Proč riskujeme 90 pro 10 aneb nehledej dokonalost, není!

"Odešel jsem od ní," řekl a mně spadla brada. Odešel od ženy, kterou považoval za téměř dokonalou. "Do sta procent jí chybí tak deset," žertoval, ale už tehdy mě to zarazilo. Proč si všímá toho, co jí chybí? Proč ho napadá zabývat se deseti procenty, které jí chybí, a ne devadesáti procenty, které by na ní měl den co den oceňovat? "Proč jsi od ní odešel?" zeptal jsem se. "Protože jsem našel LEPŠÍ ženu," pravil a já se podivil. Lepší než téměř dokonalá? Kdo by to mohl být?

Ale on triumfoval: "Kolegyně z práce. Má to, co mé manželce chybí! Chápeš? Ona má těch deset procent, které mi po celý vztah scházely! Těch deset procent, které ženě podle mého vkusu chybějí k dokonalosti! Ona je prostě dokonalá!"

Nemohl jsem věřit svým uším. To je tak hloupý? On neví, že dokonalost neexistuje? Že dokonalý, stoprocentní člověk prostě NENÍ? Bylo mi jasné, do jakého průšvihu se řítí. Ale také mi bylo jasné, že si touhle nejhloupější vztahovou lekcí musí projít...

Nikdy neopouštěj toho, kdo Tě miluje, pro někoho, komu se jen líbíš, protože jednou ten, komu se líbíš, Tě opustí pro toho, koho miluje

Ano, jeho manželka byla podle jeho výkladu 90procentní. Byla téměř dokonalá. Chybělo jí 10 procent maličkostí.

Například nebyla blondýnka. Nebo neměla prsa velikosti 4. Nebo nebyla bezdětná. Nebo nebyla neokoukaná.

Všechno, co jí chybělo, měla kamarádova kolegyně. Blondýnka, prsa čtyřky, neutahaná z děcek, a hlavně jiná. Opravdu, měla těch 10 procent, které kamarádově manželce chyběly.

Problém byl ten, že neměla nic z těch 90 procent, které měla kamarádova manželka.

Kamarád tak bohužel selhal v základním úsudku: že ten, kdo disponuje 10 procenty, jež jinému chybějí k 90 procentům, ještě sám nemusí být 100procentní. Těch 10 procent, které ho odlišují, totiž mohou být ve výsledku ta jediná procenta, která má. A tak můj kamarád vyměnil 90procentní ženu za 10procentní. Aniž to na začátku tušil.

Proč tuhle chybu lidé dělají? To jsou tak hloupí, že neumějí počítat do sta?

Co způsobuje, že vymění dlouholetého 90procentního člověka za chiméru 100procentní dokonalosti, o které se ale už na základní škole učí, že neexistuje?

Je možné potom najít cestu zpátky k 90procentnímu člověku? A jak je to s milenkou? Je opravdu jen 10procentní?

Dvě vlastnosti od kolébky

Klubíčko problému začnu rozplétat vlastně od narození každého z nás. Všichni totiž do vínku dostáváme dvě protichůdné vlastnosti:

• Časem si zvykneme takřka na všechno. Na dobré i na zlé.
• Časem nás to, na co si zvykneme, začne nudit. Ano, i to dobré.

Tak se stane, že člověka začne pálit i "dobré bydlo". Nebo začne přehlížet skvělého partnera. Nebo přestane vidět všechno báječné, co je pro něj partnera dělá.

Ve své knize Cítit rozumem, myslet srdcem to nazývám syndrom neviditelného člověka. Je založen na tom, že všechno, co pro nás někdo dělá dennodenně, i kdyby nám denně obětavě vařil, pral, uklízel, přestaneme vidět. Ztratí to pro nás hodnotu. Ne proto, že by to objektivně žádnou hodnotu nemělo. Ne proto, že by to objektivně přestalo existovat (že by to ten člověk přestal dělat). Ale my si na to už ZVYKNEME. V knize Cítit rozumem, myslet srdcem jsem učil, jak se tohoto syndromu zbavit a jak přimět nevidícího partnera, aby si nás znovu začal vážit.

Syndrom neviditelného člověka se podílel i na tom, že můj kamarád přestal vnímat 90 dobrých procent u své manželky. Byl jim vystaven denně, všechny ty její přednosti se pro něj tedy staly samozřejmými, běžnými, normálními, nudnými, stereotypními, zkrátka bezcennými. Ne proto, že by samy o sobě žádnou hodnotu neměly. PRO NĚJ ji ztratily. On je přestal vidět, oceňovat.

