Proč lidé slibují to, co potom odmítají splnit?

Potkali jste někdy slibotechnu? Tak se říká člověku, který nemá problém cokoli slíbit. Má však problém to potom splnit. Otázka je jasná: Proč slibuje, když to nesplní? Proč sám sebe vhání do pasti, kdy mu jednou přestaneme věřit? Nebo snad skutečně věří ve splnění toho, co slíbil, ale "osud" mu to vždycky znemožní dodržet?

Téma, které úzce souvisí s klubovým článkem Proč chyba, kterou uděláme podruhé, není chyba, ale rozhodnutí, a to i kvůli následku, které přináší - zlomenou důvěru a rozpad vztahu. Jeden z nejčastějších okruhů, které probíráte v uzavřené skupině, může mít i tento odstín - viz otázka jedné ze čtenářek: "Petře, trápím se ve vztahu. Přítel mě před dvěma lety požádal o ruku. Zasnoubili jsme se, ale svatba dodnes nebyla. Já mezitím dostudovala. On věděl, že se chci po škole vrátit do rodného města, slíbil, že tam půjde se mnou. Ale když to bylo aktuální, opět odmítl. Že prý má tady kamarády, rodiče. Já mám zase kamarádky a rodiče tam. Budiž, podvolila jsem se. Naše další dohoda tedy zněla, že začneme bydlet spolu tady, v jeho městě, založíme rodinu, ale i z toho nakonec vycouval. Nejprve sabotoval objíždění vhodných bytů ke společnému pronájmu, potažmo pozemků v jeho bydlišti. A nyní mi řekl, že si vlastně celou dobu není jistý tím, že mě miluje. Ksakru, tak proč mi slibuje něco, o čem není přesvědčen? Proč se místopřísežně zavazuje k tomu, co pak není schopen splnit? Proč narovinu neřekne: Hele, já ještě nevím!?"

A začnu klasickou chybou - důvěřováním pouhému slovu.

První mýtus: Chlapa dělá slovo

Já vím, že se všeobecně říká, že chlapa dělá slovo. Je to omyl. Chlapa dělá čin. Čin, který POTVRDÍ to slovo.

Ne slovo, ale čin je totiž projevem ZODPOVĚDNOSTI člověka. Slib dokáže vyslovit naprosto každý, ale činu už není schopen každý.

Jenom se rozhlédněte. Anebo si sáhněte do vlastního svědomí. Proč?

Vzpomínáte na konec kteréhokoli roku? Jak se začne blížit první leden, přicházejí předsevzetí. To je taky zajímavý druh slov a slibů. Miliony lidí po celém světě sobě nebo druhým slibují, že "tohoto prvního ledna" už opravdu s něčím začnou. To pro ně není žádný problém - slibovat. Dokonce pro ně není problém ani žádný den, který se k závazku uchýlí. Ale má to podmínku - musí jít o den, který předchází onomu prvnímu lednu. Ten první leden totiž představuje PRVNÍ SKUTEČNÝ PROBLÉM. Protože tehdy tito lidé SKUTEČNĚ MUSEJÍ ZAČÍT. A to je rozdíl. Období slov MUSÍ vystřídat období činů. A v té chvíli poznáte, čeho člověk opravdu je, či není schopen.

Druhý mýtus: Slovo stačí, slovo je začátek

Lidé, kteří rádi dávají sliby, žijí v představě, že na slovech nějakým způsobem záleží. Že slovo je už start. Že Promiň znamená Napravil jsem se. Ne, fakt ne. Slovem se člověk nenapravuje. Napravuje se činem. Omluva, která není následována činem, je prostě jenom prázdné slovo.

Člověk v zásadě nepotřebuje nic slibovat. Úplně stačí, že to, o čem žvaní, ZAČNE OPRAVDU DĚLAT.

A nyní se dostáváme k podstatě: Jestliže něco chci a je to pro mě důležité, tak to přece udělám. Proč bych to neudělal, když to chci a je to pro mě důležité? Jenže pro lidi, kteří jenom slibují, je důležité jenom slovo. Jim vůbec nedochází, že po slově musí taky přijít čin. Anebo velmi dobře vědí, že jsou schopni slibů, ale nejsou schopni činů. Ať tak či onak, kdyby činů byli schopni, tak to udělají BEZ ŘEČÍ.

