Rubrika: Odškodnění

Kdo odpovídá za škodu, zejména na zdraví, člověku, který upadl na neuklizeném nebo neudržovaném chodníku? Obec či město, nebo jejich servisní organizace, kterou si k péči o komunikace zřídily? Je rozdíl právě, když šlo o zanedbanou údržbu nebo aktuální závadu ve schůdnosti. Kdy žalovat vlastníka a kdy servisní organizaci? Kdy obec ručí za odškodnění?

Odpovědnost podle občanského zákoníku a podle silničního zákona

Základní norma povinnosti hradit majetkovou škodu či nemajetkovou újmu je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ust. § 2910 o. z. a spočívá na principu, že újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním.

Vedle toho zákon ukládá povinnost nahradit újmu i v některých zvláštních případech bez ohledu na porušení zákona a na zavinění (ust. § 2895 o. z.). Takovým případem je též úprava silničního zákona zakládající zpřísněnou odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v našem případě chodci) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti.

Otázku, koho žalovat o odškodnění, rozebral a odpověděl Nejvyšší soud ČR (v rozsudku spis. zn. 25 Cdo 2393/2023, ze dne 31. 7. 2024).

Dva druhy odpovědnosti za škody vzniklé na komunikacích

Silniční zákon ukládá vlastníkovi širokou povinnost tzv. správy komunikací, která zahrnuje zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy.

V souvislosti se správou a údržbou pozemních komunikací tak vedle sebe působí jak obecná povinnost hradit (podle ust. § 2910 o. z.) újmu způsobenou porušením zákonné povinnosti plynoucí zejména z ust. § 9 silničního zákona, tak i speciální právní úprava objektivní odpovědnosti za závady ve sjízdnosti a schůdnosti podle ust. § 26 a § 27 silničního zákona.

Co zahrnuje správa a údržba komunikace a možnost jejího převedení z vlastníka na správce

Vlastník komunikace je povinen vykonávat její správu zahrnující zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy. Výkon správy může vlastník komunikace zajišťovat prostřednictvím správce, jímž je právnická osoba zřízená nebo založená vlastníkem komunikace za podmínky, že je vůči ní vlastník po celou dobu výkonu správy ovládající osobou. (§ 9 odst. 3 silničního zákona.) 

Je-li výkon správy komunikace zajišťován prostřednictvím správce, musí zahrnovat alespoň pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy. Vlastník musí zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup (tedy na internetu) identifikační údaje správce, vymezení pozemních komunikací, jejichž správu vykonává, a rozsah jím vykonávané správy. (§ 9 odst. 4 silničního zákona.)

Jak to chodí v praxi?

Vlastník komunikace má tedy povinnost vykonávat správu komunikace, která spočívá zejména v pravidelných a mimořádných prohlídkách, údržbě a opravách.

Je logické, že zejména územní samosprávné celky (obce a kraje) musí mít možnost činit tak prostřednictvím k tomu technicky a organizačně vybavených subjektů, proto zákon vlastníkům komunikací umožňuje převést výkon této správy na jiný subjekt tím, že si jej pro ten účel založí či zřídí, ovšem za výslovné podmínky, že vůči němu jako vlastník zůstane ovládající osobou po celou dobu výkonu správy.

Prostřednictvím takto ustaveného správce může vlastník zajišťovat jak činnosti týkající se obecné údržby, tak odstraňování (či předcházení) závad ve schůdnosti či sjízdnosti. I sám správce může dílčími činnostmi především při údržbě a opravách komunikace pověřit jinou osobu, ta se však již správcem stát nemůže.

Odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku vad ve sjízdnosti a schůdnosti

Závadou ve schůdnosti se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. (§ 26 odst. 7 silničního zákona.)

A vlastník místní komunikace nebo chodníku je pak povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit ani na ni předepsaným způsobem upozornit. (§ 27 odst. 3 silničního zákona.)

Jde-li o závadu ve schůdnosti či sjízdnosti, za škodu odpovídá správce, vlastník je ručitelem

Silniční zákon u specifické činnosti týkající se odstraňování závad ve sjízdnosti či schůdnosti okruh subjektů odpovídajících za újmy způsobené uživatelům pozemních komunikací v případě, že je výkon správy pozemní komunikace zajišťován prostřednictvím správce, nově rozšířil tak, že namísto vlastníka hradí poškozenému újmu správce a vlastník za splnění této povinnosti ručí, a to bez dalšího, tedy bez ohledu na to, zda a jak jej vybral a kontroloval. (Viz znění novely provedené zákonem č. 268/2015 Sb. s účinností od 1. 1. 2016 v ust. § 27 odst. 6.)

Jedná se však výslovně o přenos povinnosti k náhradě újem ze zvláštní zpřísněné odpovědnosti, která přichází v úvahu především při mimořádně nepříznivých meteorologických podmínkách (v důsledku neodstraněného sněhu či náledí), což je v tomto případě třeba chápat jako výjimku vylučující odpovědnost vlastníka, resp. toto ustanovení odpovědnost vlastníka „oslabuje“ na ručení, nicméně zdvojuje tu okruh subjektů, od nichž může poškozený žádat náhradu.

