Proč se bojíme změny?

08.10.2020

Zasekli jste se, nebo máte ve své blízkosti někoho, kdo se zasekl v toxickém vztahu, a neví, jak z něj ven? Už jste zjistili, že opakované šance pro partnera vedou jen k tomu, že je zneužívá a ze slibů jsou jen planá slova? Tlačí na Vás i okolí, že byste už neměli v takovém vztahu zůstávat, že Vám škodí, i Vy to víte, ale musíte si přiznat, že se vlastně bojíte změny? Jste-li k sobě upřímní, docházíte k závěru, že opakované šance pro partnera jsou vlastně výsledkem Vašeho strachu ze samoty? Pročetli jste si dnešní test 4 otázky, jež napoví: Opravdu máme na dlouhodobý a zdravý vztah? a snažíte si najít nějaké ospravedlnění, proč svůj život neměníte?

Máte obavu, že když Vás zradil jeden člověk, udělá to i další - a je tedy lepší mít vrabce v hrsti než později holuba na střeše?

Uklidním Vás. Jsou to přirozené pocity. Každý všední den dostávám do Řešidla, kam mi píšete přes diskrétní zónu, podobné otázky. Jak si tedy poradit? Ukažme si to na případu tazatelky, která mi adresovala tento dotaz: "Petře, probrečela jsem Váš včerejší podcast Jak poradit rozumu, aby pomohl srdci vyrovnat se s nevěrou. I já prožívám tohle, jak říkáte, absolutní emoční zranění, ne poprvé. Máte pravdu v tom, že čím víc druhých šancí svému partnerovi dávám, tím hůř se ke mně chová a tím drzejší jsou jeho nevěry. Vím, že musím odejít, ale současně na to nemám sílu. Proč? Proč se tolik bojíme změn?"

Biologické nastavení

Odpověď i na tohle PROČ vysvětluji ve svém bestselleru Protože (více ZDE).

Alespoň v kostce:

Averze ke změně patří k základnímu nastavení člověka tak, aby v tomto světě sílil a rostl. Jinak řečeno: My všichni máme v sobě zakódovaný odpor ke změně. Ale přitom život je postaven na změně. Život je změna a změna je život.

Zní to nepochopitelně, nesourodě. Přece - pokud život je změna, tak by člověk měl být v pohodě se změnou, jinak nebude v pohodě se životem; řeklo by se. Jenže život není ráj, je to posilovna.

Všechno, co se nám děje a má mít v životě smysl, musí působit nepohodlně. Má nás to bolet, trápit, zatěžovat. Jistěže, my nic takového nechceme, a právě proto, abychom se toho zbavili, musíme něco udělat, překonat tu bolest, to trápení, tu zátěž, a teprve pak je nám dobře. Přesněji: Chvíli je nám dobře. Chvíli máme šanci užít si nejen okamžik ne-bolesti, ne-trápení, ne-zátěže, ale také hrdost na sebe, že jsme se s tím poprali, že jsme sami sobě pomohli, že jsme dosáhli pozitivní změny.

Lež zvaná To se už nezmění

Když se rozhlédneme kolem dokola, uvidíme svět odporů. Je tu dobro a zlo, střídají se světlo a tma, i my sami zažíváme okamžiky, kdy někoho milujeme a říkáme si: To už se nezmění, to bude navždy. Ale nic není navždy. Najednou nás ten člověk podvede, je tu negativní změna, nesnesitelná změna, a co je nesnesitelné, nejde snést. My jsme nuceni zase něco udělat. Máme pocit, že děláme krok zpátky, když z toho vztahu odcházíme, že se vracíme do samoty. Ale není to pravda. Děláme krok vpřed, jdeme do samoty, která nám pomůže, která nám umožní po svém boku uvolnit místo pro někoho lepšího, a že bude lepší, o to se postaráme, protože už nechceme zažít stejnou bolest.

Když ale mluvím o světě odporů, pak samozřejmě platí, že jde nejen o vnější svět (který je kolem nás), ale i náš vnitřní svět. Ano, odpor máme z hlediska biologického nastavení i v sobě.

