Jak se už dál netrápit pro lidi, kteří se netrápí pro nás?

Mnoho opuštěných, zrazených nebo jinak zklamaných lidí mi říká: "Nemohu druhému odpustit, protože mi tolik ublížil." Nechápou, že je to přesně naopak: Čím více nám někdo ublížil, tím spíše musíme odpustit. Ale ne jemu. Sobě. Akt odpuštění nikdy nesměřuje vůči osobě, která nám ublížila, ale vůči osobě, která se ničím neprovinila, a proto nemá proč trpět. Ano, odpuštění směřuje k nám samotným. Odpuštění neznamená prominout. Neznamená pochopit toho, kdo nám ublížil. Neznamená vyjádřit, že s ním souhlasíme, schvalujeme jeho chování. Nic takového. Odpuštění nemá s nikým druhým nic společného. Není to služba nikomu dalšímu. Je to výhradně služba sobě.

Odpustit není prominout.

Druhému se říká: "Promíjím Ti." Promíjení je omilostnění, amnestie jednomu člověku. Ať provedl cokoli, děláme, jako že se to nestalo. Pokračujeme ve vztahu s ním. Odpuštění je pravý opak. Druhému nepotřebujeme říkat nic. "Odpouštím Ti" říkáme do zrcadla. Sobě.

"Odpouštím Ti" znamená: Udělal jsem maximum, které bylo v dané chvíli v mých silách. V případě chyby: Ano, dopustil jsem se i chyby, ale to proto, že jsem nevěděl, že se chyby dopouštím - ještě jsem neměl tu zkušenost. Nyní ji mám. A tak mé příští maximum, které bude v mých silách, se obejde bez této chyby.

A v případě, že jsme se žádné chyby nedopustili, odpuštění vyjadřuje: Udělal jsem maximum, které bylo v dané chvíli v mých silách. Přesto to nestačilo. Zjevně tedy jedinou zdánlivou chybou bylo, že jsem své maximum dával nesprávné osobě, které ani moje maximum nestačí. Nevadí, odpouštím si. Děkuji za zkušenost. Nyní už vím, jak netrpět. Nedávám maximum této osobě.

To je odpuštění v kostce.

Proč (si) lidé neumějí odpustit?

Člověk ovládá planetu Zemi. Přitom není největší, nejsilnější, nejrychlejší ani nejchytřejší. Co dokáže bezkonkurenčně, je přizpůsobit se změnám.

Nepřetržitě se vyvíjí. Už jste snad viděli slona v obleku, žirafu v autě nebo želvu na internetové seznamce? Zato člověk už dávno není ten ochlupený nemotora z jeskyně, dnes létá do vesmíru.

Nemá největší mozkovnu. Ani nejvyšší inteligenci. Je však schopen se nejvíc ponaučit ze svých chyb. Na rozdíl od jakéhokoli jiného živočišného druhu pyká za jedinou chybu klidně milionkrát. Nejen tehdy, když si ji uvědomí, ale pokaždé, když si ji (nebo mu ji někdo) připomene. Ba dokonce člověk se vůbec nemusí provinit, a přesto se provinile cítí. Je to bytost s největší sebereflexí a nejtvrdší zpětnou vazbou z okolí.

Každý z mnoha miliard lidských jedinců, kteří kdy obývali planetu Zemi, mnohokrát trpěl za chybu svou nebo druhých. A vypracoval si schopnost nezapomínat. Setsakra dobře si pamatuje okamžiky, které ho bolely. Díky tomu je už nikdy neopakuje. Moudrý člověk tak dělá chyby, ale nikdy stejnou neudělá dvakrát.

Jen to srovnejte s rybami - jak ještě za tisíc let budou skákat na návnadu rybářům. Člověk ale globálně komunikuje. O hrozbě, která se teď vyskytla na opačném konci světa, víme do pár minut. Jsme připraveni, přizpůsobeni, odhodláni.

Člověk je dost inteligentní na to, aby věděl, že dokud bude dělat stejné činy, bude dostávat stejné výsledky. Dokud bude žít minulostí, nevytvoří si jinou budoucnost.Na tom je založen právě akt odpuštění. Nezměníme jím minulost, ale změníme jím celou budoucnost.

Odpuštění znamená odpoutání od minulosti. Smíření se s ní. Vykročení vpřed. Přitom vpřed nevykračujeme slabší, ale silnější. Posílenější o zkušenost.

V odpuštění SOBĚ je podstata lidského kroku. Lidé, kteří odpustili, se přestanou bát proher. Uvědomují si jejich důležitost. Poklad v nich, který se nazývá ponaučení, zkušenost, moudrost. S odpuštěním přestávají být prohry zátěžemi, které nás dusí a znemožňují nám dýchat. Naopak, s odpuštěním jsou prohry činkami, které se učíme zvedat, a tím sílíme. Nejsou to balvany, které nám zavalily cestu k cíli. Jsou to vyhlídkové kameny, na které stačí stoupnout a cíl vidíme daleko jasněji.