Škoda vzniklá zanedbáním běžné údržby, tedy jinak než závadou ve schůdnosti a sjízdnosti

Z toho tedy plyne, že u povinnosti běžné údržby, jejíž porušení může vést k obecné odpovědnosti za újmu, je povinnost k náhradě spjata výlučně s osobou vlastníka.

Takže v případech, na něž nedopadá zvláštní úprava odpovědnosti (ohledně závad ve sjízdnosti a schůdnosti komunikace), tj. při uplatnění obecné odpovědnosti za porušení povinnosti řádné údržby komunikací, která se řídí podle občanského zákoníku, je povinnou osobou vlastník a přenos odpovědnosti na správce zde není možný.

Tomu nasvědčuje i podmínka, že vlastník vůči zřízené osobě musí být po celou dobu výkonu správy ovládající osobou. Zde je tedy odpovědný vlastník komunikace.

Shrnutí

Nejvyšší soud ČR ve výše citovaném rozsudku vyložil, že povinnost nahradit újmu způsobenou uživateli komunikace závadou ve schůdnosti či sjízdnosti (např. v důsledku povětrnostních či meteorologických podmínek) má vlastník komunikace.

Ovšem zřídil-li k tomu účelu právnickou osobu (správce), má takovou povinnost správce, zatímco vlastník za splnění jeho povinnosti k náhradě poškozenému ručí.

Oproti tomu k náhradě újmy způsobené porušením zákonné povinnosti udržovat komunikace v řádném stavu je povinen jen sám vlastník bez ohledu na to, zda si i k tomuto účelu zřídil samostatný subjekt. Ano, právní řád ČR je velmi složitý.

Vyrazil na italskou sjezdovku a neodhadl svoje možnosti. Ve vysoké rychlosti srazil mladého muže, kterému způsobil mnohačetné zlomeniny a poranění hlavy. I přes sjednané pojištění ho to stálo skoro čtvrt milionu. Jak je to možné?

Na začátku ledna vyrazil mladý muž do Jižního Tyrolska. Na týden se jeho „přechodným domovem“ měl stát resort Alta Badia s členitými lyžařskými terény a nespočtem unikátních sjezdovek. Lyžař přecenil svoje možnosti a udělal jednu zásadní chybu, která mohla stát život jiného muže na sjezdovce.

Na kopec pod vlivem!

Mladý muž si lyžování na jedné ze sjezdovek už od rána „zpříjemňoval“ alkoholickými drinky. A to i přesto, že alkohol je v Itálii přísně zakázán. V případě porušení pravidel může být lyžaři na místě odebrán skipas, a navíc ještě musí zaplatit pokutu ve výši několika tisíc eur. To ale lyžaře neodradilo.

Srážka ve vysoké rychlosti poslala lyžaře do nemocnice

Neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Při sjíždění jednoho z kopců ve vysoké rychlosti srazil jiného lyžaře, který upadl tak nešťastně, že si polámal několik žeber a utrpěl závažné zranění hlavy. Na místo byla ihned přivolána horská služba a oba lyžaři byli transportováni do nejbližší nemocnice.

O čtvrt milionu chudší!

I když měl viník sjednané pojištění odpovědnosti, bez kterého vás na italské sjezdovky nepustí, náklady na léčbu a bolestné nakonec musel uhradit z vlastní kapsy. Poškozenému pojišťovna vyplatila bezmála čtvrt milionu. Po viníkovi, který ale nehodu způsobil pod vlivem alkoholu, vymáhala uhrazenou částku regresem, což je u naprosté většiny pojišťoven běžnou praxí. Alkohol či jiná omamná látka totiž patří mezi nejčastější výluky, na základě kterých může pojišťovna plnění krátit anebo ho dokonce úplně odmítnout.

Využití služeb asistenční služby, která přijede k nehodě, aniž ji někdo zavolal, může způsobit nečekané problémy. Jejich zákazník se může stát účastníkem soudního sporu, aniž by o tom sám věděl. Asistenční služby navíc předražují půjčení auta, upozorňují pojišťovny. Některé asistenční služby, které už na místě nehody nabízejí poškozeným vyřízení jejich pojistné události a zapůjčení vozu zdarma, totiž dávají klientům podepsat dokument, který umožní jejich jménem jednat u případného soudu s pojišťovnou.

Jejich byznys je totiž trnem v oku tuzemským pojišťovnám – a ty tak často odmítají proplácet služby, které asistenční služba v rámci likvidace pojistné události klientovi nabízí.

Zhruba v šedesáti procentech případů je půjčovné realizováno nehodovým servisem či nehodovou asistencí. Většina nehodových servisů či asistencí zapůjčená vozidla předražila. Také se stává, že asistenční služba vykáže zapůjčení vozu, ke kterému vůbec nedošlo.

Na zapůjčení náhradního automobilu hrazeného z povinného ručení viníka nehody má ze zákona nárok každý poškozený. Náhradní auto však musí být stejné kategorie jako nabourané vozidlo. Odpovídat průměru na trhu v dané kategorii by dle názoru pojišťoven měla i cena půjčovného. Protistrana však předkládá protiargumenty.

