Měla před porodem, když ji opustil přítel. Zničehonic. Nechtěla to přijmout. Doprošovala se, ponižovala, jen aby se vrátil. Jenže to nebyla přeháňka. Měl už jinou. Nemohla to pochopit ani strávit. Nechtěla žít. Střih v čase a prostoru. Dostal výpověď v práci. Složil se. Bylo to místo, kterému dával srdce. Nevěděl, kam jít. Nemohl spát. Neuměl vypnout tu jednu myšlenku: Proč zrovna já, když jsem nic neudělal špatně? Jakkoli odlišná byla situace těchto dvou lidí, pocit měli shodný: "Horší to být nemůže." A: "Nikdy už nebude lépe."

Midasův prst

První otázka, se kterou ti lidé přicházejí, je: PROČ? Proč se mi to stalo? Proč se to muselo stát právě mně?

Tak se ptají hlavně ti, kteří se snažili udělat pro vztah, ať partnerský, tak pracovní, maximum. Ale ani to nakonec nestačilo.

Oběma jsem vyprávěl příběh Midase, bájného krále, který na co ukázal prstem, to se proměnilo ve zlato. Viděl to chuďas. Midas se ho zeptal: "Co pro Tebe mohu udělat?"

Chuďas mu s úklonou podal list ze stromu. Midas ho prstem učinil zlatým.

Pak chuďas sáhl pro balvan. I ten Midas proměnil v hroudu zlata.

To se opakovalo mnohokrát, až chuďas stál až po kolena v pokladech.

"Co pro Tebe ještě mohu udělat?" zeptal se Midas. "Co teď chceš?

Chuďas zpoza opasku vytasil mačetu. "Tvůj prst."

Vše špatné se v dobré obrátí

Jak ženě, tak muži jsem vysvětlil, že nezáleží na laskavosti, kterou projevujeme druhým. Jestliže se rozhodnou hodit nás přes palubu, udělají to proto, jací jsou oni, ne proto, jací jsme my.

Co muž i žena potřebovali pochopit, je to, že se touto hořkou zkušeností jejich život nezhorší, ale zlepší. Neuměli si představit, jak by se mohl zlepšit, když přišli - ona o milovaného člověka, on o milovanou práci - o to, co považovali za nejdražší?

"Myslíte, že Vás partner miluje?" zeptal jsem se jí.

Smutně zavrtěla hlavou.

"Myslíte, že je lepší žít s člověkem, který Vás miluje, nebo který Vás nemiluje?"

"Samozřejmě s tím, který mě miluje," odpověděla.

"Myslíte, že Vaše šance mít po svém boku člověka, který Vás miluje, se nyní zvýšila, nebo snížila?" zaskočil jsem ji. Uvědomila si, že se její život odchodem nemilujícího člověka nezhoršil, ale potenciálně zlepšil. Po jejím boku se uvolnilo místo pro někoho lepšího. ZVÝŠILA se pravděpodobnost, že vedle sebe nebude mít nemilujícího muže.

"A Vy," obrátil jsem se na muže, "myslíte, že si Vás v práci vážili?"

Hořce se zasmál. "To by mě nevyhodili."

"Myslíte si, že je lepší být v práci, kde si Vás váží, nebo kde si Vás neváží?"

"Samozřejmě tam, kde si mě váží."

"Zhoršil se tedy Váš život tím, že Vám nabídl možnost zkusit jiné místo, kde si Vás potenciálně mohou vážit víc?" Muž zmlkl.

Neuběhl ani rok a žena měla nového přítele. Držel se jí jako klíště. Sám totiž zažil, co je být opuštěn člověkem, pro kterého děláte maximum, a pořád to nestačí. Najednou měl partnerku, která si ho váží, která je za něj šťastná, která ho miluje. A on miloval ji.

A muž nastoupil do jiné práce. Při výběru zvláště dbal na pro něj důležitou kvalitu - aby si vážili dobrých lidí.

Když jsem oba po roce potkal, zářili. "Náš život se zlepšil," opakovali bez špatných partnerů, špatných kolegů.

Aby ale tohle zažili, potřebovali na začátku UVĚŘIT, že může být lépe.

Co je víra

Detailně a obsáhle to budu popisovat v této publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě, která Vám do schránky přijde už koncem září, pokud budete registrováni zde.

