Proč nedopisovat čárku tam, kde život udělal tečku.

Potkal jsem ženu, která věřila, že miluje člověka. Ve skutečnosti milovala představu o tom člověku. V její představě ten muž neubližoval, nelhal, miloval ji. Ve skutečnosti ale takový člověk neexistoval. Ve skutečnosti jí ten muž ubližoval, lhal, nemiloval.

Problém pro tu ženu tkvěl v tom, že odmítala opustit svou představu. Tolik ji milovala, že se jí nechtěla vzdát. Nechtěla opustit muže, který nesplňoval její představu, protože věřila, že přijde den, kdy ji splňovat začne - že se změní, možná že už se změnil a zítra bude jiný... Bohužel i zítra byl stejný jako dnes nebo včera. A stejný jako pozítří.

Ostatně, proč by se ten muž měnil, když žena, která by pro něj udělala první poslední, zůstávala po jeho boku bez ohledu na to, jaký je. Bez ohledu na to, že jí ubližuje, lže, nemiluje. I tak ji měl jistou.

Když mě kontaktovala, měla jedinou otázku: Proč na jeho změnu čekám - proč po tolika lžích pořád věřím?

1. uvědomění: Příběh, který si vždy pamatuj

Máte zkušenost s podobným případem? Přejete si něčí změnu a doufáte v ni natolik, že obětujete stále více času - abyste nakonec sami sebe týrali výčitkami, proč se vlastně tak dlouho zdržujete a trápíte pro někoho, kdo se vůbec netrápí pro Vás? Navíc, čím déle Vaše čekání trvá, tím spíše pochybujete o sobě, své hodnotě, o možnosti, že se dočkáte štěstí v nějakém příštím vztahu?

To byl problém i té ženy. Jak jsem s ní pracoval? Co potřebovala, aby se odpojila z ne-vztahu, kde se jen trápila, protože očekávala, že se stane to, co pro ni bylo samozřejmé - neubližovat, nelhat, milovat -, jenže každý člověk je jiný a ne každý má stejné srdce a přístup jako ona?

Předně jsem jí vyprávěl jeden příběh, který jsem slyšel jako kluk. Pomohl mi rychle nesoudit okolnosti, které se mi staly, nýbrž vidět "i za horizont". Uvědomit si, že nic nemusí být takové, jak se to na první pohled zdá.

  • Stárnoucímu farmáři utekl jeho jediný kůň. Sousedé ho litovali. "Ach, to je neštěstí!" Farmář ale pokrčil rameny: "Kdo ví, co je dobré a co špatné."
  • Nazítří se jeho kůň vrátil. A přivedl s sebou stádo nádherných divokých koní. Sousedé mu blahopřáli. "Ach, to je štěstí!" Farmář ale opět pokrčil rameny: "Kdo ví, co je dobré a co špatné."
  • Další den se farmářův dvacetiletý syn snažil osedlat jednoho z nových divokých koní. Při krocení spadl a zlomil si nohu. Sousedé bědovali. "Ach, to je neštěstí!" Farmář ale zase pokrčil rameny: "Kdo ví, co je dobré a co špatné."
  • Příští den přišli vojáci. Verbovali mladé muže do války. Farmářova dvacetiletého syna se zlomenou nohou nemohli odvést, nechali ho doma. Sousedé se zase usmívali: Ach, to je štěstí!" Farmář ale dál krčil rameny: "Kdo ví, co je dobré a co špatné."

Ten krásný příběh nemá konec. Jeho korunu můžeme košatit o nové větve, jak dlouho chceme. Připomíná, že život je jiný učitel, než jakého známe z mládí. Ve škole nám učitel prvně vysvětlil látku, a až pak nás z ní zkoušel. Jenže život nás nejprve zkouší, a až jednou nám látku vysvětlí - až časem nám ukáže, co je opravdu dobré, a co špatné.

2. uvědomění: Jak se špatné mění v dobré

Už ve včerejším podcastu jsem varoval před tím, abychom jakoukoli událost, okolnost, okamžik soudili jen podle okamžitých emocí nebo znalostí. Jsme-li zraněni blízkým člověkem, vyhodnocujeme bolest jako špatnouudálost. Ale časem můžeme za tutéž událost být nakonec vděční. Příklad: Rostoucí, až nesnesitelná bolest nás může postupně odehnat od člověka, který nám dlouhodobě ubližuje, a pak se ocitáme sami, tedy konečně bez dlouhodobě ubližujícího člověka, načež si napříště vybíráme do vztahu člověka, který nám již dlouhodobě neubližuje, takže se ocitáme po boku lepšího člověka - a v té chvíli chápeme, proč nám to nemělo vyjít s tím předešlým: protože jsme potřebovali lepšího než špatného partnera.

