Proč lidé ubližují těm, kteří je předčí?

Patříte k těm, kteří se rozhodli uskutečnit si svůj sen? Už jste pocítili, že vystoupit z davu se neodpouští? Jste terčem takového odrazování a zpochybňování, že si občas sami připadáte už ne dost dobří a vhodní pro zvládnutí svého cíle?

Kdo sledoval moje živé vysílání Jak se vyrovnat s posměváčky a hejtry, pochopil, proč se v některých lidech dějí takové kalné procesy (viz moje ukázka se sklenicí vody) a proč není snadné si některá slova nebrat osobně. Jednou z metod, jak to dokázat, je porozumět tomu, kdo si do nás vypouští své výkaly. Když totiž porozumíte, přestanete člověka odsuzovat.

Protože živé vysílání vzbudilo velký ohlas, navršily se Vaše otázky. Většinu zodpovídám v koučovacím magazínu Jak pracovat se stresem(jak zvládnout asertivitu, vnitřní dialog a sebemotivaci - mimo jiné na příkladech tenistů, kteří jsou na kurtu sami proti soupeři, někdy hledišti i své vlastní pochybnosti). Jeden dotaz ale zodpovím zde v Řešidle.

"Petře, po Vašem živém vysílání jsem si otevřela Vaši knihu Protože, Vámi doporučenou kapitolu o tom, proč lidé ubližují těm, kteří je milují, tedy o jedné z forem partnerského ubližování. Jen náznakem se dotýkáte tématu špinění v pracovních nebo konkurenčních vztazích, zmiňujete pojem zrcadlení. Ale přece pokud někoho respektuji, tak zrcadlení by mělo znamenat, že on bude respektovat také mě, ne naopak. Nebo to chápu špatně?"

Co vidíš v zrcadle?

Prosím, běžte před zrcadlo.

Když před zrcadlem zvednete pravou ruku, budete mít dojem, že Váš protějšek v zrcadle zvedl ruku levou. Zrcadlení tak znamená sice přímou osobní interakci, tedy já stojím proti Vám, ale opačný výsledek, tedy Vy děláte opak toho, co dělám já. To je zrcadlení.

A nyní o tom, proč je to z hlediska psychologie tak důležité.

Představte si člověka, který v životě pořád jenom zakopává, a pokaždé když spadne, tak si odře čelo. Protože si své čelo nevidí a u svých pádů je sám, před okolím může dovedně předstírat, že ani jednou nezakopl, že ani jednou nespadl, a může se tvářit, že obličej má v pořádku. Ale nemá. Každý vidí, že má odřené čelo. Ale on o tom ani nemusí vědět.

A teď uvažte, že tento člověk, který nikomu nepřizná svou podstatu, půjde kolem zrcadla a uvidí se. Uvidí své odřené čelo - důkaz, že někde spadl, a mnohokrát. V realitě života je tím zrcadlem jiný člověk. Ten vůbec nemusí nic říkat. Dokonce muže s odřeným čelem ani nemusí znát. Pan Odřený ale v něm, v jeho očích například, uvidí své odřené čelo. A teď mi povězte: Co udělá, když mu vadí mít odřené čelo?

Lidé se na tomto psychologickém rozcestí rozdělují na dvě skupiny:

1. První skupina si při pohledu do zrcadla řekne: Hele, mám odřené čelo. Musím si to nechat ošetřit. Nesmím už padat, tedy ani zakopávat, musím se ponaučit, dát si příště pozor. Takto vypadá běžná cesta osobního rozvoje, jaký znáte Vy nebo já.
2. Druhá skupina lidí se rozlítí na to zrcadlo: Co Ty mi budeš ukazovat, že mám odřené čelo? Co si to dovoluješ? A prásk; rozbije to zrcadlo. Chápete? Podstatou je, že Pan Odřený nechce vidět, že má odřené čelo. Chce mít pocit, že neselhává.

Na druhých milujeme to, co milujeme na sobě, a nenávidíme to, co nenávidíme na sobě

Přesně tohle se děje v běžném životě, když potkáme lidi úspěšnější, než jsme my sami. Tehdy stojíme na křižovatce a ukáže se, kam patříme.

Jeden směr vede cestou osobního rozvoje. Spočívá v tom, že ty, kteří jsou lepší než my, se rozhodneme pozorovat, inspirovat se jimi, učit se od nich, zkrátka vnímat je pozitivně, protože když vidíme, že oni dokážou to, co my ještě nedokážeme, radujeme se, že jsou zjevným důkazem, že to jde, že když to dokázali oni, můžeme to dokázat i my. Stačí je mít za vzor, ptát se jich, motivovat se jimi. Je to způsob, jak díky úspěšným lidem také dosáhnout úspěchu. To je cesta silných lidí, respektive původně slabých, kteří ale zesílili. Pochopili totiž, že mohou. A to díky zrcadlu, do kterého se dívali. V odrazu osoby, která dokáže víc, viděli sebe, to, co sice ještě nesvedou, ale mohli by, kdyby to nevzdali.