Jak zvládnout odpuštění?

Akt odpuštění sestává z pěti důležitých uvědomění, které fungují jako dezinfekce. V naší otevřené ráně zpočátku zasyčí a zapálí, ale to jen proto, aby nás zbavily všech škodlivých negací a pomohly nám dřív se uzdravit.

Na aktu odpuštění si zakládám i při svých Setkáních s lidmi, kteří se trápí přítomností, a to bez ohledu na to, zda udělali chybu, nebo ne. Učím je, že k odpuštění nepotřebujeme nikoho jiného, jen sami sebe. Tedy tu nejdůležitější bytost v našem životě, která s námi bude až do posledního dechu a která si zaslouží netrápit se a jít dál.

1. uvědomění: Nemusíme být tím, kým jsme si zvykli být.

Největší bitvy existují jen v našich hlavách. Nejtěžší boj probíhá mezi tím krásným, co si pamatujeme, a tím ošklivým, co teď prožíváme.

Ať se soustředíme na jedno či druhé, trápíme se. Neexistuje totiž větší utrpení než vzpomínka na štěstí v čase neštěstí.

Člověka, který zavinil naši bolest, přirozeně považujeme současně za jediného, který je schopen naši bolest zastavit. Nicméně je to klam, bolest v nás zastavíme jen my.

Žádné zvíře na Zemi nemá rádo změny. Příroda je však na změnách postavena. Chce, aby se všechny druhy rozvíjely. Člověk tohle pochopil. Proto je schopen:

  • vítat změny jako nové příležitosti
  • v problémech vidět šanci ponaučit se a zesílit
  • negativa si vykládat pozitivně

Člověk se naučil nikdy nic nevnímat jako definitivní tragédii. Naučil se díky chybám posouvat. Naučil se chápat, že když přijme změnu, sice přestane být osobou, kterou byl, ale změní se v osobu, která lépe odpovídá jeho potenciálu - posune se.

Proto se naučme připouštět, že by nás chyby mohly posunout ke zmoudření. Uvažujme, že bychom k sobě mohli být laskaví v myšlenkách, slovech a činech. Omezujme ve svých myšlenkách, slovech i činech zbytečnou hořkost, když se později může ukázat, že nás právě změny nejvíce posunuly. Proč sami sebe zraňujeme? Proč se oslabujeme strachem z budoucnosti? Proč nenaplníme své srdce láskou - tím spíš, čím víc nám chybí z okolí?

Toto první uvědomění pomáhá mít srdce vyhrazené pro člověka, který v něm být nechce. Je to první krok k nalezení osoby, která v něm bude chtít být a po jejímž boku šťastní pochopíme, proč to nevyšlo s tou předchozí - s tou, které ani naše maximum nestačilo.

2. uvědomění: Je lepší být sám než s nesprávným partnerem.

Lidé žijící v minulosti se trápí tím, co měli nebo mohli mít. Trápí se přítomností jen proto, že si nedokážou minulost připustit jako čas, který už neexistuje.

Chtějí změnit druhého člověka, vrátit ho v jeho vývoji nazpět, ale to nejde. Nesmyslně bojují o člověka, který je nechce, a odmítají přítomnost, jaká je.

Ve svých knihách (pokud raději čtete) nebo při Setkáních (pokud máte raději osobní kontakt) vysvětluji, jaký rozdíl v životě dělá odlišný pohled na minulost i přítomnost. Proč lidé chtějí zpátky člověka, který o ně nestojí? Proč raději nechtějí člověka, který o ně stát bude? Proč touží po někom, kdo je nemiluje? Proč raději nevyhledávají někoho, kdo je milovat bude? Proč marní čas?

Představme si labyrint. Myš hledá sýr. K cíli vede tisíc zašmodrchaných cestiček, jen jedna je správná. Povězte mi: S každým neúspěchem, nalezením slepé cesty, je myš blíž, nebo dál svému cíli?

Ani osudových partnerů není tisíc, může být i jen jeden jediný. Proč tedy truchlíme, že jsme odhalili nesprávného člověka? Proč marníme čas přemítáním, jak to, že zrovna tato cesta nevedla do cíle, když můžeme s radostí a větší nadějí zkusit jinou? Proč dáváme jednomu člověku donekonečna druhé šance, když tisíce lidí čekají na tu první?

Děkuji za každou životní cestu, která mi nevyšla. Děkuji, že jsem mohl pochopit, kde už nemusím ztrácet čas. Děkuji, že jsem mohl o to dřív klestit jinou cestu a nakonec najít cíl.

Nebudeme-li lpět na minulosti, nemusíme se bát, že po našem boku zůstane místo prázdné. Prázdné zůstane tím spíš, čím víc nebudeme schopni žít v přítomnosti a budovat budoucnost.

Toto druhé uvědomění je zkrátka prosté: Starý konec = nový začátek.

3. uvědomění: Na vrchol žádné hory nikdo nedošel po rovině.