Nejtěžší částí mé práce, kterou znáte také z osobních setkání, je odpojit člověka od jeho negativních emocí, tedy i nevíry v lepší budoucnost. Nejenže je zacyklený v ne-vztahu, do něhož investoval naději, lásku i čas, a nechce to nechat vyletět komínem, ale navíc negativní rozpoložení, způsobené dlouhodobým zraňováním, nedokáže vytvořit jakékoli dobro včetně naděje, víry, optimismu. K tomuto účelu jsem vytvořil Speciál a knihu Čtyři prány štěstí.

A přitom lepší budoucnost přijde. Musí přijít. Respektive už přichází. A to s uvědoměním, KOHO vlastně milujeme. "Miluji ho," řekla žena, "nemohu odejít." Ve skutečnosti ale nemilovala jeho, toho, kdo jí ubližuje, lže a nemiluje ji. Milovala iluzi o člověku, který jí neubližuje, nelže a miluje ji.

"Je to tento muž?" zeptal jsem se jí přímo.

Svěsila hlavu. Byl to výkon. Dokázala odlišit realitu od fikce. Pravda je to, co se opravdu děje, nebo jaký člověk opravdu je. On byl ubližující lhář, který ji nemiloval. Není snadné si to přiznat. Ona to zvládla. Tak jako pochopila, že představa je naše přání, sen, přesvědčení, v němž náš partner může být úplně opačný než ve skutečnosti - protože naši představu nesplňuje on, ale někdo, koho jsme doposud ještě nepotkali. Nebo dokonce už potkali, jenže zdržovali jsme se nekonečným "přehrabováním kamení", abychom přitom "přehlíželi diamant", který je nadosah.

Opustit představu, respektive uvědomit si, že náš současný partner je jiný než naše představa a že nemilujeme jeho, ale tu představu, kterou může naplnit jedině někdo jiný, je těžká práce. Ale dá se zvládnout. Potřebujeme však k tomu mít trochu víc rádi - sami sebe.

3. uvědomění: 12 náplní pro rozum

Nikdo z nás nechce být nešťastný. Každý chce mít funkční, zdravý, ideálně dlouhodobý vztah s někým, na koho se může spolehnout, kdo mu nebude působit bolest, ale pomůže mu k radosti, k tomu, aby byl silnější, dokázal víc, měl naplněný život. Když takového člověka po svém boku nemáme, je nám lépe samotným, ale jen za předpokladu, že máme sami sebe rádi - že jsme sami sobě přítelem, ne nepřítelem... 

S každým, komu začíná záležet také na sobě a svém štěstí, ale neumí se odpojit z nefunkčního vztahu, který mu ubližuje, pracuji ve dvanácti motivačních okruzích, z nichž každý by asi vydal na samostatnou knihu. Každý je totiž o zapojení rozumu do emočně vypjatých situací. Pro Vaši představu a snad i pomoc - třeba už ona jedna věta, název daného okruhu, někomu pomůže:

  1. Teprve když přestaneš pronásledovat nesprávné lidi, dáš správným příležitost, aby Tě konečně dostihli.
  2. Musíš se naučit říkat NE bez pocitu viny, a to i sobě samotnému. NE, to už pro mě není dobré... NE, tímhle se už nebudu ponižovat... NE, těchto partnerových slibů už bylo příliš... NE nastavuje mantinely, osobní hranice. To potřebuješ - začít respektovat sebe, pečovat o sebe.
  3. Nepochybuj, že jednou, zpětně, Ti vše dá pozitivní smysl. Uč se už teď usmívat skrz slzy a připomínej si, že všechno v životě se děje z přesného důvodu.
  4. Pokud se nějaké konkrétní dveře neotevírají, nejsou Tvé, pro Tebe určené. Uč se nic si nevynucovat. Ani komunikaci, ani přátelství, ani lásku, ani pozornost. Všechno krátkodobě vynucené je dlouhodobě mrtvé.
  5. Skutečná láska není založena na představě, ale na realitě - na skutečných činech. Na respektu, starostlivosti, důvěře, neubližování. Skutečná láska není jen něco hezkého říkat nebo něco hezkého cítit, ale hlavně něco upřímného konat.
  6. Když nyní nenacházíš to, co chceš, věř, že to přijde. Jednou najdeš, co hledáš. A pokud to, co hledáš, nenajdeš, věř, že najdeš něco mnohem lepšího.
  7. Jestliže dáváš své maximum někomu, kdo si toho neváží, neznamená to, že to, co dáváš, nemá žádnou hodnotu, ale že to nemá hodnotu pro toho konkrétního člověka, tedy že to dáváš nesprávné osobě. Nic víc, nic méně.
  8. Pokud ve vztahu nedostáváš to, o čem si myslíš, že si to zasloužíš, nemusí to nutně znamenat, že si to nezasloužíš. Možná si zasloužíš mnohem víc.
  9. Odejít od člověka neznamená, že ho už nemiluješ, ale že už bolest, kterou Ti způsobuje, je příliš velká, nesnesitelná a nedá se vydržet.
  10. Z dlouhodobého hlediska v životě nezáleží na tom, kdo Tě srážel, ale na tom, kdo Tě zvedne.
  11. Neříkej, že takový člověk neexistuje. On už v této chvíli může někde čekat na Tebe. Ano, setkání s ním je před Tebou. Uvědom si, že nikdy nedojdeš k tomu, co máš před sebou, dokud nenecháš odejít to, co máš za sebou.
  12. Život je jako kniha, kterou prochází mnoho postav. Do Tvé blízkosti odmalička vchází a zase z ní odchází mnoho lidí. Jen správní ale zůstávají.

