Jak si odpustit životní chybu?

11.10.2020

Víte, čemu se v latině říká scala? Schodišti. Staří Řekové a Římané přirovnávali život nejčastěji ke schodišti. Říkali, že když se narodíme, jako by nás někdo položil pod schody. My nevíme, kam vedou ani jak budou dlouhé. To všechno teprve musíme poznat. Když však chceme, přirozenou zvědavostí, ty schody zdolávat, zjišťujeme, že to není snadné. Že každý vzestup je namáhavý. A to proto, že proti našemu pohybu vzhůru působí přirozená síla: zemská tíže. Jako by naše cesta k nebi MUSELA být náročná.

Každý schod nás stojí námahu. Protože každý schod je jako překážka, kterou se musíme naučit zdolat. Nevíme jak. Učíme se to. Každý schod se nám zdá zpočátku nezvladatelný. Ale pak, sotva každý z těch úkolů zvládneme, se cítíme nejen silnější, ale i pyšnější na to, kam už jsme vystoupali. A hlavně shora se nám každý překonaný schod zdá jako hračka. A každou chybu zpětně vnímáme jako zbytečnou a malichernou: protože už jsme vyrostli a své chyby neopakujeme.

Na antické moudrosti a scale, potažmo niscale (světě za tímto světem), jsem stavěl celou knihu Čtyři prány štěstí. Pomáhá jinak pracovat s těžkostmi, na něž narážíme v této zrychlené době a které si v sobě nosíme třeba i ze svého dětství a z minulosti obecně.

Věnuji se v této knize také chybám, které přirozeně děláme. Díky nimž se ponaučujeme, ale také které nás hodně bolí poté, co si je uvědomíme. Jak se naučit tu bolest vyvážit s nabytým poznáním? Brát chyby převážně negativně? Nebo v nich nalézat i dobro? A jak?

Je to jeden z nejčastějších dotazů, jaké mi chodí do Řešidla, seriálu mých každodenních podcastů. Dnes přišel tento: "Petře, udělal jsem velkou chybu, které dnes lituji, jenže partnerku mi to už nemůže vrátit. Ztratila ke mně důvěru. Vy často řešíte, jak prominout chybu druhým, to mi připadá lehké, ale jak odpustit sobě?" Důležitý dotaz. Protože v knize Čtyři prány štěstí proces sebeodpuštění popisuji velmi obsáhle, podívám se na něj dnes ještě z trochu jiného úhlu.

Neříkej chyba, když je to zkušenost

Už v 17. století François de La Rochefoucauld napsal: S tím, čeho se na nás dopustili druzí, se už nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

A měl pravdu. Taky to už dobře vím.

Pamatuji, že jako kluka mě lákalo vše zakázané. Když někde na ceduli bylo Nevstupujte s otevřeným ohněm, tak jsem tam schválně s tím otevřeným ohněm vstupoval. Než se něco stalo. Člověk totiž obecně funguje na principu Tak často se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Člověk prostě hledá limity, ať u sebe nebo u druhého člověka, až ty limity, napnuté k prasknutí jako strunky, už nevydrží.

Ve svých knihách tomu říkám nádoba bolesti, která se plní ubližujícími činy toho druhého, až jednou prostě ta nádoba přeteče, přes okraj, jemuž se říká Trpělivost. Pak ten člověk odejde a nic ho už bohužel nezastaví. Já tomu ale neříkám chyba, říkám tomu zkušenost.

Možná je to tím, že jsem odmala miloval antickou filozofii a ta říká, že hřích neexistuje. Tak se vlastně jmenuje i malá kapitolka v knize Čtyři prány štěstí. Já Vám kousek přečtu:

"Kolik zbytečných bolestí a starostí bych sobě i Tobě ušetřil, kdybych tehdy neodešel," byla první slova, s nimiž on složil hlavu do její náruče.

Jako by chtěl říct: "Kdybych tak byl tehdy moudřejší."

Byla to vážná, až dojemná slova. Ale mě rozesmála.

"Co je Vám k smíchu?" podivili se oba.

"Přemýšleli jste někdy, proč nemůžeme být moudří dříve, než uděláme chybu?

No protože teprve chybami se učíme. Teprve chybami nabíráme svou moudrost. Naše chyby tak musejí předcházet našemu zmoudření. O tom je škola života.

Vše je zařízeno vlastně chytře: Náš duch je v okamžiku narození nezkušený a hodnoty našeho vědění a našich dovedností jsou na počátku pozemského života prakticky nulové. Jen díky tomu se nejen CHCEME, ale MUSÍME učit.

Kdyby náš duch už všechno vědění a všechny dovednosti v okamžiku narození měl, pak by jeho učení bylo nadbytečné, tedy i jeho pobyt na Zemi, v hmotném světě.

To znamená, že duch si od narození potřebuje vypracovávat SVÉ VLASTNÍ vědomosti a dovednosti. Žádné přece nemá.

Ale - a tohle je klíčové - jakékoli jeho učení může být plodné jen tehdy, pokud se SMÍ dopouštět chyb, které vedou k poznání. Takže podstatou lidského života je páchat chyby, tudíž brát na sebe takzvanou vinu a takzvaný hřích, protože právě nepříjemné pocity, neodlučitelně spojené s chybou, vinou a hříchem, pomáhají duchu rozpoznávat špatnost svého jednání. Tedy vést ke zjištění, co NEdělat!

Teprve když VÍME, jaké jednání nám činí špatně, může duch dospět ke kýžené vědomosti, že právě takové jednání nemá opakovat. Vina a hřích tak ztrácejí svou negativní pachuť, protože právě vina a hřích nám pomáhají stávat se moudřejšími, lepšími lidmi."

Postřehl jsem, jak se ti dva na určitou dobu rozešlí lidé chytili za ruce.

"Obviňovat se tedy," řekl jsem jim, "a navíc dlouhodobě, a to kvůli jakékoli chybě, je z pohledu lidského ducha nesmysl. Proč bychom se měli dlouhodobě trestat za chyby, jestliže chyby MUSÍME páchat ve prospěch svého učení? Na tom stojí všechny klíčové zákony života: Zákon tvoření, Zákon lidského růstu i Zákon rozvoje duše."

Přemýšlejme o tom, prosím, až uděláme nějakou takzvanou chybu.

Budeme-li si vyčítat nabyté zkušenosti, tak si budeme vyčítat současně to, že žijeme.

To, že jsme lidé.

To, že se učíme.

To, že se stáváme moudřejšími, než jsme ještě před chybou byli.