V souvislosti s tím si musíme připomenout položenou otázku: Budiž, ti lidé činů nejsou schopni, tak proč něco slibují?

Pokud nejde o lháře, kteří by vědomě říkali opak pravdy, pak jde často o lidi, kteří si prostě myslí, že SLIB STAČÍ. Že slib je už TEN ČIN. Že už slib může být DŮKAZEM LÁSKY. Že příjemce slov už po vyslechnutí slibů pookřeje: Ách, Ty jsi úžasný. A možná, že i tyto slibotechny dostávají od svého protějšku najevo, že slib skutečně stačí.

Třetí mýtus: Slibem snížím tlak na svou osobu

Kdo je členem uzavřené skupiny a odběratelem magazínu, ten v novém vydání Karma lhářů nahlédne do velmi tvrdé reality těch, kterým se v důsledku falše, přetvářky a lži fatálně mění jejich vlastní myšlení.

Přitom ona lež často začíná skutečně nevinně, ba dokonce se zdá jako jediné vhodné řešení. Chcete příklad?

Ti, kteří nám začnou slibovat, nám prostě jenom zprvu POTŘEBUJÍ DOKÁZAT, ŽE NÁS OPRAVDU MILUJÍ. Proč to potřebují? Například proto, že na ně tlačíme. Nebo na ně tlačí okolí. Jen si představme, že na náš protějšek pořád někdo naléhá: Vy už jste spolu dlouho, měli byste se vzít! Měli byste spolu bydlet! Měli byste spolu založit rodinu. Myslíš to vůbec s tím druhým člověkem vážně? Netaháš ho na vařené nudli?

Ano, my nebo okolí můžeme chtít DŮKAZ. Náš protějšek v tu chvíli zažívá tlak na čin a tomu tlaku potřebuje nějak ulevit. A jednoho dne zjistí, sotva vyhrkne nějaké uspokojivé slovo, že ten slib SNÍŽIL TLAK. Že když nás tento protějšek například požádal o ruku, okolí se uklidnilo, místo kritiky ho začalo chválit stylem: "Ano, tak je to v pořádku, tak se nám to líbí." Přičemž toto okolí dalo v tom okamžiku tomu člověku klid. Na chvíli.

Společným problémem všech lží je ovšem toto: Ten, kdo něco slíbil, si neuvědomuje, že svým slibem si ulevuje zpod tlaku jenom KRÁTKODOBĚ. Nedochází mu, že jen odložil čas, kdy se ten tlak znovu vrátí. Ba zesílí. "Hele, přece jste se zasnoubili - tak kdy se vezmete? Víš, že svatba má být do roka od zásnub?" Cítíte? Zatímco zásnuby mohly proběhnout kdykoli. Svatba už najednou má jasný časový rámec. Z mírného tlaku se stal daleko větší pres. A může jít také o další oblasti: "Vy jste pořád ještě nevyjednali tu hypotéku, kterou jsi už slíbil? Už se snažíte o dítě? Už jste si byli zažádat o umělé oplodnění nebo osvojení dítěte?" A podobně.

Něco slíbit zkrátka neznamená vysmeknout se z oprátky, ale naopak ji ještě přitáhnout.

Lež, která potřebuje novou lež

A tak náš protějšek, který předtím zjistil, že slib snižuje tlak, slíbí něco znovu. Tak se vrší "věž lži" z kostek. A žádnou není možné stavět do nebe...

A co je paradoxní: Ti, kteří slibují, tak nemusejí činit proto, že by snad to, co slibují, nechtěli udělat. Oni to mohou chtít udělat. Oni mohou chtít třeba s námi žít. Podobně jako ti, kteří každoročně o Silvestra, nadlábnuti chlebíčky a zákusky, slibují, že prvního ledna začnou běhat, většinou SKUTEČNĚ CHTĚJÍ změnit svou životosprávu. Jenže čin nenásleduje. Za chvíli objasním proč.