Kouzlo síta náročnosti

Život rozhoduje o tom, kteří lidé vstoupí do naší blízkosti. Ale my rozhodujeme o tom, kteří z nich v naší blízkosti zůstanou. Měli bychom k tomu použít síto náročnosti.

Každého člověka bychom měli průběžně "prosévat" svými potřebami a hodnotami. Máme-li s nějakým typem člověka špatnou zkušenost, neměli bychom ji opakovat. Tudíž bychom neměli snižovat své nároky. Budeme-li naopak přitvrzovat ve svých nárocích, to znamená po špatné zkušenosti například s lhářem, sobcem, slabochem, narcisem, sociopatem, manipulátorem už stejný typ člověka ve své blízkosti nestrpíme, pak se náš život bude postupně zlepšovat. Aby to bylo správně pochopeno: Neznamená to, že od té chvíle se už o naši přízeň nebudou ucházet žádní lháři, sobci, slaboši, narcisté, sociopati, manipulátoři, jistě se k nám budou dál dobývat, ale my už je do vztahu nepustíme, respektive pokud ano a odhalíme je, nebudeme je dál trpět.

A to díky špatné zkušenosti, kterou teď oplakáváme. Ona nám pomůže. Bolest z toho, co nyní zažíváme, si budeme navždy pamatovat. A díky tomu ji už nikdy nedopustíme znovu.

V tom spočívá kouzlo osobních hranic, vztahového mantinelu, síta náročnosti. Ano, budeme-li náročnější na budoucí vztahy (tedy nebudeme chtít zopakovat stará trápení), bude těžší najít odpovídajícího partnera. Na druhou stranu se mnohem spíše vyhneme opakovaným lekcím a ztrátám času. Partner, který úspěšně "propadne" sítem, bude rovnou ten správný. A počkat si na něj se rozhodně vyplatí. Pamatujme, že je lepší být sami než s někým, kdo nám ubližuje.

Nemůžeš spát? Dívej se na nebe

Z osobních setkání víte, že začínáme vždy odpoledne, ale končíme téměř až o půlnoci. Na pozdní večer, až noc si nechávám ty čtenáře mých knih, kteří ve svém životě momentálně cítí ztrátu. Vycházíme ven, tam, kde je nejlépe vidět na noční nebe. Hvězdy totiž nejvíc vynikají v hluboké tmě. Ano, my potřebujeme tmu, abychom pak ocenili kousek světla.

Lidé, kteří jednou něco důležitého ve svém životě ztratili a uvědomují si to, si pak o to víc váží, když to znovu naleznou. Ať jde o nalezení jich samotných, nebo skutečně milujícího člověka.

Jen pohlédni někdy na noční nebe. Copak by hvězdy bez tmy byly vidět? A stejné je to s lidmi. Kdyby ti, na které tolik čekáme, právě nyní neprocházeli tmou, možná by nás přehlédli, možná by nás ani neocenili - kdo ale někdy se srdcem na dlani marně pronásledoval toho, kdo od něj s nezájmem utíkal, ten tím víc ocení a obejme člověka, který mu sám se srdcem na dlani kráčí v ústrety. A to je ten, koho milujeme. To je ten, kdo splňuje naši představu. To je ten, kdo má být realitou v našem vztahu, a ne pouhou fikcí.