Jak porazit dávného draka v sobě.

24.10.2021

Ten kolovrátek se ve Vašem životě obvykle opakuje: Mám strach. Bojím se, že to nedokážu. Neodvážím se. Musím se toho vzdát. Je jedno, zda jde o nějaký životní cíl, který je pro Vás důležitý. Nebo o krok, bez kterého víte, že nebudete šťastní. Nebo o odchod od člověka, který Vás jen trápí. Podstatné je, že Vás NĚCO svazuje.

Ludmila procházela velmi trpkým vztahem. Neuměla říct NE. Na nic. Vždy nakonec "ohnula záda" a dovolila svému protějšku udělat to, co ji činilo zdrcenou. Nedokázala si nastavit osobní hranice, proto se k ní protějšek začal chovat tak, jako že žádné hranice nemá. Neuměla od něj odejít, a tak se naučil jí ubližovat, ignorovat, nerespektovat. Říkal mi: "Jak bych si mohl vážit člověka, který nemá žádné hranice - která je jako rohožka, o kterou si kdykoli otřu zamazané nohy, a on jen mlčí, drží a pak se jde umýt?"

I nejbližší okolí procházelo procesem změny. Zpočátku Ludmilu litovalo, pak se jí divilo, pak se jí už posmívalo a nakonec ji opustilo. Říkalo mi: "Co s člověkem, který se nedokáže sám za sebe postavit? Je strůjcem svého vlastního neštěstí. Ludmile není pomoci!"

LUDMILE NENÍ POMOCI! Ten výkřik mě šokoval. Každému je pomoci. Ale je důležité porozumět PROČ. Kdo získá odpověď na otázku PROČ (se to děje), najde šém JAK (to změnit).

Jak minulost určuje přítomnost

Stačilo několik vět a bylo zjevné, že problém Ludmily je hluboký, tedy letitý. Souvisí s jejím dětstvím a způsobem, jak byla vedena či naučena.

Naučila se vnímat strach jako přirozenou součást svého Já, jako mantinel, který nesmí překračovat. Kdykoli v ní druzí vyvolávali strach, naučila se v té chvíli stáhnout, couvnout, považovat se za nehodnou. Nejčastějších strachů, které souvisí s takzvaným zraněným vnitřním dítětem, zná psychologie pět. Všechny Vám za moment objasním. A ukážu, jak fatálně může být přítomnost ovlivněna naší minulostí.

Neznamená to však, že minulost ovlivňuje i naši budoucnost. Minulost ovlivňuje jen naši přítomnost. Ale svou budoucnost ovlivňujeme v přítomnosti. Například tím, jak NYNÍ změníme svůj postoj k minulosti a všem zraněním, která formovala náš tehdejší charakter a návyky.

Osobní momentka

Začnu odjinud. Nedávným vlastním prožitkem. Vypovídá o tom, jak vnitřně víme, co je důležité, dokonce jsme rozhodnuti to učinit, ale přesto máme strach. Ano, když už má dojít na to, co tolik chceme, bojíme se. Příklad? Byl jsem darovat krev. Vedle mě chystali aparaturu pro ženu, která vcházela do tohoto místa zjevně poprvé. Když soupravu spatřila, pojednou se roztřásla a rozplakala. Přítomná lékařka ji konejšila: "Uklidněte se. Nemusíte darovat, jestli nechcete."

Žena v tom momentu sama sebe opravila: "Ne, já samozřejmě chci. Jen jsem dostala strach." Pak se sama nad sebou zasmála: "Promiňte, promiňte mi všichni. Něco ve mně mi před chvílí málem znemožnilo učinit to, o čem vím, že je správné."

Hlasem strachu přitom nemluvila ona, dospělá žena. Mluvilo z ní její "vnitřní dítě", to, kterým jsme všichni pořád, jen jsme od svého dětství už poněkud vyrostli. Ale to dítě pořád máme v sobě. I všechna zranění, která si z minulosti neseme.

Když jsme pak odpočívali spolu v předsálí, ještě jednou se mi omlouvala.

"Víte, představuji si, jak bych se asi teď cítila, kdybych ten strach předtím nepřekonala," svěřila se.

"Možná by to nebyla úleva, ale opožděná lítost a výčitky,"řekl jsem.

Přikývla. A pak se trpce pousmála: "Nějak se mi v hlavě otevřelo dětství. Jako malá holka jsem se bála doktorů a injekcí. Krev pro mě vždy byla průvodním znakem bolesti - rozbitého nosu nebo kolena..."

Kdo jsi, že říkáš, že to (ne)dokážeš?

Když jsme u toho dětství, jako malý jsem měl moc rád pohádku Strach má velké oči. Ilustrovala hlasy v lidské hlavě, kterým se v moderní psychologii přezdívá sabotéři.

Ta pohádka mě vlastně naučila pracovat se svými vnitřními strachy. Když se v mé hlavě ozvalo: "Kdo jsi, že si myslíš, že to dokážeš?", oplatil jsem tomu hlasu stejně: "A kdo jsi Ty, že si myslíš, že to nedokážu?"

