Jak vyrobit nejlepší den svého života?

19.09.2021

Jste někdy zmožení, ztěžka uleháte, ztěžka vstáváte a přemýšlíte, co ksakru udělat pro to, aby tento den stál alespoň trochu za něco? Snažíte se najít správnou ranní meditaci nebo složení zdravé snídaně, abyste měli opravdu dobrou energii a vyšli z bytu správnou nohou? Štěstí je stav mysli. Fajn. Ale jak tu mysl dostat do takového stavu, abychom vykročili do práce, školy, vstříc problémům v pohodě?

Nikdy nebylo víc klinicky diagnostikovaných depresí než teď. Přitom žijeme v regionu bez válek a hladomoru. Tak z čeho se cítíme špatně, co je tím důvodem, že si to neužíváme? Odpověď je v lidském mozku. Ostatně, já se tomu obsáhle věnuji v magazínu Kurz sebezvládání, který je také o tom, jaký postoj zaujmout k této době a všem náročným výzvám i proč je člověk tak podobný automobilu - a jak nejlépe pochopíme, co ke zvládání svého života v této době potřebujeme.

Nyní vyberu jeden z dotazů, které mi na toto každodenního boje posíláte, například Honzův: "Petře, čtu Vaši knihu Čtyři prány štěstí a vím, že problém je ve mně. Každé ráno vstávám jen velmi nerad a říkám si, kde brát energii, hlavně když si uvědomím, že to krásné je už za mnou - hlavně bezstarostné dětství. Teď, v dospělosti, se mi každý všední den zdá stejný, ulehám s bolestmi hlavy a otázkou: K čemu má takový život smysl? Jak to, Petře, změnit? Jak být alespoň jeden den opravdu šťastný, jako dřív?"

Uměli jsme to. Tak v čem je problém?

Jak být alespoň jeden den opravdu šťastný? Zvláštní, že se takhle ptáme, když jako děti jste to přece uměli.

To přirozeně znamená, že to určitě umíme ještě dnes, respektive ta schopnost v nás je, jenom jsme ten způsob zapomněli, anebo - což je pravděpodobnější - jsme si odvykli.

A v tom může být zakopaný pes. My jsme si ODVYKLI. My jsme opustili dětské myšlení a přivykli jsme tomu "dospělému". Je to jako s tréninkem. Jestliže jsme si odvykli, přestali jsme trénovat. Ztratili jsme tu samozřejmou dovednost být šťastní. Ale dovednost se dá naučit. Znovu si ji osvěžit, oprášit ji. Jako posed na kole. Nebo postoj na lyžích. Nebo záběr při plavání. Jen se do toho dostat. To je první věc.

Za druhé, naše nespokojenost se životem, jaký vedeme, není nic nepatřičného. Nespokojenost je pouze dobře míněným signálem, že něco momentálně děláme špatně, že musíme jít OPAČNÝM směrem. A to i teď. Ostatně, na tomto příkladu si to dobře vysvětlíme.

Jaký den si vlastně vizualizujeme

Řekněte mi: S jakou myšlenkou se nejčastěji budíte?

Předpokládám, že s nějakou typu: Ach jo, zase další podělanej den...

Fajn. Tohle si můžete říct. Může se to stát.

Ale já se ptám na něco mnohem důležitějšího: Kolikrát v životě jste si tohle už řekli?To znamená: Kolikrát (v tomto roce) jste se probudili a už jste "věděli", že to bude špatný den, že Vás čeká něco, co "nezvládnete", že byste právě tenhle den měli nejraději už za sebou? Kolikrát v týdnu vstáváte s takovouto myšlenkou, která Vám sama bere sílu?

Že je to často?

Tak se zeptám ještě jinak: Vytváříte si tu myšlenku rádi? Rádi se hned zkraje dne připravujete o radost, energii, sílu, úsměv?

Ne? Tak proč to děláte?

Anebo ještě jinak: Tak co kdybyste to začali dělat obráceně?

A konkrétně: Kdy naposledy jste si vůbec po probuzení představili, že tohle bude naopak ten nejlepší den Vašeho života?

Nejhorší, jak jste mi řekli, vnímáte každý den. Takže představivost Vám jednoznačně funguje. Váš problém zní: Proč svou představivost používáte JEN NEGATIVNÍM způsobem?

Ještě jednou: Kdy naposledy jste si řekli: Dnes to bude super den!, takže hned od první chvíle jste něco udělali pro to, aby opravdu tenhle den byl super? Kdy naposledy jste se zařekli, že tento den prostě BUDE super, a nedáte si ho nikým a ničím zkazit?

