Proč si někteří lidé neváží toho, co mají, dokud o to nepříjdou?

07.07.2019

Proč se to stalo? Proč to nejde vrátit? Mohu druhému nějak pomoci? Proč mlčí? Rozmyslí si to? Mám naději? Mám čekat? Problémem není to, že víte, co je špatně, ale že to dokonce ani nevíte. Nevíte, kde druhý je, s kým, co lze udělat. Nevíte NIC.

1. pravidlo: To, jak se k nám druzí chovají, neurčuje naši hodnotu

Kdekdo, koho míjíme na ulici, může zvolat: "Ty jsi idiot!" Stejně tak ten, kdo jde hned za ním, nás může poplácat: "Ty jsi báječný člověk!"

Tak co z toho je pravda?

Ať nás lidé mají za idioty, nebo báječné bytosti, neznamená to, že takoví opravdu jsme. My jsme takoví pro ně.

Když někdo odejde ze vztahu s námi, ještě to neznamená, že hlavní problém je na naší straně. Stejně tak může být na jeho. Lidé se všelijak vyrovnávají s vlastními životy, mindráky, dětstvím, strachy, domněnkami. Tím, co dělají, vyjadřují všechno o sobě - o své zralosti, empatii, nadhledu, schopnosti řešit problémy, komunikovat.

Co vyvodit z toho, když někdo odešel a zanechal NIC? Inu, NIC. Někteří lidé odcházejí proto, že jim partner připadá příliš silný, jiní proto, že jim partner připadá příliš slabý. Ten pocit se přitom může měnit s jejich náladami. A ty často nejsou dány vnějšími okolnostmi ani skutečností. Největší bojiště světa je totiž v lidské hlavě.

Don Miguel Ruiz, mexický neošamanista, ve své knize Čtyři dohody doporučuje nebrat si nic osobně. Přemýšlejme o tom.

2. pravidlo: Ten, kdo opravdu miluje, nikdy neodchází

Jestli nás druhý opravdu miluje, musí se vrátit - říkáme si často. Ale ta úvaha je chybná. Jestli nás někdo opravdu miluje, pak se nemůže vrátit, protože ve skutečnosti nikdy neodešel.

My všichni jsme schopni se rozpomenout i na školní lásky a procítit to, co jsme cítili tehdy. Protože láska se nevytrácí. Osobu, kterou jsme milovali, máme stále v srdci. I když jsme fyzicky vzdáleni, citový vztah skutečně milující osoby nechřadne, naopak je intenzivnější.

Vzdálení se (říká se tomu také dáme si pauzu) je prověrkou opravdového milování. Teprve tehdy, když partnerovi naše nepřítomnost nevadí, je zjevné, že pro něj naše přítomnost nebude mít žádný smysl.

My všichni v citově vyprahlých chvílích mícháme pojmy s dojmy. Myslíme si, že když od nás odejde člověk, musí být ten špatný. Ne, může být v dané chvíli jen špatný pro nás.

Ano, jednou se může vrátit. Ale pokud odešel, nevrátí se stejný partner. Vrátí se někdo jiný. Možná někdo, kdo nás (teď už) opravdu miluje.

Nic, co stojí za to, nepadá z nebe. I city se musejí v člověku probouzet a utvářet. Tak jako odvaha, trpělivost, pokora, schopnost pozitivně se rozhodovat, dosahovat úspěchu. Proto se může stát, že ten, ke komu chováme nejvřelejší city, se k nám chová chladně. Ostatně, to je důvod, proč se tolik lidí navzájem miluje, a přesto nejsou spolu, a proč je tolik lidí spolu, a přesto se nemilují.

Proto nepanikařme. To, že někdo fyzicky odešel, ještě neznamená, že odešel citově. Možná si právě prověřuje, co k nám cítí. A možná mu chybíme víc, než si dokážeme pomyslet.

3. pravidlo: Bolest Tě posouvá

Kdo miluje, neubližuje. Kdo ubližuje, nemiluje. Nikdo opravdu milující neubližuje dlouhodobě. Alespoň ne ten, kdo v životě zažil bolest a ví, jak je nepříjemná.

Kdo ví, co je bolest, a miluje, ten neubližuje. A pokud je tak nezralý a nezkušený, že se snaží ubližovat tomu, koho miluje, pak sám potřebuje poznat bolest. Například z rozchodu.

Bolest je jedním z nejdůležitějších pomocníků v našem růstu. Cokoli nás bolí, to si pamatujeme. Všem nám je bolest nepříjemná a nechceme ji opakovat. Bolí-li nás ztráta člověka, nechceme tedy už takovou zkušenost opakovat. Bolest nás tedy učí být příště opatrnějšími, ponaučenějšími, moudřejšími.

Našemu druhu se říká Homo sapiens (člověk rozumný) i proto, že rychle nabýváme nové zkušenosti. Během několika desítek let se naučíme uvědomovat hodnotu toho, co máme, a to nejčastěji tím, že to ztratíme. Stačí onemocnět, a vážíme si zdraví. Život nás pomocí lítosti, bolesti a nezapomínání učí vážit si toho, co máme, ještě když to máme, ne až když to ztratíme.