Navštívil jsem jedinou horu na Zemi, na kterou člověk nemusel vylézt, ale snesl se na ni přímo z nebe. Je to Adamova hora na Srí Lance. Sestoupil na ni Adam, vyhnaný z ráje.

Všichni další ale museli na tuto, stejně jako na jakoukoli jinou horu vyjít. I na tu svou životní. Na vrchol žádné hory nevede cesta po vrstevnici. Vždycky musíme podstoupit námahu, někdy strašnou.

Kdo jde poprvé na Adamovu horu, nadává. Na vrchol vede více než pět tisíc schodů. Ale stačí změnit úhel pohledu a vidíte, že s každým schodem jste výš, než jste kdy byli. Trik je v tom, že nepočítáte, kolik schodů Vám ještě zbývá, ale kolik schodů máte za sebou. Tím v člověku roste síla, ne slabost.

Ano, zažili jsme něco těžkého. Ale také jsme to překonali. Máme to za sebou. To je třetí uvědomění, obrovsky posilující. Jak řekl Marcus Aurelius: "Moc máme nad svou myslí, ne nad vnějšími událostmi. Jakmile si tohle uvědomíme, objevíme v sobě obrovskou sílu."

Druhé lidi, život ani okolnosti nemůžeme vždycky ovlivnit. Co však ovlivnit můžeme vždycky, je náš postoj. Na Setkáních se tomu budu hodně věnovat.

4. uvědomění: Nepřehánějme; změna je život.

Pro okolí můžeme být oběť, mršina. Zřejmě se na nás slétnou supi. Budou nás strašně litovat, utvrzovat nás, že jsme na tom zle, zveličovat naše neštěstí, pitvat se v něm a starostlivě vytvářet problémy, které vůbec nemáme.

Přitom to poslední, co člověk potřebuje, když upadne a rozbije si koleno, je hnípat se v ráně nebo zraněnou nohu pro jistotu ještě lámat. Ne!

  • Nepotřebujeme lítost, potřebujeme podporu.
  • Nepotřebujeme negativní vize, potřebujeme pozitivní kroky.
  • Nepotřebujeme slabochy, kteří nás ještě srážejí a drží v blátě, ale siláky, kteří nám pomohou zpátky na nohy, a hlavně ven z bláta.

V první řadě to znamená přijmout skutečnost, jaká je, prostě jako fakt.

Ve druhé řadě to chce uvědomit si, že tato skutečnost představuje výchozí stav, ne konečný. Čím je horší, tím paradoxně jednodušší je vylepšit ji.

Na dně pro začátek úplně stačí:

  • roztáhnout lícní svaly a usmát se
  • jakkoli si vytvořit jeden pozitivní pocit (o vypnutí vnitřních hlasů, které nám rozmlouvají, že vůbec může být lépe, bude celá tato publikace Jak vypnout sabotéry v hlavě)
  • z prvního pozitivního pocitu vytvořit první pozitivní myšlenku
  • z první pozitivní myšlenky vytvořit první pozitivní čin
  • z prvního pozitivního činu vytvořit první pozitivní výsledek

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být lépe či hůře. Které z těchto slov si vybereme, je naše volba. Usmát se můžeme v obou případech. Pokud může být lépe, super! Pokud může být hůře, super, že není!

Odpustit si znamená hodit zbytečné obavy za hlavu a přestat být pasivní. A raději tvořit budoucnost a začít být aktivní.

5. uvědomění: Vždycky můžeme udělat krok vpřed.

Nejužitečnějším krokem vpřed je vděčnost.

  • Trápí Vás, jak se k Vám druhý nevděčně zachoval? Děkujte za to.
  • Mrzí Vás, kolik času a energie jste věnovali někomu, kdo to nakonec neocenil? Děkujte za to.
  • Užírá Vás, že partner dal přednost někomu, kdo Vám zjevně nesahá ani po kotníky? Děkujte za to.

Za cokoli, co Vás trýzní, poděkujte. Každé díky je jedno zabrání pádlem v kánoi. Jeden krok od minulosti - od jezu, který Vás stahuje dolů a do hlubin.

Buďme rádi, že můžeme pádlovat od těch, kterým jsme obětovali všechno, a jim to přesto nepřipadalo dost. Neznamená to, že ti lidé jsou špatní. Jsou jen špatní v dané chvíli pro nás.

Nelitujme času, který jsme po jejich boku promarnili. Naopak si važme veškerého času, který jsme do budoucna ušetřili. Jestliže jsme přišli o člověka, který nás zradil, o nikoho hodnotného jsme nepřišli. Neztrácí ten, kdo přijde o člověka, který ho nemiloval a byl ochoten zradit. Ztrácí naopak ten, kdo přijde o člověka, který ho miloval a byl ochoten mu důvěřovat.

Ne, my jsme neztratili, naopak jsme získali. Potřebnou zkušenost, sílu a svobodu objevit lepšího člověka. Proč tedy neděkujeme? Proč si neodpouštíme? Proč nám vadí, že už nic nebude jako dřív? Vždyť všechno konečně může být takové jako ještě nikdy.