Proč chyba, kterou uděláme podruhé, už není chyba, ale rozhodnutí?

15.09.2019

Lidé mají hodně společného s květinami. I jeden ke druhému přistupujeme jako ke květině. Nemluvím o lidech, kteří po druhých šlapou. Ti květiny nemilují. Mluvím o lidech, kteří říkají, jak květiny milují. I to slovo "Miluji!" má ale dvojí obsah. Někdo miluje květiny natolik, že je trhá, uzavírá doma, pomalu zabíjí. Skutečně milovat květiny ale přece znamená zalévat je, těšit se z toho, jak prospívají, kvetou, neuvadají. O lidi, tak jako o květiny, je potřeba se starat. Když si tohle neuvědomujeme, o člověka i květinu přicházíme. Navždy. Nejde to vrátit. Mrtvou květinu totiž už nemá smysl zalévat.

Chyba a "chyba"

Ve své základní knize o lidském zrání Dvanáct srdcí zmiňuji, že mě vyhledávají dva typy lidí, kterým nevychází vztah, kterým uvadla květina. Oba mluví o chybách.

Ti první se trápí pro partnera, který se netrápí pro ně. Hledají chybu v sobě, ale také vyčítají chybu druhému: Jak je možné, že si mě neváží, když dělám maximum?

Ti druzí stojí často na opačné straně. Jsou to ti, kteří si hodnotu milující osoby uvědomili až pozdě - až poté, co ji ztratili. A chtějí ji zpátky. Ano, jsou lidé, kteří si hodnotu toho, co mají, neuvědomí, dokud o to nepřijdou. Vědí o chybě v sobě, ale obvykle vyčítají té dříve milující osobě, že už o návrat do vztahu nestojí.

A tak dnes napíšu něco o chybách a "chybách".

Být s mrtvou květinou

"Promiň. Už nebudu zalévat ,mrtvou květinu'," vpálila mu do obličeje a definitivně odešla.

Cítil se strašně. Uvědomoval si chybu - že si až pozdě uvědomil její hodnotu -, ale děsné bylo, že už ji nemohl vrátit, změnit, napravit. Bohužel, měl k tomu dost příležitostí dřív. A všechny propásl.

Člověka nesnižuje to, že dělá chyby. Chybovat je lidské. Ale klíčové je z chyb se ponaučit. To znamená neudělat jednu chybu dvakrát. On to porušil pokaždé.

Když seděl proti mně, zlobil se. "Přece KAŽDÝ děláme chyby. Nemůže mě opustit proto, že dělám chyby. Chlapa bez chyb nenajde," hartusil ve svém strašlivém omylu.

"Ženy nás," řekl jsem, "neopouštějí proto, že bychom udělali příliš mnoho chyb. Ale proto, že stejnou chybu děláme vícekrát."

"Ale i opakovaná chyba je pořád chyba!" vykřikl.

"Ne!" uťal jsem ho. "Chyba, kterou uděláme podruhé, už není chyba. Je to už dobrovolné rozhodnutí. Děláme-li chybu, nevíme, co obnáší. Opakujeme-li jednání, o kterém víme, že je chybné, není to omyl, ale vědomá, úmyslná volba. Stejné činy totiž nemohou přinést jiné výsledky. Stejné činy točí člověka v kruhu, zastavují vztah na místě. K tomu, aby se vztah rozvíjel, není nutné to, aby neměl žádné chyby - takový ani neexistuje -, je však nutné, aby se jedna chyba nedělala dvakrát. Neopakovat chyby je jediná cesta vpřed."

Svěsil hlavu. "Takže já jsem zůstal na místě a ona chtěla jít vpřed."

"Jsi pro ni mrtvá květina," dodal jsem. "Ačkoli Ti věnovala energii, neposunul ses."

"Dá se takový vztah oživit?" zeptal se.

"Oživit mrtvou květinu?" usmál jsem se. "Lepší je zasadit novou, lepší."

Povzdechl si. "To znamená jediná cesta pro ni je nový, lepší člověk."

"To každopádně," udržoval jsem ho v napětí. "Ale neznamená to, že jediným řešením pro ni je jiný muž. Můžeš to být i Ty, ale sám musíš být nový, lepší. Otázka je jediná - a s odpovědí na ni Ti nepomůžu. Zní: Dokážeš být nový, lepší?"

Být s duchem

Druhým hostem u mého stolu byla ona. Odešla od mrtvé květiny. Ale šťastná nebyla.

"Chybí mi," řekla.

Zavrtěl jsem hlavou. "Nevěřím."

Udiveně vzhlédla. A tak jsem dodal: "Nevěřím, že Ti chybí člověk, který pořád opakuje tytéž chyby. Který Ti pořád ubližuje, pořád lže, pořád Tě zrazuje."

Uznala. "Nemohu s ním být... Ale ani bez něj."

Usmál jsem se. "A povím Ti proč. Protože Tobě nechybí mrtvá květina, ale zdravá. Ten, koho nejvíc miluješ, se paradoxně stal tím, kdo Tě nejvíc zraňuje. Nechceš žít s takovým člověkem, také s ním už nežiješ. Žiješ ale s představou o takovém novém, lepším člověku. Žiješ s jeho duchem."

"Ale já ho chci zhmotnit!" vykřikla.

Mlčky jsem přikývl. Opravdu ho milovala, protože nejzvláštnější na lásce je, že dokážeme milovat nemilovatelné. Prominout neprominutelné. Věřit v neuvěřitelné. Doufat v to, co se zdá beznadějné. Proto u mě byla.

