Proč někdo dává nespočet druhých šancí a jiný jen jednu.

02.05.2021

Proč se ve stejné situaci chováme odlišně? Proč jeden věří, že je protějšek schopen se napravit, a druhý je přesvědčen, že čekání na změnu protějšku je už jenom ztráta času? Proč jsou oba v pohodě se svými rozhodnutími? A proč ten, kdo je schopen zůstat i celý život v ubližujícím vztahu, si až na konci vyčítá, že neodešel dřív, když měl nablízku mnoho hlasů, jež ho před setrváváním v takovém vztahu varovaly?

Jak to, že rozum různých jedinců funguje na stejných křižovatkách odlišně, když všichni vyrůstáme v jednom světě, zahrnuti podobnými informacemi? Kde se rodí ta odlišnost v lidských rozhodnutích?

I takové otázky mi kladete v Řešidle. Každý všední den vybírám některý z častých dotazů a odpovídám ve svých podcastech. Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, vznikla stejnojmenná kniha Řešidlo, obsahující ty nejposlouchanější epizody a nejzásadnější myšlenky z mých podcastů za poslední rok.

Po včerejším živém vysílání na téma sebeztrát mi přišla například tato Tomášova otázka: "Petře, diskutuji s přáteli o tom, zda by tomu, kdo jim ublížil, dali ještě jednu šanci, anebo ne. Rozcházíme se v názorech. Čím to je? Já vím, odlišnými osobními mezemi, rozdílnou sebeúctou, jinak velkými ,nádobami bolestmi', to byste mi nejspíš odpověděl. Ale čím je způsoben právě ten rozdíl v odlišných osobních mezích, rozdílné sebeúctě, jinak velkých nádobách bolesti? Jak to, že každý z nás je schopen vytvářet úplně jiný život? Proč někdo ubližuje, jiný si to nechá líbit a další to nestrpí?"

Důležitost opakování

Osud každého člověka SPOLUvytváří jeho rozum a z něj vyplývající rozhodnutí. Naše životy jsou zkrátka do značné míry výsledkem našich rozhodnutí, naší momentální moudrosti. Moudrost je dána našimi zkušenostmi a naše zkušenosti, respektive to, jak se ponaučujeme, je dáno způsobem, jakým pracujeme se svými chybami.

V tom, že děláme chyby, není mezi lidmi rozdíl. My všichni děláme chyby. Někdo ty samé chyby potřebuje udělat víckrát, než mu dojde, že to chyba vůbec je. A tady se musíme ptát: Proč to člověku nedojde napoprvé? Odpověď je jednoduchá: Protože chyba by měla být spojena s bolestí. Jenže současně v naší hlavě existuje protisíla, která nechce, abychom trpěli. A tak se snaží bolest, vytvořenou chybou, tak utišit, že ztratíme povědomí o tom, že se vůbec dopouštíme chyby. Za chvíli to vysvětlím podrobně.

Každopádně to je důvod, proč někdy potřebujeme opakování. Říká se: Opakování je matka moudrosti. Neboli: Když se neponaučíme z chyby, kterou jsme udělali, základní zákon života říká, že si tou samou chybou musíme projít zase. Jak člověk, tak například stát, když se dostatečně neponaučí ze své historie, je nucen si ji prožít znovu. Opakováním se učí, nabývá zkušenost, ponaučení, moudrost.

Anebo také ne. Pokud ta protisíla v jeho hlavě dokáže právě na základě opakování NAOPAK přesvědčit člověka o tom, že žádnou chybu nedělá. Právě na příkladu ubližování ve vztahu, ke kterému směřuje otázka, si to můžeme zřetelně ukázat.

Důležitost rozumu

Ve vztahu, kde jeden partner ubližuje druhému, existují víceméně tři možné postavy:

První postava: ten, kdo ublíží, dostane od svého protějšku novou šanci a ublíží znovu.

Druhá postava: ten, komu je ublíženo, dá svému protějšku novou šanci, je mu ublíženo znovu a on dá znovu další šanci.

Třetí možná postava, alternativa té druhé: ten, komu je ublíženo, dá svému protějšku novou šanci, je mu ublíženo znovu a on už nedá novou šanci, odejde z toho vztahu.

Ve všech případech hraje opakování svou roli. Ve všech případech opakování vytváří tlak na rozum. To je ta protisíla, která nás učí poznat možné chyby a přizpůsobit tomu své další jednání. K tomu si ale musíme objasnit to hlavní: Co je vlastně rozum?

Rozum je náš pomocník, sluha. Rozum není náš pán. To my jsme pány svého rozumu. My máme rozum proto, aby nám pomáhal ke snadnějšímu životu. SNADNĚJŠÍMU, zdůrazňuji. Abychom toto slovo pochopili, rozhlédněme se kolem sebe.

