Nedopusť, aby pro Tebe byl jedinou volbou někdo, pro koho Ty jsi jednou z možností.

"Miluješ mě?" zeptáš se, ale dopředu cítíš, že odpověď zabolí a bylo by lepší ji neslyšet. Ale Ty už potřebuješ mít jasno. V lepším případě je ticho. V horším uslyšíš: "Já nevím." Člověk, který je pro Tebe JEDINOU volbou, váhá.

Možná už déle existuje někdo, kdo navrtává jeho vztah k Tobě. Jako pilíř mostu, který se dříve či později zřítí. Co je lepší - dříve, či později

Čím víc si uvědomuješ, že jsi pro druhého jen jednou z mnoha možností, tím víc Ti dochází, že existují jen dvě možné cesty:

  1. Nechat ho jít, nebo sám odejít k někomu, kdo na stejnou otázku "bude vědět".
  2. Čekat. Dál doufat, že "začne vědět", že ho přesvědčíš, že ukáže na Tebe. Jinak řečeno: Věřit, že u něj získáš "víc bodů", když ty dosavadní body nestačily.

S první variantou se v Tvé hlavě rozhostí pochybnosti:

  • Co když jsme to uťali předčasně?
  • Co když už nikoho nebudu tolik milovat?
  • Co když byla chyba na mé straně?

S druhou variantou se objeví jiné:

  • Co když čekám zbytečně?
  • Jak dlouho ještě? A jak to mám vydržet?
  • Nedělám nějakou chybu? Nemám se mu ozvat? Nebylo by lepší...(doplňte cokoli)?

Přičemž obě varianty provázejí shodné lítosti:

  • Copak pro druhého nic neznamenám?
  • Není lepší vrátit to, co bylo, i když to znamenalo bolest, hlavně nezažívat tuhle osamělost, která snad bolí ještě víc?
  • Co když už nikdy nikoho jiného nenajdu?

Proč se mi nechce to rozseknout?

Odmalička v sobě rozvíjíme averzi ke ztrátě. Když nás rodiče chtěli k něčemu přesvědčit, hrozili nám ztrátou. Že nám vezmou hračku, že nás nepustí za kamarády, že nám vyhodí štěně. Zkrátka že ztratíme něco, na čem nám záleží. Naučili jsme se, že ztráta bolí a že ji nechceme. Pamatujeme si všechny své velké ztráty. Proto nechceme ztratit někoho, koho milujeme, i když on nemiluje nás. Myslíme si, že když zůstaneme "spolu", nic neztratíme.

Omyl. Zůstáváme-li s někým, kdo nás nemiluje, jsme stále sami. Osamělost je stejná, ať se cítíme sami se sebou, nebo sami vedle druhého. Někdy dokonce víc, než být sám, bolí zachraňovat vztah, ale sám. Milujícího člověka to totiž vybíjí jako mobil, který opakovaně vytáčí jedno a totéž číslo, snaží se dovolat, ale ve sluchátku stále zní: "Volaný účastník je nedostupný, opakujte volání později." Vydržte na lince. Nezavěšujte, jste v pořadí...

Kde mám svou mez?

Budeme-li se pořád bát a pořád čekat na to, až se z mnoha možností staneme tou jedinou, můžeme pročekat zbytek života. Také moc neposiluje představa, že bychom se jedinou možností stali až poté, co bychom druhému tak trochu "zbyli".

Kdy si druhý uvědomí, co pro něj děláme? Kdy konečně dozraje? A dozraje vůbec? Jak dlouho na to máme čekat? To jsou nejčastější otázky, které mi kladete v mé Poradně.

Samuel Beckett, irský dramatik, napsal divadelní hru Čekání na Godota. V ní se celou dobu čeká na postavu, která nakonec vůbec nepřijde. Je kruté to představení vidět, když jsme sami v takové situaci. Musíme se ptát: Stojí nám čas za to riziko? A stojí nám za to člověk, který už dlouho říká NE, NEVÍM, DEJ MI JEŠTĚ ČAS, ROZMYSLÍM SI TO?

Když mi čtenáři mých knih kladou výše uvedené otázky, obvykle přeskočím od Becketta k Destinnové. Vytáhnu dvoutisícikorunu, kde je její portrét. A ptám: Proč ji lidé mají mít na očích? Proč je na bankovce druhé nejvyšší hodnoty? Odpověď je prostá: Protože si na své vysoké hodnotě sama zakládala...

Mez Emy Destinnové

Původně se jmenovala Emilie Kittlová (1878-1930), Ema Destinn byl její umělecký pseudonym. Vyjadřoval "osudová Ema".

