Jak přijímat nedokonalosti života?

16.05.2021

Baví se takhle Ego s Duší. "Proč jsi pořád tak neklidné?" ptá se Duše. "Protože pořád něco není dokonalé," ošívá se Ego. "Až všechno bude dokonalé, pak najdu klid." "A co když takový okamžik nenastane?" podiví se Duše. "Nestraš. Nebo budu ještě neklidnější..." poleká se Ego. Duše se usměje: "Tak přijmi všechno nedokonalé a nastane klid hned teď."

Často si opakuji Vaši filozofii o životě a minci, kdy všechno, co prožíváme, má současně něco dobrého i něco špatného, a jen na nás záleží, jestli změníme úhel pohledu a kromě toho špatného uvidíme na tom, co prožíváme, také něco dobrého. Jen jednu otázku pořád nemám zodpovězenou: Proč život nemůže být alespoň někdy dokonalý? Proč po každé radosti zase přijde smutek, proč ta radost nemůže být dlouhodobá?"

Dlouhodobá radost

Děkuji za otázku, přesněji za každou z Vašich otázek. Pokusím se objasnit můj pohled.

Jak píšu v knize duševní hygieny Čtyři prány štěstí, radost pochopitelně může být dlouhodobá. Však pohleďte na děti. Dokážou být šťastné celý den, dokonce celé dny. Otázka by tak měla znít jinak: Proč my dospělí to neumíme, respektive zapomínáme?

Odpověď možná souvisí s přirozenou lidskou adaptabilitou. Člověk si totiž dokáže zvyknout na takřka všechno, čemu je vystaven dostatečně dlouho a dostatečně často. Zkrátka co prožívá delší dobu. A tak si časem zvyká také na samotný život a jeho rutinu.

Vliv změny

Zvyk je právě jako ta mince. Má také dvě strany, dobrou a špatnou. Ano, zvyk není jen dobrý. Například zvyk způsobuje to, že některé hodnotné věci časem přestáváme vidět, vážit si jich, oceňovat je, pokud je zažíváme soustavně a příliš dlouho. Jako by se ztratily, vymizely, sejdou z očí, a to přesto, že v našem životě pořád jsou. Jen je začneme přehlížet, protože podvědomě jsou již samozřejmé, všední, nevzácné.

A proto základním zákonem života je změna. Snad aby nás vytrhl z toho zvyku, stereotypu a uvadání. Aby námi občas zatřásl, když se potřebujeme probudit. Však koukněte na postel. Neoceníte ji, když na ní příliš dlouho ležíte. Tehdy Vás naopak začne tlačit, překážet Vám, být na obtíž. A naopak postel oceníte tehdy, když celý den chodíte, běháte, dřete. Skutečně, postel je nejměkčí po tvrdé a dlouhé cestě.

Zklamání spojené s dokonalostí

Jak by tedy měla vypadat dokonalost? Přemýšlejme o tom.

Člověk o dokonalosti přemýšlí rád a často. A je to svým způsobem dobře. Člověk je totiž tvor nedokonalý, ale pokud přemýšlí o ideálu a jde za ním, může se zdokonalovat. V tomto ohledu je život nastaven geniálně - v každém okamžiku člověk může být lepší, a dokud má motivaci přibližovat se k dokonalosti, prospívá mu to.

Ale současně musí mít rozum a neočekávat absolutní dokonalost. A to u sebe ani u druhých. Pak totiž bude zbytečně zklamán. Dokonalost totiž nepotká. Alespoň v té podobě, jakou hledá.

Z toho plyne, že šťastný život nespočívá v dosažení dokonalosti. To by bylo velmi chmurné - být šťastní až poté, co budeme dokonalí. To bychom se nikdy nedočkali.

Ve skutečnosti je to tedy právě naopak. Šťastný život je hlavně o dosažení pochopení, že i to nedokonalé je vlastně krásné a patří do našeho života, zdokonaluje ho. Třeba vlastní chyba, to je přece znak nedokonalosti. Avšak připustit vlastní chybu, něco se z ní naučit, zase o trochu víc najít sebe, přiblížit se svému potenciálu, tento proces, tato možnost nám mohou připadat dokonalé. Ano, v každé chybě vlastně můžeme spatřit zárodek dokonalosti, přesněji zdokonalení.

Dokonalost v nedokonalosti

Někdo namítne: Přiznat chybu? To je přece maličkost. Ano, ale šťastný život je právě o vidění maličkostí, které jsme přestali vnímat.

V těch pečlivě navnímaných maličkostech je totiž ukryta nádherná roztomilost. Budu konkrétní: Třeba v dlani, kterou při seznámení s novou ženou stisknu, a ta dlaň se potí, to jak je protějšek nervózní, tedy nedokonalý. Nebo v začervenáníosoby, které polichotíte, na kterou se jen tak na ulici usmějete, které řeknete, že jí to ohromně sluší, i to začervenání je přece projev nedokonalosti - studu, ostychu, nejistoty člověka. Ale to přece každé seznámení dělá vzrušujícím, krásným, poetickým a - dokonalým.

Kdo četl mou knihu Čtyři prány štěstí, ví, že rád hledám nedokonalosti. Činí mě šťastnějším člověkem. A naopak, poznal jsem, že kdo hledá pouze dokonalost, respektive kdo přímo lpí na dokonalosti u druhých lidí nebo u sebe, ten paradoxně nalézá jenom neštěstí - trápení místo naplnění.

A já se nechci trápit. Proto rád vyhlížím nedokonalosti. V očích, které při střetu dvou pohledů nervózně těkají, v doteku, který nakonec přece jen překoná stud, v prvním polibku, který provází značné napětí, citelně mělký a rychlý dech. Tohle všechno z mého pohledu dělá život dokonalým.

Každá nedokonalá maličkost je pro mě nádherná a stojí mi za to si jí všímat a vážit. Jen si představte svět, kde by byly pouze robotické polibky, dokonale nastrojené úsměvy, všechno podle jednoho vzoru, jednoho ideálu a tabulek - žádný prostor pro lidskou individualitu, moment překvapení, nejistoty, možná zklamání, ale možná také nadšení. Aby totiž člověk mohl cítit skutečně štěstí, musí se o něj taky trochu bát, taky trochu pochybovat, jestli to, o čem sní, se vůbec podaří, protože když to (přesto) vyjde, je to právě TA chvilková DOKONALOST.