Proč zůstáváme s lidmi, kteří nám ubližují?

05.07.2020

Milují někoho, kdo jim lásku neopětuje, či kdo jim přímo ubližuje. A nemohou odejít, protože... Kdybyste se zeptali PROČ, neuslyšíte racionální důvod. Důvod, který byste pochopili rozumem, není. Ti lidé obvykle opakují, že vědí, že se druhý nezmění, vědí, že jim kromě bolesti už asi nepřinese nikdy nic. A přesto zůstávají, protože... ho milují, jsou na něm závislí, bojí se rozchodu, bojí se samoty.

Už vztah je bolí, pekelně bolí. Nechtějí zažít ještě větší bolest, které se bojí v případě pozdních výčitek, lítosti, sebeobviňování.

Navíc... co když - bojí se - je chyba opravdu v nás samotných?

Co když toho pro druhého opravdu neděláme dost?

Co když si opravdu lásku nezasloužíme?

Co když pak zůstaneme sami?

Ano, až tak iracionálně, v rozporu s každým zdravým rozumem, uvažují lidé, kteří mají srdce na dlani, snaží se budovat vztahu, odevzdat se druhému.

A takoví mě kontaktují s otázkou PROČ: Proč v tomhle zůstávám? Proč se neseberu a neodejdu? Proč si věřím tím méně, čím víc bolesti ve vztahu zažívám?

A pak přidávají otázku JAK: Jak se z této pasti vymanit?

První úkol: pochopit kruh

Kdo četl mou knihu o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem, ví, že karma funguje na principu kruhu.

Kruh je všeobecně základní útvar přírody. Hoďte hranatý kámen do vody, na hladině se objeví kruh. V kruhu se točí celá příroda. Cyklicky se opakují děje, například roční období, a přitom v tomto kruhu nezůstává vše stejné, naopak opakováním zkušeností se vyvíjí. Stejně tak člověk: Historii, z níž se neponaučí, musí prožít znovu. Je nucen potkávat "stejné lidi", zažívat "stejné chyby", dokud nepochopí zkušenost, kterou mu předávají. Jednou z lekcí karmy je, že stejné činy přinášejí stejné výsledky. Abychom tedy přestali čelit stejným výsledkům, musíme změnit své činy. Díky tomuto principu kruhu jsme se naučili chodit (právě proto, že jsme opakovaně padali), mluvit či psát (ačkoli jsme si mysleli, že to nezvládneme). Kruh pomáhá seberozvoji.

Druhý úkol: pochopit nádobu trpělivosti

Základním nástrojem kruhu v nás je nádoba, které říkám nádoba trpělivosti nebo také nádoba bolesti. Ta se plní špatnými zkušenostmi s konkrétními lidmi. A protože se dostáváme do střetu s naší vlastní inkogruencí a opětovně dáváme nové šance lidem, o kterých tušíme, že je promarní, musí se tato nádoba nejdříve naplnit, abychom konečně bez výčitek dokázali odejít - od těch, kdo si nás neváží, k těm, kdo si nás vážit budou.

Co špatný zážitek, to jedna kapka jedu. Tou může být ubližující slovo nebo čin druhého, sražení naší hodnoty, ale i naše vlastní ponížení. A my zůstáváme, dokud tato naše nádoba nepřeteče.

Dokud není plná, jsme schopni vlivem inkogruence omlouvat svého partnera nebo sami sebe - že přece "není tak hrozný", všechno "není jen špatné", stačí jeden úsměv proti stu zraněním, a my mu dáváme novou šanci. Jakmile se však naplní, inkogruenceskončí. Ve vztahu nás už nic neudrží. Ani sto úsměvů a proseb už nevyváží jedno jediné (poslední) zranění... Odcházíme.

Třetí úkol: pochopit skutečnou příčinu

Toto je nejcitlivější krok. Abychom v něm obstáli, musíme už chápat nejen to, že se v našem životě nic nezmění, když sami nic nezměníme, a nejen překonávat svou inkogruenci, ale také musíme být schopni pochopit toto: Neptej se člověka, který Tě zraňuje, proč to dělá. Ptej se raději sebe, proč se zraňovat necháváš.

To, že nám druzí ubližují, je totiž jejich problém, jejich rozhodnutí a jejich karma. Ale to, jak na jejich ubližování reagujeme, je už náš problém, naše rozhodnutí a naše karma. Když ve svém životě trpíme lidi, kteří nám ubližují, pak karma reaguje prostě: Přináší nám takových lidí víc. A nedělá to proto, aby nám ublížila ještě víc. Dělá to proto, aby nás probudila. Život s námi někdy musí zatřást, abychom se probudili.

Když nás neprobudí jeden člověk, který s námi jedná zle, musejí nás probudit dva lidé. A když nás neprobudí ani dva lidé, musejí přijít další. Naše vnitřní nádoba prostě musí přetéct, jinak v životě nic nezměníme. Pak neříkejme, že jsme ztratili roky. My jsme je investovali do mnohem lepší budoucnosti - ve které se už budeme vyhýbat lidem, kteří nás zraňují. Naše nádoba bude ve vztahu k nim už prťavá. Jednou bude stačit malé ublížení, a těmto lidem už nedáme šanci.

