Jak problematické dětství dokáže vysochat silného člověka?
Dnes v noci stromem na kopci zmítala bouře. Jeho větvemi házel vítr, kolem kmene šlehl blesk, bičovaly ho provazy deště. Strom měl co dělat, ale nevyvrátil se. Přítel-lesník, který se mnou celý úkaz pozoroval, pak poznamenal. Ten strom bude ještě silnější. Ještě hlouběji zapustil kořeny. Myslím, že člověk se příliš neodlišuje stromu.
Poznal jsem, a nejen v uzavřené skupině, už mnoho lidí, kteří prošli životními bouřemi. Mohly je skácet k zemi, ale oni je dokázali ustát. Poranily je, ovšem také vnitřně posílily. Ti lidé totiž zjistili, co jsou schopni zvládnout. A za těmi bouřemi si můžete představit cokoli. Ostatně cesta, na níž se ocitneme na všechny těžkosti nakonec úplně sami, je sice nejnamáhavější, ale také nejdůležitější. Prověří člověka, který se musí spolehnout jen na sebe. Až pozná, že se na sebe spolehnout může. A to i tehdy, když se nemůže spolehnout na nikoho venku.
Dnes odpovím Alešovi, který mi v reakci na nedávnou epizodu poslal tento dotaz: "Petře, poslouchal jsem Váš podcast Proč trauma v dětství vyrábí agresi v dospělosti a zaujala mě Vaše poznámka, že člověk nakonec sám rozhoduje o tom, jak se svým dětstvím naloží. Jako byste chtěl říct, že z komplikovaného dětství může vzejít nejen slabý, ale i silný člověk. Není to paradox?"
Ne, není. Těžkosti totiž mohou stejně tak OSLABIT jako ZOCELIT charakter. Na čem záleží? O tom si dnes popovídáme.
Smyčka
Jak prokázaly četné vědecké studie, traumata obecně způsobují změny v mozku zraněného člověka, které jsou často nevratné. Citové týrání je z psychologického hlediska horší než tělesné, a to i proto, že tělesné zranění se může biologickou přirozeností uzdravit, ale například toxická slova zanechávají v posluchači emocionální stopy, vnitřní jizvy, někdy i navěky.
Je to i proto, že zatímco tělesná bolest většinou odchází, neboť organismus sám sebe přirozeně dokáže léčit a zocelovat, svou mysl řídíme hlavně my. A když si vědomě připomínáme události, při kterých jsme trpěli, jako by se i ve skutečnosti vracely a opakovaly. Následkem toho pak nemůžeme zlé emoce konstruktivně zpracovat, zbavit se stresu, přestat se bát té konkrétní toxické osoby, potažmo jiných i netoxických osob, které poté vstoupily do našeho života, s naší minulosti nemají nic společného, netrápí nás, ale my si minulost připomínáním pořád oživujeme, a tím se setrvale bojíme, KDO nám NYNÍ ublíží. Ano, ocitáme se pak jako by ve smyčce. Jako by se gramofonová deska po přehrání vrátila zase na začátek. A pořád dokola.
Stres, který automaticky vzniká při traumatických situacích, tedy když pociťujeme akutní ohrožení, uvolňuje kortizol. Tento stresový hormon mění naše chování tak, abychom ohrožení, které cítíme, co nejdříve překonali. K tomu mají pomoci tři stresové reakce: uteč, útoč či strň. Přesně jako to dělá had.
Jestliže si ale tu jednu stresující událost připomínáme, vystavujeme se chronickému stresu, a pak stále "odněkud utíkáme", na někoho útočíme či zůstáváme strnuti - nejsme schopni odejít, nic změnit, pomoci si. Vznikají mentální bloky, známé jako posttraumatické syndromy. Ale s nimi se dá pracovat. A to tak, že tyto bolestné zkušenosti obrátíte ve svou výhodu a rozdíl. Vysvětlím to.
Bitter, or better?
V Americe žije původně německý psycholog Robert Rosenthal. Je mu skoro devadesát let a pořád učí psychologii na Kalifornské univerzitě. Směrem k prožitým traumatům říká doslova: "You can always be bitter or better." Tedy: "Vždycky můžete být (po takové zkušenosti) buď zahořklejší, anebo lepší." To znamená: Buď jiným dělat to, co Vám prováděli druzí, anebo naopak právě proto, že víte, jak strašlivé to je, to druhým neudělat. Tedy: Právě proto, že víte, jak to bolelo nebo pořád bolí, už tu bolest nepustit dál. Právě proto, že z vlastní zkušenosti víte, jak lehké je ublížit třeba dítěti, tak si dáváte pozor na to, abyste se ničeho takového sami nedopustili. Právě proto, že Vaši rodiče neměli sebekontrolu, VY SE JI NAUČÍTE!