Ve svém nedávném podcastu jsem vysvětloval, proč přicházíme o člověka, o kterém jsme si mysleli, že ho máme jistého. Můj kamarád nejenže myslel, že svou ženu má jistou, ale hlavně mu začalo být lhostejné, jestli ji ztratí. V jeho pohledu totiž jejích 90 plusových procent bledlo ve srovnání s 10 minusovými procenty, kterých si všímal. A to byl jeho druhý osudový problém.

Vidím to, co nemáš

Psychologie tomu říká pohled nedostatku. Ten, kdo přestává vidět kvality člověka, začíná vidět nekvality člověka. Dokonce má pocit, že nekvality převyšují kvality. Nebo je časem přesvědčen, že partner ani žádné kvality nemá, naopak vztah zavaluje svou nekvalitou. Mému kamarádovi tak začalo hrubě vadit těch 10 procent, která jeho manželce chyběla. Byla bruneta, malá prsa, pořád kolem dětí, nuda, šeď.

Zato kolegyně z práce byla DOKONALÁ! Blondýna, velká prsa, ani jedno dítě, nádhera! Těch 10 procent, která měla proti jeho manželce, byl pro kamaráda celý jeho svět. Náhle měl to, co mu celou dobu chybělo! A tak bez okolků odešel za "lepší" ženou.

Jenže my už víme, co je problém: že pasivní člověk si zvykne na všechno, co trvá delší dobu, a začne ho to nudit. I mého kamaráda po čase začala nudit kolegyně, ke které se přestěhoval. Ba co víc, začal si stěžovat, že "i ona má své mouchy". Dokonce časem zjistil, že těch 10 procent, kvůli kterým k ní odešel, už "není důležitých", že je začínají převyšovat její chyby. A těch měla z jeho pohledu spoustu - neměla vlastně nic z toho, v čem dominovala jeho manželka. Ano, té kolegyni chybělo 90 procent, které měla manželka! Uf, to je prozření!

Opravdu?

V FC Klubu není neobvyklé, že mě v jeden moment kontaktují oba partneři, případně tři lidé z jednoho trojúhelníku. Všichni se trápí situací, která nastala. V tomto případě se na mě obrátili kamarád, jeho manželka i jeho kolegyně. Všichni měli totálně sražené sebevědomí.

Manželka věřila, že sama je téměř nula. No jaká by mohla být, argumentovala, když ji opustí manžel, který ji ještě nedávno měl za 90procentní, kvůli milence, která pravděpodobně nemá vyšší kvality než 10procentní?

Milenka si také připadala skoro jako nula. Vždyť v další z mnoha hádek jí kamarád vmetl do obličeje, že kromě blond vlasů a prsou čtyřek nemá NIC. A ani to prý pro něj už není hlavní.

Kamarád metal zlá slova na potkání, a přitom nechápal, že ubližuje hlavně sám sobě. Jestliže na každém vidí jen to, co mu chybí (pohled nedostatku), nikdy nemůže najít člověka, který by mu stoprocentně vyhovoval, protože všichni máme nějaké nedostatky.

A tehdy byl čas, aby se nejprve on něco naučil:

3 lekce pro kamaráda

Můj milý kamarád se musel naučit, že:

• Žádný člověk není (objektivně) stoprocentní, nikdo není dokonalý. Pokud si přejeme, aby nám někdo připadal (subjektivně) stoprocentní, pak si musíme všímat toho, co na něm OCEŇUJEME. Jestliže to, co na člověku oceňujeme, zabere celé naše vidění, pak se nám tento člověk bude zdát dokonalý a budeme s ním šťastní - ne proto, že by opravdu byl dokonalý, ale proto, že jeho nedokonalosti přijmeme jako součást jeho Já a zároveň budeme vděční za všechno, co nám vyhovuje.
• Na světě neexistují dva shodní lidé. Tedy se běžně stává, že kvalitu, kterou nemá jeden člověk, má jiný člověk. Jinak řečeno: U každého můžeme najít něco, co mu schází, a to pak můžeme jako přednost spatřit na někom jiném. Ale neznamená to, že osoba, která má jednu kvalitu, má automaticky všechny kvality. Proto je svět tak rozmanitý a proto musíme déle hledat, než najdeme člověka, který nám opravdu nejvíce vyhovuje. Ale i ten není dokonalý - musíme s tím počítat.
• Štěstí člověka spočívá ve schopnosti ocenit to, co má. Bude-li hledat pouze to, co nemá nebo co mu ve vztahu chybí, nebude spokojen v žádném vztahu, protože každý vztah i každý člověk jsou v něčem nedokonalí.