Alespoň v kostce:

Náš mozek vnímá skutečnost tak, že si vnější události, snímané smyslovými orgány těla (zrakem, sluchem, čichem, hmatem, chutí, ale i dalšími city), překládá do řeči, které rozumíme. Ta řeč je tvořena zkušenostmi, které jsme v dosavadním životě nabyli.

Jestliže dítě stojí poprvé u silničního kola, mozek mu říká: "Na tomhle jet nedokážeš." Neprorokuje, konstatuje skutečnost. Přičemž tato pravda je tvořena minulostí. V celé minulosti dítě na kole nedokázalo jet.

Mozek nemůže mluvit jiným jazykem, než jaký známe. Nemůže nás přesvědčovat, že dokážeme něco, co jsme dosud ještě nedokázali. To by nebyl rozum, ale nerozum.

To znamená, že na přítomnost pohlížíme optikou minulosti. Proto nám něco uvnitř nás říká, že tohle nezvládneme, byť objektivně (z pohledu všech zkušenějších lidí kolem) je to úkol bizarně lehký. Aby se však i pro nás (subjektivně) mohl stát bizarně lehkým, musíme ho nejprve zvládnout. Potom přepíšeme data ve svém mozku i svou minulost. Mozek hned pak konstatuje: "To bylo bizarně snadné. To zvládneš už kdykoli."

Na začátku je tedy pouhá fikce, představa o zvládnuté změně. Říká se jí víra. Tou začíná každá změna. Pikantní je, že ačkoli tedy změna vzniká uvnitř (v naší víře), mozek bude přesvědčen až poté, co se změna uděje venku (smysly oznámí: "Splněno!"). Problém je, že mozek nikdy nedostane potvrzení zvenku, pokud v to nejprve uvnitř neuvěříme. Dáme-li přednost nevíře (Sabotérům), změna se nikdy nestane.

Abychom mohli věřit, že povstaneme ze dna, potřebujeme oslabit svou nevíru. Celkových Sabotérů je deset (o nich detailně až v této publikaci), ale my si ukážeme, jak zvládnout alespoň pět základních PŘESTAŇ.

Zajímá Vás to? Potřebujete to? Otočte, prosím, na 2. stránku.

1. PŘESTAŇ se schovávat před pravdou

Je přirozené, že si v těžké, šokové chvíli nechceme připustit pravdu. Přejeme si, aby se všechno nějak samo změnilo. Myslíme si, že každá událost musí mít happy-end, že nám život přece musí splatit svůj dluh.

NE!

Život nám nic nedluží. Narodili jsme se, protože jsme dost silní na to, abychom žili. A dost silní i na to, abychom si přestali lhát.

Je to první krok, který s lidmi provádím. Vysvětluji jim, že když přehlížejí pravdu, nepřestává existovat. Naopak, snaha nevidět ji nutí člověka žít ve lži. Neřešit problém. A problém je jako želatinový medvídek, který spadne do louže. Každým okamžikem se zvětšuje.

Lidi, kteří to nechtějí pochopit, beru k nějaké překážce v chůzi. Zavěsím na ni deku, jako kdyby ta překážka neexistovala. Ale ona existuje. Projít se jí nedá. Abychom jí mohli projít, musí se překážka odstranit, ne zakrýt.

Jak budu ukazovat na příkladech v Jak vypnout sabotéry v hlavě, nejlepší cesta z pekla ven je vždycky skrz. Příklad: Pokud v životě děláme nějakou chybu, nejlepší cesta, jak se té chyby zbavit, je si tu chybu nejprve (bolestně) přiznat. Bez toho se žádná chyba napravit, tedy ani odstranit nedá.

2. PŘESTAŇ si donekonečna přehrávat minulost

Opakujeme-li stejné činy, dostáváme stejné výsledky. To je matematika života.

Jestliže žijeme v minulosti, netvoříme žádnou přítomnost ani budoucnost.

Život je jako USB flash disk. Přehrát nám může jen to, co obsahuje. Chceme-li zažít něco jiného, musíme nahrávku přepsat. V případě života: vytvořit nové, lepší nahrávky.

Každá změna začíná zastavením původního přehrávání. Tlačítkem PAUSE. Naučme se zastavovat i v životě. V publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě Vám dám nevšední tipy, jak v sekundě vypustit z hlavy minulost a vědomě cítit přítomnost. Nadchne Vás to.

Sabotéři žijí v minulosti. Ty hlasy, které nás oslabují a zpochybňují, to nemyslí zle. Jen křičí, že takto vypadá poslední nahrávka a že ji máme přepsat. Odpusťme si to, že jsme prožili takovou minulost. Odpuštění sice nezmění naši minulost, ale změní budoucnost.

