Rubrika: Odškodnění

Každý, kdo ráno odchází do práce, přirozeně věří, že se večer v pořádku vrátí domů. Přestože neustále dochází ke zlepšování pracovních podmínek a poklesu počtu smrtelných pracovních úrazů, stále se objevují případy, kdy k tragickému úmrtí na pracovišti dojde.

Ztráta blízkého při výkonu povolání představuje pro rodinu nejen hluboký osobní otřes, ale často i závažnou existenční nejistotu.

Právní řád, zejména zákoník práce, však na tyto situace pamatuje a stanovuje pravidla pro náhradu vzniklé škody a nemajetkové újmy tak, aby pozůstalým alespoň částečně ulevil od následků této mimořádně těžké životní události.

Co se děje bezprostředně po pracovním úrazu

Každý smrtelný pracovní úraz je podroben důkladnému vyšetřování. Na místo události zpravidla míří příslušníci Policie ČR, kteří zahajují úkony prověřování. O události jsou informováni také inspektoři příslušného oblastního inspektorátu práce.

Výsledkem vyšetřování může být zahájení trestního stíhání fyzické osoby přímo odpovědné za úraz a případně i zaměstnavatele jako právnické osoby.

Proto je velmi důležité sledovat průběh trestního řízení a aktivně se o něj zajímat. V určitých případech může totiž dojít ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele nebo ke krácení nároku pozůstalých na odškodnění.

Jaké kroky je potřeba podniknout?

Prvním krokem pozůstalých by mělo být zajištění kopie záznamu o pracovním úrazu od zaměstnavatele. Ten má povinnost záznam na žádost oprávněných osob vydat.

Následně mohou pozůstalí uplatnit nárok na odškodnění, a to přímo u zaměstnavatele, který je povinen v případě splnění zákonných podmínek odškodnění poskytnout.

Zaměstnavatel však neřeší odškodnění samostatně, ale je pro tyto případy ze zákona pojištěn. V praxi tak do procesu vstupuje i příslušná pojišťovna, která hraje důležitou roli při vyřizování nároků pozůstalých a výplatě odškodnění.

Jednotlivé druhy náhrad

Pozůstalým náleží při smrtelném pracovním úrazu dle zákoníku práce náhrada škody a nemajetkové újmy, a to jak ve formě nákladů vynaložených v souvislosti s úmrtím, tak i ve formě kompenzace duševního strádání spojeného se ztrátou osoby blízké.

Mezi jednotlivé druhy náhrad řadíme:

• Náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením.
• Náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem.
• Náhradu nákladů na výživu pozůstalých.
• Náhradu věcné škody.
• Jednorázovou náhradu nemajetkové újmy pozůstalých

Na které z náhrad mají jednotliví pozůstalí nárok závisí na okolnostech případu. Náklady spojené s léčením či pohřbem může nárokovat v zásadě kdokoli, kdo tyto náklady skutečně vynaložil. U ostatních náhrad, jako je jednorázové odškodnění nemajetkové újmy či náhrada nákladů na výživu, se typicky jedná o osoby blízké – tedy manžela či manželku, registrovaného partnera nebo partnerku, děti, rodiče, a v některých případech i další příbuzné, například sourozence.

• Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením

Pod tuto náhradu lze podřadit veškeré účelně vynaložené náklady za léčbu poškozeného zaměstnance před jeho smrtí. Příkladem mohou být náklady na léčiva, zdravotnické pomůcky nebo nákladnější stravování či péči.

• Náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem

Jednou z prvních náhrad, která může být v případě smrtelných pracovních úrazů řešena, je náhrada nákladů spojených s pohřbem. Zákoník práce obsahuje výčet jednotlivých uznatelných nákladů.

Pozůstalým může být proplacena většina přímých výdajů na pohřeb, jako jsou náklady na smuteční obřad, hřbitovní poplatky, úpravu hrobu nebo pomníku a cestovní výdaje. Částečně mohou být hrazeny běžné náklady na smuteční oblečení pro blízké osoby, a to maximálně do jedné třetiny vynaložené částky. Jiné náklady jako například smuteční hostina či zajištění smuteční kapely však hrazeny být nemusí.

• Náhrada nákladů na výživu pozůstalých

Jedním z klíčových nároků pozůstalých po zaměstnanci, který zemřel v důsledku pracovního úrazu, je náhrada nákladů na jejich výživu. Tento nárok slouží jako kompenzace za ztrátu příjmu osoby, která výživu pozůstalým poskytovala, nebo k tomu měla zákonnou povinnost. Není přitom rozhodující, zda byli pozůstalí na výživu skutečně odkázáni.

V prvním případě je rozhodující faktické poskytování výživy, bez ohledu na existenci zákonné vyživovací povinnosti. Příkladem může být situace, kdy zemřelý druh přispíval na chod domácnosti, aniž by byl povinen tak činit. V druhém případě je rozhodující existence zákonné vyživovací povinnosti, bez ohledu na fakt, zda tuto povinnost za života plnil. Může jít o situace, kdy měl zemřelý jako otec vyživovací povinnost, ale tuto nedodržoval.

Okruh oprávněných osob a výše náhrady se vždy posuzuje podle stavu v době úmrtí zaměstnance. Pokud poskytoval výživu jedné osobě, činí náhrada 50 % jeho průměrného výdělku. V případě více oprávněných osob je celková výše náhrady 80 % průměrného výdělku zemřelého.

Z takto stanovené náhrady se následně odečítají pozůstalostní důchody (např. vdovský, vdovecký nebo sirotčí). Ostatní příjmy pozůstalých se při výpočtu nezohledňují. Pokud se s oprávněnými osobami zaměstnavatel nedohodne na jiném způsobu výplaty, je povinen náhradu vyplácet měsíčně.

• Náhrada nemajetkové újmy pozůstalých

Jednorázová náhrada nemajetkové újmy patří k nejvýznamnějším nárokům, na které mají pozůstalí po zemřelém zaměstnanci nárok. Oprávněnými osobami jsou manžel nebo registrovaný partner, děti a rodiče zemřelého. Nárok však mohou uplatnit i další osoby v rodinném či obdobném vztahu, pokud prokážou, že je úmrtí zaměstnance zasáhla osobně natolik, že újmu pociťují jako vlastní.

Výše této náhrady činí u manžela, partnera a každého dítěte zemřelého nejméně dvacetinásobek průměrné mzdy v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku. Pro rok 2025 Ministerstvo práce a sociálních věcí stanovilo tuto částku na 902 200 Kč. V případě rodičů náleží náhrada buď v plné výši jednomu z nich, pokud druhý již nežije, nebo se mezi ně rozdělí rovným dílem.

U dalších osob, které nebyly přímými příbuznými, ale k zemřelému měly silné citové pouto, je potřeba vznik a rozsah nemajetkové újmy vždy individuálně prokázat. Výše odškodnění pak závisí na intenzitě vzájemného vztahu a na míře zásahu do osobní sféry těchto osob.

Zákoník práce současně umožňuje, aby soud v odůvodněných případech přiznal vyšší částku jednorázového odškodnění. Dle rozhodovací praxe soudů patří mezi důvody k navýšení například nízký věk pozůstalého dítěte, nebo úmrtí těhotné zaměstnankyně.

Pro přesnější představu jsme připravili tabulku s příklady odškodnění nemajetkové újmy pozůstalých:

Pro lepší přehlednost problematiky odškodnění smrtelných pracovních úrazů současně přikládáme následující tabulku shrnující možné náhrady pro pozůstalé.

Na co si dát pozor?

Ztráta blízké osoby v důsledku smrtelného pracovního úrazu je obrovskou životní ranou, kterou samozřejmě žádná částka nemůže nahradit. Finanční kompenzace ze strany zaměstnavatele a jeho pojišťovny má za cíl alespoň zmírnit ekonomické dopady této tragédie a poskytnout pozůstalým určitou jistotu v jejich nelehké životní situaci.

Proces řešení odškodnění při úmrtí blízkého následkem pracovního úrazu bývá složitý a je důležité postupovat správně. Aktivně se zajímejte o průběh šetření pracovního úrazu, udržujte kontakt se zaměstnavatelem a jeho pojišťovnou. Mějte na paměti, že zaměstnavatel se může v zákonem stanovených případech odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostit.

V případě nejistoty či komplikací neváhejte vyhledat pomoc advokáta specializovaného na řešení odškodnění, který by vám měl být schopen kvalifikovaně pomoci chránit vaše práva a domoci se spravedlivého odškodnění.

Ačkoli podnikatel v daňovém přiznání využívá výdajový paušál, při řešení odškodnění za pracovní neschopnost může podle Nejvyššího soudu předložit reálné výdaje a dosáhnout na vyšší náhradu. Nejvyšší soud ČR před časem projednával spor (spis. zn. 25 Cdo 2061/2024), jehož předmětem byla výše odškodnění za škodu na zdraví. Konkrétně náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, mezi osobou samostatně výdělečně činnou (OSVČ) a pojišťovnou viníka autonehody. 