Jako bych měl být džin, který splní její přání. Jenže já džin nejsem. Ale vím, jak se lidé mohou stát svým vlastním džinem. Jak on i ona mohou mít to, po čem touží. Jak se jí zhmotní jeho duch - přesně tak jako se jemu zhmotní její duch.

Kde je oboustranná vůle, je oboustranná cesta.

"Jak tomu mám pomoci?" ptali se mě oba nezávisle na sobě.

Rada pro něj: Je to život, ne film

Uplynul měsíc, znovu seděl proti mně. Dostal za úkol přečíst mou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem a pochopit podstatu daru rozlišení, který vysvětluji v podstatné části knihy.

"Jsem si jist, že ji chci zpátky. Uvědomil jsem si, co jsem v ní měl, a chci to zase mít. Chci prostě vrátit čas," ujišťoval mě.

"Zklamu Tě," pokrčil jsem rameny. "Vidíš někde na svém těle tlačítko zpětného převíjení? Nevidíš. A víš, proč ho nevidíš? Protože tohle je život, ne film. Podívej se na své hodinky a sleduj jejich ručku. Čas jde jenom dopředu, nikdy ne zpátky. Minulost je mrtvá, tak jako odumřelá květina. To, čím jsi byl, musí v Tobě zemřít."

"Mám to zapomenout?" zrozpačitěl.

"Zapomenout na minulost je jako pamatovat si člověka, kterého jsi nikdy nepotkal. Jdi se životem. Všimni si, že minulost nemůže být změněna, zapomenuta, vystřižena, smazána. Proto se ani o jedno nesnaž. Minulost může být jen PŘIJATA. Aby to, čím jsi byl, v Tobě zemřelo, tedy Tvá minulost byla jednou provždy uzavřena, musíš přijmout, že..."

Vpadl mi do řeči: "Že jsem hloupý?" uchichtl se.

"Ne. Že jsi BYL hloupý," opravil jsem ho. "Jakmile přijmeš to, že jsi byl hloupý, ale už nejsi, protože ses ponaučil, přestane Tvá hloupá minulost okupovat přítomnost. Staneš se novým, lepším člověkem. A jestli Tě dráždí, že jsi byl hloupý, pak mi věř, že abys jednou mohl být starý a moudrý, musíš být nejprve mladý a hloupý."

Pak jsem ho učil pozitivnímu pohledu na minulost. Vděčnosti za své chyby. "Jednou při zpětném pohledu neuvidíš slabost, chyby, stud, ale naopak sílu, ponaučení a hrdost. Budeš se ne hanbit, ale radovat, že jsi na to všechno přišel. I chyba je užitečnou zkušeností, ale musíš se z ní ponaučit."

"Jenže k čemu mi to teď je? Ona odešla. Už se nevrátí," zabědoval. Záviděl jsem mu jeho věštecké schopnosti. Jeho božské nadání vidět druhému do hlavy.

"Dám Ti dobrou radu. Láska je nejslabší, když je v ní víc pochybností než důvěry. A nejsilnější, když věříš přes všechny pochyby."

To byla moje poslední slova jak jemu, tak vlastně i jí. I ona přišla za měsíc.

Rada pro ni: Zůstávej jen s lepším člověkem

Jejím měsíčním úkolem bylo přečíst si knihu 100 nejkratších cest k Tobě. Pochopit, že pokud nám nepřítomnost nějaké osoby časem nevadí, pak ani její přítomnost v našem životě pro nás nebude mít valný význam.

Nemusel jsem se jí ptát. Vím, že láska není jen slovo nebo cit, ale hlavně čin. A to, jak ho miluje ona, bylo jasné z jejího chování. Když jí totiž cinkla esemeska na mobilu, hned se po něm sápala. "Napsal mi! Napsal to, co za celý vztah nikdy," stékaly jí slzy po tváři.

Byla šťastná, ale také měla strach. "Mám mu dát další šanci?"

Rozesmál jsem se. "Další? Další šanci můžeš dát jen stejnému člověku. Připadá Ti ale autor té esemesky," ukázal jsem na mobil, "jako stejný člověk?"

Znejistěla. Přece je to on! Stejné jméno! Stejné číslo! "Ale...," snažila se oponovat.

Položil jsem jí jednoduchou otázku: "Píše Ti ten, s kým jsi žila, nebo JEHO DUCH?"

Vyprskla smíchy. "Vlastně jo," uznala. Zhmotnilo se přesně to, čemu odmítala věřit.

S hloupým člověkem, alespoň to říkala, ZTRATILA mnoho času. Ve skutečnosti veškerý čas INVESTOVALA. Díky této zkušenosti a následné odvaze odejít od hloupého člověka totiž našla nového, lepšího. V zásadě mi bylo jedno, jaké je jeho jméno, rodné číslo i tvář. Věděl jsem ale, že zná hodnotu chyb, které dělal. Co mu mohou vzít, bude-li je opakovat, i co mu mohou dát, pokud je už nikdy nezopakuje.

Memento pro Vás

Neexistují vztahy, které by neměly problémy. Neexistují lidé, kteří by nedělali chyby.

Vztahy dělá lepšími to, že ŘEŠÍ své problémy. A lidi dělá lepšími to, že NEOPAKUJÍ své chyby.

Vztahy, které neřeší své problémy, a lidé, kteří opakují své chyby, zůstávají na místě. Změna je život, nezměna je smrt.

Aby však vztahy byly schopny řešit své problémy, musejí OBA CHTÍT. Stejně tak lidé, aby byli schopni vymazat své chyby, musejí CHTÍT.

Člověka, který nevidí ve svém jednání problém nebo chybu, nelze změnit. Nedá se s ním žít. Vztah s ním je jako smrt.

Chcete zalévat mrtvou květinu dál? Nebo si zasloužíte ŽIVOT?