Když Vám usmrtí blízkého, máte nárok na odškodnění.

Když člena Vaší rodiny usmrtili nebo mu vážně ublížili na zdraví, máte nárok na peněžité odškodnění. Dokonce můžete zdědit dosud nevyplacené peníze, které měl za svůj smutek dostat ten, po němž dědíte.

Podle § 2959 občanského zákoníku (o. z.) při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení.

Toto právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením nebo poškozením zdraví osoby blízké je právem ryze osobního charakteru. Proto také podle předchozí právní úpravy – zrušeného občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2014, bezvýjimečně smrtí věřitele, tedy toho, kdo měl na odškodnění nárok, zanikalo.

Jak to bylo dříve

Za škodu usmrcením náleželo pozůstalým jednorázové odškodnění, a to

• a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
• b) každému dítěti 240 000 Kč,
• c) každému rodiči 240 000 Kč,
• d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
• e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
• f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.

Všimněte si, že šlo o paušální částky jasně určené zákonem, že odškodnění se vyplácelo jen při usmrcení poškozeného, ne při poškození zdraví – to jsou rozdíly oproti současnosti. A též toho, že je poněkud paradoxní, že cenu lidského života určuje počet rodinných příslušníků.

Nemělo by tomu být třeba tak, že by se vyplácela určitá celková částka a ta se dělila mezi pozůstalé bez ohledu na jejich počet? Neříkám, že tomu tak má nutně být, je to otázka do diskuse. A má vůbec život každého člověka stejnou cenu? Jestli ne, má ji opravdu zvyšovat počet jeho příbuzných?

Jak už jsme uvedli, nyní podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Právní úprava tedy opustila předepisování paušálních částek, vše se posuzuje individuálně. Dostanete to, co vysoudíte. Je zjevné, že zřejmě čím větší smutek projevíte, nebo třeba i jen sehrajete před soudem nebo znalcem a čím lepšího právníka mít budete, tím více peněz vám bude náležet.

Je to jako s bolestným

A teď trochu paragrafů pro ty, kdož chtějí znát podrobnosti a formality: I podle stávající právní úpravy se jedná o právo úzce spjaté s osobou věřitele, které zásadně podle § 2009 odst. 2 o. z. zaniká jeho smrtí (nynější úprava již ovšem neobsahuje dovětek, že smrtí zanikají práva na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, jak výslovně stanovil § 579 odst. 2 zrušeného občanského zákoníku); zákon může stanovit výjimky, kdy uvedený následek nenastane a předmětné právo bude na právní nástupce věřitele přecházet.

Takovou výjimku zakládá § 1475 odst. 2 o. z., v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.

Podle § 1475 odst. 2 o. z. spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována. Tak rozhodl Nejvyšší soud v usnesení z dubna roku 2017 (spis. zn. 25 Cdo 3556/2016) o dědění nároků na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění.

Můžete samozřejmě zdědit nejen již vyplacené bolestné, které měl poškozený a posléze zesnulý na účtu, nebo majetek, který si za něj pořídil, ale i nárok na dosud nevyplacenou částku.

Jsou duševní útrapy přenosné?

Uplatnil-li tedy poškozený za svého života u soudu nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením svého syna, jako tomu bylo v případě projednávaném Nejvyšším soudem (spis. zn. 25 Cdo 293/2018), tvoří takto uplatněné právo po jeho smrti součást pozůstalosti, a tedy i předmět dědění, a přechází na jeho dědice bez ohledu na to, zda oni sami jako osoby blízké usmrcenému měli či uplatnili nárok na jednorázovou náhradu.

V Nejvyšším soudem projednávaném případě – s všeobecným (judikaturním) významem – šlo o to, že otec syna, který zemřel při dopravní autonehodě, se domáhal zaplacení částky 950 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy způsobené usmrcením syna. Jenže než si peníze stihl vysoudit, zemřel. Hrálo se pak o to, zda se těchto peněz mohou domáhat dědici zesnulého otce, zda mohou pokračovat v jím zahájeném řízení, anebo ne.

Soud prvního stupně i soud odvolací jejich požadavek zamítly s tím, že právo na náhradu újmy na přirozených právech člověka je právem osobnostním, které se váže výlučně na osobu poškozeného. Pokud se toto právo rozhodl uplatnit pouze zesnulý otec a neuplatnili je matka a bratr zemřelého při autonehodě, pak jde o právo, které smrtí otce zaniklo a na jeho právní nástupce (dědice) nepřešlo.

Odvolací soud připomenul, že oba dědicové – bratr a matka zemřelého při autonehodě – jsou samostatně aktivně legitimováni k podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy z téhož důvodu jako zesnulý otec, nemohou však vstoupit do jím zahájeného řízení a vystupovat v něm jako jeho právní nástupci.

I když nežalovali, peníze za utrpení dostanou

Ale už jsme prozradili, že Nejvyšší soud ČR měl jiný názor, že jim právo na dědictví odškodnění, které mělo náležet jen otci, přiznal, a tak zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího.

Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou, resp. protiargumentem, že sami dědici i přes příbuzenský poměr svůj možný nárok na odčinění duševních útrap neuplatnili. Podle soudu je věcí každého poškozeného, zda nárok na náhradu újmy uplatní u soudu, případně v jakém rozsahu. Nevyužije-li tohoto oprávnění, nevyplývá z žádného ustanovení zákona, že by tím bylo limitováno jeho právo nabýt děděním nároky, které na něj přešly ze zůstavitele, byť by šlo o nároky stejné povahy a vyvolané toutéž škodní událostí.

Zajímavé by tedy bylo v tomto kontextu stanovisko soudu v případě, že by svůj nárok na odčinění duševních útrap způsobených smrtí člena rodiny uplatnili jak dědici, tak zůstavitel.