Specifikem na straně poškozeného byl výkon práce – poradenské činnosti – v režimu OSVČ pouze pro jedinou firmu na základě mandátní smlouvy.

Podle ust. § 2962 odst. 1 občanského zákoníku se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem. Ten odpovídá rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu. V tomto případě si ovšem poškozený nemocenské pojištění neplatil a nemocenské dávky nepobíral.

Náhrada za ztrátu na výdělku podle občanského zákoníku

Občanský zákoník rozlišuje ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (ust. § 2962), kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky.

Na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jako jeden z dílčích samostatných nároků náhrady škody na zdraví se nahlíží jako na majetkovou újmu. Tato újma přitom spočívá v tom, že v důsledku pracovní neschopnosti vyvolané poškozením zdraví, poškozený nemůže vykonávat výdělečnou činnost a přichází tak o výdělek, kterého by za obvyklého běhu věcí dosáhl.

Výše ušlého výdělku podnikatele se odvíjí od rozdílu mezi celkovým příjmem z podnikání v rozhodném období a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Ztráta na výdělku se hradí peněžitým důchodem, při jehož výpočtu se vychází zejména z průměrného výdělku poškozeného, kterého před vznikem újmy dosahoval.

Zaměstnání versus samostatná výdělečná činnost

Pro vymezení nároku na ztrátu výdělku podnikatele mohou být významná například tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány nebo tvrzení o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o které v té době přišel.

Vzhledem ke specifikům podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru ale nemusí být příjmy podnikatele pravidelné, proto je lze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, vyčíslit různě.

Předpoklady vzniku takového nároku lze zkoumat obdobně podle principů zjišťování ušlého zisku. Ušlý zisk, a tedy i ztrátu na výdělku, přitom nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, pokud takový majetkový přínos není podložen už existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, ze kterých by šlo usuzovat, že při jejich pravidelném běhu – nebýt škodní události – by k zamýšlenému zisku skutečně došlo.

Jak prokázat ztrátu na výdělku ve formě ušlého zisku

Poškozený, který se domáhá odškodnění, musí soudu tvrdit a konkrétními údaji prokázat, v čem tvrzená ztráta na výdělku spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše této ztráty v každém jednotlivém případě závisí hlavně na tvrzeních a zdůvodnění poškozeného. Musí být prokázáno, že nebýt pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by poškozený svou činností dosáhl při podnikání příjmu, o který přišel.

Určení ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podnikatele

Pokud je, stejně jako v daném případě, poškozeným podnikatel, který svoji činnost dlouhodobě vykonává na základě mandátní smlouvy pro 1 smluvního partnera a za předem dohodnutou odměnu, jsou v zásadě ustálené i jeho výdaje.

Pokud měl tedy poškozený v době dočasné pracovní neschopnosti obdržet za poradenskou činnosti předem dohodnutou částku, není důvod, proč konstruovat výši náhrady za ztrátu na výdělku jako očekávaný příjem za jednotlivé dny pracovní neschopnosti s pomocí průměrného denního výdělku za předchozí období.

Naopak je třeba vyjít z konkrétní odměny, kterou by poškozený na základě smluvního ujednání obdržel v období pracovní neschopnosti, nebýt škodné události.

Skutečné výdaje mohou být v praxi mnohem nižší než výdajový paušál

Při určení průměrného výdělku podnikatele přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR (spis. zn. 25 Cdo 2061/2024, ze dne 24. 7. 2025) nemůže být jedinou rozhodující okolností samotné zjištění údajů z daňového přiznání.

Daňové přiznání totiž dle NS bez dalšího není důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti podnikatele, naopak je jen jednou z okolností, ze kterých lze při určení průměrného výdělku vycházet.

Výdaje, které se pro stanovení základu daně od dosažených příjmů odečítají, a které může podle své volby daňový poplatník vyčíslit paušální částkou, nelze pro účely posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku ztotožňovat se skutečnými náklady, které bylo třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit.

Jestliže poškozený prokáže výši skutečných výdajů, které by musel na dosažení příjmu vynaložit, není namístě vycházet z výdajového paušálu.

Jak postupovat v praxi u soudu

Je tak vždy na poškozeném žalobci, aby prokázal, že nebýt škodní události, vykonával by svou podnikatelskou činnost podle smlouvy za dohodnutou odměnu a že by v daném období vynaložil na dosažení tohoto příjmu konkrétní výdaje.

V daných souvislostech Nejvyšší soud zkritizoval postup nižšího soudu, který měl žalobce namísto k předložení faktur – které nadto ani poškozený za období pracovní schopnosti neměl proč vystavovat – vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakou odměnu měl v předmětné době pracovní neschopnosti obdržet podle mandátní smlouvy a jaké by v dané době vynaložil výdaje.

Pomáhat druhým někdy může člověka přijít draho. V některých situacích nám ale zákon přiznává nárok na odškodnění. Ačkoli hasicí přístroj spadá do povinné výbavy pouze u vozidel, které převáží 8 a více osob, hodit se Vám může i v osobáku. Třeba v momentě, kdy na silnici míjíte odstavené auto, ze kterého se začíná kouřit.

Pokud se do obdobné situace dostanete, připíšete si dobrý skutek, zároveň jste ale jeden hasicí přístroj v mínusu. Nákup nového hasičáku si ovšem můžete nechat od hasičů proplatit.

Podle zákona totiž platí: každý, kdo asistuje u požáru, má nárok na náhradu škody, která mu v souvislosti s poskytnutím takové pomocí vznikne. Náhrada škod se přitom netýká jen požárů.

Náhrada za hasičák i další vzniklé škody

Podle zákona o požární ochraně (§ 82) má fyzická osoba právo na náhradu škody, která jí vznikla při pomoci se zdoláváním požáru. Právě pod tento paragraf tedy spadá poskytnutí hasicího přístroje z příkladu výš. “Pomocí se rozumí i evakuace, zabezpečování majetku nebo jiná aktivní činnost,” upřesňuje tisková mluvčí generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru Lucie Pipiš.

Jenže zatímco vystříkaný hasičák za pár stovek mnoha lidem díru do rozpočtu neudělá, některé další škody už můžou být o dost citelnější. Zákon proto pamatuje i na ně. “Může dojít například k tomu, že občan umožní hasičům vstup na pozemek a při zásahu dojde k poškození vstupní brány, nebo třeba zahrady,” popisuje Pipiš situace z praxe. I u takových škod lze přitom žádat náhradu.

Vždy ale platí, že pokud škoda vznikla v důsledku opatření nutných ke zdolání požáru, jeho zamezení nebo šíření, náhradu lze přiznat, jen pokud šlo o zákrok na příkaz velitele zásahu (§ 83).

Při řešení požáru nadto může dojít také k úrazu, respektive újmě na zdraví. Třeba když budete pomáhat zachraňovat lidi z hořícího domu a poraníte si ruku. Pak máte podle tiskové mluvčí HZS ČR nárok na odškodnění za újmu na zdraví.

Při odškodnění újmy na zdraví přitom obecně vzniká nárok na bolestné, ale i na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Podrobně jsme se tématu věnovali například v tomto článku: Na co máte nárok při odškodnění újmy na zdraví?

Evakuace sousedů nebo únik nebezpečné látky

Obdobná pravidla ale platí i při řešení dalších mimořádných událostí, například při evakuaci během záplav nebo třeba chemické havárii. V těchto případech se ovšem náhrada škody řídí zákonem o integrovaném záchranném systému (§ 30), podle kterého stát odpovídá za škodu vzniklou v přímé souvislosti se záchrannými a likvidačními pracemi, včetně těch, které poskytne sám občan.

“Pokud si například během evakuace sousedů při úniku nebezpečné látky zničíte oblečení nebo vybavení domu, máte nárok na náhradu. Nebo pokud pomáháte jako dobrovolník při povodni a poraníte si nohu, máte nárok na odškodnění podobně jako při pracovním úrazu,” vysvětluje tisková mluvčí HZS ČR.

 Koho o náhradu škody žádat?

V závislosti na tom, při jaké události jste pomáhali, se poté řeší náhrada vzniklé škody:

• Škody vzniklé při pomoci u požáru řeší hasičský záchranný sbor vašeho kraje.
• Škody vzniklé při pomoci u zásahu složek Integrovaného záchranného systému řeší krajský úřad
• Pokud jste pomáhali na výzvu obce, řeší náhradu škody daná obec.

Náhrada se poskytuje podle občanského zákoníku. Samotnou výši škody byste měli vyčíslit vy jakožto poškození.  Škodu ale současně musíte umět prokázat – účtenkou, fakturou, znaleckým posudkem nebo pomocí jiných důkazů.

Jak a dokdy žádost podat?

O náhradu škody vzniklé při zdolávání požáru je nutné žádat písemně u příslušného orgánu – tedy hasičského záchranného sboru kraje, případně obce. Do žádosti byste měli uvést:

• popis události a způsob, jak ke škodě došlo,
• důkazy o výši škody (např. účtenky, faktury, znalecký posudek, fotodokumentaci),
• případně potvrzení o účasti na zásahu nebo výzvu k pomoci.

