Proč je snažší si lhát než přiznat pravdu?

Jak je možné, že někteří lidé, kteří žijí uvnitř špatného vztahu, "nevidí pravdu"? Nebo ji vidí, ale vnímat nechtějí? Ale proč ji nechtějí vnímat, když se tak odsuzují k vlastní bolesti? Je snad bolest z přiznaného špatného vztahu větší než bolest, kterou děláme, že necítíme? Jde snad o sebeobranu člověka, který má dost vnitřního utrpení a raději bude žít v naději, že se situace jednou třeba zlepší, než aby uznal, že ztratil tolik času v nefunkčním vztahu?

I takové dotazy dostávám od čtenářů, které trápí, jaké vztahy mají jejich blízcí - přátelé nebo vlastní děti. Ptají se: Jak to, že nevidí to, co vidím já?

"Petře, zaujal mě Váš podcast ,Proč nechápeme, že lidé zůstávají ve vztahu, v jakém bychom my nikdy nebyli'. Můj kamarád, stydím se ho vůbec tak označit, vyhodil svou dívku po sedmi letech vztahu na ulici. Zakazovala mu to, čeho se nechtěl vzdát. Když ji vyhodil, svěřil mi, že to udělal jen proto, aby přilezla po kolenou a ještě ho prosila, aby si klidně dál dělal to, čeho se nechtěl vzdát, že mu to už nebude zakazovat. Říkal: ,Je to hop, nebo trop. Buď se nevrátí a mně je to ukradené, najdu si jinou holku, která mi to tolerovat bude; anebo se vrátí, a pak na tom vydělám takhle.' V jeho vysvětlení nebylo ani slovo o lásce. A ta dívka, protože ho milovala, opravdu - jak říkal - přilezla po kolenou. Nerozumím tomu. Ona žije v představě, že ji miluje, když ji vzal zpátky. Ale současně se trápí, že od něj nevidí žádný důkaz takového milování. On ji totiž ignoruje víc než kdy předtím, stala se jeho služkou. A když se jí zeptám, jak může žít bez opětované lásky, jenom se rozpláče, nadává mi, odmítá se mnou mluvit, chce žít ve lži. Můžete mi to vysvětlit?"

Jak mozek snižuje utrpení

Jak píšu v knize Čtyři prány štěstí, lidský organismus má řadu samoléčivých mechanismů. Aniž bychom se museli zvláště snažit, rozbité koleno se samo začne hojit. A stejně tak, aniž bychom to museli vědomě ovlivnit, prožíváme-li ne fyzické, ale psychické utrpení, aktivuje se naše mysl a hledá způsob, jak tuto vnitřní bolest učinit přijatelnější. Začneme si tedy lhát. Sami sobě.

Aktivuje se například planá naděje. Nebo představa. Začneme žít v realitě, která není skutečná, ale mozek nám ji podsouvá, abychom lépe snesli tu skutečnou. Hovoříme třeba o očekávání.

Očekávání je zajímavý nástroj, který vychází z naší hlavy, ale směřuje ke konání jiných osob. Tak se stane, že například očekáváme to, že se věci budou vyvíjet tak, jak chceme, že se lidé budou chovat tak, jak si přejeme, nebo jak bychom se na jejich místě zachovali sami či jak je pro nás prostě normální. Ale naše očekávání nemusí mít nic společného s objektivní realitou, potažmo se subjektivním vnímáním těch lidí, od nichž něco očekáváme. Tedy to, co je normální pro nás, pro ně normální být nemusí. Jsou to totiž jiné povahy a charaktery než my.

Proto naše očekávání, vztažené k jiným osobám, můžeme chápat svým způsobem jako zločin, který pácháme na druhých tím, že od nich očekáváme či po nich přímo vyžadujeme, že budou stejní jako my. A zklamání je následný trest, který vykonáváme na sobě.

Jinak řečeno: My sami sebe trestáme za to, když druzí nesplní naše očekávání.

Říkáme si pak: Asi nejsem dost dobrý na to, aby mě druhý miloval, aby pro mě něco běžného udělal, něco, co bych na jeho místě já sám udělal tak samozřejmě a normálně.