Psychologické statistiky ostatně říkají:

  • Jen jedna z deseti obav, které nás straší, se nakonec uskuteční. Ale...
  • Jen jedna z deseti obav, které se nakonec uskuteční, se naplní v takové míře, jakou si dopředu v katastrofických vizích představujeme.

To znamená, že devadesát devět procent obav je zbytečných. Přesto je strach tak mocný. Odhaduje se, že nejvíce lidských snů nebylo zmařeno samotným neúspěchem, ale mnohem dřív - strachem se vůbec pokusit o jejich dosažení.

Kde se v nás ta iracionalita vzala? A jak souvisí s naším dětstvím?

Pět draků

O té "sani" hovořil už Karel Gott v mém nedávném vzpomínkovém článku Jak uvěřit v sebe tváří v tvář pochybnostem.

Malé děti se rodí bez jakéhokoli strachu. Bát se učí teprve v procesu výchovy, a to zejména averzí k bolesti. Funguje to tak, že rodiče berou malým dětem to, co mají rády, jestliže dostatečně neposlouchají. Způsobená ztráta pak děti bolí.

Děti se tak bolest přirozeně spojí s trestem. A trest s vlastní chybou, selháním, nedostatečností. Jinak řečeno: Protože trest je bolí a bolest nechtějí zažít, začnou mít STRACH z bolesti, trestu, vlastní chyby, vlastního selhání, vlastní nedostatečnosti. Začnou mít averzi k bolesti, averzi k trestu, averzi ke ztrátě.

Karel Gott to také zažil. Pochopil však jedno podstatné: "Pak jsem poznal nebezpečí takového myšlení. Že se šíří jako infekce. A já jsem si přestával věřit ve všem. Kdybych to nezměnil, určitě bych dnes nezpíval."

Začne-li totiž člověk mít strach v jedné oblasti, přestane sám sobě věřit obecně - i v dalších oblastech. Kdo se bojí říct NE svému partnerovi, obvykle se bojí říct NE svému nadřízenému a například jeho nátlaku na snížení mzdy. A všechno mohlo začít v dětství u nesprávně vedené výchovy, která postupně srazila sebevědomí, sebedůvěru či schopnost sebepřijetí.

Co s tím lze dělat?

Uvedu slíbených pět nejčastějších draků/strachů z minulosti.

"Boj se, že jsi horší než ostatní"

  • Nikomu se nelíbíš. Máš příliš tlusté / hubené tělo.
  • Jsi příliš jiný / příliš nahraditelný.
  • Jdeš špatnou cestou. Tamhle ten na tom je líp než Ty! Dělej to jako on!

Porovnání. Touto debilitou je v dětech odmalička rozvíjena vnitřní tíseň. Mají si myslet, že jsou všechny od narození stejné, mají stejnou startovní čáru, a kdo je "pozadu", je horší.

Je zvláštní, že sami učitelé nevědí, že každý jedinec je jiný. Že podstata vynikání není v dosažení průměru. Že v davu nikdo nemůže jít rychleji než dav.

Dětství je první velkou překážkou, kterou v životě poznáváme. Jsme totiž jako hřebíky. Jakmile někdo vyčuhuje, druzí ho hned zatlučou. Tato společenská hra Nebuď horší, ale nebuď ani lepší nás oslabuje na celý život. Snažíme se jít s módou a myslíme si, že tak budeme vynikat. Ve skutečnosti jsme jen součástí stáda. Poměřujeme se s druhými, ale ten souboj nikdy nemůžeme vyhrát, protože nikdo z nás není dokonalý, a vždy nám tedy něco chybí nebo přebývá. Kdo vítězí, je nenáviděn, kdo prohraje, je frustrován.

V lidech se rozvíjí komplex 90 versus 10, kdy nás partneři opouštějí proto, že "nám něco schází k dokonalosti" a odcházejí k jiným, u nichž jsou však záhy také nespokojeni, neboť ani oni nejsou dokonalí. Lidé se učí na sobě i druhých vidět to, co jim chybí. Tím se odsuzují k věčnému neštěstí, protože něco chybějícího vždy najdou.

Jak se v této době naučit vrátit hodnotu sobě a uzdravit tuto část svého vnitřního dítěte, o tom jsou Čtyři prány štěstí.

"Boj se, že není ten správný den"

Stres a pocit ohrožení v nás ovšem nevytvářejí jen ti druzí. Někdy to "zvládneme" my sami.

Stačí, když se dostáváme pod tlak například časem. Strachem, že už je téměř pozdě (najít si partnera, mít děti). Nebo že jinak už čas pracuje proti nám (ach, ty vrásky). Výsledkem je sebepoškozování, šlapání po své dobré energii roztrušováním vnitřního přesvědčení, že jsme "staří", "magnet na špatné známosti", "smolaři".

Tím sami sebe dostáváme pod tlak Musíš! Už musíš někoho poznat, čemuž obvykle napomáhá i okolí (rodiče, příbuzní: Když už budeš mít to dítě? To jsi stále sám/sama na své dítě?).