Pokud vám škoda vznikla při zásahu složek Integrovaného záchranného systému, můžete o náhradu škody požádat online přes Portál Ministerstva vnitra. To se neobejde bez vzdáleného prokázání vaší totožnosti, například skrze bankovní identitu nebo státní identifikační prostředky. Jejich seznam a návod, jak si některý z nich zřídit, najdete v článku: Online přístup ke státním portálům. Zřídíte ho na dálku, nebo budete muset na úřad?

Zde si vyberete formulář pod záložkou Peněžní náhrada za osobní škodu při provádění záchranných a likvidačních prací k odvrácení následků mimořádné události, vyplníte a odešlete.

Případně si můžete na Portálu Ministerstva vnitra stáhnout formulář k vytisknutí. Vyplněný formulář se pak posílá na krajský úřad, v jehož obvodu jste pomoc poskytli.

Lhůta pro podání žádosti se opět liší podle toho, při jaké události vám škoda vznikla:

• U požáru do 3 měsíců od zjištění škody, ale nejpozději do 2 let od dané události.
• U zásahů IZS do 6 měsíců od zjištění škody, ale nejpozději do 5 let od dané události.

Po uplynutí těchto lhůt nárok zaniká, proto je vhodné podat žádost co nejdříve.

Samotné řízení, respektive vydání rozhodnutí, by mělo proběhnout do 30 dní. Ve složitějších případech může úřad podle správního řádu lhůtu prodloužit na 60 dní. “V praxi se délka procesu odvíjí od toho, jak kompletně je žádost doložena – jednoduché případy bývají vyřízeny během několika týdnů, složitější, zejména ty s újmou na zdraví, kde se často vyžadují posudky, mohou trvat dva až tři měsíce,” říká tisková mluvčí HZS ČR.

Autosedačky jsou určeny pro přepravu dětí autem. Zákon jasně vymezuje, do kdy je budete muset používat. Kdy tedy budete moci s dětmi jezdit bez autosedačky?

Dětské autosedačky fungují jako zádržný bezpečnostní systém, který je při přepravě dítěte do určité výšky a hmotnosti pro řidiče povinností. Kdy sedačku při přepravě dítěte musíte používat, je určeno v § 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Podle webových stránek BESIP může být už i náraz v rychlosti 15 km/h pro dítě bez autosedačky smrtelný.

Jak nesmíte dítě přepravovat v autě?

Bez bezpečnostního zádržného systému nesmíte ve vozidle kategorie M1, N1, N2 nebo N3 přepravovat dítě mladší 3 let. Na sedadle vedle řidiče navíc nesmí za jízdy sedět dítě, které měří méně než 150 cm za předpokladu, že nemá autosedačku. Legislativa za podmínky autosedačky převoz dítěte vepředu povoluje, nicméně v každém případě bude bezpečnější převážet dítě v bezpečné autosedačce na zadním sedadle.

Povinnosti řidiče při přepravě dítěte v autě

Řidič, který přepravuje dítě, je povinen připevnit dětskou sedačku na sedadlo. Autosedačka musí odpovídat velikosti a hmotnosti dítěte. Dítě do ní umístí podle podmínek, které uvedl výrobce v návodu. V tom je navíc i často uvedeno, do kdy je bezpečné dítě poutat pětibodovým bezpečnostním pásem kvůli hmotnosti a do kdy jezdit v protisměru jízdy. Pokud tyto informace nevíte a ani je z návodu nevyčtete, informujte se u prodejce autosedaček.

U vozidel kategorie M2 a M3 je také nutné, aby řidič poučil dítě starší 3 let anebo osobu, která jej doprovází, že dítě musí být při přepravě umístěno v autosedačce, pokud nedošlo k zajištění informace jiným způsobem.

Podle normy z roku 2017 navíc musí jezdit děti mladší 15 měsíců usazené výhradně proti směru jízdy. Z hlediska bezpečnosti je navíc vhodné, aby se v protisměru vozily, co nejdéle to půjde, pokud to typ autosedačky a vzrůst dítěte dovoluje.

Do kdy musí dítě jezdit v autosedačce?

Do roku 2006 platilo, že autosedačku potřebuje dítě, které je mladší 12 let. Dnes musí mít autosedačku nebo podsedák každé dítě, které neměří více než 150 cm a neváží více než 36 kg. Důležitějším faktorem je pak spíše výška než váha, protože bezpečnostní pás nesmí být veden přes krk dítěte, při nárazu by totiž mohlo hrozit uškrcení. Pokud je bezpečnostní pás veden přes krk, je nutné použít podsedák.

Pokud posadíte dítě do sedačky na sedadlo, které je vybaveno airbagem, a ten nebude uveden mimo činnost, nebo je uveden mimo činnost automaticky, dítě nesmí sedět čelem proti směru jízdy.

Děti, které převyšují stanovenou výšku a hmotnost, mohou jezdit bez sedačky nebo podsedáku. Musejí však být stejně jako ostatní spolujezdci připoutány bezpečnostním pásem. Ten by měl obepínat celé tělo. Nesmí jít přes krk ani přes ramenní kloub. V dolní části by měl obepínat pánev.

Jak v autě přepravovat více dětí?

Ve výjimečných případech nemusí mít dítě starší 3 let a nižší než 150 cm autosedačku. Je tomu tak tehdy, pokud jsou vzadu umístěny již 2 autosedačky pro další dvě děti s tím, že pro třetí autosedačku již na zadních sedadlech není dostatek prostoru. Třetí dítě může být přepravováno bez ní, musí však být připoutáno bezpečnostním pásem.

Kdy dítě nemusí mít autosedačku?

Dítě může cestovat vozidlem bez autosedačky i v případě, že umístění do zádržného bezpečnostního systému neumožňuje jeho zdravotní stav. Dále jej také nepotřebuje do vozidel, která spadají pod taxislužbu. Dítě však i zde musí být připoutáno a nesmí sedět vepředu.

Výjimku tvoří i ta vozidla, která zabezpečují svoz a rozvoz dětí do mateřských nebo základních škol. Rychlost však musí být omezena na 70 km/hod. Dále autosedačku nebude nikdo vyžadovat, když bude dítě přepravováno bezpečnostními složkami při plnění služebních povinností (hasiči, policie, záchranka apod.).

Pokuta za jízdu bez autosedačky

Pokud vás zastaví silniční kontrola a v autě budete mít dítě, které nesplňuje váhu ani hmotnost pro jízdu bez autosedačky, a přesto ji nebude mít, může vám být na místě vyměřena pokuta od 1500 Kč do 2500 Kč. K tomu dostanete ještě 4 trestné body do karty řidiče. Ve správním řízení se pokuta pohybuje v rozmezí od 2500 Kč do 5000 Kč.

Zlomené nohy, rozbitá okna i vážné nemoci. S dětmi zkrátka bývají vedle radostí také starosti. Některé navíc krom jiného můžou znamenat citelný zásah do rodinného rozpočtu. Řešením finančních trablů může být pojištění. Jenže pojistek je na trhu mnoho, mají různé podmínky a rozsah pojistného krytí. Předtím, než nějakou z nich vyberete, je proto vhodné mít jasno v tom, v jakých situacích za škodu způsobenou dítětem odpovídá rodič, co po vás může druhá strana požadovat, nebo jakým způsobem pojišťovny oceňují následky úrazu.

Odpovědnost za dítě. Kdo ji má?

Předně – ne všechny škody, které vaše dítě napáchá, musí jít nutně za vámi. Záleží, kde k nehodě došlo a kolik je vašemu dítěti let. Obecně totiž platí, že pokud škodu způsobí dítě mladší 13 let, odpovídá za škodu ten, kdo nad ním zanedbal dohled. Tedy pokud například učitel na školní exkurzi neohlídá dítě a to rozbije drahou vázu, nebo zraní spolužáka, měla by jít odpovědnost za učitelem a náhrada vzniklé škody za školou.

Pokud by se ale podařilo prokázat, že nedošlo k zanedbání dohledu, musel by si škodu uhradit sám poškozený. V rámci pravidel stanovených zákonem jsou pak možné i určité výjimky – například by mohlo k náhradě škody i ze strany dítěte mladšího 13 let dojít v situaci, kdy by to bylo vzhledem k jeho majetkovým poměrům spravedlivé.

Děti nad 13 let jsou pak za škody spoluzodpovědné, ať už pod dohledem byly, nebo ne – pokud byly schopné ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.

Výběr pojištění odpovědnosti: Na co dát pozor?

Nehody se ale samozřejmě nedějí jen ve škole, nebo dětem mladším 13 let. Pak může jít odpovědnost za škodu za vámi. Navíc – zatímco rozbité okno dost možná zaplatit zvládnete, poplatit škody způsobené na zdraví může být problém.

Pokud se totiž vaše dítě na kole srazí třeba s chodcem a dojde k úrazu, může po vás zraněný ve finále požadovat nejen proplacení nákladů na léčení, ale i náhradu ušlého výdělku, bolestné či náhradu za ztížení společenského uplatnění.