Všude vidíme pokrok, výsledek fungování rozumu. Kam se podíváme, tam je snadnější život. Snadnější, zdůrazňuji, ne ZDRAVĚJŠÍ nebo LEPŠÍ. Pokrok, vytvářený rozumem, způsobil například to, že se vozíme auty, takže se méně hýbáme, nebo máme spoustu strojů, robotů, takže se méně namáháme. To však neznamená zdravější nebo lepšíživot, ale POHODLNĚJŠÍ. "Vinou rozumu" tedy máme mnoho civilizačních nemocí a problémů. Ale ve skutečnosti rozum za to nemůže, za to můžeme my. To my říkáme rozumu, co po něm chceme. On jen poslouchá, snaží se vyhovět a vymyslet, abychom neměli "tak těžký život". Potažmo - a toto je klíčová věta - rozum se snaží, abychom v těžkých situacích měli lepší emoce.

Vraťme se k příkladu opakovaného ubližování ve vztahu, kde je to příznačně vidět.

Tři rozdílná rozhodnutí, pokaždé s přesvědčením, že dělám dobře

Pojďme jednotlivě ke každé z uvedených postav.

Nejprve ta první: Ten, kdo ubližuje, samozřejmě VÍ, že ubližuje. A nemusí mu to být příjemné. Přesto to dělá dál. Zásadní otázka: Proč? Jak je možné, že dělá něco, co mu je možná i proti kůži? Odpovědí je právě rozum.

Když tento člověk ublíží, a přesto od svého partnera dostane novou šanci, rozum vyhodnotí toto opakování tak, že ubližujícímu člověku zlepší jeho emoce. Řekne mu například: Aha, takže to, co dělám, asi není tak špatné, když je mi prominuto! Asi nejsem tak špatný člověk! Aha, druhému to tolik nevadí, takže to mohu příště udělat zase a necítit se špatně! Chápete? Ten, komu je opakovaně dovoleno ubližovat, se pak cítí méně provinile: To není moje chyba. On mi to dovolil!

Ano, i tak může fungovat rozum. Nicméně rozum funguje i u té druhé postavy: člověka, kterému je opakovaně ubližováno. I on se přirozeně cítí špatně a také on se tak nechce cítit. I v jeho hlavě se tedy aktivuje rozum, který má snížit bolest nějakým přijatelným vysvětlením. Ospravedlnit nějak to, že neodchází, respektive že mu druhý znovu ublížil. A tak jeho rozum vymyslí například tohle: No co, stejně na víc nemám. Nikdo by se ke mně nechoval líp. Anebo: Někdo jiný by se ke mně choval ještě hůř. Můžu být rád za to, že vůbec mám takového partnera! Chápete? Také jeho rozum činí bolest snesitelnější. Dojde třeba k závěru: Koukni, tamhle žijí lidé v daleko horší situaci než Ty. Tebe partner alespoň nebije. Anebo, pokud Tě bije, zase je hodný k dětem. To znamená, že vůbec nezáleží na tom, jak se k nám druzí lidé chovají nebo jací jsou. Když máme kreativní rozum, s každým ublížením vymyslí nové snesitelné východisko, aby bolest nebyla tak zlá.

Ale opět platí, že to po rozumu musíme chtít. Úplně stejná situace, ale v hlavě třetí postavy: člověka, kterému je také opakovaně ublíženo, ale on se rozhodne tu další šanci už prostě nedat. I v jeho případě rozum pracuje s opakováním. I on nemá radost z toho, že ho protějšek nerespektuje. Ale i jeho rozum je schopen nabídnout východisko z prožívané bolesti. Jen opačně než u druhé postavy. Řekne například: Hele, Ty za nic nemůžeš. Ty jsi udělal, co jsi udělat mohl. Dal jsi tomu člověku ještě jednu šanci a on ji nevyužil. Takže to, že se rozpadne vztah, není Tvoje vina. Můžeš s klidným svědomím z toho vztahu odejít.

Tatáž událost, tři různé pohledy, a pokaždé nastavené rozumem tak, aby si člověk ospravedlnil svůj postup. Někdo by řekl: Pokaždé se rozum zachová vlastně konstruktivně. Ale to je subjektivní pohled. Každý z nás se totiž určitě najde v jedné z těchto tří postav. Tu jednu postavu si vezme za svou, říká o ní, že se chová konstruktivně, avšak o dalších dvou postavách začne tvrdit, že se chovají destruktivně. Ve skutečnosti však VE VŠECH PŘÍPADECH rozum funguje konstruktivně. Pokaždé se totiž snaží "svému pánovi" pomoci ospravedlnit si svoje chování, ať je jakékoli. Pojďme si to ukázat hodně zblízka:

Rozum toho člověka, který opakovaně ubližuje, samozřejmě může být někým zvenčí obviňován, že jedná destruktivně, protože zjevně rozhoduje tak, aby ničil jiného člověka. Ale z pohledu toho, kdo opakovaně ubližuje, jeho rozum jedná KONSTRUKTIVNĚ. Říká: Dobře, jsem nevěrný svému partnerovi, ale mě to dělá šťastným. Anebo: Já za to nemůžu, já už jsem takový. Anebo: Není mi líto mého protějšku. Je to jeho volba. On mohl kdykoli odejít. Jestli mu to vadí, pak je hlupák, že mi dává pořád nové šance! Já je jen využívám. Takže sečteno, podtrženo: Jsem z obliga, není to moje chyba a nemusím se trápit!

