Proč je tak těžké být sám sebou a jak to dokázat?

Vadilo Vám někdy, že se někomu nezamlouváte, že si Vás ošklivě bere do úst, že Vámi pohrdá? Trápilo Vás, že zatímco někdo Vás přijímá, jiný odmítá? Snažili jste se žít po svém, dělat to, čemu věříte, být sami sebou, ale rychle Vám někdo vzal sílu svým vysmíváním? Pak jste patrně pozapomněli, že kolik očí Vás vidí, tolikrát jste člověkem. Co tím myslím?

Že každá osoba je jiná. Tudíž se není možné zavděčit každému. Vždycky bude někdo, kdo s Vámi nebude souhlasit, komu se nebudete líbit. I ty nejúspěšnější písně všech dob mají na YouTube tři procenta palců dolů.

Tak proč se ksakru tolik zabýváme tím, co si o nás druzí lidé myslí? Proč jsme tak snadno jejich rukojmími, co se týče našeho štěstí? A proč platí, že když se tedy snažíme jednat podle nich, sami nejsme šťastní?

Věřím, že pokud se potýkáte s uvedeným problémem, moje dnešní řádky Vám pomohou.

Wildeova zkušenost

Pokud budeš žít po svém, nikdo Tě nebude mít rád. Setkali jste se někdy s takovou myšlenkou ve své hlavě? Jestli ano, ptali jste se někdy sami sebe: Kde se mohla vzít? Inu, máme ji v sobě všichni z dětství. Rodiče nás učili všímat si názoru druhých (jiných dospělých, hlavně učitelů), vnímat ho jako bernou minci a podle těchto vnějších známek hodnotit sami sebe. Kdo přinesl ze školy pětku, měl se nejen cítit darebně a pro život nepoužitelně, ale hlavně jednat tak, aby si špatnou známku u učitele opravil - učit se tak, aby se mu zavděčil. Ne my, ale učitel rozhodl, kdy jsme už "dost dobří" pro jedničku.

Nemluvě o těch rodičích, kteří se nás snažili vodit životem jako loutky a plnit si přes nás jejich vlastní nedosažené cíle.

Ve Speciálu DESET jsem popisoval svůj problém se starými výchovnými vzorci, které mě měly změnit k obrazu druhých lidí, i metody, kterými jsem se cizích vydírání ve své hlavě zbavil. Hodně mi k tomu pomohla zkušenost jednoho známého muže, který řekl: "Buď sám sebou. Všechny ostatní role jsou beztak už zabrané." Tím mužem byl dramatik Oscar Wilde.

Když mu bylo čtyřicet let, přistihli ho s jiným mužem. Dostal trest těžkého žaláře. Natolik těžkého, že onemocněl zánětem mozkových blan a v pouhých šestačtyřiceti letech zemřel.

Stačil si ještě změnit jméno na Sebastian Melmoth. Provokativně. Sebastian podle svatého Šebastiána, odsouzeného na smrt za svou víru, a Melmoth podle bájného ducha, který má škodolibou vlastnost zjevovat se věřícím a strašit je, pokud nekonvertují k ďáblu.

A pak to byl zpěvák Kurt Cobain, který řekl: "Je lepší být nenáviděn pro to, kdo jsi, než být milován pro to, kdo nejsi." Ale ta myšlenka mi nebyla jasná. Jak si tedy přestat pouštět k srdci odsudky, posměšky, arogantní projevy, které srážejí mou sebehodnotu a sebevědomí? Nešlo mi totiž tak snadno přestat vnímat okolí, jestliže jsem byl celé dětství veden k tomu, že "okolí má vždycky pravdu" a "nezáleží na tom, co si o sobě myslíš Ty".

Až potom jsem si to konečně přečetl.

Jeden z největších filozofů Wildeovy doby, tedy konce devatenáctého století, Ralph Waldo Emerson, napsal: "Největším úspěchem člověka je dokázat být sám sebou ve světě, který se neustále snaží činit Tě někým jiným."