Ale musíme začít u sebe. Sebe totiž ovlivníme spíše než chování těch, kdo nám ubližují.

Proč tedy od ubližujících lidí neumíme odejít? Čeho máme málo na to, abychom se vzchopili?

A naopak: Čeho musíme mít více, abychom dokázali nejen odejít, ale už se nikdy nevrátit?

1. krok: Přijmi realitu a odděl ji od fantazie

Zamilovanost nás učí žít ve světě, který neexistuje - ve světě, kde partner nemá žádné chyby, a když nějaké přece má, jsou malé a je jich málo, a naproti tomu má samé přednosti, všechny jsou velké a je jich hodně. Tento svět se po čase vytratí, tak jako růžový opar zamilovanosti.

Zbude "jen" realita. Svět faktů.

Kdo není schopen ustát tento přechod - ze světa iluzí do světa pravdy -, jen těžko se smiřuje s realitou a má sklon žít ve světě domněnek. Miluje nikoli reálného člověka, ale představu o něm. Představu, kterou si vytvořil na začátku a s jejímž rozplynutím se nehodlá smířit (inkogruence).

Takový člověk, vidí-li "změnu" partnera, propadá skepsi, že ji sám zavinil, odmítá tu tvář, které nyní čelí a která je skutečná, a naopak chce zoufale vrátit ten ideál, jenž ale nikdy neexistoval.

Přiznat si pravdu - například tu, že nám druhý UBLIŽUJE, že nás NEMILUJE - není snadné, tato pravda totiž dvakrát bolí - poprvé, když už její uvědomění zraňuje, a podruhé, když nás mění. Musíme, často i před cizími lidmi, přiznat, že jsme se mýlili a vyvodit z toho důsledky - hledat si jiné bydlení, někdy i jinou práci, odevzdat se samotě, riskovat, že co nevyšlo tentokrát, nám nemusí vyjít ani příště. A už tu jsou negativní smyšlenky a katastrofické vize, který ukazuje, jak pozitivně pracovat s myšlením v nejtěžších chvílích).

Co pomáhá: Představit si svůj život jako mapu. Abychom mohli dojít do cíle, který si přejeme (mít milovaného a milujícího partnera, naplněný vztah), musíme předně určit, kde přesně jsme a kam se chceme dostat. Jestliže si nalháváme, že jsme v bažině, nebo že partner nás stahuje do bažiny, škodíme jen sami sobě. A také se v té mapě, v tom životě dříve či později ztratíme.

Zvažme, zda hodláme žít v pravdě, nebo ve lži, v realitě, nebo ve fantazii. Oddělme fakta, jež jsou evidentní, od našich domněnek, které existují pouze v naší hlavě. Je to první krok z pasti.

2. krok: Nesuď druhého, také je jen člověk

Naše kroky musejí být pozitivní, jinak se z negativního života nevyhrabeme. Proto se nesmíme zdržovat ani mstěním, špiněním, musíme pochopit rozdíl mezi posouzením a souzením.

Posoudit, že druhý nás zraňuje, můžeme na základě jeho činů a emocí, jež v nás vyvolává. To je v pořádku. Soudit ho ale nepotřebujeme. Kdo soudí, neporozumí. A kdo porozumí, nesoudí.

Porozumět neznamená souznít, souhlasit. Porozumět znamená hlavně najít odpověď pro sebe, proč druhý něco dělá. Jestliže nám ubližuje, možná má strach, je to slaboch, je nezralý, žije v iluzi, že lhaním víc získá - možná se tomu naučil v dětství, možná mu to tak vyhovuje, atd.

Možná změnil své priority - už nemiluje nás, ale někoho jiného nebo vůbec nikoho. Možná se tedy změnil. Ale možná taky ne a vždy takový byl - nikdy nás nemiloval. A možná s tím svým jednáním dělá docela obyčejnou chybu. A jednou jí bude litovat. Jednou nás bude prosit. I to je v pořádku. Dovolme mu to. Má na to právo. Je to člověk. My lidé jsme omylní a děláme kiksy.

Ať je jakýkoli, ponižujme ho, nepovyšujme se nad něj. I my jsme lidé, kteří se chybami učí a potřebují zkušenost. Buďme za ni vděční. A pojďme dál. Zase roztočme kola svého života.

Jinak řečeno: Co můžeme pochopit, pochopme. Co nemůžeme pochopit, přijměme. Hlavně se nevzpírejme faktům. Kniha Čtyři prány štěstí je psána právě proto, abychom se uměli ze zlých fází života posouvat. Abychom pochopili, že i to špatné je potřebné - k našemu zmoudření.