Právě tyhle situace pak může pokrýt pojištění občanské odpovědnosti v běžném životě, lidově pojistka na blbost. Pojištění kryje škody na majetku a zdraví třetích osob, které způsobí členové vaší domácnosti – tedy vedle vás a dětí i váš partner, nebo dokonce domácí mazlíček. Pokud jde o zvířata, ty některé pojišťovny zahrnují automaticky, u jiných si je musíte připojistit.

Základním rizikem, které pojišťovny v rámci pojištění odpovědnosti kryjí, jsou škody vzniklé při vedení a provozu domácnosti (karambol v obchodě, vytopení sousedi), rekreaci a zábavě a případně i vlastnictví nemovitosti (spadlá taška ze střechy) a vlastnictví domácích a hospodářských zvířat (pes vběhne do cesty cyklistovi).

Ovšem pozor: počítají se jen škody, které způsobíte cizí osobě. Pokud tedy vaše dítě cokoli zničí někomu z rodiny – ať už přímo ve vaší domácnosti nebo takzvané osobě blízké, pojišťovna plnit nebude.

Před výběrem konkrétní pojistky se pak vyplatí zamyslet se nad vaším životním stylem. Pokud hodně cestujete, pohlídejte si územní platnost pojištění – většina pojistek kryje škody vzniklé v rámci Evropy, některé pojišťovny se ale omezují jen na Česko, jiné nabídnou krytí všude na světě.

Jestli jste sportovně založená rodina a často pro děti půjčujete nejrůznější sportovní vybavení, vyplatí se pohlídat, zda daná pojišťovna kryje také škody vzniklé na pronajatých věcech. Pokud krytí pronajatých věcí v pojistných podmínkách najdete, zajímejte se také o to, do jaké výše pojišťovna škodu proplatí. Limit zde může být nižší, než jaký máte nastavený v rámci celé pojistky.

Vedle specifických výluk daných pojišťoven je samozřejmě potřeba počítat také s obecnými výlukami, kdy pojišťovna neplní v případě škod vzniklých například válečnou událostí či terorismem.

Kolik za pojištění zaplatíte, závisí na rozsahu pojistného krytí – kolik a jaká konkrétní rizika máte pojištěná a také na tom, na jak vysokou částku jste se pojistili.

Jak funguje plnění u úrazového pojištění?

Úrazy se samozřejmě nedějí jen třetím osobám, zlomená noha může potrápit i vaše dítě. Pokud vám ho se sádrou přivezou ze školy nebo nějaké školní akce, platí, že by vám škola následně měla vyplatit odškodné: Školy odpovídají žákům za škodu na zdraví, která se jim stala při vyučování. Kdy plně a kdy jen částečně?

Dítě se sádrou nebo jiným zraněním často znamená také to, že s ním jeden z rodičů musí zůstat doma nebo mu dělat doprovod během pobytu v nemocnici. To pro rodiče většinou znamená nižší příjem  – během péče o nemocné dítě lze čerpat ošetřovné, až na 90 dní i dlouhodobé ošetřovné, které odpovídá zhruba 60 % předchozích příjmů.

Zatímco menší úrazy se tedy mnohdy dají zvládnout s pomocí dávek a úspor, pokud dojde na závažnější zdravotní problémy, můžou rodiče čelit o dost náročnější finanční situaci.

Ostatně – specialisté na pojištění často radí, aby se rodiče při sjednávání úrazového, respektive životního pojištění, více soustředili právě na krytí trvalých následků a dalších dlouhodobějších zdravotních komplikací. Nebo jinak řečeno: větších zdravotních průšvihů, které většinou znamenají delší a nákladnější léčbu, rehabilitace nebo pomůcky.

Abyste mohli dobře promyslet a zvážit, zda vaše rodina tento typ pojištění potřebuje a co od něj máte chtít, je dobré vědět, jak funguje.

Předně – pokud si vaše dítě zlomí ruku, nečekejte, že vám pojišťovna vyplatí stotisícové sumy. Ačkoli se pojištění obvykle sjednává na pojistné částky v řádech milionů korun, nemusí to znamenat, že na ně dosáhnete.

Konkrétní plnění se totiž vždy odvíjí od druhu úrazu a rozsahu tělesného poškození. K jeho určení slouží pojišťovnám takzvané oceňovací tabulky, ve kterých najdete seznam nejrůznějších diagnóz a jejich procentuální ohodnocení. Toto ohodnocení pak určuje, kolik procent ze sjednané pojistné částky vám pojišťovna za dané poranění vyplatí.

U drobných úrazů jako natržené šlachy, vymknuté prsty, podvrknuté klouby nebo méně závažné zlomeniny pak většinou najdeme pouze nižší jednotky procent, což by například při pojistné částce 1 mil. Kč odpovídalo pojistnému plnění v řádu desítek tisíc Kč.

Na druhou stranu – často pojišťovny nabízí takzvané progresivní plnění, což znamená, že od určitého procenta tělesného poškození se pojistné plnění naopak násobí.

Obdobně se to má s denním odškodným úrazu či hospitalizací, což jsou další plnění, která vám může pojišťovna vyplatit. V rámci dětských pojistek u některých pojišťoven narazíte také na denní ošetřovné, které pojišťovna platí pečujícímu rodiči nad rámec denního odškodného či peněž za hospitalizaci.

I u tohoto krytí se přitom sjednává určitá částka, na kterou budete mít nárok po dobu, kdy se bude dítě s úrazem léčit doma, nebo v nemocnici. Ovšem pozor – nepočítá se skutečná doba léčení, ale vždy maximálně doba stanovená v oceňovacích tabulkách. Neplatí to však bez výjimky – v nabídkách pojišťoven lze najít například i pojištění hospitalizace s progresí. To znamená, že čím je pobyt vašeho dítěte v nemocnici delší, tím vyšší bude plnění.

V praxi: Za zlomeninu lýtkové kosti například u jedné z pojišťoven dostanete 8 % z pojistné částky a denní odškodné maximálně po dobu 56 dní, což by při denním odškodném 500 Kč dělalo maximálně 28. tis. Kč.

V rámci úrazového pojištění se pak samozřejmě pojišťují také trvalé následky způsobené úrazem – na jejich výplatu ovšem obvykle dochází až po jednom roce od úrazu, kdy je možné následky lépe stanovit.

Úrazové, životní ale i cestovní

Samostatné úrazové pojištění dnes najdete především v nabídce menších pojišťoven, případně zdravotních pojišťoven. Větší pojišťovny ho zahrnují spíše do životních pojistek. Ty vedle úrazů dokážou pokrýt také další zdravotní rizika jako závažná onemocnění, někdy také dětskou invaliditu, respektive připojištění závislosti na péči. V případě těchto rizik by pak měly pojišťovny vyplatit sjednanou pojistnou částku.

Pojišťovny ale umí vyjít vstříc i rodičům, kteří chtějí pojistit dítě například jen po dobu letního tábora. Krátkodobé úrazové pojištění jako takové dnes nabízí pouze pojišťovna UNIQA. Zároveň je ale možné pojistit dítě pro případ úrazu i v rámci tuzemského cestovního pojištění. To může vedle úrazů nebo ztráty zavazadel krýt také pojištění odpovědnosti, o kterém byla řeč v první části článku.

Stal se ve škole Vašemu dítěti během přestávky nebo hodiny tělocviku úraz? A je za něj zodpovědná škola, nebo nemá cenu nárokovat odškodnění?

Nejvíce dětských úrazů podle statistik proběhne v létě. To ale nic nemění na tom, že se cokoliv může stát i během školního roku a na školních pozemcích. Důležité je vědět, že každá škola musí být pojištěna, neboť je ze zákona zodpovědná za bezpečnost a ochranu žáků a studentů. Pojištění odpovědnosti za škodu má v tomto případě krýt právě situace, kdy dojde k úrazu.

Ne vždy je však za úraz žáka zodpovědná právě škola, i když se stane na její půdě. Pojďme se proto společně podívat, kdy je ze strany školní pojišťovny nárok na odškodnění, ale i na co by měli myslet samí rodiče.

Kdy je za úraz zodpovědná škola?

K úrazu ve škole může dojít, nejen pokud se překročí hranice školního řádu, ale i pokud žák jedná zcela v souladu s jeho pravidly. Otázkou k diskuzi je pak situace, kdy se dítě ocitne v šedé zóně. Sem můžeme zařadit např. situaci, kdy nemá o přestávce utíkat po školních chodbách, ale jde spíše rychleji než má, ale vyloženě neběží.

Podle Tomáše Becka, experta na odškodnění společnosti Vindicia, je zodpovědnost školy za zranění žáka chápána až velmi široce. „Aby odškodnění neplatila její pojistka, muselo by dojít k situaci, kdy dítě opakovaně jedná proti přímému příkazu, a u toho se zraní,“ prozrazuje.

