Proč věřím, že nic není náhoda?

Všechno se děje ve správný okamžik... Neexistuje náhoda... Byť něčemu nerozumímu, jednou nám to dá smysl - jednou každý dílek zapadne do mozaiky a my pochopíme, že na to místo nepatřil žádný jiný, že všechno je tak, jak to být "má"... Věříte těmto slovům? Přemýšlíte hlouběji o životě, jeho mechanismech, zákonitostech, cestách osudu? Ohlížíte se někdy za svou minulostí a objevujete, že nebýt konkrétních událostí, vlastně byste nemohli dojít do dnešního místa? Dějí se Vám někdy nevysvětlitelné záhady?

Když jsem nové vydání magazínu Jak funguje představivostzaměřoval na vizualizaci, znamení nebo intuici, věděl jsem, že to nebude lehké psaní. Je přece tolik lidí, kteří jsou zaneprázdnění hmotným světem, materiálními starostmi, copak ti se zabývají silou přitažlivosti, mocí myšlení a smyslem nočních snů? Ale každý občas potřebuje vypnout, dobrat energii a přehodnotit svůj směr. Uvědomit si nejen rychlost, kterou kráčí, ale také KAM. A toho se dotýká i dnešní téma.

Řešidlo je seriál mých podcastů. Každý všední den odpovídám na Spotify, Google Podcasts a Apple Podcasts na dotazy čtenářů mých knih a magazínů. Snažím si přimět posluchače myslet i jinak než standardně, a o to se pokusím i dnes. Přišel mi totiž tento vzkaz: "Petře, dostal jsem a okamžitě přečetl Vaše Čtyři prány štěstí.Podotýkám, že jinak nečtu knihy, čtení mě unavuje, usínám při něm. Ale bylo zvláštní, že čím déle jsem četl tu Vaši, tím méně jsem byl unavený, a když jsem dočetl poslední část, tu fascinující část o světě za tímto světem, vůbec jsem nemohl spát. Hlavou mi běžely roje myšlenek. A pak, jako by mě někdo lusknutím prstu vypnul, usnul jsem a spal tvrdě až do rána. A ráno jsem viděl jiný svět. Nemám otázku, jen poděkování."

Záhady, které mě ohromovaly už jako kluka

Čtyři prány štěstí jsou kniha o člověku. O jeho vnitřním světě, všem, na co běžně nemáme čas a co je opravdu úžasné. Není to kniha vědecká, popisná, únavná, spíše vysvětluji, jak můžeme svůj život ovládat, vytvářet si své vlastní štěstí, každodenní štěstí a radost, třeba zrovna dnes.

Já jsem člověkem a životem fascinován odmalička. Všechno začalo jednou větou učitele fyziky: "Kdyby se dotkla dvě jádra atomů, nastala by fúze, jaderná reakce."Z toho jsem pochopil, že jádra atomu se běžně nedotýkají. Ale jak je to možné? Co je mezi jádry dvou atomů? A učitel mi řekl: "Je tam vakuum." A dodal: "Jádro tvoří jen 0,00001 % prostoru. A zbytek, 99,99999 % prostoru, tvoří vakuum." To mě šokovalo. Chápete? Celý svět tvoří z 99,99999 % vakuum!

Jenže co je to vakuum? Nic? Jak může skoro celý náš svět tvořit nic, když vidíme něco?

Pak jsme v biologii probírali DNA. Já se zeptal: A jak je velká?" Učitel: "No, jsou v ní obsaženy VŠECHNY informace pro náš organismus, jak má v každém okamžiku správně fungovat. Třeba že se každou sekundu má vyměnit milion buněk. A je tam informace pro každou z těch nových buněk pro každý okamžik, co mají dělat a v jakém místě těla." A já se znovu ptal: "No tím spíš, jak je DNA velká?" A on ukazoval prstem, že je strašně prťavá, že není vidět pod mikroskopem. A já říkám: "Jak může být prťavá, když obsahuje všechno, veškerý náš osud?" A potom jsem se k mému úžasu dozvěděl, že kdybychom všechny informace té DNA zapsali za sebe, tak tou jednovětou DNA omotáme celou zeměkouli dokola pětmilionkrát. Chápete? Tou naší DNA!

Proč zrovna člověk?

Tehdy mě začal zajímat samoorganizační systém v lidském těle. Nic o něm neříkají ani biologie, ani fyzika, ani filozofie. Nic o něm nevědí. Jak to, že všechno v životě má svůj řád? Jakou roli v tom hraje naše vlastní vůle? Do jaké míry se vůbec můžeme protivit celému řádu? A tehdy mě zaujala jedna informace: záhada Rubikovy kostky. Když tento manuální hlavolam dáte slepému a on každou vteřinu zkusí jeden tah, s jistotou složí Rubikovu kostku za čtrnáct miliard let. Ale když tomu samému slepému dáte po každém tahu signál, jestli tím svým tahem je blíž či dál konečnému sestavení, tak ji i ten slepý složí už za dvě a půl minuty. A teď uvažte, jaké značné pokroky my lidé v životě děláme. Jak některé živočišné druhy to, co dokázal člověk, nedokázaly dodnes. Přitom člověk není nejchytřejším, nejsilnějším ani největším. Tak proč zrovna on? V člověku prostě musí být NĚCO, co ho dělá komplexním. A to NĚCO musí mít strašlivou sílu.

Já jsem to NĚCO poprvé poznal, když jsem se začal zajímat o třetí oko, nebo také intuici. Nebo o sny. Nebo o sebeuzdravování. Tehdy jsem úplně změnil pohled na to vakuum. Pochopil jsem, jak obrovská síla dříme v nás i kolem nás.

Čím hlouběji, tím větší síla

Víte, ono se stačí zeptat astronomů: "Vy říkáte, že se vesmír roztahuje. Ale CO ho roztahuje?" Aby se totiž něco mohlo roztáhnout, musí se zákonitě něco jiného smrsknout. Například když nafukujeme balonek, tak se naše plíce s každým výdechem, nafouknutím balonku, smrští. Akce prostě vyvolává reakci. To je zákon života. To znamená, že v tomto kosmu, který se roztahuje, musí být někde obrovská stlačená síla. Ne odstředivá, ale dostředivá. Vesmír je plný energie, která se stlačuje. Takže není prázdný. Vakuum není prázdnota. Prostor obsahuje sílu.

A každý vědec tohle ví. Když jde do hmoty, když jde do atomu, ví, že se blíží podstatě a síle. Atom je vlastně kmit, a čím hlouběji jdete, tím větší energii nalézáte. My známe sílu jaderné reakce, a teď uvažte, že to jádro je jen 0,00001 procenta každého prostoru. Co ten zbytek?

A právě tohle všechno NEpíšu v knize Čtyři prány štěstí. Je to ne vědecká, ale praktická kniha, v níž ukazuji, proč a jak se "podívat do sebe", jak najít tu obrovskou energii v sobě. A ukazuji to na konkrétních případech chyb, poklesu sebevědomí, nedorozumění ve vztahu i zdravotních problémů, zkrátka všeho, co člověku bere jeho energii. Je to kniha, která ukazuje, jakou moc máme zničit sebe, ale naopak taky zvednout sebe nebo druhé, kdykoli se pro to rozhodneme.

"Někdo" si s tímto světem dal prostě velkou práci. A dává si ji dennodenně.

Všechno je tak promyšlené, že i ta poslední buňka ví, co má kdy dělat.

Proto věřím, že nic se neděje náhodou. A že všechno musí mít nějaký smysl.