Měsíc: Březen 2025

Co znamená pojem „sekundární oběť“ havárie nebo zločinu a kdo jí je? Za jakých okolností mají tito lidé, kteří jsou úzce spjati s hlavní, primární obětí, nárok na odškodnění? Občanský zákoník oproti předešlé právní úpravě (zrušenému občanskému zákoníku) s účinností od 1. ledna 2014 rozšířil okruh případů, ve kterých mají právo na odškodnění tzv. sekundární (česky: druhotné) oběti, o kategorii zvlášť závažného ublížení na zdraví.

Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní je škůdce, tedy pachatel trestného činu, viník dopravní nehody, povinen odškodnit duševní útrapy manželovi, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou, která plně vyvažuje jejich utrpení (ust. § 2959 občanského zákoníku). V případě zaviněné dopravní nehody může náhradu poskytnout pojišťovna, u níž má viník sjednáno pojištění z odpovědnosti provozu vozidla čili tzv. povinné ručení apod. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Proč jsou odškodňováni i rodinní příslušníci poškozeného

Vychází se z předpokladu, že významný zásah do zdraví samotného poškozeného může ve svém důsledku podstatným způsobem zasáhnout i do rodinného života jeho nejbližšího okolí a tím vést též ke vzniku nemajetkové újmy u těchto osob. Zákonem použité slovní spojení „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ není v právním předpise blíže definováno, jedná se proto tzv. o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, jejíž podmínky musí soud posoudit v každém jednotlivém případě, kdy projednává spor o odškodnění, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem.

Soudní výklad je ustálen v tom, že východiskem při výkladu výše uvedeného paragrafu je zejména závažnost následků primární oběti. Podřadit sem lze zpravidla ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména komatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu, tj. následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity.

Jedná se pak o duševní útrapy, jako jsou smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach, spojené s vědomím, že tato osoba (primární poškozený) byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Nikoliv smrtelná újma musí být svou závažností zásadně srovnatelná s usmrcením blízké osoby.

I když blízkého se zlomenou nohou litujete, nemáte ještě nárok na odškodnění za spoluutrpení

Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít dále i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší.

V trestní soudní praxi je delší dobu trvající porucha zdraví vykládána jako vážná porucha zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Jako těžkou újmu na zdraví kvalifikovala soudní praxe např. i zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů. Takový přechodný stav poruchy zdraví však nelze označit jako zvlášť závažné ublížení na zdraví, které by bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou.

Nárok na odškodnění nezakládají jen zranění připomínající smrt, jako třeba vegetativní stavy

Ve sporu o takové odškodnění sekundárních obětí, kterou řešil český Nejvyšší soud pod spis. zn. 25 Cdo 3539/2022, namítala žalovaná pojišťovna (viníka nehody), že zvlášť závažnou újmou na zdraví ve smyslu ust. § 2959 o. z. se rozumí pouze stavy odpovídající svojí závažností úmrtí osoby, že takový stav představuje jen jednu z množin případů, na které předmětné ustanovení občanského zákoníku dopadá.

Pod zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení však lze zařadit vedle trvalých stavů s omezenou či zcela ztracenou schopností sebeobsluhy primárního poškozeného rovněž i případy, kdy ho jeho velmi těžké zranění výrazně zatíží po delší dobu nepříznivým zdravotním stavem natolik, že to bude mít citelný dopad do osobnostní sféry sekundárních obětí (blízkých osob) a že jejich duševní útrapy budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že trvalé následky zranění nebudou patřit k těm úplně nejtěžším.

Ačkoliv je základním kritériem závažnost újmy na zdraví primárního poškozeného, nelze odhlédnout ani od újmy, která vzniká sekundárním poškozeným, neboť účelem úpravy obsažené tomto paragrafu je odčinění neoprávněného zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů mezi primární a sekundární obětí, k němuž došlo usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví jejich rodinného příslušníka. Nejvyšší soud to už dříve vyložil v jiných rozsudcích, a to 25 Cdo 1887/2021 ze dne 17. 2. 2022 a 25 Cdo 894/2018 ze dne 19. 9. 2018.

Míra poranění v posuzovaném případě

Nejvyšší soud v případě projednávání prvního zmíněného rozsudku (25 Cdo 3539/2022) zjistil, že velmi poraněná žena utrpěla zranění spočívající především v kompresní zlomenině těla dvanáctého hrudního a prvního bederního obratle a roztříštěné zlomenině druhého a čtvrtého bederního obratle, což si vyžádalo několik po sobě jdoucích operací a rozsáhlou a časově náročnou rehabilitaci.

Stav po fraktuře čtyř obratlů lze nepochybně označit za velmi těžké zranění páteře, které po dlouhou dobu zasáhlo do rodinných poměrů všech žalobců. Žena až na výjimky strávila dobu více než dva a čtvrt roku v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních, tedy odloučena od členů rodiny, a i po ukončení léčení má celou řadu trvalých omezení, která sice již nemají povahu ztráty sebeobsluhy, avšak významně mění dosavadní způsob rodinného soužití.