Chápete? Negativní minulost začne vytvářet pozitivní budoucnost. To dokazuje, že všechno, co se nám děje, je jako mince. Můžeme zvolit dvě strany, dobrou nebo špatnou. To, co nám ublíží, nám může současně i pomoci. Především děti, když o nich hovoříme, mají jednu skvělou přirozenou schopnost - dokážou se záhy adaptovat na situaci, které jsou vystaveni, tak aby "co nejlépe přežily". Jinak řečeno: Mají-li rodiče, kteří je kupříkladu bijí, získají tím tyto děti schopnost reagovat na různé podněty rychleji než ostatní děti. Mají vytříbenou intuici, jenom podle způsobu, jak někdo otevřel dveře, dokážou vycítit, jakou náladu nejspíše má, jestli je agresivní, podle očí, prvního pohledu, slov, chůze, energie, s jakou mrští do kouta svoji tašku. Tyto děti jsou i rychlejší ve fyzických reakcích.
Děti z komplikovaných vztahů se rychle dokážou podělit o domácí práce, když je to potřeba. Mají-li rodiče, kteří se nepostarají o ně, ještě to neznamená, že se děti nenaučí postarat o sebe. A tak se může stát zvláštní paradox: Děti, které se naučily přizpůsobovat a hledat cestu VEN, jsou na reálný život připraveny někdy lépe než děti z bezproblémových rodin, které se při absenci problémů ani neměly kde naučit, jak se problémům čelí.
Vzpomínám na případ relativně malého kluka, který jednoho dne utekl z domova, od rodičů-narkomanů. Žil v přírodě celou zimu. Co dokázal udělat pro to, aby se uživil, mi vyrazilo dech.
Chybělo však málo, aby svou izolaci nezvládl. Všechno bylo o jeho hlavě. Hlavně o problému jménem poměřování.
Hořkost v poměřování
Spousta takto izolovaných, odstrčených nebo jinak opuštěných dětí se vnitřně sice cítí slabě, poškozeně, nedostatečně. Avšak jen pokud se poměřují s jinými dětmi. Jakmile se přestanou s druhými porovnávat a začnou se soustředit pouze na sebe, na to, jak konkrétní situaci zvládnout, řešení najdou.
Je to i proto, že už rozhodnutí najít cestu VEN dává člověku specifickou sílu. Dokud stojíte na rozcestí, kde existuje více možností, a trápíte se, kam se vlastně vydat, tak jenom dál stojíte na místě, v tom trápení, nekonání, nepohybu, nezměně, prostě v negacích. Jakmile se však rozhodnete a jednou cestou vydáte, a je jedno jakou, tak už se Váš sen v tom okamžiku změní v cíl. Přičemž vyjít úspěšně VEN, to není jen o hlavě, ale také o reálných krocích, které už činíte, zkušenostech, které díky těm krokům nabíráte - a které vestoje na křižovatce nezískáte, nespadnou do Vaší hlavy.
Říká se: Co Tě nezabije, to Tě posílí. Ve skutečnosti to, co člověka posílí, je už jeho schopnost přistoupit ke své situaci právě takto: Nezabije mě to = posílí mě to. Ve svých případech, které ostatně znáte z mých knih, jsem měl mnoho lidí, kteří prošli těžkým dětstvím. Právě proto pochopili, proč takové dětství nemají připravit svým vlastním dětem, potažmo proč takové dětství nemají mít pokud možno žádné jiné děti. Těžká minulost je změnila k lepšímu. Vytvořila z nich paradoxně skvělé lidi, kteří dnes pomáhají, kde mohou. Často říkají: "Nás by ani nenapadlo pomáhat, kdybychom sami z vlastní zkušenosti nevěděli, jak moc mohou děti trpět a kolik lidí o tom neví." Načež dodávají: "A copak to těmto nevědomým lidem můžeme vytýkat, když to sami nezažili, tudíž nemají ponětí, co se všechno teď v sousedním domě může dít?"
Tahle jejich slova ukazují skutečnou sílu v člověku, který prošel něčím těžkým. Všimli jste si jí také? Oni neodsuzují druhé, A TO PRÁVĚ PO SVÉ VLASTNÍ ZKUŠENOSTI, kdy sami v dětství zažili, jak lehké je odsoudit třeba malé dítě. Oni se obecně naučili neopakovat to, co jim provedl někdo jiný. Pomáhat právě tam, kde jim nikdo nepomohl.
Tihle lidé jsou prostě silnější než jejich vlastní minulost, než všichni slabí lidé, které jako děti potkali.
Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:
- Je na každém člověku, jak naloží se svou minulostí. Může z něj být "bitter" (zahořklejší) nebo "better" (lepší) člověk.
- Ti druzí (better) zkrátka využili svoje rány k tomu, aby už nikdy podobné nezpůsobili nikomu jinému. Ubližování dětem či vůbec jiným lidem se u nich zastavilo. Zlo tam ztratilo svou moc.
- Ano, tito lidé mají za sebou bolestnou překážku, ale tím, že ve své hlavě našli způsob, jak ji překonat, se stalo to, že zatímco ta překážka je dnes už dávno za nimi, tak ta síla, kterou v sobě u té překážky museli najít a vyvinout, už v nich ZŮSTÁVÁ NAVŽDY. O tom je koneckonců i část Plevel mé knihy Čtyři prány štěstí, která pojednává právě o uzdravení vnitřního zraněného dítěte.