Proč návrat sebevědomí trvá tak dlouho?

27.09.2020

Představ si cíl, na jehož dosažení si věříš. Ale neuspěješ. Nebo si představ člověka, který Ti systematicky bere sílu, a Ty pořád věříš, že se mu nakonec dokážeš vzepřít, z jeho moci se vymanit. Ale neuspěješ. Nebo si představ slabost, které se nemůžeš zbavit. Trému, úzkost, strach z překonání sebe sama - ze seznámení, z veřejného vystoupení, ze svého vlastního NE, které se Ti nedaří přehrnout přes rty, protože se bojíš, že tím někoho ztratíš, naštveš, zklameš. Představ si cokoli a kohokoli, co/kdo Ti ukrajuje z Tvého sebevědomí. Co prohra, to ještě rozbitější mozaika Tvého Já.

Poranění lidé mohou vstupovat do vztahů, jak se poté bojí v nich ozvat, jak se cítí nešťastně ve své kůži, i jak to může zkomplikovat myšlení jejich partnera, který nerozumí, co se v nich odehrává.

Sebevědomí je proto ústředním tématem ať už jde o práci s vlastní minulostí, představivostí, stresem nebo naposledy starými vzorci, které mohou pocházet až z dětství.

Jde i o jednu z nejčastějších otázek, jakou dostávám do Řešidla, seriálu mých podcastů. Jako dnes. "Petře, od začátku poslouchám Vaše podcasty, ale až nyní jsem našla odvahu Vám napsat. Pomohl mi podcast Jak mám zvýšit své sebevědomí, když nevěřím, že cokoli dokážu, kde se Vám svěřil muž, který má stejný problém jako já. Jinak než on jsem na tom pouze v tom, že já znám příčinu svého nesebevědomí. Měla jsem velmi bezcitné a dominantní rodiče, kteří si na mně vybíjeli mindráky z neúspěšných pracovních výsledků a vztahů. To všechno vím, jen jedno ne: Proč ta rekonstrukce osobnosti trvá tak dlouho?"

Zacelování rýhy

Obecně platí, že každá náprava trvá déle než samotný akt poškození, v případě zranění déle, než trvalo jeho způsobení. Platí to nejen v emoční rovině, ale i fyzické. Otočit si koleno, například na lyžích nebo na schodech, je záležitost mrknutí oka. Ale léčba je dlouhodobá a nesmí se uspěchat, jinak se při každém podobném pohybu ozve nejen bolest, ale i strach. Ten strach, který nám říká: Zpomal, dej si bacha, už jednou se Ti to vymstilo.

A když to vytváření bolesti, například jinými lidmi, trvalo dlouhodobě, třeba celé dětství, je to už víc než jenom zranění. Je to bohužel vytvoření návyku. Návyku, že nejsme dost dobří, že si nezasloužíme lásku, že všechno v našem životě bude jenom horší. Uvědomte si, že cokoli trvá soustavně a dostatečně dlouho, to jako by do nás vyrývalo rýhu našeho přesvědčení a v té rýze, jako v drážce gramofonové desky, se od té chvíle pohybuje jehla naší gramofonové přenosky, našeho myšlení. Nemůže vyskočit a hrát jinou písničku, jako by už měla předurčeno, co ji čeká, jaké hlasy se mají rozeznít v hlavě, za chvilku, jen co dojdeme zase k bodu, který dobře známe a v němž jsme pro někoho nebyli dostateční. Říká se tomu starý vzorec.

Kdybych měl dodat něco, co v tomto magazínu nebude a co Vám hned teď může pomoci, řeknu, ať si vezmete třeba kousek skla. Tabulku skla.

Způsobíte-li tomu sklu jednorázové zranění, to znamená ho například násilím přelomíte vejpůl, je rána jen jedna a dá se, sice náročně, ale přece jen zacelit. Obecně vzato stačí trocha lepidla a hodně trpělivosti. I tak ale ta jizva, ta prasklinka, asi bude vždycky znát.

Ale je to pořád lepší, než když tím sklem praštíte o zem. Tam těch zranění asi bude víc a rekonstrukce bude ještě těžší. A teď si představte, že po tom skle, rozbitém o zem, ještě začnete dupat. Tak jako někdo v minulosti po Vás. Třeba negativní nebo nesoudní rodiče. Den co den, dlouhé roky. Jo, šlapejte po tom skle stejně dlouho! Až se pak podíváte pod boty, uvidíte, že to sklo není jen zlomené, ale na padrť. A v takovém stavu jsou bohužel mnohé děti, respektive dnes již dospělí, kteří v sobě mají stále to zraněné vnitřní dítě...

Rekonstruovat je po takovém dlouhodobém pošlapání znamená obrazně řečeno poskládat tu drť, ty střípečky, jako puzzle. Je to opravdu na dlouho. Ale jde to. A má to smysl.