“Zejména u nezletilých dětí není důvodu pochybovat, že takováto ztráta denního osobního kontaktu s matkou po dobu léčení a podstatná trvalá změna matčina zapojení do dalších rodinných aktivit zejména v oblasti sportu a volného času představuje citelný zásah do jejich práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů,” zhodnotil Nejvyšší soud.

Proč rodina uspěla s požadavkem na odškodnění

Odvíjí-li se náhrada garantovaná ust. § 2959 o. z. především právě od zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů, pak popsané poranění páteře spojené s více než dvouletou prakticky nepřetržitou absencí poškozené doma následovanou dalšími trvalými omezeními, pak je správná kvalifikace jako zvlášť závažné ublížení na zdraví zakládající jejím rodinným příslušníkům nárok na peněžitou náhradu.

V důsledku dlouhodobého odloučení poškozené od členů rodiny bylo citelně zasaženo do rodinného života jejích nejbližších příbuzných, kteří s ní sdíleli domácnost a kteří se tomuto stavu museli přizpůsobit, a to jistě nad rámec toho, co lze označit za běžnou rodinnou solidaritu, na kterou poukazovala žalovaná pojišťovna. Tento zásah má navíc trvalý charakter, když řadu dosud běžně vykonávaných aktivit už primární poškozená nebude schopná provozovat vůbec nebo jen v podstatně zúženém rozsahu, čímž je společný život celé rodiny též ztížen.

Nejvyšší soud tedy přijal hodnocení nižšího soudu, že zranění primární poškozené právě v důsledku svých delší dobu trvajících následků zároveň představovalo citelný zásah do osobnostní sféry žalobců.

Rozmohl se nám tu takový nešvar: Mrtví a zranění mají větší cenu než živí a zdraví

S hodnocením Nejvyššího soudu v daném případě se ztotožňuji, jde o moudré rozhodnutí ve věci oprávněných požadavků, přesto si neodpustím kritickou poznámku k problematice obecně. Nemusí jít hned o tak křiklavý případ, kdy chce v kauze, kterou aktuálně Nejvyšší soud řeší (ale nebudu ji zde uvádět, jen ji obecně zmiňuji), rodina odškodnění za smrt narkomanky od člověka, který jen z nedbalosti zavinil její smrt (došlo ke zneužití jím jako pacienta užívaných léčiv). Téměř se o její problémy nezajímali, nepomáhali jí, nepodporovali ji třeba v odvykací léčbě, ale peníze za její smrt by chtěli.

Někomu jde jen o peníze

Jsou jiné případy, kdy se soudy nedokážou postavit nehorázným požadavkům příbuzných, kteří prostě chtějí z nešťastné události jen vytřískat peníze. Asi i soudci si říkají, že pojišťovny mají peněz dost. Možná mají, jejich rozpočet to unese, ale mělo by jít i o mravní principy.

Nebo další podobný případ, pochopím, že za chybu nemocnice, která vyústila ve smrt jen několik hodin žijícího miminka (i když to nebylo skutkově i z hlediska zavinění zcela jednoznačné), musela být patřičně vysokou částkou odškodněna matka a otec, ale nesouhlasím s milionovými požadavky dalších příbuzných (opět nebudeme případ blíže specifikovat). Vždyť nejspíš to miminko ani v životě neviděli, možná se na něj opravdu těšili, ale nikdy ho nezažili, nikdy ho neviděli ani se smát, ani plakat. Jejich újma proto nemohla být tak velká, aby byla vyčíslena požadovanými částkami. A že se přihlásilo hodně příbuzných o nemalé peníze.

Přijde mi, nechť čtenář laskavě omluví drsnou upřímnost autora článku (proto není třeba diplomatem, ale právníkem), že v některých případech se prostě lidi z utrpení a bolesti bližního, ačkoliv ve skutečnosti na nich účastni nejsou, snaží jen těžit, doslova vytřískat peníze, které by za celý život ani nedokázali vydělat, natož dokonce naspořit.

Opravdu si nemyslím, že si širší rodina má za smrt nebo zranění bližního postavit či koupit dům. Ale jsou tu samozřejmě mnohé důvodné případy nároku na odškodnění spolutrpících obětí, protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Snad jsme jim trochu osvětlili, na jaké odškodnění, které může zmírnit jejich smutek, mají nárok.

Když člena Vaší rodiny usmrtili nebo mu vážně ublížili na zdraví, máte nárok na peněžité odškodnění. Dokonce můžete zdědit dosud nevyplacené peníze, které měl za svůj smutek dostat ten, po němž dědíte. Podle § 2959 občanského zákoníku (o. z.) při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Toto právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením nebo poškozením zdraví osoby blízké je právem ryze osobního charakteru. Proto také podle předchozí právní úpravy – zrušeného občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2014, bezvýjimečně smrtí věřitele, tedy toho, kdo měl na odškodnění nárok, zanikalo. 

Jak to bylo dříve?

Za škodu usmrcením náleželo pozůstalým jednorázové odškodnění, a to

• a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
• b) každému dítěti 240 000 Kč,
• c) každému rodiči 240 000 Kč,
• d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
• e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
• f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč.