Ano, Wildeova doba neskončila. Ačkoli dnes nás za jinakost (ve většině zemí) nikdo nevězní, přesto pocity psychického lynče můžeme prožívat podobné, když se v čemkoli odlišujeme. Přičemž lynčovat nás mohou i ti nejbližší, například rodiče, jestliže je dostatečně "neposloucháme", a to i jako dospělí.

Jak se s tím vyrovnat? Přestože námět k tomuto článku vznikl v uzavřené skupině Klub Motivace, kde jsem včera živě vysílal téměř dvě hodiny své odpovědi na otázky členů, rozhodl jsem se následující doporučení umístit mimo skupiny, tedy pro širou veřejnost. Kéž to pomůže co největšímu počtu lidí.

Není nic "snazšího" i těžšího

Předně, když pracuji s lidmi, kteří mají zvenčí sražené sebevědomí, zdůrazňuji jim: JE PŘIROZENÉ reagovat na odmítnutí zklamáním. Je to v nás dáno historicky i prehistoricky. Nemusíte se pro to cítit porouchaní.

Ano, vypadá to snadně - nebrat si pohrdání osobně. Ale ve skutečnosti je to víc boj se sebou než s někým druhým. A to také proto, že odsudek může přijít kdykoli a od kohokoli, stačí se rozejít s jeho vkusem. Příklady? Oblékáš se podle sebe? Chtějí Tě změnit. Chceš žít podle sebe? Chtějí Tě změnit. Máš vlastní přesvědčení, sny, orientaci, hodnoty, životní cestu? Chtějí Tě změnit. A paradox všeho: Jsi úspěšný? Jsi šťastný? Usmíváš se? Někteří Tě pak chtějí tuplem změnit.

Mimochodem, když jsem loni vydal svou knihu o umění každodenní radosti v tomto nátlakovém světě Čtyři prány štěstí, jeden literární kritik napsal: "Zpočátku jsem si myslel, že není nic zbytečnějšího než psát o tom, jak být sám sebou, jak žít svůj život. Copak můžeme být někdo JINÝ, nežít SVŮJ život? Přece jsme již přírodou stvořeni k tomu, abychom byli POUZE sami sebou a žili JEN svůj život. Ale když jsem se nad Petrovou myšlenkou více zamyslel, uvědomil jsem si, že naopak to nejtěžší je dokázat být v tomto světě sám sebou, smět žít svůj život, moci mít sám sebe rád a dát sebe na první místo."

Jíte něco jiného než Vaše nejbližší okolí a jste za to vysmíváni? Máte jiný názor než lidé kolem Vás a jste za to pranýřováni? Zvolili jste práci, nad kterou ostatní ohrnují nos? Máte dítě a z okolí slýcháte "Už? Zkazíš si život"? Nebo naopak nemáte dítě a z okolí slýcháte "Ještě ne? Zkazíš si život"? Slýcháte od nejbližších negativní prognózy, jestliže jdete svou vlastní cestou? Zažíváte muka pro jakoukoli svou odlišnost? Je prostě v čemkoli Váš život JINÝ a "nesmí být"?

Pak pro Vás dnes píšu. Protože Vy už víte, ŽE je tak těžké být sám sebou. Ale možná nevíte, PROČ je tomu tak a JAK to dokázat změnit?

Proto začnu od PROČ.

Proč 1: Ničit sám sebe

Už Carl Ransom Rogers, průkopník humanistické psychoterapie, přišel s tezí inkongruence. Vystihuje rozpor mezi tím, v co věříme nebo co je pro nás důležité, a tím, jak žijeme. Zjistil, že pojímáme-li svůj život jinak než v souladu se svými hodnotami, trpíme. Naše tělo přitom není stavěno sebedestruktivně, naopak. Jestliže prožíváme utrpení, má schopnost pomáhat nám.

Nedokáže-li nás nesnesitelnými pocity probudit k pozitivní akci, která by vyvolala změnu, pak nástroj pocitů nahradí nástrojem rozumu. Změní způsob, kterým přemýšlíme. Například mysl začne zkreslovat realitu (kognitivní zkreslení). Naše mysl "vytvoří" důvod, pro který "nemáme žít svůj život". Chceme-li přestat kouřit, a nedokážeme to, chceme-li zhubnout, častěji běhat, dodržet jakýkoli závazek nebo cíl, a nedokážeme to, pak fabuluje, že na tom vlastně nezáleží.