Komplikace zraněného dítěte

Jak víte, celá léčba může být o to složitější, pokud dítěti tak schází láska, že po ní touží. Snaží se ji najít paradoxně tam, kde ji nikdy nedostalo. Ano, je závislé právě například na rodičích, kteří pak mohou situace velmi efektivně zneužívat.

Děje se to (bývalým) dětem, kteří mají přes špatné dětství dobré srdce, a přes to, čeho se na nich rodiče dopustili, chtějí stát při nich. Říkají si: Je to přece můj rodič. Navíc co když ten rodič měl pravdu, že se chovám špatně a bil mě/srážel mi sebevědomí oprávněně?

Přičemž toto přesvědčení je přirozeně součástí té drážky, těch hlasů, které v sobě nosíme z minulosti. Jestliže to do nás rodiče nahráli, pak tomu samozřejmě věříme i v dospělosti. Stejně tak tomu, že jsme nevděčné děti a máme pro rodiče dělat víc, než nyní děláme...

A celé se to zamotává ještě tím, že ti rodiče, když nám v dětství ubližovali a nechápali, že je to problém, to pravděpodobně nechápou ani dnes. A tak se děje to, že sotva se o samotě trochu zrekonstruujeme, potkáme se s nimi a oni po nás znovu dupou. Samozřejmě jsou v tom úspěšní, když vědí, kde máme slabá místa, kam mají šlápnout, kam udeřit..., a tak komplikují to naše uzdravení, protože v nás pořád obnovují tu bolest, pro kterou si k nim dokonce ustavičně chodíme. Jen považte: Je to jako kdybyste to otočené koleno na lyžích pořád zatěžovali nebo někomu dovolovali, aby tomu kolenu nakládal. Pak ho nedoléčíte.

Jsi ochoten se vzdát zdroje bolesti?

Už z mého nedávného podcastu znáte můj osobní přístup ke zdrojům svého oslabování. Nikomu ho však nevnucuji. Když společně s Vámi řeším Vaše těžkosti, respektive odpovídám na Vaše dotazy, které mi chodí do diskrétní zóny, uplatňuji zásadu, kterou vyslovil patrně nejslavnější lékař starověku, "otec medicíny" Hippokrates: "Než začneš někoho léčit, zeptej se ho, jestli je ochoten vzdát se toho, co ho činí nemocným."

Pokud si tedy chcete pomoci sami, doporučuji, abyste si na začátku položili otázku: Co způsobilo mou bolest? Přemýšlejte. Zůstaňme u příkladu. Takže byli to rodiče? A jste ochotni se jich zříct, pokud ve způsobování té bolesti pokračují? Jestliže se jich, a to může být problém i tazatelky, nechcete zříct, potom se nedivte tomu, že střípky svého sebevědomí nemůžete dost dobře poskládat. Sotva je totiž dáte trochu dohromady, zase Vám je rozházejí, rozdupou. A to není láska. Ani jejich vůči Vám,ani Vaše vůči sobě.

Proto je důležité přiznat si, že tím, co způsobuje oddalování našeho uzdravení, nemusejí být primárně naši rodiče, ale už náš postoj k sobě. Náš přístup ke svému doléčení.

Když se budeme s ubližujícími rodiči dál vídat, a přitom nás bude trápit to, jak negativně se k nám chovají, nebude to postupem doby lepší, spíše horší. Pokud se ale s rodiči, kteří nám ubližují, přestaneme vídat, nebo se s nimi vídat budeme, ale dokážeme se od toho, co nám říkají či provádějí, odpojit emočně, pak to postupem doby lepší bude. Začneme své Já dávat pomaloučku dohromady, a to už proto, že tím procesem emočního odpojení dáme najevo, že si uvědomujeme, co je pro nás zlé, a nebudeme to už dál podstupovat.

A možná i ti rodiče (zůstaneme-li u tohoto příkladu), když se s nimi přestaneme vídat, respektive změníme své reakce na jejich slova a činy, se chytí za nos. Zamyslí se, jestli neudělali náhodou něco špatně, že o naši pozornost přišli. Ale z hlediska statistiky si to spíše neuvědomí. Pokud jim bylo lhostejné, že zraňují své dítě, když bylo malé, pak jim pravděpodobně bude lhostejné, že zraňují své dítě, když už je velké.

Jak jsem vysvětloval ve včerejším živém vysílání o karmě a dharmě, snažte se chránit proti negativně jednajícím lidem. Stačí použít rozum: Pokud se k Vám druzí chovají tak, "jako když jim na Vás nezáleží", zkuste jim to věřit - že jim na Vás skutečně nezáleží.

To, jak se k Vám druzí lidé chovají, ovlivnit vždy nemůžete. Ale to, jak k nim přistoupíte poté, co vidíte, jak se k Vám chovají, to ovlivnit můžete naprosto vždycky.