Proč ti, kteří jsou na dně, odstrkávají ty, kteří jim chtějí pomoci?

Lidé přestávají vnímat život, protože život je změna a změna je život. Oni se nemění, a tím mají pocit, že umírají. Je to jen pocit, ale pocit je základem všeho. Z pocitů vznikají myšlenky, z myšlenek vyvěrají činy a činy vedou k výsledkům.

V článku Jak porozumět depresi jsem varoval před podceňováním lidských úzkostí. Proto jsem vděčný, že řada dotazů, které mi chodí do Řešidla, seriálu mých podcastů, ukazuje Váš soucit a ochotu pomoci přestresovaným, vyhořelým a přetíženým lidem. Jako tento:

"Petře, přítel prochází těžkou depresí. Prý za to může syndrom vyhoření, komplikovaný krizí středního věku. To řekla psycholožka ve standardní poradně, kde jsme byli. První otázka na Vás: Myslíte, že šlo o správnou diagnózu? Za druhé, přítel bohužel do poradny přestal chodit. I se mnou ze dne na den přestal komunikovat. Poslední jeho slova byla, že se necítí dobře, že to není moje chyba, ale že chce být sám. Dozvěděla jsem se, že mu odchod ode mě poradil nějaký jiný psycholog. Ale proč? Druhá otázka tak zní: Tohle je správná rada? Copak přítel může zůstat sám na depresi a přemoci ji? Co mám dělat?"

Sebestlačení

Vašeho přítele neznám, ale budu-li vycházet z Vašich tezí a považovat je za správné, pak diagnóza paní psycholožky samozřejmě mohla být správná. Kdo je ve středním věku, ten si obvykle prochází subjektivním stavem, kterému se říká krize středního věku.

Ten stav se rozvíjí sebeuvědoměním. Člověk si uvědomí, že je, jaksi pocitově, v poločase svého života. Už by měl mít nějaké výsledky, například pracovní, doklady o tom, že něco dokázal, měl by něco mít, něco vlastnit. Stroze řečeno - že už je na to dost starý.

Tato vnitřní formulace ale vytváří protistřet: Zatímco na úspěchy už je dost starý, je dost starý též na neúspěchy. Z pohledu muže: Třeba že už se nelíbím mladým slečnám. Třeba jsem uvízlý ve stereotypním vztahu. Třeba se můj život zastavil. Třeba ho nyní marním...

Střet dvou pocitů "jsem už dost starý na tohle" nutí člověka k vnitřní inventuře, nutkání bilancovat dosavadní život a správnost směru, jímž jde, pokládat si otázky: Nepřicházím o něco? Je žena, vedle které jsem tak dlouho, opravdu ta jediná správná? Jak žijí kamarádi - proč už jsou rozvedení a mají mladší partnerky? Proč jsou šťastnější než já? Proč mají vyšší pracovní pozice než já? Proč jsou obecně bohatší než já? Co když žiju ŠPATNĚ?

Současně na muže tlačí obava, že možná nevstupuje do druhé poloviny života, ale možná už vbíhá do cílové rovinky. Ptá se: Co když jsem promarnil svá nejlepší léta? Co když mám žít jinak? Co když jsem zarezl na nesprávném místě? Všechno vytváří v soukromí i v práci nepokoj, nespokojenost a druhý problém, s tím související - syndrom vyhoření.

Výsledkem je stlačení zevnitř. De-press. Deprese jako tlak na sebe zevnitř.

V zajetí negací a opaků

Deprese vytváří negaci. Obrací totiž pozornost člověka dovnitř, vnější svět přestává být důležitý. Hlavní jsou jeho těžké emoce, které přebarvují jeho vidění.

Negativní emoce způsobují, že vše je naopak. Kde dosud byla cesta, tam se teď zdá být zeď. Kde dosud byla zeď, tam tlučeme hlavou, snažíme se prorazit novou cestu. Prostě, bílá je černou a černá je bílou. A to se týká i převráceného přístupu k lidem. Ti, kdo nám dosud pomáhali, ti, kdo nám dosud říkali pravdu, najednou mohou být nežádoucí. Můžeme chtít celkovou změnu - začneme naslouchat jiným lidem, paradoxně máme větší důvěru v ty, které neznáme, hlavně když s jejich negativními radami víc souzníme.