Jenže vnitřní problém se tím neřeší, jen odkládá. A v těle roste pnutí. Obranný mechanismus, například různé formy vytěsňování důležitého z naší hlavy, se stále více střetávají s niterními potřebami. A tak přijde vrcholný prvek procesu sebevysilování: stres. Pocit ohrožení, s ním spojená nervozita, úzkost až klinická deprese, potažmo psychosomatické obtíže, které z hlavy přeskočí do celého těla.

Člověk prostě není dokonalý. Má své limity. I pocity a myšlenky nám mohou dočasně pomoci, ale všeho s mírou. Žádný člověk nedokáže být dlouhodobě v NEsouladu se svým Já. Zničí se.

Proč 2: Nespokojenost, kam se podíváš

Trpíme-li inkongruencí, pak kamkoli se rozhlédneme, je to horší. Buď vidíme i jiné lidi, kteří mají problém být sami sebou, a to nám nepomáhá, anebo vidíme lidi, kteří NAOPAK NEmají problém být sami sebou, a ani to nám paradoxně nepomáhá. Rozezní se totiž základní struna z dětství - srovnávání.

Vidíme-li stejně nešťastné lidi, utvrzujeme se v tom, že nejspíš "je to tak dané" a šťastni prostě být nesmíme. Nikdo.

A vidíme-li naopak šťastné lidi, deptá nás: Jak to? Co si to dovoluje - být sám sebou?Sami se zařadíme k těm, kdo kamenují.

Všechno plyne z dětského návyku, produktu výchovy, který nás měl (pozitivně nebo negativně) motivovat tím, že se budeme poměřovat s okolím. Snažit se být lepší, jestliže se to daří jiným. Tímto prvkem ale učitelé nebo rodiče zavinili, že až příliš vyhlížíme ven, hledáme benchmark - laťku své výkonnosti a dostatečnosti - venku, nikoli ve svém nitru. Děláme slepě to, co dělají druzí, protože "se to tak má", protože "tamhle je vždy hodnější chlapeček a hodnější holčička", protože "když nebudeme poslouchat/nebudeme jako druzí, nikdo nás nebude mít rád".

Proč 3: Ekmanův syndrom

Pokud již nejste děti, víte, jak těžké je změnit se, namotivovat k jinému cítění, myšlení, konání.

Paul Ekman, psycholog, který zasvětil život studiu emocí, formuloval emoční syndrom. Zjistil, že člověk má sklon v nově získávaných podnětech nacházet potvrzení již dosažených emocí. To znamená, že pokud se cítíme špatně, pak bez ohledu na to, co vidíme, slyšíme nebo zažíváme, se naše původní emoce prohlubují.

Podle Ekmana k tomu nabádá náš nejstarší mozek - plazí. (Souvisí s evolucí, všechny typy mozku v lidské hlavě a jejich porozumění vysvětluji obsáhle ve své nové knize JáMy spřízněných duší). Ten vytváří naše základní pudové reakce, podobné hadům. Trpíme-li inkongruencí, instinktivně volíme buď útěk, útok či strnutí. To je podle Ekmana zároveň důvod, proč ti lidé, kteří dokážou být sami sebou, jsou terčem útoků a slovních nebo jiných "uštknutí" od těch, kteří sami sebou být nedokážou.

Jak se tedy vymanit ze své vlastní historie, která čím víc nás trápí, tím spíš máme pocit, že ji nedokážeme změnit?

Jak ukončit inkongruenci, vnitřní pnutí, a začít být sami sebou?

Jak se přestat bát odsudků okolí a vypnout v hlavě domněnku, že "bytí sebou" může být ještě víc zničující než "nebytí sebou"?

