Vycházet z komfortní zóny, nebo stát za hradbami?

Komfortní zónu pohodlí všichni milujeme, což víme už dlouho a tato skutečnost byla nesčetněkrát potvrzena i vědci. Je to celkem přirozené, protože většina z nás raději zůstává u svých ověřených stereotypů a důsledně se vyhýbá změnám. Kdo tuší, co by nastalo, pokud bychom je měnili? Ta nejistota je ubíjející, ale může nás naopak posunout mnohem dále, než volba tzn. "na jistotu".

Stále stát čistě mimo komfortní zónu není úplně možné, protože každou novou zkušeností (čti výstupem mimo svůj komfort) se naše zóna rozšiřuje. Kde je ale ta pravá míra toho, jak moc se tomuto vystavovat, hledat inspiraci na hranici vlastních schopností a riskovat selhání? Na to si musí asi každý člověk najít odpověď sám, už jenom kvůli tomu, že jsme každý jiný. Mimo to, že je podle mě nutné tyto nové zkušenosti ukotvit a to se musí udělat opakováním (a v nejlepším případě rovnou aplikací do praxe).

DVA SMĚRY

V tomto ohledu vzdělávání se vidím dva směry.

• Jeden je poměrně vysoce známý - výstup z komfortní zóny kdykoli je to možné. Jakákoli prezentace, nebo cokoli je pro vás náročné, brát kdykoli se vám naskytne. Pokud nebudete vědět, do čeho se v rámci této "metody pustit", odpovězte si: "Co bych udělal/a, kdybych se nebál/a" a přesně to udělejte!
• Druhým směrem je "Mühlfeitův" styl (popsáno i v jeho knize Pozitivní leader), který říká, že je dobré rozšiřovat hlavně svoje silné stránky (prioritizovat silné stránky, ale samozřejmě se učit i jiné).

Já jsem zastáncem spíše druhé varianty.

Sám na sobě vidím, že když dělám něco, co mě baví, tak mi absolutně vůbec nevadí trávit mnohem více času při práci, i když to pro mě znamená nastudovat si nové informace nebo technologie (možná jsem dokonce radši). Vidím za tím prostě mnohem více než jenom práci. Na druhou stranu mě hrozně ubíjí, když musím dělat cokoli víc než je bezpodmínečně nutné třeba při psaní anglických textů v dokumentaci některých aplikací ve škole, protože vím, že se na to už v životě nepodívám.

CO DÁVÁ A CO BERE ENERGII?

Vždy cítím, co mě posouvá někam dopředu a co mě naopak vrací zpět. Ve většině případů je to i kvůli práci, která mě štve, následně mi trvá mnohokrát déle (nebo se mi to tak aspoň jeví) a vyčerpá moji energii i z následujících dnů (skoro jako alkohol podle Ekonomie dobra a zla od Tomáše Sedláčka).

Na druhou stranu bych řekl, že v některých směrech je dobré vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit si něco kompletně odlišného. Jsou to však případy, kdy samotní cítíme, že nás to může mnohonásobně popostrčit dále. V mém případě je to především angličtina, mluvení s lidmi a prezentování. Nejsem úplně tolik nadaný na jazyky (až na ty programovací, doufám), ale vím, že tohle je přesně to, co potřebuji. Poslední dobou jsem si k tomu dokonce i vytvořil zálibu v podobě čtení anglických textů, které mě zajímají.

Stejně tak právě v angličtině je mnoho technických článků nebo podcastů a to je přesně to, co mě baví.

Cítím, že jazyky jsou dnes to absolutně nejdůležitější!

Právě angličtina se mi následně hodí i při telekonferencích při práci na zahraničních projektech, ale co si budeme nalhávat, ani v češtině občas není telefonní hovor ideální, a proto mi i v angličtině nejenom technické potíže komplikují situaci (skoro jako kdyby lidé stále používali uhlíkové mikrofony).

Je možné se dostat i k neoblíbeným částem přes ty oblíbené, stačí nalézt cestu!

Prezentování je činností, která nepatří mezi mé oblíbené. Vím, kolik mám nedostatků v prezentačních dovednostech i jak by správná prezentace měla vypadat. Přesto se v poslední době mluvení na veřejnosti nevyhnu. Někdy se dokonce tyto dvě stránky sejdou dohromady a prezentuji v angličtině (zatím naštěstí spíše interně v pracovním týmu). To je teprve výstup z komfortní zóny, který jsem si nikdy ani v nejčernějších snech nepředstavoval. A vlastně ani když jsem nastupoval do mezinárodní firmy, tak mi to nedocházelo.

Nerad se učím informace nazpaměť, takže improvizace v angličtině je pro mě ještě náročnější!

VYSTOUPIT MUSÍME SAMOTNÍ

Měli bychom si uvědomit, že mantinely si nastavujeme samotní. Vždy je můžeme posunout. Jenom by se k tomu měl člověk rozhodnout sám. Pokud nás k tomu někdo tlačí, může nám k tomu nastavit odpor, který budeme potom už jenom horko těžko přetvářet do něčeho smysluplného. A jak často vystupujete z komfortní zóny vy? Jste spíše "YES man", říkáte "YES" jenom na podněty ve vašich silných stránkách nebo se skoku mimo komfortní zónu s úspěchem vyhýbáte?