3. krok: Nebraň se citové bolesti, dovol si ji prožít

Čemu dáme průchod, to se můžeme naučit zvládat. I svou lítost. I svůj hněv. I svůj stud. Ať mluvíme o jakékoli části citové bolesti, pusťme ji. Nehanběme se za to, že jsme lidé a máme city. Citlivost často vypovídá o velkém srdci, schopnosti žít v pravdě a neskrývané upřímnosti. Nepotlačujme bolest, nehromaďme ji v sobě, nepoškozujme své tělo. Naopak zcela svobodně zvedněme stavidla slz, aby z nás vyplavily všechno zklamání, kterého jsme, musíme být plní.

A má to ještě jeden efekt. Citová bolest nám pomůže najít kout, kde budeme rádi izolováni a naučíme se zacházet s pravdou. Nebudeme tam schopni soustředit se vůbec na nic jiného, a to je dobře. Potřebujeme oddechový čas, vyvěsit nápis Vnitřní inventura a uspořádat si myšlenky. Tato užitečná očista nám vyjasní, co už nechceme příště snášet, kvůli komu trpět. A rovněž si uvědomíme, že si zasloužíme lásku. Že nepotřebujeme rezignovat na život. Že život je změna.

I nejčernější mraky jednou přejdou. I když to chvíli trvá. Tak je nechme. Posaďme se na klidné místo, zahleďme se na oblohu - zůstanu-li v tomto příměru - a pozorujme je, jak se posouvají. A klidně se vyplačme. Oči, které plakaly, vidí vždy jasněji a ostřeji. Právě to potřebujeme.

4. krok: Hledej zdroj vděčnosti

Střet s ubližujícím člověkem je sice užitečnou, ale špatnou zkušeností. A v životě platí, že po každé špatné zkušenosti jsme plni negací. Logicky - cit nám říká, co už nikdy nemáme chtít znovu. Jenže vyžaduje velkou námahu, abychom ty negativní myšlenky a pocity přemohli a změnili. Samy to neudělají. A to je dobře. Pochopíme, že to sami zvládneme.

Abychom úspěšně vyměnili negativní myšlenky za pozitivní, potřebujeme začít myslet na něco dobrého. Odrazit se od nějakého pozitiva. Vděčnost je jednou z možných pomůcek. Vděčnost je totiž nejhojivější lék na bolesti. Je to osvoboditel, který nás propouští z pout vlastní negativity.

Každého z nás přirozeně bolí odchod člověka, jemuž jsme věřili, kterého jsme milovali, s nímž jsme spojovali ve svých plánech budoucnost. Každého bolí zhroucení vztahu, do něhož vkládal síly, čas i naděje. Ale ptejme se: Jaký partner to vlastně odešel? Jaký vztahto vlastně skončil?

Jestliže jsme přišli o nespolehlivého partnera, skutečně jsme ztratili? Jestliže jsme pochopili, že jsme žili v iluzi, opravdu jsme udělali krok zpátky? Není naopak ziskem a krokem dopředu takto posunout svůj život k lepší vyhlídce? Není lepší spolehlivý partner a vztah, který nebude iluzí, ale faktem? Buďme vděční, že se po našem boku uvolnilo místo pro někoho lepšího. Proč si myslíme, že si nezasloužíme víc, že nedosáhneme na lepší vztah? Kdo nám to vnukl?

Vděčnost má úžasnou moc ve zlém najít dobré. Díky vděčnosti otevíráme oči pro maličkosti, jež v běžném životě přehlížíme, pro hodnoty, na které v sebeobětování zapomínáme, a pro způsob přemýšlení, který nás učí odchod ubližujících lidí vnímat jako zlepšení života, ne zhoršení.

5. krok: Ukliď si na své cestě

Každá z mých šesti knih je vhodná pro určité období. Například kniha 100 nejkratších cest k Tobě je o vnitřní inventuře. Kde šlo o těžký rozchod, pomůže ještě následující kniha Protože.

Jejich účelem je, aby lidé, kteří prošli nepříjemnými a oslabujícími událostmi, vyhodili z hlavy zbytečný odpad, necítili se s každým dalším dnem ještě víc zatěžkáni, ale naopak pochopili, že život není složitý, to jen my si ho někdy komplikujeme. Místo sčítání škod (negativní přístup) v knihách učím naopak odečítat všechen balast, negativní pocity, škodlivé vztahy, dostávat je ze svého života. Učím všímat si skutečných partnerů a také dávat si víc záležet na vlastním štěstí.

I sama nádoba trpělivosti nás učí, abychom po špatné zkušenosti nebyli příště méně nároční, ale naopak náročnější - jen tak se stejné zkušenosti do našeho života už nevrátí, ani stejní partneři.Jen tak vystoupíme z karmického kruhu, který nám opakuje látku, kterou jsme ještě nepochopili. Jen tak v naší blízkosti přestanou být lidé, kteří jenom ubližují, a začnou tam být konečně ti, kteří nás také podporují a oceňují. Ale pro ně musíme udělat po svém boku místo.