Proč si největší chyby svého života uvědomujeme až pozdě.

Když otevřete knihu SPOLU, zjistíte, že je právě o chybách, které děláme. V tom se nijak neodlišujeme. Všichni jsme lidé, a to jsou chybující bytosti. V čem se odlišujeme, je to, jak k chybám, jež všichni děláme, jednotlivě přistupujeme. Zda si je vůbec umíme přiznat, napravit je, neopakovat, anebo předstíráme dokonalost a viníme pouze druhé.

Všechny knihy jsou o porozumění a odpuštění, a to i směrem k sobě. Jeden z těch dotazů, který mi dorazil před chvílí a na který odpovím: "Petře, přiznám se, že jsem ještě nedávno FirstClass neznala. Před deseti dny mi ale zničehonic můj bývalý přítel přeposlal Váš článek 7 rozdílů mezi karmickým partnerem a spřízněnou duší. Šokoval mě, neboť to byl náš příběh. A já pochopila, a nejen u tohoto článku, že jsem se chovala jako karmický partner, a přitom jsem zbytečně ztratila spřízněnou duši. Od té doby Vás čtu, poslouchám a mám jediný dotaz: Proč jsem si tuto chybu musela uvědomit, až když je pozdě?"

Všechno má smysl

Začnu protiotázkou: Proč nám tolik VADÍ, že si chyby uvědomujeme, až když je pozdě?

Potažmo: Proč je to v životě tak zařízeno, že nás nejvíc bolí to, co nám připadá zmeškané?

Odpověď je prostá: Protože právě to má smysl.

Člověk je bytost, která se narodí vlastně bez rozumu. Ten rozum nabývá až s poznáním. Lidské poznání tvoří nabývané zkušenosti. A zkušenosti vytvářejí hlavně chyby. Chyby, kterých se dopustíme, které nás bolí a které nám pomohou objasnit dvě věci najednou:

1. CO jsme udělali špatně (křičel jsem na Tebe).
2. PROČ je to špatně (přišel jsem o Tebe).

Přičemž obě informace se doplňují. Jestliže vím, proč je to špatně, vím i to, co už nemám opakovat. Tak zní ve zkratce škola lidského života.

Význam bolesti

A když se zamyslíte nad malým dítětem, které ještě nemá rozum, povězte mi, jak může POCHOPIT, že něco udělalo špatně. Nemá-li rozum, tedy racionálníchápavost, zbývá jedině cit, emocionální chápavost, zejména bolest. Ano, bolest už malému dítěti intuitivně říká: DOST, ZASTAV! Je to jako červená na semaforu. Bolesti intuitivně nikdo nechce víc. Jakmile tedy uděláme něco, co nám způsobuje bolest, víme, že to nebylo správné.

Ale k tomu musíme teprve dospět. Objasním to.

Abychom pochopili, co nebylo správné, ta bolest musí být způsobena nám. My neumíme cítit okamžitou bolest druhých lidí, kterým jsme ublížili, pokud nemáme rozum. Proto lidé jako my, kteří chybují a způsobují druhým bolest, ještě dlouho nevědí, že dělají něco špatně. Je to přece nebolí!

To pochopí teprve dodatečně - ve chvíli, kdy bolest druhých způsobí bolest jim. A to třeba když od nich druzí odejdou.

Osamělost pak bolí. A k tomu tísnivé uvědomění, proč ten člověk odešel - že jsme mu asi ublížili; potažmo (a to už je rozvíjení rozumu/přemýšlení) čím jsme mu ublížili; potažmo co jsme tedy neměli dělat, protože pak bychom o něj nepřišli; potažmo cotedy nesmíme už nikdy opakovat, jinak se nám ten člověk nevrátí, respektive přijdeme ještě o další lidi.

Význam změny

Takto funguje lidský život.

A my nemůžeme říkat, že ponaučení přišlo pozdě. Ano, na jednu stranu je pravda, že zkušenost přichází až potom, co jsme ji potřebovali. Na druhou stranu však taky přichází přesně včas, protože tu zkušenost ještě BUDEME potřebovat.

Kdykoli se totiž ponaučíme, fakticky přestáváme být tím člověkem, jenž se dopouští této konkrétní chyby. Jsme už jen člověkem, který se dopouštěl této konkrétní chyby. To znamená, že už jsme někdo jiný. A protože jsme už někdo jiný, tak je možné, že od té osoby, která nás kvůli této konkrétní chybě opustila, dostaneme NOVOU šanci. A pak nám dojde, že ta zkušenost nepřišla pozdě. Naopak zachránila celý tento vztah. A když novou šanci už nedostaneme, přesto pochopení té chyby spasí celý náš zbývající život. Všechny vztahy stvořené už pro naše nové Já, lepší Já, ponaučené Já - které přijdou.

Pamatujte si, prosím

Vrátím se ke své první otázce: Proč nám tenhle mechanismus tolik vadí?

Odpověď: Protože mezitím přicházíme o důležité lidi.

To je pravda. Proto zopakuji i druhou otázku: A proč je to takto zařízeno?

Odpověď: No právě proto! Aby nás ztráta těch důležitých lidí bolela, strašně bolela. Abychom procítili, jak to nemůžeme změnit, jak minulost nemůžeme vrátit a opravit. Tato bezmoc, tento pocit, že to přišlo pozdě, je právě to, co nás nejvíc učí - už nikdy to neopakovat, protože už víme, že to nejde změnit, a že nás to nevratně připraví ještě o další důležité lidi, když se nenapravíme.

Jak píšu i v knize o karmických vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem, všechno se děje ve správný čas. A ti, kteří po nápravě chybě dostávají novou šanci od lidí, kterým předtím ublížili, mají obrovské štěstí. Štěstí, které není samozřejmé. A bylo by dobře, aby to věděli. To znamená - já vím, zní to krutě -, že by bylo dobře, aby někdy novou šanci nedostali. Pak by totiž pochopili, že není automatická, ale naopak je vzácná. V tu chvíli by to pochopili hlavně proto, že by i tuhle zkušenost získali, jak oni říkají, pozdě.

Sečteno, podtrženo: My lidé děláme chyby, v tom se nelišíme. V čem se lišíme, je poté přístup k těmto chybám. Zda je neopakujeme, nebo přimějeme život, aby nám "stejnou látku vyložil ještě jednou" - na ztrátě nějakého dalšího člověka.

Pozor na to. Já vím, že pozdě není příjemné. Ale lepší pozdě nežli ještě později.