Pěvkyně s nádherným lyrickým sopránem byla osudová pro jednoho muže. Dvořil se jí a při svém ohromném bohatství, moci a zástupu ctitelek ani na okamžik nepochyboval, že v dobývání uspěje a ohnivou Emu si podmaní.

Byl to císař Vilém II.

Karty mezi nimi byly rozdány jasně: On byl pro ženy jasnou volbou. Ona pro něj jednou z mnoha možností. Jejich vztahová hra ale podle těchto rozdaných karet neprobíhala.

On přišel na její představení. Usedl v nejdražší lóži. Ona ho ignorovala.

On začal chodit na každé její představení. Na jeviště posílal květiny. Ona ho ignorovala.

Ona jednou zpívala Carmen, on neváhal přijít do lóže oděný v kostýmu Dona Josého. Tolik chtěl cítit, že Ema zpívá jen pro něj. Ona ho ignorovala. Zpívala pro všechny.

On to už nevydržel. Po představení vtrhl do její šatny, rozhodnut zlomit ji vysvětlením, že přece on je pro ženy jasnou volbou, zatímco ona pro něj jen jednou z možností.

Jenže... Ema Destinnová se mu vysmála. On pro ni nebyl jasnou volbou, zatímco ona pro něj byla jedinou možností.

Císař to pochopil při následujícím rozhovoru:

On: "Zítra přijedete na mé panství a budete zpívat pouze pro mě. Kolik peněz chcete?"

Ona, aniž se otočila od zrcadla, vyhodila schválně nehorázně vysokou cenu. Císaře tím šokovala, popudila. Vykřikl: "Vyloučeno. Tolik peněz vyplácím pouze svým maršálům!"

Ema se otočila od zrcadla a císaři do očí řekla: "Potom Vám ovšem, Vaše Veličenstvo, budou muset zpívat Vaši maršálové."

Myslíte, že poté císař ve svém nadbíhání ustal? Ne, přidal ještě víc na obrátkách.

Ponižováním totiž ještě nikdo svou hodnotu nezvýšil, naopak. Ema Destinnová ve svých pamětech zdůraznila:

  1. "O naší hodnotě nerozhoduje nikdo druhý, pouze my sami."
  2. "Pokud si sami sebe vážíme a pokud dáváme najevo svou hodnotu, druzí ji musejí akceptovat, protože jim nic jiného ani nezbývá. Pokud si však sami sebe vážit nedokážeme, nebudou si nás vážit ani druzí. Staneme se dobrými jen z nouze."
  3. "To, že si nás někdo neváží, ještě neznamená, že nemáme žádnou hodnotu. Stejně jako to, že jsme pro někoho jen jednou z možností, neznamená, že to tak zůstane. Situace se může úplně obrátit, a kdo námi pohrdal, ten se může stát tím, kdo nás začne prosit na kolenou."

Kde je Tvoje hodnota?

Všichni máme nějakou hodnotu. Ta hodnota je tak vysoká, jak vysoká je naše sebeúcta. Zdůrazňuji: Naše hodnota není to, o čem se nás snaží přesvědčit okolí. To, že se nás snaží ponižovat nebo není schopno naši hodnotu rozpoznat, není náš problém, je to problém toho okolí. Ještě se k tomu vrátím za chvíli, nyní je důležité sladit si základní pojmy.

Sebeúcta je hodnota, kterou máme sami pro sebe. Jsou to spojené nádoby. Čím více si sami sebe vážíme, tím vyšší máme hodnotu. A čím vyšší hodnotu si uvědomujeme, tím více si sami sebe vážíme. Naše sebeúcta rozhoduje o našem životě. O naší odvaze, o našich činech, o našich výsledcích. Co zkusíme, co dokážeme, to všechno vychází z toho, kým věříme, že jsme. Tolik k hodnotě.

Cena je to, co druhý člověk "platí" za naši blízkost. Hodnota je to, co mu za tuto cenu dáváme my. Kdykoli druhý nemusí nic "platit", to znamená, když nás nemusí milovat, a my přesto milujeme jeho; když nemusí dodržovat svá slova, a my mu přesto dál pokaždé znovu důvěřujeme; když nemusí platit za své chyby, a my mu přesto dál chyby promíjíme, pak se dostáváme ve vztahu do situace, kdy pro něj nemáme hodnotu. On totiž za naši hodnotu nemusí ničím platit.

Vstaneme-li dříve a uděláme-li druhému snídani do postele, má to svou hodnotu. Pokud tuto hodnotu ovšem dáváme opakovaně, může se stát, že pro druhého snídaně do postele hodnotu ztratí. Začne být samozřejmostí, stereotypem, nudou. Ano - to, co mělo vždycky pro druhého hodnotu, ji může postupně ztratit, i když tu činnost děláme stále stejně kvalitně a pečlivě. Pointa je v tom, že to děláme automaticky, ne jako přidanou hodnotu.