Anebo - to je druhá cesta - nás ti úspěšnější lidé budou provokovat a štvát. Pak na nich budeme nenávidět to, co ve skutečnosti nenávidíme na sobě. To, co oni umějí, a co my neumíme. Pokud nestojíme o svůj osobní rozvoj (první uvedená cesta), a přesto nám vadí, když oproti jiným zaostáváme, pak musíme zničit ta zrcadla. To ona přece způsobují, že se cítíme zle, ne? Jestliže je zničíme, nebude nám už nikdo ukazovat, co neumíme. My sami se bez zrcadel budeme cítit lépe. A o to tu jde.

Nikdo nechce být nešťastný

Na světě neexistuje člověk, který by chtěl být nešťastný. Když v diskrétní zóně (kde se mi svěřujete písemně) a při osobních setkáních (kde se mě ptáte z očí do očí) hovořím s někým, kdo ubližuje druhým, pokaždé je to proto, že ty terče ubližování mají něco, co on sám nemá, a co mu vadí, že to nemá.

Závist, zášť, žárlivost, nenávist, to všechno jsou dcery jedné matky: slabosti, která šeptá člověku do hlavy Já si myslím, že nejsem dost dobrý na to, abych někomu stačil. Ale to je jen pocit toho negativního člověka. Přesněji: jen SUBJEKTIVNÍ pocit. Jistěže OBJEKTIVNĚ je schopen na čemkoli pracovat, ale SUBJEKTIVNĚ (sám v sobě) si myslí, že to nedokáže, nebo to ani nechce dokázat: je mu lépe bez osobního rozvoje, když nemusí o nic usilovat, o nic se snažit, nemusí riskovat, a přece se může alespoň chvíli cítit v něčem dobrý nebo úspěšný. Třeba v tom, že poníží ty, kteří ho předčí.

Vím, o čem mluvím. Jako kluk jsem si prošel temným údolím závisti. Strašně mě štvalo, že nikdo nezávidí mně. Nebylo mi co závidět. Byl jsem negativní, nešťastný, neúspěšný. Takovým lidem nikdo nezávidí. A tehdy jsem si řekl: Dost, závist mi nic nepřináší (viz 88. Řešidlo: Jak porazit vlastní závist aneb Proč Ti úspěch druhého člověka může pomoci).

Lidé, kteří se z negativních, nešťastných a neúspěšných zcela obrátí v pozitivní, šťastné a úspěšné, mohou pak cizí závist přehazovat vidlem. Ale není to jen tak - závist druhých si musíte zasloužit. Každý člověk se musí naučit, že cesta osobního růstu bolí. A to sama o sobě, protože překonáváme své limity, pokoušíme se o to, co jsme ještě nedokázali. Ale ta cesta bolí taky proto, že kdykoli se snažíme být lepší než včera, kdykoli překračujeme svůj stín, štveme všechny ty, kteří tohle nedokážou, respektive dokázali by to, ale buď si nevěří, anebo jsou příliš pohodlní. Ano, pohodlní, ale vadí jim každý, kdo pohodlný není.

Proto říkám, že si závist musíte zasloužit. Jak jsem zdůrazňoval v živém vysílání, kdykoli Vám někdo ubližuje, pak proto, že máte něco, co on nemá; co mu vadí, že máte; co by také chtěl, ale bez práce, bez bolesti, jen tak, že mu to dáte, anebo alespoň že to sami nebudete mít. Pak mu bude subjektivně lépe, protože bude moci všem kolem sebe, ale i sám sobě říkat: Vidíš? Nedá se to. Není to možné dokázat.Nemusím se o nic snažit.

A proto si pamatujte: Negativní lidé nenávidí zrcadla, která jim ukazují, čeho je člověk schopen, tedy čeho by měli být schopni i oni, ale na čem oni pracovat nechtějí.

• Chcete poslouchat další podcasty? Zakliknout "odběr" si můžete v aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts. Nebo poslouchat v archivu epizod.
• Zajímají Vás mé knihy? Nelze je sehnat v žádném knihkupectví, pouze v e-shopu.
• Mé koučovací magazíny lze buď odebírat, nebo kupovat jednotlivě.
• Důvěrné otázky mi můžete pokládat buď písemně (diskrétní zóna je ZDE), nebo osobně (termíny osobních setkání jsou ZDE).

© Petr Casanova