Teprve když přestaneme couvat, můžeme vyrazit vpřed.

3. PŘESTAŇ trvat na tom, kým jsi byl

Součást odpuštění.

Kdykoli se díváme zpět, vidíme hloupějšího člověka, než jakým jsme teď. Zpětně sebou můžeme pohrdat, posmívat se tomu, čím jsme byli, nebo nad tou vzpomínkou hořekovat. Vidíme minulost plnou chyb. ALE!

Tento pohled nám umožňuje zkušenost. Chybou, kterou jsme pochopili, jsme tu chybu označili, zviditelnili a pochopili, že ji nemáme opakovat. Své minulé Já tedy vidíme jako hloupé, ačkoli bez ponaučení bychom nikdy nezmoudřeli. Kdo zpětně nevidí žádné chyby, ze žádných se ještě neponaučil (a je pořád hloupý). Neexistuje totiž člověk, který by nedělal žádné chyby. Člověk je z podstaty chybující tvor. Pokud nevidí žádné chyby, neznamená to, že neexistují; spíše to znamená, že své chyby přehlíží. A tím se sám připravuje o moudrost, posun, rozvoj.

Buďme vděční za chyby. Buďme jako námořníci vděční za bouře. Žádné blesky nešlehají do našeho života proto, aby nás zničily, ale aby nám přisvítily na cestu - abychom snáze pochopili, že díky chybám jsme ponaučenější, zkušenější, moudřejší. Tak proč litujeme minulosti? Proč si vyčítáme, kým jsme byli, když nám to pomohlo k tomu, kým jsme dnes, potažmo kým budeme zítra?

Život je změna. Nevyhnutelná. Nikdo neunikne chybám. A všichni se chybami učíme.

4. PŘESTAŇ litovat těžké přítomnosti

Život není ráj, ale peklo. Je to posilovna, ve které se nás nikdo neptá a rovnou nám dává do ruky ty činky, které potřebujeme. Ano, vždy jsou těžší, než čekáme. Máme pocit, že je neuneseme. Ale když si uvědomíme, že je zvednout potřebujeme, dokážeme to.

Činky jsou těžké, ale vytvářejí sílu. Tíží nás, protože jsme ZATÍM slabí. Člověk je ovšem vnitřně stavěn tak, že si zvykne skoro na všechno. I na každodenní zátěž. Jen musí chtít.

Jednou, až z budoucnosti pohlédneme do dnešního dne, poděkujeme za něj. Věřte mi. Budeme vděční za těžké chvíle, které nás donutily najít v sobě sílu, jež v nás vždycky byla, jen jsme ji nikdy v takové míře nepotřebovali. Ale ona tam čekala na své využití.

5. PŘESTAŇ čekat, že se věci samy zlepší

Čas je na naší straně. Stačí pohlédnout na hodinky a pochopíme to - čas běží stále vpřed.

Čas nezůstává v minulosti, vleče nás přítomností. Ať se stane cokoli, nezastaví se. A my jsme součástí tohoto běhu života, času. Dokud jsme živí, jdeme i my.

Nelze žít v minulosti, a přitom doufat v lepší přítomnost. Žijeme-li v minulosti, naší přítomností je naše minulost. A tu nelze změnit. Žijeme-li tedy v minulosti, jsme sami proti životu, sami proti sobě. Trápíme se ne proto, že by byl na nás život zlý, ale protože jsme sami na sebe zlí. Že nechápeme život, který nám v každém okamžiku nabízí změnu. Pozitivní změnu.

Kdykoli přicházíme o člověka, který ukázal, že nás vlastně nemiloval, nebo že si nás vlastně nevážil, nemá smysl zůstávat v minulosti. Naopak, o to energičtěji a s radostí bychom se měli vrhnout do přítomnosti. Prožívat všechno dobré, co máme před sebou.

Vím, že to není snadná cesta. Nepíšu o ničem, co je snadné. Každá cesta z úpatí hory na vrchol vyžaduje námahu. Ale ta námaha je podstatou cesty. Nahoře budeme za ty posílené svaly vděční.

Máte potíže s vlastní vírou? Neumíte si představit, že by Váš život mohl být lepší? Jste na dně a nevíte, kudy vede cesta nahoru? Využijte tuto publikaci Jak vypnout Sabotéry v hlavě. Také téma dalšího vydání na něj logicky naváže. Ale to je překvapení.

© Petr Casanova