Pokud tomu uvěříme, užíráme se ještě víc.

Co když jsme se spletli?

Přiznat si upřímně, že jsme se PLETLI, že jsme v minulosti dali ZBYTEČNĚ další šanci člověku, který s námi NENÍ KOMPATIBILNÍ, který je jiný, ale tak jiný, že nás ne doplňuje, ale že k nám vůbec NEPASUJE, přiznat si, že jsme SAMI SOBĚ UKRADLI ČAS, že naši kamarádi měli pravdu, když nás odrazovali... tohle všechno si přiznat není snadné.

Někdy je snazší nadále žít ve lži. Tvrdit, že se partner změní, respektive že to není naše chyba, že je to chyba partnera, toho zlého partnera, který si nás neváží, místo abychom si přiznali, že to my si nevážíme sebe, když zůstáváme ve vztahu, kde nic není a nic nebude. Vždy je pohodlnější hodit to na někoho jiného. A my to všechno možná víme, ale nikdy to nepřiznáme. Protože pravda, po níž se po nás mohou všichni vozit, je často BOLEST. Ano, pravda často bolí.

Znát pravdu, a přesto žít ve lži, je problém kognitivní disonance. Kognitivní disonance je stav vnitřního rozporu - mezi tím, co VÍME, a tím, jak se navzdory vědomosti CHOVÁME. Kognitivní disonanci objevili vědci Festinger a Carlsmith, když testovali dvě skupiny dívek. Jedné svěřili primitivní nezáživnou práci, jako párovat k sobě šroubky a matičky, a posléze úkol odpropagovat tuto nudnou práci před druhou skupinu dívek tak, jako že je úžasná a zábavná... Aby dívkám z první skupiny nevadilo lhát, dostaly odměnu. Některé dolar, jiné dvacet dolarů za lhaní. Vědci sledovali, jak moc výše tohoto úplatku ovlivní vynalézavost člověka při lhaní. To byl prvotní výzkum. Ale moc neukázal. Dívky lhaly, jako když tiskne, ať dostaly méně, nebo více peněz. Představivost každé dívky fungovala naplno. Ale pak se stalo něco zvláštního. Když test skončil, Festinger a Carlsmith se těch "lhářek" jen tak ptali: "A opravdu ta práce nebyla ani trochu zajímavá?" No a tehdy objevili kognitivní disonanci.

Ty dívky, které za své lhaní obdržely vyšší odměnu, neměly problém rozlišit pravdu od lži. "Ne, fakt to byla nuda," přiznaly. Ale ty dívky, které při výplatě gáže zjistily, že za své lhaní dostaly menší odměnu, v té chvíli odmítly přiznat, že vlastně lhaly. Ony tvrdily, že je to fakt bavilo. Neunesly, že za lhaní dostaly tak málo, a tak tvrdily, že o žádnou lež nešlo. A své kamarádky, které dostaly víc peněz, začaly pomlouvat: "Jste lhářky, které se nechaly za pár dolarů uplatit. Naopak my jsme dostaly jeden dolar za účast na testu, odměnu za pravdu, kterou jsme říkaly. My nejsme na peníze, to Vy jste. My nelžeme, to Vy."

Stojí za to pravda?

Kognitivní disonance znamená neochotu přiznat si pravdu. Nikoli neschopnost, ale neochotu. Všichni jsme schopni - všichni DOKÁŽEME - uvědomit si pravdu. Ale všichni nejsme ochotni - všichni NECHCEME - přiznat ji. Protože pravda je často bolest. A to proto, že pravda znamená také přiznat vlastní omyl. Ano, pravda je spojena i s omylem. Pravda je spojena s bolestí. Ale přitom je pravda jediná cesta z bolesti. Zní to paradoxně, já vím, když pravda je bolest. Ale v tom spočívá ukončení jakéhokoli utrpení - když procházíte peklem, je důležité nepřestat jít. Jen tak tím peklem, tou bolestí, projdete. Jen tak z toho pekla, té bolesti, nakonec vyjdete. Naopak, když procházíte peklem a zastavíte se, což dokáže lež, pak v pekle zůstanete navždy.