Jak 1: Zapomeň na to, že Tě všichni budou respektovat

Mezi základními řešeními, která uplatňuji při individuální práci s lidmi, začnu hned tím nejtěžším: Zapomeňte na to, že Vás všichni ostatní budou ctít a milovat.

Pokud to není dostatečně jasné, napíšu to ještě jinak: Zapomeňte na to, že Vás všichni ostatní budou ctít a milovat, BEZ OHLEDU NA TO, JESTLI JSTE SAMI SEBOU, NEBO NEJSTE.

Je to vlastně bizarní. Veškerý strach z toho, jak na nás budou druzí reagovat, plyne z iluze, že "když se budeme chovat podle toho, jak chtějí druzí, budou nás respektovat". Jenže to je lež.

Reálně se dokážeme kopírováním něčích představ zavděčit několika lidem, ale nikdy ne všem. Lidé jsou totiž různí. Budeme-li se chovat podle jednoho, nebude se to líbit druhému.

To je základní uvědomění, se kterým se musíme smířit. Je naivní a nereálné dosáhnout stavu, kdy nás milují a ctí úplně všichni. Naopak, čím "oblíbenější" člověk je, tím větší je i nevraživost vůči němu. Z toho také plyne rčení, že závist si musíš zasloužit.

Jak 2: Vždycky se někomu budeš nelíbit

Jíš maso? Vegetariáni Tě možná vynesou v zubech.

Dáváš najevo, že jsi vegan? Masožrouti Tě možná ukoušou.

Anebo taky ne. Protože přístup člověka je individuální a do silné míry je projevem jeho schopnosti žít více uvnitř (v sobě) nebo více venku (řešit druhé).

Žádný jedinec není dokonalý. Tudíž nemůže zvládnout a obsáhnout vše. Nemůže mít současně blonďaté i havraní vlasy, a má-li melír, i ten se vždycky někomu nelíbí. Ale to je v pořádku. Už jsme si přece řekli, že každý jsme jiný. Učme se přijímat jinakost jako normálnost.

V mé nejnovější knize vysvětluji, jak přesunout takzvané centrum hodnocení (autoritu, která nás hodnotí) zvenčí (od jiných lidí, kteří nás hodnotí) dovnitř (považovat za důležitější to, co si o sobě myslíme sami). Tento krok souvisí se schopností analyzovat svou minulost. Zvážit ji i poměrně kriticky - zjistit, nakolik je vůbec "náš pohled" opravdu náš. Jak si to uvědomit?

Metoda PROČ. Ačkoli mnohdy rádi říkáme, že svým rozhodnutím nerozumíme, opak je pravdou. Dokážeme si odůvodnit všechna rozhodnutí, která jsou naše. Nelíbí se nám v práci, a přesto v ní pokračujeme? - Přece potřebujeme peníze!vyhrkneme okamžitě. Nebo: Přece v regionu není pořádná práce! Stejně tak si můžeme odůvodnit to, proč zůstáváme s opovrženíhodným partnerem - Protože ho miluji! máme jasno, KDYKOLI jde opravdu o naše rozhodnutí. Odpověď však těžko hledáme, když jsme se rozhodli na základě jiné hlavy. Proto si pokládejme otázku: PROČ závidím? PROČ lžu? PROČ se tolik obětuji pro druhé? PROČ kašlu na své zdraví? PROČ se bojím vykročit za svým snem?

Moderní psychologie doporučuje řetězit otázky PROČ, to znamená (jako to dělají malé děti) na jakoukoli odpověď opakovat A PROČ? Například: Závidím úspěšným. Protože jsou lepší než já. A PROČ (jsou lepší než já)? Protože mají štěstí. A PROČ (mají štěstí)? Protože mají protekci, konexe, známé. A PROČ (mají výhody)? Protože si je obstarali. A PROČ (si stejné výhody neobstarám já)? Protože nikam nechodím, nikomu nevolám, s nikým se nescházím. A PROČ? Protože se bojím s jinými lidmi mluvit. A PROČ? A tak dále.

Submetodou řetězení PROČ můžeme objevit mnohá zranění až v dětství, která posléze vedla k mnoha slabým rozhodnutím a negativním návykům. Ale to nevadí. Můžeme na tom pracovat.