Přitom jsme mnohdy ve vleku nejen minulosti, ale i lží, které nám vtlačili do hlavy jiní lidé. Když nás chtěli urazit, ponížit, zdeptat, hledali naše slabiny - ty, které nás teď trápí. Ačkoli tito lidé už po našem boku být nemusejí, jejich hlasy v nás dál mohou rezonovat.

Co dokáže s člověkem dělat neuzavřená minulost, ukazuji v knihách JáMy spřízněných duší a Spolu, kde ukazuji, jak pomoci svému protějšku minulost uzavřít.

"Boj se, že nemáš dostatečnou hodnotu"

  • Nestojím za nic. Zasloužím si špatné jednání. Nezasloužím si dobré jednání.
  • Když druzí říkají, že nemám žádnou hodnotu, nejspíš opravdu žádnou nemám.
  • Jak se zavděčit všem? Proč to nejde? Proč se pak vždycky cítím ještě hůř?

Jako děti jsme nikdy nebyli dost dobří, abychom nemohli být lepší. I když jsme dělali maximum, rodičům to nebylo dost. Měli své představy, jak bychom měli žít, rozhodovat se, jakého partnera si vybrat, kde studovat, kde pracovat. Vždycky to věděli líp než my.

Učitelé nás známkovali podle svého uvážení. Na jejich známce záleželo, jestli nás rodiče doma potrestají. Zvykli jsme si hledět ven, tedy stát o dobré vnější hodnocení. Přestalo být důležité, co si o sobě myslíme sami, protože učitel a rodič nás beztak potrestali, když chtěli.

V mnohých z nás je to dosud. Věříme, že když nás někdo opustil, je to naše chyba, důkaz naší nedostatečné hodnoty a předzvěst, že nás nebude mít rád ani nikdo jiný. Přestali jsme myslet na vlastní štěstí, chceme jen potěšit druhé a ti, kteří předně myslí na sebe, dostávají nálepku sobci. My se pak rozdáváme lidem, kteří si nás neváží, jsme nešťastní a myslíme si, že je chyba v nás, že pro ně neděláme dost, že pro ně musíme dělat ještě víc, zatímco když oni pro nás nedělají nic, je to tak v pořádku, protože my si to přece nezasloužíme...

"Boj se, že nedokážeš všechno ovlivnit"

  • Proč nemohu změnit člověka, který se ke mně chová špatně?
  • Proč mi život nakládá tolik tíhy a negativních událostí?
  • Kolik špatného mě ještě čeká?

Když jsme byli malí, ve škole se počítaly jen neúspěchy. Chyba v úkolu znamenala jeden stupeň dolů. Správná odpověď neznamenala zlepšení prospěchu. Počítaly se jen chyby.

To nás naučilo nejen bát se chyb, ale přicházet ze Země nedostatku, jak se v psychologii říká sklonu vidět jen to, co se nedaří, co nefunguje, co selže. Už v dětském věku se z nás začaly vytrácet vděčnost, pokora, optimismus, prostě přicházení ze Země dostatku. Vidět nejen to, co nám nevyšlo, ale i to, co nám vyšlo.

Uvěřili jsme, že život je zlý a že mnoho věcí neovlivníme. Jistě, neovlivníme všechno, co se nám v životě stane, ale můžeme ovlivnit to, jak k událostem následně přistoupíme. Zda se po pádu zkusíme zvednout, nebo zůstaneme ležet. Můžeme totiž zjistit, že ten, kdo padl a pak vstal, je nakonec silnější než ten, kdo nikdy nepadl.

"Boj se, že to krásné je už za Tebou"

Ta myšlenka může mít spoustu podob:

  • Bojím se, že lepší vztah nikdy nepřijde.
  • Bojím se, že už nikdy nikoho nebudu tolik milovat/že mě už nikdy nikdo nebude tolik milovat.
  • Bojím se, že přede mnou jsou už jen neúspěchy, stáří, nemoci, osamění, zapomnění.

Tento strach nabývají lidé s postupem věku. Ano, ačkoli se vzdalují svému dětství, paradoxně tím silnější začnou být vazby s minulostí. Lítosti z toho, co ještě člověk nestihl, strach z toho, co bude. Negativní postoj k minulosti i k budoucnosti. A obojí jim bere přítomnou radost.

Přitom kdykoli procházíme těžkými časy, znamená to, že to krásné máme před sebou. Život je změna a změna je život. Štěstí nespočívá v nějaké události nebo okolnosti, ale ve schopnosti tuto událost nebo okolnost vůbec vidět a ocenit. A to, i když je negativně zabarvena.

Třeba když jde o překážku. I ona má potenciál nám přinést krásné chvíle: už v podobě jejich překonání; hrdosti na sebe za to, co jsme zvládli; těšení se na okamžik, kdy se toto období změní.

Nebo když jde o vysněný vztah, na který stále čekáme. Jen stačí přemýšlet: Čím déle bude trvat naše čekání, ba čím větší začne být naše beznaděj a nevíra, tím větší a silnější potom může být naše překvapení, až takový vztah přijde. A tím víc jej doceníme. Tak jako kterýkoli úspěch, který přijde po mnoha prohrách. I postel je přece "nejměkčí" po namáhavé cestě...