Tak třeba vyhledáme psychologa, který nám řekne něco zdánlivě logického: "Zbavte se všeho, v čem se necítíte dobře." To je fajn rada. Ale problém je, že člověk v depresi se v ničem necítí dobře. A tak na radu takového psychologa odejde z práce, protože tam se necítí dobře. Odejde ze vztahu, protože tam se taky necítí dobře. Znal jsem člověka, který "na radu psychologa" skočil z mostu, protože ani ve své kůži, ve svém životě se necítil dobře. Ten psycholog se nejdříve má zeptat: "A cítíte se vůbec v něčem dobře?"

Nesmí zůstat sám

Na začátku byl člověk, který měl jen přesvědčení, že jeho život nemá cenu. Byl v téže situaci jako já v mých 20 letech na mostě. A taky rozhodnutý ten život ukončit. Já to tehdy neudělal a od té doby není den, kdy aspoň na vteřinu nezakroutím hlavou nad tím, jak mě to vůbec mohlo napadnout. Tehdejší veleproblémy, které mě dovedly na most, jsou dnes tak banální...

Proto vím, že člověk na depresi nesmí zůstat sám. On si subjektivně bude myslet, že je na to sám, že to nejde zvládnout, a svým způsobem je dobře, pokud tomu věří, protože až to zvládne, zjistí jednak že to šlo zvládnout, a jednak že to zvládl sám, tedy že se na sebe může spolehnout.

Ale než k tomu dojde, musí mít nablízku někoho, kdo při něm stojí, komu se může svěřit, vyplakat, vynadat..., ale důležitý dodatek - když bude chtít. Musí mít adresu, na kterou může přijít, číslo, na které může zavolat, hromosvod, do něhož se může vybít. Vím, je to nevděčná role. Ale lidé, kteří sebestlačeného člověka milují, ji strpí, protože on ze sebe ty negace pomalu vytlačí. Zjistí, že se jim umí vzepřít, že je nechce, že jsou lživé, malé, nesnesitelné, jděte pryč, zmizte ze mě, já chci radost, já chci žít, já nechci ve středním věku skončit. A to jsou chvíle pro toho člověka klíčové, protože se jednak úspěšně porve se sebou a svými slabostmi, a jednak mu dojde, kdo při něm stál v těch nejtěžších chvílích, kdy byl nepříjemný, zahořklý, negativní. Naučí se rozlišit dva typy lidí. Ty, kteří poznají z člověka to nejlepší, a stejně odejdou, od těch, kteří poznají z člověka i to nejhorší, a stejně zůstanou. A tehdy pochopí, že už dávno není sám, a že je dobře, že není sám. Začne mu zase pozitivně fungovat srdce, ale taky rozum. Uvědomí si, že stojí za to žít, že ten život, který vedl doteď, vedl dobře, dostal se mezi správné lidi, že to celé byla užitečná zkouška a prověrka, že na "druhou polovinu života" je tedy dobře vybaven. Jak svou vlastní silou, tak silou ve svých blízkých.

Neodcházejte daleko

A proto, vážená tazatelko, se nenechte odkopnout. Dejte svému příteli čas, prostor, tedy šanci, aby sám sebe poskládal znovu dohromady, měl možnost být sám na své neštěstí, na bahno, kterým si musí projít. Proč? Aby zjistil, že toho je schopen a že to zvládne, ale taky buďte při něm, třeba jen na telefonu, nevnucujte se násilím, jen ať ví, že tam jste, a to pro všechny případy, kdy on bude chtít. Učiňte ho odpovědným za svůj život, za svá rozhodnutí. Zprvu to bude těžký pohled, ale o to pyšnější pak bude, až to zvládne.

Vlastně, až to zvládnete spolu. Každý tak trochu sám, a přitom dohromady. Berte to tak, že Vás odkopává proto, aby objevil, že to zvládne sám. Nakonec, i život nás někdy staví do těžkých osamělých situací proto, abychom se přesvědčili, že to pořád sami ustojíme.