Všimněte si, že šlo o paušální částky jasně určené zákonem, že odškodnění se vyplácelo jen při usmrcení poškozeného, ne při poškození zdraví – to jsou rozdíly oproti současnosti. A též toho, že je poněkud paradoxní, že cenu lidského života určuje počet rodinných příslušníků.

Nemělo by tomu být třeba tak, že by se vyplácela určitá celková částka a ta se dělila mezi pozůstalé bez ohledu na jejich počet? Neříkám, že tomu tak má nutně být, je to otázka do diskuse. A má vůbec život každého člověka stejnou cenu? Jestli ne, má ji opravdu zvyšovat počet jeho příbuzných?

Jak už jsme uvedli, nyní podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Právní úprava tedy opustila předepisování paušálních částek, vše se posuzuje individuálně. Dostanete to, co vysoudíte. Je zjevné, že zřejmě čím větší smutek projevíte, nebo třeba i jen sehrajete před soudem nebo znalcem a čím lepšího právníka mít budete, tím více peněz vám bude náležet.

Je to jako s bolestným

A teď trochu paragrafů pro ty, kdož chtějí znát podrobnosti a formality: I podle stávající právní úpravy se jedná o právo úzce spjaté s osobou věřitele, které zásadně podle § 2009 odst. 2 o. z. zaniká jeho smrtí (nynější úprava již ovšem neobsahuje dovětek, že smrtí zanikají práva na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, jak výslovně stanovil § 579 odst. 2 zrušeného občanského zákoníku); zákon může stanovit výjimky, kdy uvedený následek nenastane a předmětné právo bude na právní nástupce věřitele přecházet.

Takovou výjimku zakládá § 1475 odst. 2 o. z., v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.

Podle § 1475 odst. 2 o. z. spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována. Tak rozhodl Nejvyšší soud v usnesení z dubna roku 2017 (spis. zn. 25 Cdo 3556/2016) o dědění nároků na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění.

Jsou duševní útrapy přenosné?

Uplatnil-li tedy poškozený za svého života u soudu nárok na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením svého syna, jako tomu bylo v případě projednávaném Nejvyšším soudem (spis. zn. 25 Cdo 293/2018), tvoří takto uplatněné právo po jeho smrti součást pozůstalosti, a tedy i předmět dědění, a přechází na jeho dědice bez ohledu na to, zda oni sami jako osoby blízké usmrcenému měli či uplatnili nárok na jednorázovou náhradu.

V Nejvyšším soudem projednávaném případě – s všeobecným (judikaturním) významem – šlo o to, že otec syna, který zemřel při dopravní autonehodě, se domáhal zaplacení částky 950 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy způsobené usmrcením syna. Jenže než si peníze stihl vysoudit, zemřel. Hrálo se pak o to, zda se těchto peněz mohou domáhat dědici zesnulého otce, zda mohou pokračovat v jím zahájeném řízení, anebo ne.

Soud prvního stupně i soud odvolací jejich požadavek zamítly s tím, že právo na náhradu újmy na přirozených právech člověka je právem osobnostním, které se váže výlučně na osobu poškozeného. Pokud se toto právo rozhodl uplatnit pouze zesnulý otec a neuplatnili je matka a bratr zemřelého při autonehodě, pak jde o právo, které smrtí otce zaniklo a na jeho právní nástupce (dědice) nepřešlo.

Odvolací soud připomenul, že oba dědicové – bratr a matka zemřelého při autonehodě – jsou samostatně aktivně legitimováni k podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy z téhož důvodu jako zesnulý otec, nemohou však vstoupit do jím zahájeného řízení a vystupovat v něm jako jeho právní nástupci.

I když nežalovali, peníze za utrpení dostanou

Ale už jsme prozradili, že Nejvyšší soud ČR měl jiný názor, že jim právo na dědictví odškodnění, které mělo náležet jen otci, přiznal, a tak zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího.

Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou, resp. protiargumentem, že sami dědici i přes příbuzenský poměr svůj možný nárok na odčinění duševních útrap neuplatnili. Podle soudu je věcí každého poškozeného, zda nárok na náhradu újmy uplatní u soudu, případně v jakém rozsahu. Nevyužije-li tohoto oprávnění, nevyplývá z žádného ustanovení zákona, že by tím bylo limitováno jeho právo nabýt děděním nároky, které na něj přešly ze zůstavitele, byť by šlo o nároky stejné povahy a vyvolané toutéž škodní událostí.

Zajímavé by tedy bylo v tomto kontextu stanovisko soudu v případě, že by svůj nárok na odčinění duševních útrap způsobených smrtí člena rodiny uplatnili jak dědici, tak zůstavitel. Měli by dědici být odškodněni za duševní útrapy dvakrát?

Ostatně můžeme se znovu rovněž ptát, zda se to s osobnostními právy, jejich ochranou a náhradou za jejich porušení v penězích poněkud nepřehání. Opravdu je nutné všechno poměřovat penězi a sporům o odškodnění dát volný prostor bez limitů?