Zkusme si připustit, že to, co nás teď strašně bolí, nám ve skutečnosti pomůže. Že stejný pocit už díky tomu možná nikdy nezažijeme. Protože už nedopustíme, abychom ve své blízkosti měli člověka, který se zachová například jako Atlantida - který nebude včas komunikovat a prostě se ztratí, možná s hloupou domněnkou o nás (jak jsme mu byli nevěrní, jak to s ním nemyslíme vážně atd.).

4. pravidlo: Všichni si zasloužíme být s někým, kdo nás činí šťastným a my jeho

Vždy jsem doporučoval nevybírat si ten nejkrásnější protějšek v celém našem životě, nýbrž takový protějšek, který celý náš život učiní co nejkrásnějším. To je důležité.

Lidská osamělost totiž nevězí v samotě jako takové, ale v pocitu, že nikomu nescházíme. Je to pocit nesnesitelný, a to je dobře. Kdyby nám osamělost nevadila, zůstávali bychom v ní. Všechno v životě, co je nesnesitelné, nás ale nutí k pozitivní změně. Proto všemu, co je v životě nesnesitelné, bychom vlastně měli poděkovat. Ano, život s námi občas zacloumá, ale to jen proto, aby nás probudil z letargie.

V knize Cítit rozumem, myslet srdcem se řeší několik příkladů, kdy se trápíme pro lidi, kteří se netrápí pro nás. Vysvětluji, proč si právě v takové chvíli myslíme, že ten, kdo nás nechce, je pro nás ten pravý. Nakonec ale pochopíme, že všichni si zasloužíme být s někým, kdo nás činí šťastnými a koho i my dokážeme učinit šťastným; s někým, kdo nám život nekomplikuje, kdo nás nezraňuje, ale naopak, kdo nám život usnadňuje, kdo nás upřímně miluje.

5. pravidlo: Někdy se potřebujeme cítit slabší, aby nás napadlo zesílit

Kdy naposledy jsme na sebe byli pyšní? Kdy naposledy jsme smekli sami před sebou, před svým srdcem, které přestože bylo zraňováno, stále spolehlivě drželo a fungovalo? Kdy naposledy jsme si uvědomili, že když ustojíme to, co nás mělo oslabit, zesílili jsme tím? Kdy naposledy jsme si připomněli, že když nám život vsouvá do cesty překážky, není to proto, abychom se před nimi zastavili, ale abychom přemýšleli, jak je překonat; a od té chvíle už všechny podobné překážky překonali?

Osamělost má zásadní přednost. Učí nás obnovovat lásku k sobě samým. My všichni pojem láska vztahujeme jen k druhým, a když nás druzí zradí, říkáme, že láska zklamala. Ne, láska nikdy nezklame, zklame vždy jen člověk. Ne, láska nikdy nezraňuje. Co zraňuje, je odmítání, ignorování, zrada. Láska naopak jako jediná síla na tomto světě dokáže přijmout bolesti a uzdravit člověka. Jen díky lásce se zranění lidé začínají zase cítit lépe.

Pamatujme: Láska posiluje. Pokud to, co nyní prožíváme, je oslabení, pak to nebyla láska.

6. pravidlo: Když se člověk z minulosti nedostane do budoucnosti, vždy to má dobrý důvod

Respektujme rozhodnutí druhého. Rozhodl-li se odejít, určitě pro to existuje dobrý důvod. Nemusí být jen v jeho hlavě. Ten dobrý důvod může mít život. Třeba ho potřebuje něco naučit.

Anebo něco potřebuje naučit nás. Možná abychom si sami odpověděli na toto: Proč tolik chceme zpátky lidi, kteří nás opustili? Proč bychom jim byli schopni podat znovu nabitý revolver jen proto, že se prvně do nás smrtelně netrefili? Proč raději nepěstujeme lásku s někým, kdo si zaslouží naše srdce, nýbrž raději s někým, kdo si s ním jen hraje?

Důvod, proč se člověk z naší minulosti nedostane do naší budoucnosti, možná hned nechápeme. Vezměte ale jed na to, že ho časem vždy oceníme. Proto nedopisujme čárku tam, kde život právě udělal tečku. Bude-li chtít, z té tečky udělá středník. Ale ne hned. Až přijde správný čas.

Lidé, kteří dokážou opravdu milovat, si nezaslouží partnery, kteří jednoho dne vlastně bez vysvětlení zmizí. Naopak si zaslouží jiného partnera, po jehož boku pochopí, proč to s ním nemělo vyjít. Pamatujme, že když nedostáváme to, o čem si myslíme, že si to zasloužíme, možná to není proto, že bychom si to nezasloužili, ale proto, že si zasloužíme mnohem víc. Jen k tomu musíme dozrát.