3 lekce pro kamarádovy ženy

Na začátku "dokonalé", na konci "nulové". To měly kamarádova manželka i milenka společné.

Obě tak procházely podobnou frustrací a podobně sraženým sebevědomím. Ale zbytečně.

Potřebovaly se naučit toto:

• Neexistuje stoprocentní ani nulový člověk. To, že nás někdo na začátku nosí na rukou a tvrdí, jak jsme dokonalí, a následně nás kope do zadku s tím, jak jsme nuloví, ukazuje, že problém není v nás, ale ve způsobu vidění toho člověka. To on ZMĚNIL své vnímání. To on z nesoudného pohledu dostatku (kdy viděl POUZE přednosti) přeladil na podobně nesoudný pohled nedostatku (kdy viděl POUZE nedostatky).
• Naše hodnota nikdy neklesá s něčí neschopností ji vidět, respektive naše hodnota nikdy neklesá s něčí neschopností ji NADÁLE vidět. Pakliže našeho partnera dostihne syndrom "nevidícího" člověka, tedy přestane vidět naše kvality a začne vidět naše nekvality, je to jeho subjektivní problém, který ho časem karmicky vytrestá. Protože s touto optikou nedokáže být šťastný v žádném vztahu a nikdo mu nebude připadat dostatečný. A zpět, až prozře, se bude dobývat k lidem, kteří vlastně dostateční byli a jen on to neviděl.
• A to nejdůležitější: To, že jsme pro někoho v určitém okamžiku 90procentní, či naopak 10procentní, nejenže neznamená, že takoví objektivně jsme, ale hlavně to neznamená, že takoví jsme PRO KAŽDÉHO. Co se na nás nelíbí jednomu člověku, to se na nás může líbit jinému. Odmítne-li nás někdo jako jenom 10procentní, pro jiného člověka můžeme být 90procentní, protože on má jiné priority, hodnoty, ale hlavně vidění (dostatku).

Jak dát sebe i vztah dohromady

Obojím se zabývám ve svých knihách. Navíc jsem každému z témat věnoval své magazíny Jak postavit most přes minulost a Jak zvedat sebevědomí.

Můj kamarád prochází těžkým prozřením, protože sám sebe vytrestal. Zůstal sám.

Když chtěl zachrastit klíčkem ve dveřích svého bytu, zjistil, že zámek je již vyměněný. Doma už bydlel někdo jiný. Jeho manželka měla nového, lepšího partnera, pro kterého byla 90procentní nejen na začátku, ale i po delší době.

A když se dobýval do bytu své milenky, zjistil, že i ta už si našla někoho jiného. Někoho, komu byly lhostejné blond vlasy a velká prsa, ale oceňoval její osobnost. I pro něj byla 90procentní.

A proto musí můj kamarád pochopit, že:

• Nikdy nehledej 100procentního člověka, protože ho nepotkáš.
• Opustíš-li partnera, kterého jsi někdy považoval za 90procentního, můžeš dělat dvě karmické chyby naráz: nejenže ho ztratíš, ale ještě mu umožníš zjistit, že mu je lépe s někým jiným než s Tebou.
• S pohledem nedostatku už nemusíš nikdy potkat jiného, ani 90procentního člověka.

Závěr

Nedělejte nikdy kamarádovu chybu. Neopouštějte někoho, kdo Vás miluje a kdo se pro Vás obětuje, pro někoho, kdo se Vám jen líbí, nebo komu se líbíte Vy. Protože ten, komu se jen líbíte, Vás jednou opustí pro někoho, koho miluje.

Milování není jen o pocitu nebo hezkých slovech. Je hlavně o činech. Já je všechny rozebírám v knize 250 zákonů lásky. Pokud pohrdnete těmito činy, pohrdnete láskou a zůstanete bez ní.

Hledejte si kompatibilního partnera. Tedy nejen takového, který se Vám líbí, ale se kterým je Vám lépe než o samotě, který při Vás stojí v každé situaci, na kterého je spolehnutí a který je tak odlišný, že Vás vhodně doplňuje. Hledejte člověka, ne iluzi. Stoprocentní člověk neexistuje, a je to dobře. Pokud s námi někdo je, je to zjevně proto, že oceňuje to, co máme, i když jistě je objektivně hodně i toho, co nám schází. No a? Něco schází každému z nás.

• Uvedené knihy seženete ZDE
• Uvedené magazíny (samostatně) seženete ZDE

© Petr Casanova