Nejprve však podotknu: Ti, kteří slibují, nás vážně mohou mít rádi. Často se ke slibu uchylují právě proto, že o nás nechtějí přijít. Ba dokonce to často slibují právě ve chvíli, kdy by to snad i UDĚLALI. Typicky ve chvílích, kdy je jim s námi rajsky - třeba při sexu. Tehdy slíbí cokoli, hlavně těsně před vyvrcholením... Ale po sexu už jejich touha splnit slib může výrazně ochabnout nebo i zmizet. Nebo když s něčím důležitým potřebují pomoci a právě Vy jim zachraňujete kůži: Tehdy Vám na oplátku slíbí cokoli. Ale poté, co už mají po nebezpečí, se ke splnění slibu nemají.

Co mají všechny tyto typy "slibotechen" společného? Postrádají jedno: Nemají to, čemu se říká get-things-done. GTD index. To je schopnost dokončovat věci. Nejen je začít, ale také dotáhnout. Nejen prohlásit: "Ty jsi pro mě důležitý a jediný," ale taky to denně prokazovat. Nejen slovy, především činy.

Překonat sebe sama

Jak ukazuji v Karmě lhářů, často jsou lidé jenom pohodlní a čin je pro ně zkrátka namáhavější než jen vypustit pouhé slovo, jen ještě lepším slibem doplnit výmluvu, proč to "dnes ještě nejde".

Někdy je to však, a tady si musíme sáhnout do svědomí, i námi - tím, že jsme je sami naučili, že slib stačí. Že i když nesplní to, co slíbili, my budeme ve vztahu dál pokračovat, někdy dokonce ještě intenzivněji, protože se budeme cítit trapně nebo i nedostatečně, že možná "kvůli nám" slib nedodrželi - že jim asi nejsme dost dobří a musíme přidat, aby "si nás chtěli vzít", "chtěli s námi bydlet", "měli s námi rodinu". Pozor na to.

GTD index není něco, co by lidem spadlo z nebe. Je to dovednost, kterou každý člověk musí nabrat, naučit se ji. Překonávat svoji pohodlnost, lenost, slabost. Ale k tomu nám často pomůže život sám. Život totiž není žádný zaopatřovací ústav, ale tvrdá vychovatelna. Uvedu jednoduchý příklad: Lidé, kteří dlouho sami "neuměli" přestat kouřit, jednoho dne skončili s kouřením z minuty na minutu, a to ve chvíli, kdy prostě MUSELI. Ve chvíli, kdy se dozvěděli, že jim jde o holý život. Ve chvíli, kdy UŽ NEBYLA JINÁ VARIANTA než čin. Už to prostě MUSELI udělat.

Tehdy ke svému údivu zjistili, že to jde. Že vůle je spojena s alternativami. Kdykoli má rozum šanci uniknout z činu, udělá to. Vymyslí si výmluvu, proč něco odložit na jindy nebo proč to neudělat vůbec. MUSÍM přichází ve chvíli, kdy rozumu dojde, že pokud to neuděláme, tak o něco ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉHO PŘIJDEME. O něco, o co přijít NESMÍME. Pro někoho je to zdraví. Pro jiného třeba i člověk, kterého nemusí být snadné potkat znovu.

Nicméně, pokud tomu člověku ztráta svého protějšku víceméně nevadí, potažmo pokud už dokonce ví z vlastní předchozí zkušenosti, že tento protějšek velmi snadno kdykoli znovu ukecá, tak svůj slib tento člověk nikdy nedodrží. Nemá totiž skutečný důvod. Než se ten důvod naskytne. Ale to už je téma mého nového magazínu Karma lhářů, který vychází koncem května.

1. Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

1. Na světě existují lidé, kteří zkrátka když něco nemusejí udělat, tak to neudělají. Čin je pro ně příliš pracný, slovo naopak jde snadno z úst. A tak slíbí, že to udělají jindy. Jak se u nich "vtipně" říká: Slibem nezarmoutíš.
2. Problém je, že slib není čin. A člověku, kterého oklamou, a to dokonce opakovaně, prostě jednoho dne dojde, že slova, která nejsou podpořena činem, jsou jenom bohapustá lež.
3. Člověk nám vůbec nemusí lhát, "co pro nás jednou udělá", protože jeho činy beztak říkají pravdu. Ano, jeho činy OD ZAČÁTKU ŘÍKAJÍ, co pro něj OPRAVDU ZNAMENÁME.