Sem tedy můžeme zařadit zmíněné úrazy v souvislosti s porušováním školního řádu, kdy dítě opakovaně jedná proti dalším příkazům, úmyslně vážně poškodí školní zařízení a majetek anebo se chová tak, že kromě sebe úmyslně ublíží ještě někomu dalšímu.

Pokud však vaše dítě nic neporušilo, neváhejte být proaktivní a řešte se školou možnosti odškodnění za úraz.

Zajímejte se o svou i školní pojistku

Ještě před začátkem školního roku si zjistěte, na jakou částku si škola sjednala pojistku. Podle Tomáše Becka by minimální pojištění mělo pokrýt alespoň 5 milionů korun. Jestliže rodiče zjistí, že pojištění na takovou částku ani zdaleka nedosahuje, měli by zkusit iniciovat změnu – napřed u vedení, poté i u zřizovatele. Na výpravách do přírody nebo při akcích v bazénu se mohou stát opravdu vážné průšvihy, které nízká částka nemá šanci pokrýt. Nárok na odškodnění tím samozřejmě nezaniká, jen přechází na zřizovatele, kterým je nejčastěji obec, což ale vše akorát zkomplikuje.

„Částka je pak uhrazena buď z pojistky, nebo dokonce přímo z rozpočtu obce. Pojistku odpovědnosti obce mají – platí se z ní takové ty klasické věci, kdy třeba na člověka spadne zanedbaný strom. U toho pojištění ale záleží na tom, jak je nastavené – zda podobné situace nejsou například uvedeny mezi výjimkami. A pozor, pokud se na daný případ pojištění nevztahuje, rázem se z toho stává výdaj z obecního rozpočtu“ vysvětluje Tomáš Beck a ještě doplňuje: „Může tak nastat situace, že obec, která má rozpočet na roční fungování ve výši tří milionů korun, musí významnou část těchto prostředků použít na odškodnění žáka, který se vážně zraní.“

Na vyřešení případu jsou pak obecně tři roky od chvíle, kdy k úrazu dojde. Následně se po ustálení zdravotního stavu (obvykle do jednoho roku) řeší výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění.

Co obsahuje pojistné plnění?

Odškodnění od školní pojišťovny nemá zahrnovat jen bolestné. Rodičům má vynahradit i cestovné, kdy rodiče vozí dítě po doktorech anebo za ním dojíždějí do nemocnice. Dále sem spadá také nákup zdravotních pomůcek anebo kompenzace ušlého příjmu ze zaměstnání nebo podnikání rodiče, který s dítětem musel zůstat na ošetřovném doma. A v neposlední řadě sem patří také ztížení společenského uplatnění, pokud se dítě potýká s trvalými následky úrazu. Díky tomu se pak kompletní částka odškodného bez problému vyšplhá i na několik stovek tisíc korun.

Pro všechny případy dítěte pojistěte

Situace, kdy je za úraz odpovědné samo dítě, jsme už zmínili a právě kvůli tomu je vhodné dítěti ještě před nástupem do kolektivu zřídit životní pojištění, které bude kromě větších zdravotních obtíží krýt i úrazy bez ohledu na to, zda po nich přetrvá trvalý následek či nikoliv. Úrazové pojištění dětí pak bývá zpravidla levnější než pojištění dospělých.

Stejně tak je vhodné uvažovat i o nějakém pojištění za škodu způsobenou v občanském životě. Nejde o žádnou velkou investici. Často se vztahuje na celou rodinu a stojí do tisícovky ročně podle toho, na jak velkou částku se hodláte pojistit.

Na jak vysokou úrazovou rentu mají nárok zaměstnanci poškození pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, když nenajdou náhradní práci a skončí tzv. na Úřadu práce? Od 1. 1. 2025 byla změněna pravidla pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (tzv. úrazové renty) pro případ, že poškozený nevykonává jinou vhodnou práci a je evidován jako uchazeč o zaměstnání Úřadem práce.

Zákonodárcům a legislativcům se nedaří již delší dobu najít uspokojivou a stabilní úpravu výpočtu úrazové renty (náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity) pro případ, že se na zdraví poškozený zaměstnanec stane nezaměstnaným (bude v evidenci Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání).

Pravidla pro výpočet renty pro poškozené, kteří skončili na Úřadu práce, se měnila k 1. 7. 2018, k 1. 1. 2021 a nyní k 1. 1. 2025, jak si můžete vyhledat na našem serveru. Je to naposledy? Jsou všechny problémy vyřešeny? (Viz ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce.)

Renty čtenáře zajímají, píšete nám i na úřady, ale ti, co o nich rozhodují, si nedovedou poradit

Poslední změna mohla zapadnout v množství jiných změn zákoníku práce schválených v uplynulém roce 2024, které nabyly účinnosti v jeho průběhu, nebo s odloženou účinností až k 1. 1. 2025, a tak jí věnujeme samostatný článek.

Navíc informace o těchto již realizovaných změnách byly mnohdy v neodborných publikacích smíchány se změnami teprve chystanými, když nebylo rozlišeno, co je schválený zákon a co je jen třeba vládou schválený návrh zákona. Obyčejný člověk pak vůbec neví, co platí, co neplatí, co jsou aktuální pravidla.

Problém se netýká poživatelů invalidního důchodu třetího stupně

Tady je hned na úvod nutno zdůraznit, že zásadně jde o zaměstnance poškozeného pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, kterému byl přiznán invalidní důchod 1. nebo 2. stupně.

Nebo mu invalidní důchod nebyl případně vůbec přiznán, neboť uchazečem o zaměstnání se nemůže stát fyzická osoba v době, po kterou je invalidní ve 3. stupni, s výjimkou fyzické osoby, která je invalidní ve 3. stupni a je schopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. (§ 25 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti)

Obecné pravidlo a speciální pravidla pro výpočet výše úrazové renty

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (tzv. úrazová renta) přísluší (náleží) zaměstnanci (ve smyslu ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce) ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

Přiznaný invalidní důchod tedy snižuje úrazovou rentu, která vyrovnává rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným (následně) po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání.

Výjimky, resp. modifikace při stanovení (výpočtu) úrazové renty upravují především ust. § 271b odst. 3, 4, 5 zákoníku práce.

Jde o situace, kdy

• je poškozený zaměstnanec v evidenci Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání – a právě změnu pravidel v této situaci popisujeme v tomto článku,
• zaměstnanec dosahuje ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu,
• zaměstnanec bez vážného důvodu odmítne nastoupit (náhradní – jinou vhodnou) práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil.

Řešení posledně zmíněné situace (předvídané ust. § 271b odst. 5 zákoníku práce) se věnuje aktuální nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ČR (spis. zn. 21 Cdo 51/2024, ze dne 27. 11. 2024), který probereme v samostatném článku.

Když zaměstnanec po pracovním úrazu odmítne vhodnou náhradní práci, přesto se mu výdělek z ní počítá a snižuje se o něj úrazová renta. Valorizuje se tento fiktivní výdělek, nebo zůstává stejný?

Každoroční valorizace původního výdělku dosahovaného před pracovním úrazem pro účely výpočtu úrazové renty, a tak i jejího případného navýšení, je příjemnou stránkou věci. Platí tahle valorizace i pro opomenutý výdělek z odmítnuté práce? Zvyšuje se při každoroční valorizaci i tato sankční částka naopak rentu snižující, nebo zůstává stejná?

Poškozenému zaměstnanci náleží renta i v době nezaměstnanosti

Pokud jde o řešení situace (dle ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce), pravidla byla, jak jsme předeslali, s účinností k 1. 1. 2025 změněna, a to zákonem č. 230/2024 Sb.

Nemění se zásada, že úrazová renta (náhrada za ztrátu na výdělku) přísluší zaměstnanci i v případě, kdy nepracuje (nevykonává výdělečnou činnost) a je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání (Úřadu práce České republiky).

Jsou však možné 2 rozdílné situace, a to že

1. zaměstnanec pobíral úrazovou rentu (vypočtenou dle základního pravidla ve smyslu ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce) ještě před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání,
2. anebo úrazovou rentu, resp. takto vypočtenou úrazovou rentu nepobíral.

A podle toho byly 2 možné způsoby stanovení (výpočtu) výše renty pro dobu jeho nezaměstnanosti (evidence zaměstnance Úřadem práce jako uchazeče o zaměstnání).

Dosud záleželo, zda poškozený zaměstnanec před nezaměstnaností pracoval, nebo nepracoval v novém náhradním zaměstnání.

V případě, že poškozený zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku pobíral, pak mu v době nezaměstnanosti úrazová renta příslušela stále ve stejné výši. Jeho nezaměstnanost tak neměla sama o sobě na výši již přiznané úrazové renty vliv.

V případě, že poškozený zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku nepobíral (kupř. protože vůbec nenalezl vhodné pracovní uplatnění), pak se za jeho poúrazový výdělek (výdělek po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání) považoval výdělek ve výši minimální mzdy, a to minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Náhrada za ztrátu na výdělku činila v tomto případě rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a fiktivní částkou, vyjádřenou výší minimální mzdy (s připočtením případného invalidního důchodu). Přitom pro poškozeného platila, a to i později, bez ohledu na její případnou valorizaci během jeho nezaměstnanosti, jakož i při další případné nezaměstnanosti, minimální mzda stále v původní výši ze dne první nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance.