A naopak, kolikrát týdně si svůj den už dopředu otrávíte svojí první myšlenkou po probuzení?

Myslíte si snad, že to není důležité? Bože, NIC NENÍ DŮLEŽITĚJŠÍ!

Co považujeme za neštěstí

Váš život totiž není jen to, co se Vám děje, ale i to, jak to VNÍMÁTE. Víte, já potkávám spoustu bohatých lidí, kterým OBJEKTIVNĚ (třeba z Vašeho pohledu) nic nechybí, ale SUBJEKTIVNĚ (v jejich vlastní hlavě) jim chybí úplně všechno. Bědují, že zrovna dnes nemohou být šťastní, protože klesly akcie o pár desetin a jejich bohatství se ztenčilo o desetitisíce. Přitom tam mají miliony. Anebo jiní: Naříkají, že teprve až budou mít ne dva domy, ale TŘI, nebo ne tři, ale ČTYŘI auta, nebo ne pozici ředitele, ale pozici GENERÁLNÍHO ředitele, pak teprve budou šťastní.

Chápejte: Oni mají život, který by spousta lidí okamžitě brala. Například jeden z mých zámožných čtenářů měl nedávno strašlivý problém, že nevěděl, kde má zaparkovat svoji jachtu. To je hrůza, co? Tudíž neštěstí není založeno na tom, že by se lidem dělo něco objektivně špatného, jen oni to jako špatné subjektivně vnímají.

Ale nesmějte se tomu jachtaři, Vy na tom nejste o moc lépe: To, že ráno pohrdáte svým životem, neznamená, že by Váš život okamžitě nebral někdo jiný. To, že dopředu vidíte "podělanej den", ač se Vám ještě nic špatného neděje a možná ani nestane, neříká nic o tom dni, který ještě pořádně ani nezačal, ale říká to všechno o Vás. O tom, jak ve své zaslepenosti nechápete, kolik lidí, kterým například v noci vyhasl život zbytečně někde na silnici, by dnes bylo vděčných už jenom za probuzení? Proč u Vás probuzení není to první, za co po ránu děkujete? Proč naopak probuzení je to, za co životu spíláte?

V knize Čtyři prány štěstí učím chápat rozdíl mezi bolestí a utrpením. Zjednodušeně řečeno: Bolest je to, co nám způsobí život. Ale utrpení je to, co si způsobujeme sami. Třeba když hned ráno řekneme: To bude ale podělanej den. A on se potom podělaným stane. Respektive: On podělaným bude už tím okamžikem, kdy jsme ho odepsali. Avšak nepodělal ho nám někdo jiný, podělali jsme si ho sami. Tím, jak jsme ho od začátku chtěli vnímat.

Naše vnímání, věřte mi, je to nejdůležitější, co máme. Pokud si nevážíme života, který máme, nikdy nebudeme šťastní, protože šťastnými nás dělá právě to, za co jsme vděční. Jestliže nejsme za nic vděční, neznamená to, že by v našem životě nebylo nic, za co bychom mohli být vděční, jen že to nevidíme.

Už náš život sám je to první, co by nám mohlo připadat vzácné, a tenhle den je to druhé, co bychom mohli chápat jako neopakovatelné. Tenhle den už se totiž nikdy nevrátí. A bude jenom takový, jak ho budeme vnímat.

Možná to bude opravdu den plný velkých překážek. Ale když je všechny překonáme, tak to večer může být naopak ten nejlepší den našeho života.

Pamatujte si prosím:

  1. To, že máte v životě nějaké problémy, ještě neznamená, že nemůžete být za něco vděční. Vděční můžete být třeba za ty problémy, které teď nemáte. Třeba jako ten obrovský problém pána, který teď nemá kde zaparkovat svou jachtu. To ale musí být podělanej den. A možná byl stejně podělanej už ten den, kdy se pán vzbudil s tím, že dneska musí koupit jachtu. Tu, kterou jednou nebude mít kde zaparkovat.
  2. Opakuji: Nesmějte se mu. Přesně takoví jste i Vy, jestliže máte život, který by spousta jiných lidí okamžitě brala. Chcete příklad? Tak třeba když je žena nešťastná, že zůstala sama na malé děti, rád jí představím ženu, která je nešťastná, protože nemůže mít děti. Nebo když je muž nešťastný, že nemá dlouho vztah, rád mu představím jiného muže, který je nešťastný, protože má dlouho vztah. A tak zkusme najít v tom, co máme, něco, za co bychom mohli být vděční.
  3. Není to tak, že lidé jsou nejprve šťastní, a potom jsou vděční. Naopak, lidé jsou nejprve za něco vděční, a potom začnou být pro to šťastní.