Cokoli se stává samozřejmým, dokonce tak, že ani nečekáme na "předplatbu" (snídaně do postele už není poděkováním za předchozí kompliment, laskavost, milé chování, ale prostě je očekávaným rituálem "za nic"), ztrácí hodnotu. A existuje jediný způsob, jak tu hodnotu může znovu získat. A to tak, že to přestaneme dělat.

Pamatujme si: Někteří lidé si totiž neuvědomí hodnotu toho, co pro ně děláme, dokud nenajdeme odvahu přestat to dělat.

Stereotyp je zabiják lásky. Co je běžné, to začneme přehlížet. A naopak: Co vždycky bylo běžné, ale najednou to přestaneme dělat, to najednou vynikne.

Jak zvýšit svou hodnotu v očích druhého

Existují manipulátoři, pro které bude následující popis užitečným návodem. Já však chci, abychom si uvědomili a připomínali, jak funguje manipulace ve vztahu. Proč se potom cítíme tolik závislí na člověku, který nám objektivně ubližuje. Proč potom pro někoho takového jsme ochotni udělat dokonce víc než předtím. Ba stále víc, den za dnem.

Moderní "otroctví" ve vztazích je založeno na klamu, že jeden ve vztahu znamená méně a druhý víc. Protože nic takového reálně neexistuje a všichni jsme si rovni, je manipulace založena na přesvědčení - manipulátor se nás od seznámení snaží přesvědčit, že my jsme méně než on. Dělá to proto, abychom se cítili méněcenní.

Je jedno, že fakticky nižší hodnotu nemáme. Jestliže nás přesvědčí o tom, že ji máme, pak tomu uvěříme. Manipulace je celá založena pouze na dojmu. Oběti manipulace mají dojem, že nemají volbu, že jsou příliš slabí, že jsou příliš závislí, že žádná změna není možná.

I když to objektivně není pravda, pro ně to pravda je. A to úplně stačí k tomu, aby si je manipulátor podmanil.

Stačí, aby řekl: "Nevím, jestli Tě miluji. Zdá se mi, že toho pro mě děláš málo." A oběť automaticky začne dělat víc. Tolik manipulátora miluje, že nechce přijít o naději na jeho lásku. Čím je ta naděje slabší, tím více se oběť ponižuje. Čím méně lásky oběť dostává, tím více vlastní lásky dává.

Oběť pro manipulátora nemá žádnou hodnotu. A to jen proto, že oběť sama uvěřila, že žádnou hodnotu nemá. A všechno, co oběť dělá, je samozřejmé, stereotypní, nudné.

Abychom u člověka nabyli hodnoty, musíme se chovat přesně opačně. Musíme začít být vzácní. Kdykoli se ponižujeme, naše hodnota klesá. To je matematika. Naopak se ztrátou člověka jeho hodnota skoro vždycky vzroste.

Kdykoli nám někdo zemře, náhle si uvědomíme, co pro nás znamenal. Celé roky to pro nás znamenal, a my jsme si to neuvědomovali. Teprve v okamžiku úmrtí se stane vzácným, ba nenahraditelným.

Totéž platí při "smrti" vztahu. Odejdeme-li, výrazně se zvýší šance, že se druhý pozitivně změní. Uvědomí si totiž, o co přišel. A pokud si to neuvědomí, je to také dobře. Jestliže pro druhého naše nepřítomnost neznamená nic, pak pro něj ani naše přítomnost nebude mít žádnou hodnotu.

Naučme se odlišovat svou hodnotu, kterou máme sami u sebe, a kterou nám dávají najevo druzí. To, že "nevědí", jestli nás milují, ještě neznamená, že nemáme hodnotu. Možná ji jen nemáme pro ně. Možná jsme dělali příliš mnoho věcí samozřejmě, možná jsme přestali být vzácní. I tak se z "miluji Tě" stává "nevím".

Nepřelévejme rostlinu. I když ji milujeme a záleží nám na tom, aby rostla, přílišnou láskou ji můžeme zabít. Utopit vodou, spálit sluncem.

Květiny potřebují vodu a slunce. Jako lidé. Ale všeho akorát.

Všechno má svou míru. Svou mez. Mějme ji i my.

A pokud ji druhý nerespektuje, ať "mu zpívají jeho maršálové".

Mimochodem, císař Vilém II. tu nehoráznou sumu nakonec Emě vyplatil. Stejně tak Vy můžete být velmi překvapeni, jakou hodnotu v očích druhého získají věci, dříve nudně samozřejmé, které znenadání přestanete dělat - a jemu tolik začnou chybět. Říká se tomu Dar rozlišení