Pro oba případy platilo a platí, že je-li poškozený mezi jednotlivými nezaměstnanostmi (evidencemi Úřadem práce jako uchazeče o zaměstnání) znovu zaměstnán, od průměrného výdělku před vznikem škody se odečítá skutečně dosahovaný poúrazový výdělek v novém zaměstnání, dle základního pravidla pro výpočet renty (vyplývajícího z ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce).

Dosavadní nevýhoda pro určité zaměstnance

Dosahoval-li ovšem poškozený zaměstnanec v době před svou nezaměstnaností nebo v době mezi jednotlivými nezaměstnanostmi vyššího výdělku, než je minimální mzda, pak byl znevýhodněn oproti poškozenému zaměstnanci, který pracovní uplatnění po škodné události a skončení dosavadního zaměstnání nenalezl.

Zápočet skutečně dosahovaného výdělku vyššího než minimální mzda zavdával snížení úrovně úrazové renty. Stanovený způsob výpočtu renty byl pro poškozené, kteří dosahovali vyšších poúrazových výdělků, než je výše minimální mzdy, nevýhodný oproti zaměstnancům, kteří pracovní uplatnění nenalezli a skončili jako nezaměstnaní na Úřadu práce hned.

A nikde není řečeno, že zaměstnanec poškozený na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bude vykonávat jako náhradní práci tu nejhůře odměňovanou, tedy minimální mzdou.

Sjednocení výše započítávaného výdělku na úrovni aktuálně platné minimální mzdy

Nově je výpočet náhrady (renty) sjednocen pro oba případy (situace), ať již zaměstnanec dosáhl nějakého poúrazového výdělku před svou nezaměstnaností, nebo nedosáhl (protože po vzniku škody nepracoval). Jako fiktivní výdělek pro výpočet úrazové renty bude po dobu nezaměstnanosti poškozeného (jeho evidence Úřadem práce jako uchazeče o zaměstnání) vždy započítávána minimální mzda, a to v aktuální platné výši.

Jestliže poškozený začne znovu pracovat, náhrada (renta) bude činit rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem skutečně dosahovaným v novém zaměstnání (s připočtením invalidního důchodu).

Pokud následně bude poškozený znovu veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, za poúrazový výdělek bude považován výdělek ve výši aktuální minimální mzdy. Znamená to tedy, že jestliže se v průběhu vedení poškozeného zaměstnance v evidenci uchazečů o zaměstnání zvýší minimální mzda, dojde ke snížení poskytované náhrady.

Avšak toto snížení renty by mělo být kompenzováno valorizací průměrného (rozhodného) výdělku dosahovaného před vznikem škody (ve smyslu ust. § 271u odst. 2 zákoníku práce), který je určující pro výpočet výše renty.

Nařízení vlády č. 349/2024 určuje míru valorizace úrazové renty k 1. lednu 2025 prostřednictvím navýšení rozhodného (původního průměrného, případně již valorizovaného) výdělku o 0,6 % a 260 Kč.

Správný výpočet navýšení se neprovádí tak, že by se o uvedené částky valorizovala přímo renta, ale rozhodný výdělek, tedy výdělek před vznikem škody na zdraví, případně již dříve valorizovaný.

Příklad

Rozhodný výdělek činí (tedy původní výdělek činil nebo již valorizovaný výdělek činí) 30 000 Kč a dosavadní výše renty 10 000 Kč.

Rozhodný výdělek se zvýší o 0,6 % a 260 Kč na 30 440 Kč (180 Kč + 260 Kč + 30 000 Kč).

Náhrada se tak zvyšuje o nárůst rozhodného výdělku 440 Kč na 10 440 Kč. (Nikoliv, že se o 0,6 % a 260 Kč zvýší dosavadní náhrada, to by se zvýšila jenom na 10 320 Kč čili jen o 320 Kč.)

Porovnání právní úpravy do 31. 12. 2024 a od 1. 1. 2025

Škrtnutý text je text zákona do 31. 12. 2024, který se od 1. 1. 2025 ruší.

Tučné písmo znamená nově vložený text k 1. 1. 2025.

Standardní písmo představuje text zákona, který se nemění.

Ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce:

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši platné minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1.

Pro dosavadní poživatele úrazové renty platí nová pravidla, jen pokud jsou pro ně výhodnější než ta dosavadní

Nová právní úprava výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku (úrazové renty) v době nezaměstnanosti poškozeného zaměstnance se týká zaměstnanců, kteří již rentu před 1. 1. 2025 pobírali, pouze pokud to pro ně bude výhodnější.

Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 6 zákona č. 230/2024 Sb. se výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (úrazové renty) podle nového znění ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce k 1. lednu 2025 upraví i zaměstnancům, kterým úrazová renta náležela před 1. 1. 2025, ale jen je-li to pro ně výhodnější.

Takže pokud bude zaměstnanec v době, kdy pracuje, dosahovat nižšího výdělku než ve výši minimální mzdy (například z důvodu kratší pracovní doby sjednané v důsledku jeho nepříznivého zdravotního stavu), bude se mu v době nezaměstnanosti (evidence Úřadem práce jako uchazeče o zaměstnání) zohledňovat tento nižší výdělek, neboť zohledňování výše minimální mzdy by pro něho bylo nevýhodné.

Závěrečné shrnutí

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (úrazová renta) náleží poškozenému zaměstnanci i během doby, kdy je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání.

Za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, který se pro účely výpočtu renty odečítá (a to spolu s invalidním důchodem přiznaným pro invaliditu právě v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání) od původního (rozhodného) výdělku dosahovaného před vznikem škody (případně valorizovaného), se pak nově považuje výdělek ve výši platné minimální mzdy.

Po skončení zařazení v evidenci uchazečů o zaměstnání se při výpočtu úrazové renty postupuje tak, že renta je standardně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem (resp. valorizovaným rozhodným výdělkem) před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

Nařízení MPSV stanovuje nové povinnosti pro zaměstnavatele v oblasti nahlašování pracovních úrazů. Od příštího roku by měli zaměstnavatelé podávat ohlášení a záznamy o pracovních úrazech pouze elektronickou formou na předem připravených formulářích. Postup při evidování pracovních úrazů upravuje Nařízení vlády č. 201/2010 Sb. Nyní poslalo MPSV do připomínkového řízení návrh nařízení, které by mělo pozměnit dosavadní systém ohlašování pracovních úrazů a zasílání záznamů o pracovních úrazech.

Ohlášení pracovního úrazu

V současné době mají zaměstnavatelé povinnost pracovní úraz ohlašovat bez zbytečného odkladu příslušným orgánům, jako jsou inspektoráty práce, pojišťovny a případně Policie ČR. Legislativa neurčuje žádný předepsaný systém, jak ohlášení splnit.

Zaměstnavatelé tak mohou povinnost splnit prostřednictvím telefonického hovoru, e-mailové korespondence nebo datové schránky.

Nejasné definování formy nahlášení však podle MPSV není v některých případech žádoucí, jelikož někteří zaměstnavatelé postupují při nahlašování zmatečně a tím komplikují práci dalších orgánů. Z toho důvodu jim MPSV plánuje postup zjednodušit, a to formou již předepsaných elektronických formulářů, které by se měly stát jedinou možností pro zaměstnavatele, jak zákonnou povinnost splnit.

Vyhotovení a zaslání záznamu o úrazu

U úrazů, při kterých došlo v důsledku zranění k pracovní neschopnosti delší než 3 dny, musí zaměstnavatel vyhotovovat také oznámení o úrazu. Záznam o pracovním úrazu poskytuje informace o zaměstnanci, kterému se úraz přihodil, zaměstnavateli, o úrazu a jeho příčině, opatřeních, které zaměstnavatel udělal pro předcházení vzniku takových úrazů, a další podrobnosti související s úrazem. Oznámení o pracovním úrazu podepisuje zaměstnanec (je-li to možné), zaměstnavatel, svědci a odborové organizace.

Nařízení zaměstnavatelům ukládá povinnost hlásit skutečnosti, které se liší od prvotního oznámení pracovního úrazu. Tuto povinnost však zaměstnavatelé mnohdy neplní.

„Povinnost odesílat hlášení změn nebývá často plněna a jako důvod se uvádí vedle administrativní náročnosti i nesrozumitelnosti jednotlivých kroků, které zejména malí a střední podnikatelé mají obtíže plnit,“ vysvětluje motivaci pro novou úpravu pracovních úrazů MPSV.

Cílem úpravy je proces digitalizovat tak, aby zaměstnavatelé mohli s inspektoráty práce komunikovat online prostřednictvím předpřipravených elektronických formulářů. Tím by se celý proces dle MPSV usnadnil a urychlil.

