A že když si vyrobí špatnou energii, tak ji taky schytají. Anebo jejich přátelé, kteří se do jejich obvodu dobrotivě připojí a stanou se tak sami zraňovaným hromosvodem.

Dodávám však jedním dechem: Není to snadné. Zvláště pro člověka s dobrým srdcem, kterému není přirozené nechávat nejbližšího člověka s jeho zlým jedem. Vzpomínáte na film Pelíšky? Na scénu, kde se učitel při předvádění hry Vyděržaj pijaněr nemůže odpojit z elektrického obvodu, jehož se stal součástí? Podobně obtížné je vyrovnat se s odpojením od toxického rodiče. Není to možné v době, kdy obíhá negativní proud. Abychom se odpojili, musíme se hodně vzdálit. A také uvědomit si, že tohle není "trestání" rodiče. Tohle je uzdravování rodiče. Respektive je to šance pro něj, aby si uvědomil, že mezi jeho (toxickým) jednáním a naší (odmítavou) reakcí může existovat souvislost. On nepozná, co nám způsobuje, dokud na svůj jed nezůstane sami - dokud to špatné, co vytváří, my z jeho života trpělivě odebíráme.

Dejme mu najevo, že dokud v tom (rodinném) elektrickém obvodě bude zlá energie, tak se nepřipojíme. A to nejen kvůli sobě, ale také třeba kvůli našim dětem. Aby ten řetězec zla v našem pokolení prostě už skončil. Jinak než zevnitř to nejde.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

1. Zlo nemůže být zastaveno jinak než dobrem.
2. Dobro, to je hlavně láska.
3. Láska znamená nejen dobrý vztah k druhému, ale také dobrý vztah k sobě. Jedině ten, kdo má dobrý vztah k sobě, může mít následně dobrý vztah k ostatním lidem. Zatímco ten, kdo sám sebe rád nemá, se dobrovolně připravuje o blízké lidi, a není to jejich vina.