Proč jednáme prchlivě, a potom nás to mrzí.

Je to nejčastější problém, který řeším: prchlivost. Vypadá banálně, ale může mít fatální následky. I ve vztahu. Někdo vybuchne, stane se, jenže jeden z páru, anebo oba, to neumějí strávit, odpustit. Vítězí v nich ego, touha vymáchat druhému "čenich" v jeho chybě, nebo naopak tu svou chybu nikdy nepřiznat.

Proto se může zdát, že v knize SPOLU řeším i malichernosti. Třeba taktické hry, truc, zablokovanou komunikaci, schválnosti, které mohou gradovat až odchodem či manipulací dětí. Pokaždé se lidé dopouštějí jedné neznalosti. Nevědí, že ve vztahu nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, anebo dva poražení.

Nová kniha SPOLU je proto o porozumění. Porozumění sobě, porozumění druhým. Nalezení opětovné cesty k obnově lásky a tahání za jeden společný provaz. Proto se také jmenuje SPOLU. Typickou ukázkou je dnešní dotaz od jednoho ze čtenářů: "Petře, čím je dáno, že někdo ve vypjaté situaci vybuchne, a někdo se ovládne? Tolik se chci ovládnout, když mě přítelkyně něčím vytočí, ale je to silnější než já. Co je TO, co je silnější než já?"

Pojďme tedy sami sobě trochu víc porozumět.

TO v nás

Když si otevřu encyklopedii, podle heslem Člověk je uvedeno:

Člověk (Homo) je rod živočichů z čeledi hominidé, k němuž patří jednak jediný současně žijící zástupce člověka - Homo sapiens -, a pak jeho blízcí, již vyhynulí příbuzní.

A pak ještě: Odhaduje se, že lidský rod je starý asi 2,8 milionu let. Tolik encyklopedie.

2,8 milionu let. Tohle JE i NENÍ pravda. To něco v nás je totiž skoro stokrát starší.

A co konkrétně to je? Nejstarší část našeho mozku.

Kus plaza v nás

To se ale musíme vrátit v čase alespoň o 250 milionů let zpět. Tehdy se na Zemi objevili tvorové zvaní dinosauři. Měli prokazatelně mozek, kterému se dnes říká plazí. Byl složen z jader, obsahujících shluky neuronů, a byl centrem INSTINKTŮ. To je důležité slovo.

Co to je instinkt? Když uvidíte hada - současníka s plazím mozkem - a dupnete, uvidíte, co je to instinkt. Had ihned provede jednu ze tří "plazích" reakcí: útoč, uteč, strň. Tak fungoval a pořád funguje plazí mozek. Na základě pudu - pudu sebezáchovy. Ten máme v hlavě i my.

Tři v jednom

Ale nejenom to. Evoluční vývoj se totiž postaral o to, že se plazí mozek postupně zaobalil vyšší verzí mozku, takzvanou savčí (nebo také tygří), a stal se centrem nejen instinktů, ale také EMOCÍ. Aby nakonec, v našem případě, pokračující evoluce stvořila neokortex, šedou kůru mozkovou, a mozek lidský se, jak víme, stal nejen centrem pudu (instinktů) a nejen centrem citu (emocí), ale hlavně centrem ROZUMU, tedy MYŠLENÍ.

Podotýkám: Nestalo se to, že by původní plazí mozek byl nahrazen savčím a savčímozek poté nahrazen mozkem lidským. Z funkčního pohledu máme v sobě všechny tři vrstvy mozkové evoluce. Takže každý z nás má v sobě tak trochu dinosaura nebo i tygra.

Tři po sobě

V naší každodenní realitě, jestliže nás někdo vytočí, nejprve se ozve nejrychlejší, plazí mozek. Chce instinktivní reakci. Tohle dobře znáte, když za Vámi někdo náhle tleskne, zařve, prostě když se leknete. Instinktivním křikem nebo pohybem uděláte něco pudově, podvědomě. A teprve pak Vám dojde, co se vlastně stalo. Nejprve čin, pak uvědomění.

To znamená, že pudy jsou silnější než my. Neptají se nás, rovnou nás nutí konat. Plazí mozek prostě rozhoduje sám, a je to dobře. Zaměřuje se na naše přežití, a to i proti naší vůli. Prostě když nás někdo vytočí, jako první se v nás ozve had. Chtěli bychom řvát (zaútočit), nebo od toho člověka navždy odejít (utéct).

Když tuto pudovou potřebu ustojíme, přijdou emoce. Polije nás například špatný pocit. Zatímco had rychle zmizel, pocit se nás drží - sveřepě jako tygr svým stiskem. Cítíme, jak savčí mozek vysílá impulzy, jak se máme zachovat, nebo i trápit. Ano, komunikuje s námi. Tyhle emoce nemusíme chtít, nemusejí nám dělat dobře, stejně jako pudy nejsou volní záležitost, to znamená záležitost naší vůle. Máme je, ať chceme, nebo nechceme.

Ovšem rozdíl mezi plazím a savčím mozkem je ten, že emocím můžeme mnohem lépe porozumět. Lépe než pudovým reakcím. Savčí mozek je upgrade plazího mozku. Emoce nám pomáhají rychleji pochopit, co se děje, co je pro nás dobré nebo špatné, a dokonce že vydržet něco špatného může být z dlouhodobého pohledu prospěšné, může nás to ponaučit, nebudeme se chtít už nikdy dostat do stejně nepříjemné situace.

A to už není pud, to už nejsou ani emoce, to už je čistý rozum.

Mimochodem, lidský mozek má díky evoluci "dvě paměti". Jedné z nich se říká emoční paměť. Ta je součástí savčího mozku. My si s její pomocí pamatujeme nejen to, co nám kdo řekl nebo udělal, respektive co jsme my komu řekli nebo udělali, ale hlavně to, jak jsme se po tom cítili. Tato savčí paměť je schopna nás učit a vychovávat. Říká nám, co už nechceme, potažmo koho už nechceme. I díky ní jsme si rozvinuli skutečný rozum.

Pamatujme si, prosím:

Ačkoli se zachováme pudově, pořád jsme lidé. Nejsme porouchaní, patří to k naší historii a přirozenosti. Necháváme však v tu chvíli daleko víc promlouvat své "zvířecí" Já, a tudíž potlačujeme svou "lidskou" část. Člověk se vymyká tím, že svede kontrolovat své emoce, a to za pomoci rozumu. Je to však celoživotní výzva, součást našeho sebeovládání a také osobního rozvoje, jak se mu věnuji v knize SPOLU.

A jak jednoduše zapojit rozum? Když nejde o život, chce to překonat hada, plazí pud, a pochopit tygra, tedy emoce, které nám jasně říkají: Tohle je dobré, tohle je špatné.

Jakmile si umíme říct: Tohle je špatné, to nesmím opakovat, a pak to bude taky dobré, využíváme už člověka v sobě, rozum. Není to snadné, ale všechno, co je nesnadné, stojí ve výsledku za to. Znamená to posunout sebe, vyrůst, rozvinout lepší verzi svého Já.