Nový průběh ohlášení pracovního úrazu

MPSV navrhuje, aby pro zaměstnavatele po přihlášení do portálu Státního úřadu inspekce práce byla přístupná elektronická podoba ohlášení pracovního úrazu a záznamu o pracovním úrazu. Online formulář bude moci zaměstnavatel uložit a vytisknout.

V elektronické verzi formuláře nebudou přítomné podpisy zúčastněných osob, které jsme jmenovali výše. Zaměstnavatelé však budou mít povinnost vyplnit pole identifikující osobu oznamující úraz, a to konkrétně jménem, příjmením, pracovním zařazením či definováním vztahu k zaměstnavateli s uvedením e-mailu a telefonu, jak uvádí návrh nařízení.

Podpisy zúčastněných poté zaměstnavatel zajistí tak, že vyplněný a odeslaný online formulář vytiskne a na výtisku se již objeví podpisová část pro zúčastněné. Tímto způsobem zaměstnavatel splní povinnost vést evidenci podepsaných záznamů o pracovním úrazu v listinné podobě.

Nově se tak úkony spojené s pracovním úrazem budou vůči inspektorátu práce plnit pouze elektronicky. Listinná forma již nebude možná. V případě, že zaměstnavatel své povinnosti nesplní, hrozí mu sankce od orgánů inspekce práce. „Elektronické zpracování dat zajistí vyšší kvalitu dat o pracovních úrazech. To povede k lepším analýzám a k efektivnějšímu vyhodnocování trendů v oblasti bezpečnosti práce,“ doplňuje ve zhodnocení návrhu nařízení MPSV.

Změny by měly nabýt účinnosti od 1. ledna 2026.

Musí pojišťovna viníka nehody plně platit druhé straně náhradní auto, i když ta původní auto využívá jen nárazově?

Došlo ke sporu vlastníka vozidla poškozeného při autohavárii s pojišťovnou viníka bouračky o pojistné plnění, konkrétně o kompenzaci nákladů za pronájem náhradního vozu. Při autohavárii byl poškozen obytný, poměrně luxusní vůz Laika Kreos. Vlastníkem vozidla je společnost zabývající se výstavbou, opravami a recyklací komunikací a souvisejícími činnostmi.

Na poměrně dlouhou dobu opravy vozidla od 1. 10. 2018 do 30. 7. 2019 si poškozená společnost pronajala náhradní vozidlo obdobného typu. Za tento vlastně už v podstatě dlouhodobý pronájem zaplatila 794 600 Kč bez DPH.

Své původní i pronajaté náhradní vozidlo společnost přitom používala k podnikání, konkrétně pro cesty svého pověřeného zaměstnance na jednotlivá staveniště, pro jednání na místě se subdodavateli i k občasnému přespání jmenovaného zaměstnance.

Použití náhradního vozidla bylo vhodné, účelné, ale jen nárazově

Také náhradní obytný vůz využila ke služebním cestám na jednotlivé stavby. Konkrétně ve dnech:

• 15. až 18. 10. 2018,
• 7. až 10. 11. 2018,
• 3. až 5. 12. 2018,
• 7. a 8. 1. 2019,
• 14. a 15. 1. 2019,
• 7. a 8. 2. 2019,
• 4. až 8. 3. 2019,
• 15. až 19. 4. 2019,
• 6. až 10. 5. 2019,
• 17. až 21. 6. 2019 a 25. 6. 2019.

Nešlo tedy o nějaké časté a každodenní používání náhradního vozu. Znalecký posudek ovšem potvrdil, že výše nájmu za náhradní vozidlo byla přiměřená charakteru vozidla a délce nájmu.

Jak se liší přístup a hodnocení soudů

Soud prvního stupně uzavřel, že byť pojišťovnu žalující společnost vůz fakticky využila pouze po menší část doby smluveného pronájmu (cca 38 dní z celkových 274 dnů), přesto byl jeho dlouhodobý pronájem účelný.

Obvyklost řešení potřeby noclehu a kancelářských prostor na stavbách využitím obytných vozů měl soud prvního stupně prokázán výpověďmi svědků. Žalující společnost s přihlédnutím zejména k povaze svého podnikání potřebovala mít náhradní vozidlo k dispozici pro zachování flexibility po celou dobu opravy vozu poškozeného, neboť ve stavebnictví není možné dopředu plánovat cesty a předvídat, na které stavbě bude vozidlo potřeba.

Soud prvního stupně proto žalobní nárok uznal a žalované pojišťovně uložil zaplatit plně náklady na pronájem náhradního vozu.

Ovšem odvolací soud rozhodl zcela odlišně, když změnil rozsudek prvostupňového soudu tak, že nárok žalobkyně v částce 684 400 Kč zamítl a potvrdil rozsudek nižšího soudu toliko co do částky 110 200 Kč. V této výrazně nižší částce tedy náhradu na pronájem náhradního vozu přiznal.

Soudci odvolacího soudu se zřejmě domnívali, že na každou potřebu náhradního vozidla si měla žalující a poškozená společnost sjednávat nájem náhradního vozu vždy zvlášť ad hoc a pak znovu a znovu.

Odvolací soud se totiž neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že využití náhradního vozidla bylo účelné po celou dobu opravy poškozeného vozidla, tedy cca 9 měsíců. Z knihy jízd vyplynulo, jak už jsme uvedli, že náhradní vozidlo bylo skutečně k jízdě využíváno jen 38 dnů za celou výpůjční dobu (tj. 274 dnů).

Prostoje mezi jednotlivými cestami činily řádově desítky dnů. Soud se tak v podstatě ztotožnil s argumentem žalované pojišťovny, že využití osobního vozidla namísto obytného a ubytování v hotelu by bylo účelnější a hospodárnější.

Proto se poškozená společnost obrátila ještě na Nejvyšší soud. A Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem spis. zn. 25 Cdo 1685/2024, ze dne 29. 5. 2025, přiznal poškozené společnosti náhradu tak, jak o ní rozhodl soud prvního stupně, tedy v plné výši.

Pravidla pro odškodnění autohavárie: Náklady na nájem náhradního vozidla

V případě poškození motorového vozidla má poškozený, tedy vlastník vozidla, který autohavárii nezavinil, právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na nájem náhradního vozu, a to zejména po dobu opravy jeho motorového vozidla.

Tato náhrada – cena za nájem náhradního vozidla – zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu nájmu obdobných automobilů v daném místě a čase.

Skutečnou škodu, spočívající v nákladech na nájem náhradního vozu, které převyšují náklady na provoz vlastního vozu, je odpovědný subjekt (viník nehody respektive jeho pojišťovna, u které má sjednáno povinné ručení) povinen nahradit jen v rozsahu, v jakém byly náklady vynaloženy nutně a účelně na nájem náhradního vozidla, odpovídajícího vozidlu poškozenému.

Otázka, zda náklady na nájem náhradního vozidla byly nutné a účelné, závisí na posouzení konkrétních okolností případu. Délka nutné doby se vzhledem ke konkrétním okolnostem případu – stav vozu, rozsah opravy, existence totální škody – posuzuje, po jak dlouhou dobu bylo obstarání náhradního vozidla nutné a účelné, a to se zřetelem na postup obvyklý při řešení následků obdobných nehod.

Není nutno zkoumat, zda, jak často a k jakým účelům ve skutečnosti využil poškozený náhradní vozidlo. Pokud by se vždy mělo zohledňovat, zda a v jakém rozsahu poškozený skutečně náhradní vozidlo využil k jízdě, mohlo by to vést k absurdním důsledkům. Podle Nejvyššího soudu například k takovým, kdy by byl poškozený nucen prokazovat, že jej nemohl vozit rodinný příslušník, že nemohl pracovat z domova, místo aby dojížděl do práce, že nemohl místo vozidla využívat veřejnou dopravu či jiné své vozidlo nebo si nemohl upravit svůj program a upustit od cestování zcela.

Základní východisko pro určení výše náhrady

Podstatou užívání náhradního vozidla je umožnit poškozenému zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde ať již k částečnému, nebo tzv. totálnímu poškození vozidla.

Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život jako před dopravní nehodou a poškozením vozidla. Podnikatelskému subjektu by pak náhradní vozidlo mělo zajistit zachování obdobných podmínek a standardu pro realizaci jeho podnikatelských aktivit. A též nepodnikatelských, pokud k nim poškozené vozidlo bylo poškozeným podnikatelem využíváno.

Proto pro posouzení důvodnosti nároku na náhradu nákladů nutných k zajištění náhradního vozidla po dobu opravy vozidla poškozeného v zásadě není rozhodné, zda a k jakému účelu poškozený náhradní vozidlo užíval, zda denně nebo jen sporadicky.

Kdy by mohlo jít o zneužití autonehody poškozeným vlastníkem vozidla

Při posuzování účelnosti nákladů na zajištění náhradního vozidla je tak třeba zásadně vyjít z toho, že náhradní vůz má umožnit poškozenému zachování obvyklého standardu, jaký měl před škodní událostí.

Proto je zpravidla nerozhodné, zda a v jakém rozsahu po dobu opravy náhradní vozidlo sloužilo poškozenému k jízdě, odpovídá-li to způsobu, jímž bylo před škodní událostí užíváno poškozené vozidlo.