Stejně tak rozum toho člověka, kterému je opakovaně ubližováno a on zůstává, by také mohl být posuzován jako destruktivní, protože člověka samotného ve vztahu ničí. Ale z jeho vlastního pohledu se také rozum chová KONSTRUKTIVNĚ. Pomáhá mu například být za ubližujícího partnera vděčný. Říká: No alespoň nejsem sám! Nebo alespoň nemám ještě horšího partnera. Anebo, když je partner extrémně špatný, rozum najde zklidňující myšlenku typu: Já za to vlastně nemůžu, že zůstává a dávám pořád nové šance. Za to totiž může moje srdce. To je ono! Já toho hajzlíka miluju, i když nechci, takže za to může láska. Anebo osud - to život mě nemá rád, že mi přihrál takového člověka. To kvůli životu trpím. Takže sečteno, podtrženo: Jsem z obliga, není to moje chyba a nemusím se trápit!

A stejně takrozum toho člověka, který po opakovaném ublížení odchází, může být osočen z toho, že rozhodl destruktivně - že zničil celý dosavadní vztah. Jak to, že odcházíš a kašleš na všechny ty společné roky, které jsi s ubližujícím partnerem ztratil?Odpověď je úplně stejná. Je to proto, že rozum i tady dokáže vyvolávat KONSTRUKTIVNÍ pocity. Například: Nutí člověka, aby neřešil, co bylo. Aby neřešil čas, který je beztak pryč. Naopak aby řešil, co bude. Čas, který teprve přijde.

A já tohle vím, protože jsem právě tahle skupina. Z mého FC víte, že když například na člověka, kterého jsem miloval a na kterého jsem spoléhal, vyplave dvojí život, tedy že měl souběžně někoho jiného a podváděl mě, tak já v tom okamžiku vůbec neřeším minulost. Nezabývám se roky, které mi tento člověk "vzal". Nezabývám se jimi, protože minulost nedokážu ovlivnit. Zabývám se tím, co ovlivnit mohu. A to je budoucnost. Roky, které jsou přede mnou. Jinými slovy: Já vím, že neštěstí, které se už stalo, zpětně neproměním na štěstí. Ale všechno potenciální neštěstí (kdybych dál zůstával s člověkem, který mě podvádí) ovlivnit mohu - toto potenciální neštěstí mohu hned teď změnit v potenciální štěstí, když se odpojím od tohoto člověka a umožním sám sobě být šťastnější.

Ale podotýkám, to je můj osobní způsob myšlení, moje osobní práce s opakováním nějaké chyby. Někdo z vás by na mém místě nepochybně dál pokračoval s člověkem, který ho podvádí. A co je pozoruhodné, nemuselo by to nutně znamenat, že by tento čtenář byl už jenom nešťastný. Ne, já vím, že jeho rozum by mu pomohl toto rozhodnutí ospravedlnit správným odůvodněním. Třeba by na tom protějšku rychle hledal něco dobrého, a pro to, co by nalezl, by zůstal ve vztahu.

Já jsem jiný, ponaučený. A to také proto, že jsem tuhle chybu - opakovaně dávat nové šance lidem, kteří mi pak opakovaně ublíží - udělal tolikrát, že mě to už stačí. Pochopil jsem, že s dáváním ustavičně nových šancí se můj život nezlepší, naopak se zhorší, ačkoli ve své hlavě mohu žít chimérou (díky svému rozumu), že vlastně dělám strašně dobře, například i proto, že jsem ve skutečnosti taková nula, kterou by stejně nikdo jiný nechtěl. I to by mi třeba rozum namluvil...

Jenže já vím, že je to lež. Nicméně stejně tak chápu, že i taková lež někdy člověku pomáhá ten nesnesitelný vztah přežít.

Ale z mého pohledu je to škoda. Já jsem totiž poznal, že když přestanu dávat nekonečné druhé šance jednomu člověku a dám možná jen jednou jedinkrát první šanci jiné osobě, zjistím ke svému údivu, že ubližování není rozhodně standard a že život ve vztahu může být úplně jiný.

Ale k tomu, abych to poznal, jsem nejdříve musel něco změnit. Ne jenom ve svém okolí, ale hlavně v sobě. Říct svému rozumu, co chci. A že tím, co chci, už není bolest.