Jak 3: Uvědom si, kdo hraje s Tvými kartami

Proč je vlastně tak důležité znát své PROČ? Protože pak dokážeme odlišit, proč chceme být sami sebou (kdy je rozhodnutí skutečně naše a záleží na něm), a naopak proč nedokážeme být sami sebou (kdy se bojíme něčeho, co do nás někdo vtlačil). Psychologie hovoří o prozření, kdy konečně pochopíme, že "někdo jiný hraje (či hrál) s našimi kartami". Toto prozření přitom vůbec není negativní, depresivní a frustrující. Ba právě naopak - díky němu získáme argument pro své uklidnění ve chvíli, kdy sami sebou být nedokážeme, respektive nebude to tak snadné. Uvědomíme si, že překonáváme víc než jenom sami sebe - překonáváme svou minulost, desetiletí výchovy, potlačování našeho Já.

Právě to pomáhá rozpouštět inkongruenci.

A také poznat příběh jiného člověka. Jestliže zjistíme, že náš vlastní rodič měl složité dětství a náročné rodiče, můžeme pochopit, že už on převzal výchovný systém svého rodiče - jiný se nenaučil. Že náš příběh je tedy víceméně jeho a jeho příběh je víceméně příběhem jeho rodičů, respektive předků obecně.

Jak se zbavit starých rodičovských vzorců, které nosíme ve své hlavě a rozhodujeme se podle nich, a to i proti svému srdci, tomu jsem věnoval celou svou knihu Čtyři prány štěstí.

Jak 4: Pamatuj, že existují lidé, kteří Tě pomluví tak jako tak

To je poslední, čtvrtá opěrná noha psychologické židle pro pevnější usazení v životě. Pochopit, že ať budeme žít jakkoli - podle sebe, či podle druhých - vždycky budou existovat lidé, kteří nás kvůli tomu pomluví. Tak jako tak.

Pomluví nás, ať se budeme snažit jít bázlivě svou cestou, nebo ať budeme ve strachu kopírovat druhé. Pomluví nás, ať budeme jíst všechno, nebo nebudeme jíst nic. Pomluví nás, ať budeme oblečení úplně stejně jako oni, nebo ať nebudeme oblečení vůbec.

Je to svým způsobem úlevné uvědomění. Kdykoli nad námi někdy ohrne ret, zasmějeme se, protože on by ohrnul ret, i kdybychom udělali přesný opak, nebo i kdybychom neudělali nic.

A budeme-li toho člověka pozorovat déle, zjistíme, že ohrnuje nos nad každým. Není to o nás.

Pamatujme si, prosím:

1. Začneme-li jednat podle svých hodnot, přesvědčení a tužeb, vždycky se najde někdo, komu se to bude a nebude líbit, tak jako když podle sebe nikdy jednat nezačneme. Nemáme co ztratit.
2. Ale můžeme získat. Co? Například lepší zdraví. Nebo spokojenější život. Nebo být inspirací pro druhé, třeba okolní děti. Pamatujme však, že nic z toho neznamená, že nás lidé budou jen víc milovat. Budou nás i víc nenávidět. Nezlobme se na ně za to. Nic by nechtěli víc, než být jako my. Zlobí se vlastně ne na nás, ale na sebe.
3. Tomu uzpůsobme i svou reakci. Nebuďme arogantní a posměváčci. Pochopme je. Vzpomeňme si na to, čím jsme sami prošli, než jsme konečně našli odvahu postavit se za sebe. Jezme, co chceme. Milujme, koho chceme. Žijme, jak chceme. Ale druhé vždy respektujme. To, že jsou jiní než my, neznamená, že jsou horší. Mají právo na svůj názor i svůj život. Tedy na SVÉ VLASTNÍ KARTY. Ale přečtěme si to ještě jednou. Na své vlastní karty. NE NA NAŠE.

Nezapomeňme na Wildovo poselství těsně před smrtí: "Buďte sami sebou. Všechny ostatní role jsou beztak už zabrané."