To však nezbavuje soud povinnosti přihlížet při hodnocení účelnosti nákladů vynaložených na zajištění náhradního vozidla ke všem konkrétním podmínkám posuzovaného případu. Nelze tedy vyloučit, že s ohledem na specifické a výjimečné okolnosti věci shledá soud zajištění náhradního vozidla zcela či po určité období neúčelným, k takovému rozhodnutí však může přistoupit jen z důležitých důvodů, výjimečně a po zralé a řádně odůvodněné úvaze.

Co je podstatná změna poměrů zdravotně poškozeného zaměstnance, kterému uznali nemoc z povolání? Stačí k odebrání náhrady za ztrátu na výdělku naopak jen oduznání nemoci z povolání? V zákoníku práce je ustanovení, které se při studiu nároků zaměstnance poškozeného na zdraví v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání snadno přehlédne. 

Jde o ust. § 271u odst. 1, které říká: Změní-li se podstatně poměry poškozeného (tedy zaměstnance poškozeného na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání), které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, může se poškozený zaměstnanec i zaměstnavatel odpovědný za škodu domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.

Horník si za několik let vyléčil projevy nemoci z povolání

Soudy řešily spor mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity – takzvanou rentu – přiznanou z důvodu uznání nemoci z povolání. Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele od roku 1996, naposledy s pracovním zařazením horník-zámečník.

V roce 2017 u něj byla zjištěna nemoc z povolání (iritační dermatitida nohou po pracovní obuvi). Tato skutečnost vedla k rozvázání pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v roce 2021 a tomu, že zaměstnanci byla vyplácena renta. Na zdraví poškozený zaměstnanec pracoval v jiné profesi, a to jako dělník.

Renta podle ust. § 271b odst. 1 věty první zákoníku práce náleží zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.

Odpovědný zaměstnavatel a jeho pojišťovna zastavili výplatu renty

V roce 2023 příslušné zdravotnické zařízení vydalo posudek o novém zjištění ve věci nemoci z povolání, podle kterého zaměstnanec již netrpí nemocí z povolání. Posudek byl potvrzen příslušným státním orgánem.

Úrazová pojišťovna zaměstnavatele proto zastavila zaměstnanci výplatu renty. Zaměstnanec se proto její výplaty musel domáhat soudní cestou. Jeho žalobu však zamítl soud prvního stupně a odvolací soud jeho verdikt potvrdil.

Zaměstnanec se uzdravil z nemoci z povolání, k původní práci už se ale vrátit nemůže

Přitom žalující zaměstnanec trval na tom, že nadále není schopen vykonávat původní práci horníka-zámečníka. Pokud by se vrátil na původní práci, nemoc z povolání by se opět projevila. Nemoc se neztratila, pouze se vytratily příznaky, které by se v dole opět vrátily. Podle jeho názoru tedy nešlo o důvod k zastavení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku, neboť u něj nedošlo ke změně poměrů.

Znalec ve svém odborném lékařském posudku mimo jiné uvedl: “I když tedy pracovník netrpí příslušnou kožní nemocí z povolání a je vydán lékařský posudek, který to deklaruje, nesmí se tento pracovník už nikdy do konce svého života vrátit k výkonu své původní práce, která u něj toto onemocnění způsobila. Pokud by se vrátil zpět ke své původní práci, je velmi pravděpodobné, že by se u něj opět projevila jeho nemoc z povolání.”

Uzdravení z nemoci z povolání vede k oduznání nemoci z povolání

Jak dlouho musí být příslušný pacient zcela bez projevů příslušné kožní nemoci z povolání, aby mohl být vydán lékařský posudek, který konstatuje, že zaměstnanec již netrpí nemocí z povolání, tedy se u něj nemoc z povolání takzvaně oduznává, stanovuje vyhláška č. 104/2012 Sb.

V případě iritačních dermatitid se podle tohoto předpisu může posudek vyjadřující, že uznaná kožní nemoc z povolání u pacienta již netrvá, vydat až tehdy, pokud se žádné klinické projevy této nemoci neobjevily po dobu nejméně jednoho roku.

Zatímco tedy při onemocnění zaměstnance se uznává nemoc z povolání, při jeho uzdravení se oduznává.

Jak dlouho je nárok na odškodňovací rentu?

Vznikl-li zaměstnanci nárok na rentu, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu do té doby, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tedy dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ust. § 271u odst. 1 zákoníku práce (podle dřívější právní úpravy ust. § 390 odst. 1 zákoníku práce nebo ust. § 202 odst. 1 zákoníku práce).

Co je podstatná změna okolností na straně poškozeného zaměstnance?

Spor se dostal před Nejvyšší soud ČR, který uvedl ve svém rozsudku spis. zn.  21 Cdo 752/2025, ze dne 26. 5. 2025 následující:

Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ust. § 271u odst. 1 zákoníku práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu – zaměstnavatele, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou.

Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a nové poměry poškozeného.

Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, ať již v kladném nebo záporném smyslu, a ve výdělkových schopnostech zaměstnance, které jsou s tím spojeny.

Podstatná změna: možnost vykonávat původní práci s původními výdělkovými možnostmi

Při úvaze, zda došlo k takové změně v okolnostech, které byly rozhodující pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která by představovala změnu poměrů poškozeného ve smyslu ust. § 271u odst. 1 zákoníku práce, je třeba především zkoumat, zda zdravotní stav poškozeného zaměstnance doznal změny uvedené v předmětném lékařském posudku, zda následky nemoci z povolání neomezují jeho pracovní způsobilost v uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu jako dříve, tedy zda může opět vykonávat práci v původním zařazení, kterou vykonával před zjištěním nemoci z povolání, a současně dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

Podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného zaměstnance však není pouhé oduznání nemoci z povolání, která byla poškozenému zaměstnanci dříve zjištěna, na základě vyhlášky č. 104/2012 Sb., aniž by současně poškozenému zaměstnanci jeho zdravotní stav umožňoval vykonávat původní práci, při níž onemocněl nemocí z povolání, a dosahovat stejného výdělku jako před jejím zjištěním, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn.  21 Cdo 752/2025, ze dne 26. 5. 2025.

Řešení sporného případu

Odvolací soud, ani soud prvního stupně se však nezabývaly otázkou, zda je zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nadále schopen vykonávat původní práci horníka-zámečníka.

Ačkoliv už víme, že znalec ve svém odborném lékařském posudku uvedl, “že i při vymizení projevů příslušné nemoci z povolání se pacient do konce života nesmí vrátit k výkonu té práce, která u něj tuto nemoc způsobila.”

Ostatně i primářka oddělení pracovního lékařství nemocnice, která vydala posudek o tom, že zaměstnanec již netrpí nemocí z povolání, před soudem k otázce, zda stále trvá kontraindikace pro práci horníka uvedla, že “zda může vykonávat práci horníka, nejsme schopni posoudit, neznáme jeho zdravotní dokumentaci a ani jeho nové pracovní zařazení.”

Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky obou nižších soudů. V novém řízení je nutno postavit najisto, zda zdravotní stav zaměstnance doznal podstatné změny a zda je z medicínského hlediska nadále zdravotně způsobilý k práci horníka-zámečníka, kterou vykonával před vznikem škody, nebo zda jeho pracovní schopnost není následkem nemoci z povolání nadále snížena (omezena) a zda je žalobce schopen dosahovat výdělek, jaký měl před poškozením.

Shrnutí článku

Právní rámec

• Podle § 271u zákoníku práce může dojít ke změně výše renty, pokud dojde k podstatné změně poměrů zaměstnance, které byly rozhodující pro stanovení náhrady škody (např. zdravotní stav nebo výdělkové schopnosti).
• Pouhé oduznání nemoci z povolání (tzn. že lékař konstatuje, že nemoc již není aktivní) neznamená automaticky ztrátu nároku na rentu.

Popis konkrétního případu

• Zaměstnanci (horníkovi) byla v roce 2017 uznána nemoc z povolání (dermatitida nohou).
• Byl mu přiznán nárok na rentu. V roce 2023 však zdravotnické zařízení konstatovalo, že nemoc již netrvá – a zaměstnavatel výplatu renty zastavil.
• Zaměstnanec argumentoval, že se sice příznaky nemoci ztratily, ale návrat k původní práci by vedl k opětovnému propuknutí onemocnění.
• Soudy nižších stupňů jeho žalobu zamítly.

Postoj Nejvyššího soudu ČR

• Pouhé uzdravení z nemoci není podstatnou změnou poměrů, pokud zaměstnanec stále nemůže vykonávat původní práci ani dosahovat původního výdělku.
• Soudy se chybně nezabývaly tím, zda je zaměstnanec opět schopen pracovat jako horník-zámečník.
• Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí a vrátil věc k novému projednání.

Závěr

Uzdravení z nemoci z povolání neznamená automatickou ztrátu renty. Rozhodující je, zda došlo ke skutečné změně zdravotního stavu a výdělkových schopností zaměstnance.