Jak v dětech rozvíjet sebedůvěru?

Na svět přicházejí jako tabula rasa, nepopsaný list. Učí se od svého okolí - co vidí, to považují za normální; otiskují to do "svého listu". Vnímají každé naše slovo. Vyhodnocují si ho svým rozumem. Brzy přejímají strach. Slyší, co nesmějí, za co budou trestány. Za každou chybu! Přitom chyby nevyhnutelně dělat musejí! - Není snadné být dítětem a obstát ve světě dospělých, kteří jsou všichni "chytřejší", všechno "vědí lépe" a hlavně dítě nikdy "není dost dobré".

Z diskrétní zóny, kde se mi lidé svěřují se svými těžkostmi, vím, jak složitý je někdy dětský svět - jak i ty problémy, z dospělého pohledu malicherného, dokážou být obrovské, třeba i neúnosné nestravitelné. Nepodceňuji dětská traumata a hodně se jim věnuji - z očí do očí. Nejsem sám. Vážím si všech dospělých, kteří se snaží porozumět dětem, zejména učitelů.

I oni mi ovšem napíšou. Jako tentokrát: "Jsem učitelka. Momentálně máme prázdniny, a tak bilancuji, přemýšlím. Jedno mě velmi trápí. Potýkám se s dětmi, které si nevěří. Možná je to sociálními sítěmi nebo dobou, ve které si děti navzájem hodně ubližují. Možná je to v rodičích, které se dětem dostatečně nevěnují. Možná i námi učiteli. Co Vám pomáhá při práci s dětmi?"

Svět, ve kterém nejsou přednosti

V běžném školním roce jsem děti potkával v pondělí, na základních i na středních školách. Učil jsem je předmětům, které v žádných školních osnovách nenajdete, a je to škoda, protože jsou důležité. Sebejistota, Odvaha, Láska, Porozumění, Trpělivost, Úspěch.

Před novými dětmi jsem vždy začínal tak, že jsem na první hodině rozdal papíry, a abych se s dětmi seznámil, požádal jsem je, ať na jednu stranu napíšou své přednosti a na druhou stranu své slabiny. Zpátky se mi téměř vždy vrátily papíry popsané jen z jedné strany. Nebylo to tím, že by děti byly přehnaně sebevědomé a nezmiňovaly by žádné své nedostatky. Naopak. Ty děti neznaly jedinou svou přednost, zato svými vadami popsaly celou stranu. Odshora dolů uvedly to, co doma slyší od rodičů, ve škole od učitelů a vůbec od spolužáků či ve svém okolí. (Kdo četl tento magazín Jak zvedat sebevědomí, zaměřený na děti, ví, že podobnou zkušenost ze školy má i mentální kouč Marian Jelínek). Bezvadně věděly, co jim nejde, v čem zaostávají. Ale když jsem chtěl vědět, v čem se jim daří, čemu by se chtěly věnovat, nevěděly. Říkaly mi: Já se musím nejdřív zeptat mámy, táty.

Svět, ve kterém důležité je jen to, co nám nejde

Tam začíná to, čemu psychologie říká pohled nedostatku. Děti se odmala učí soustředit na své slabiny, pracovat na nich, ne na svých přednostech. Zažil jsem to sám jako dítě.

Ve škole jsem měl předměty, které mi šly, jako třeba čeština, a pak samozřejmě ty, které mi nešly, jako třeba fyzika. Jednička z češtiny pro mě byla samozřejmost - stejně tak pro rodiče. Za jedničku z češtiny jsem doma nikdy nedostal pochvalu, nikdo to neřešil. Co se řešilo, byla špatná známka z fyziky. Když jsem večer seděl nad učením, intuitivně nad češtinou, například literaturou, protože mě bavila, byla první, po čem jsem sáhl. Rodiče se ale na mě zlobili, proč se věnuji něčemu, co mi jde, přece "logicky" se musím v životě zaměřovat na to, co mi nejde, zdůrazňovali. Uč se fyziku!říkali. A protože to byli dospělí, a ti vědí o životě všechno lépe, tak jsem poslechl. Dřel jsem fyziku. Nešlo mi to, nebavilo mě to, nechápal jsem to. Ale dřel jsem.