My zároveň nemáme rádi změny a přitom jsme velmi flexibilní, přizpůsobivé bytosti, které si na cokoli nového vesměs rychle zvyknou. I na samotu. I na někoho jiného, pokud bude lepší. (Detailně o tom z hlediska psychologie v knize Protože.)

Proč se tedy bojíme změny

I to, že se bojíme, je přirozené - protože nikdy nevíme, do čeho jdeme. Jestliže jsme si zvykli i na špatný vztah, kde jsme například podváděni, tak to pro nás časem začne být normální. Už víme, co od partnera můžeme očekávat. Znormální i náš mozek, který si začne říkat: No co, třeba jsou takoví všichni. Zkrátka, i náš rozum zároveň nemá rád změny, a současně je flexibilní. Nechce zažívat bolest a utrpení, proto i on nám pružně nabízí východiska, díky kterým je nám v každé těžkosti nakonec snesitelněji.

A proto, jak ukazuji na konkrétních myšlenkových postupech uvedených v knize Protože, někteří lidé nakonec dávají druhé šance. Je to pro ně vlastně pohodlnější než odejít. Jen počítejte: Když dají druhou šanci, nemusejí nikoho hledat. Navíc na toho, kdo je podvádí, mohou i příště nadávat. No jo, už mám důvod svého nešťastného života - za to může on, ten partner, který mi je nevěrný. Ale když se nad tím poctivě zamyslíme, na co si vlastně stěžujeme? Na toho partnera? Vždyť toho už známe. A víme, že když nás podvede, stejně neodejdeme. A on to ví taky.Proto nás podvádí dál. Nemá o co přijít. Ale co když tím, kdo o něco přichází, jsme my? Co když my přicházíme o všechno?

Tahle otázka nutí člověka namáhavě přemýšlet. Přemýšlet o změně.

Opravdu musí být budoucnost jen špatná?

A nad tímto stojí za to zauvažovat:

My nikdy nevíme, co se v budoucnosti stane. Avšak pozor - hlavně proto, že to, co se v budoucnosti stane, je do značné míry závislé na nás, na našich rozhodnutích, jež teprve přijdou. To my si vytvoříme svou budoucnost. A vytváříme si ji také tehdy, když zůstáváme v nevyhovujícím vztahu. Je to naše rozhodnutí, naše budoucnost.

Zdá se snadné neodejít. Zdá se snadné házet vinu na toho druhého. Ale když se člověk nesnadně zvedne a dojde si pro lepší budoucnost - a ta budoucnost bude lepší vlastně už v okamžiku, kdy se vzdálí nevyhovujícímu partnerovi -, tak najednou zjistí, že to jde, že tu změnu zvládne, že ta změna stojí za to, že učinila jeho život lepším. Vlastně ne ta změna, on sám učinil svůj život lepším. Tím, že se přestal bát. Nikoli změny, ale sám sebe. Své schopnosti budovat svůj život.

Náš strach z budoucnosti má hluboké kořeny. A ty mohly být prohloubeny už naším dětstvím, respektive vůbec historií. Více o tom v magazínu FC Jak přepsat staré vzorce. Ostatně, v něm píšu: Když budete svůj život řídit Vy, následky si ponesete Vy. A když necháte druhé lidi, aby řídili Váš život, tak si následky ponesete také Vy.

Já nevím, jak jste na tom Vy. Upřímně, já když mám nést špatné následky, chci, aby to bylo alespoň za mé chyby. Ne za chyby někoho jiného.

Proto nechci, aby můj život řídili jiní. A už vůbec ne ti, kteří mě ve vztazích podvádějí. A kvůli kterým se pak já cítím špatně. Já je nechci kolem sebe. Ale to je pouze můj názor.

Pokud Vy takové lidi chcete ve svém životě, je to Vaše výsostné právo, Vaše rozhodnutí a Vaše budoucnost. Jen nezapomínejte: Spousta lidí si myslí, že odejít ze špatného vztahu vyžaduje velkou sílu. Já se ale obávám, že zůstat ve špatném vztahu stojí daleko víc sil.

Co myslíte?

Více o knize Protože a mých ostatních knihách čtěte zde.
Více o magazínu Jak přepsat staré vzorce čtěte zde.