Přes všechno úsilí jsem si hodně špatnou známku opravil na méně špatnou. Ale u rodičů jsem si nepolepšil. Protože jsem se mezitím zhoršil v češtině. Nebyl to žádný div - jestliže jsem se přestal zajímat o klasiky nebo básně, samozřejmě se mi z češtiny zhoršil prospěch. A zase byl oheň na střeše! A zase byl problém v pohledu nedostatku, protože rodiče neřešili, že jsem se zlepšil z fyziky; štvalo je, že nemám jedničku z češtiny. Jak chceš, aby z Tebe něco bylo, když nebudeš jedničkář? Dítě musí mít samé jedničky, aby z něj něco bylo. Tohle byla ta největší lež, kterou jsem jako kluk slyšel. Později jsem totiž studoval práva. Tehdejší spolužáci jsou dnes advokáty nebo soudci. Přitom by určitě neměli samé jedničky. Někteří advokáti třeba neumějí udělat kotoul. Jo, v paragrafech, to přemety umějí, ale v tělocviku by neobstáli. No tak mi povězte, jak z nich mohou být úspěšní advokáti?! Nebo mám kamaráda, který je velkou kapacitou mezi lékaři. A představte si, že ten mi řekl, že neumí vyjmenovaná slova po "b"! Tak jak může operovat lidi? Jak může přednášet na světových zdravotnických kongresech, jestliže neumí správně napsat kobylu, babyku a Přibyslav? Odpověď je jednoduchá: Víte, proč tito lidé jsou špičkovými advokáty, soudci a lékaři? Protože v určité fázi života pochopili, že se nemají dál věnovat tomu, co jim nejde, ale tomu, co jim jde. To najít, to definovat, to posilovat. Jenom pak mohou dosáhnout skutečného úspěchu v nějaké oblasti. Nikdo nejsme dokonalý, nemůžeme vynikat ve všem, ale všichni můžeme vynikat v něčem. A s tím za dětmi jdu.

Svět, ve kterém může být všechno možné

Známý je můj cvik, který s nimi rád dělám. Jmenuje se přechod kladiny poslepu. Zavážu dětem oči a chci, aby v té malé výšce přešly několikametrový trám. Všechny se bojí. Všechny mi tvrdí, že to nedokážou, že mají strach. Samozřejmě že mají strach! Strach nám říká, že tohle je náš limit, že jsme to ještě nikdy nezvládli, jenže právě proto to říká! Ne aby nás zastavil, ale aby nás probudil! Abychom byli opatrnější, ale šli! Když uděláme to, čeho se bojíme, ten strach zmizí, protože jsme ho překonali. A to se musejí děti naučit. Jak toho dosahuji?

Nejprve ty děti beru k oknu nebo do parku, tam, kde je strom a na něm sedí pták. A ptám se: Jak je možné, že si ten pták sedne na tenkou větev? Proč nemá strach, že pod ním praskne?

Děti neznají odpověď. Samozřejmě ji neznají, jinak by totiž uměly pracovat se svým strachem.

Ta odpověď zní: Ten pták neřeší, jak je tenká větev, protože důvěřuje svým křídlům. I kdyby se ta větev zlomila, on má křídla, může se spolehnout sám na sebe. Ví, že má křídla, ví, jaká je jeho přednost a že to díky ní zvládne - stokrát se o tom přesvědčil. Kdyby ten pták přestal věřit svým křídlům, tak už z té větve nevzlétne. Spadne dolů. Ne proto, že by už objektivně neuměl létat, ale proto, že subjektivně přestal věřit, že je schopen létat. V ten moment, kdy pták přestane věřit svým křídlům, vlastně ztratí schopnost létat. A tak je to i s lidmi.

A proto děti zbavuji pohledu nedostatku, který do nich pumpují jiní. Chci, aby se v celém svém životě zaměřovaly méně na to, co jim nejde, a více na to, co jim jde. Aby primárně vnímaly ne to, že mohou neuspět, ale to, že to mohou konečně dokázat. Chci, aby na té kladině hledaly každý pevný opěrný bod a posouvaly se. Ne aby hledaly prázdno, do kterého propadnou. Třeba ať se posouvají pomalu, to vůbec nevadí. I ten nejpomalejší člověk, který se posouvá správným směrem, je úspěšnější než nejrychlejší člověk, který sedí na místě ve strachu, že to nedokáže.

Věřte mi, že když děti budou mít v hlavě pouze to, že spadnou, tak spadnou. Přivolají svůj pád, protože nic jiného si nedokážou představit - nebudou mít žádnou jinou vizi než selhat (viz toto vydání mého magazínu Jak funguje představivost). Jenom budou čekat na to, kdy "konečně" našlápnou do prázdna a "dokážou mi", že to nejde zvládnout.

Jenže to mají smůlu, protože to dokázat jde. Naše děti dokážou všechno, ale musejí nejprve samy v sebe věřit. Vnímat, co jim jde. Co je baví. V čem se přirozeně zlepšují. Pak v tom budou excelovat. A nebude to žádný zázrak, ale jednoduché vítězství jejich mysli.

Proto si pamatujete: Když člověk přestane věřit ve své přednosti, ztratí schopnost je používat.