Ceníky k dispozici nejsou

„Dle našeho názoru by měl mít poškozený nárok nakládat s půjčeným autem tak, jako by bylo jeho. Neměl by tak být omezen v počtu najetých kilometrů, neměl by nic platit za opotřebení vozu, měl by v něm moci kouřit a měl by mít právo vrátit automobil zašpiněný. Pokud máme nabídnout takový komfort, musíme si všechny tyto aspekty zohlednit v ceně. Proto může být vyšší, než je na trhu běžné,“ hájí se právní zástupce jednoho z nehodových servisů, přál si však zůstat v anonymitě.

Přiznal však, že pokud pojišťovna odmítne drahé půjčovné proplatit a začne soud, nemusí se člověk, který si vůz půjčil, vůbec dozvědět, že jeho jménem někdo pojišťovnu žaluje. Může být však předvolán před soud jako svědek.

O kolik auta asistenční služby předražují? Například za auto, které v běžných autopůjčovnách stojí 1 500 korun na jeden den, může asistenční firma fakturovat až 4 500 korun. Oficiální ceníky však k dispozici nejsou.

Podle Igora Siroty, mluvčího společnosti ÚAMK, která asistenční služby zaštiťuje, je možné vyhnout se podvodníkům tím, že řidiči budou volat přednostně firmy, u nichž mají asistenční služby zaplaceny, nebo přímo ústředí ÚAMK. „Oranžové majáky“, které k nehodě přijedou samy, radí ignorovat.

ÚAMK v současnosti spolupracuje se 150 půjčovnami a 270 servisy a průběžně se snaží jejich kvalitu kontrolovat. S neseriózními partnery ukončujeme spolupráci.

V nekonečném boji mezi asistenčními službami a pojišťovnami se ročně točí desítky milionů korun. Tento byznys tak začal lákat i podniky z oblasti přímého prodeje. Jedním z nich je Evropské centrum odškodného, které ještě loni svým obchodním zástupcům nabízelo provizi za přivedení „poškozeného“ z havárie od šesti do 24 tisíc korun. Ve firemní prezentaci nazývá tento způsob obživy „byznysem budoucnosti“.

Nejčastějším a zpravidla i nejvýnosnějším podvodem při prodeji ojetých aut je zatajování havárií. To, že se ojeté auto vyplatí před koupí prověřit, tak není klišé, ale realita. Která auta však nejčastěji zažila nějaké poškození či dokonce velkou havárii? Cebia, přes níž je možné si prověřit historii ojetého auta, zveřejnila, u kterých značek v červenci její klienti nejčastěji odhalili v minulosti prodělanou škodní událost. Která to byla?

„Ze všech prověřovaných aut bylo v uplynulém měsíci 60 % (přesně 59,98 %) z nich po havárii. Tedy tři vozidla z pěti. U těchto aut navíc často evidujeme i více škodních událostí,“ upozorňuje Martin Pajer, ředitel společnosti Cebia, která pomáhá lidem bránit se proti podvodům s ojetými vozy letos už 34. rokem.

V inzerci přitom prodejci v minulosti prodělané havárie prakticky neuvádějí. „Dnes je to, dá se říci, konkurenční nevýhoda,“ vysvětluje Martin Pajer z Cebia, proč prodejci o haváriích mlčí. „Přiznanou prodělanou havárii má pouze 0,43 % prodávaných ojetých aut, tedy zhruba každé 232. auto,“ konkretizuje dále ředitel Cebia Pajer s tím, že podle pojišťoven je po havárii okolo 60 % desetiletých aut, což odpovídá aktuálnímu průměrnému stáří prodávaných ojetých vozů na českém trhu.

Žebříčku vévodí Audi, v jejím těsném závěsu jsou vozy BMW

V červenci zaznamenala Cebia největší podíl havárií u vozů Audi, kde se škodní událost vyskytovala u sedmi aut z deseti (69,69 %). Ve velmi těsném závěsu se na druhé pozici umístilo BMW (68,82 %). Následovala nejprodávanější značka vozidel na českém trhu Škoda (64,37 %), za nimiž se na čtvrtém pomyslném místě nacházela auta celosvětově nejprodávanější značky Toyota (63,87 %). Pětici uzavřely prémiové vozy Mercedes-Benz (62,27 %).

Druhou pětici pak otvírala vozidla Hyundai s 61,95 %, následovaná vozy Volvo (58,59 %). Osmé místo patřilo značce Volkswagen (56,02 %), za níž se umístil Seat (55,02 %) a desítku uzavřela Mazda s 54,78 %. U luxusních vozidel navíc Cebia zaznamenala větší průměr počtu škodních událostí na jedno vozidlo. „U vozidel Audi a BMW se jednalo v průměru téměř o dvě škodní události, u vozů Mercedes-Benz dosahoval průměr hodnoty 1,6 škodní události na vozidlo,“ upřesňuje ředitel Cebia Pajer.

Lidé se zbavují spíše havarovaných aut, než těch v perfektním stavu

Na výsledky podílu vozů s havárií má samozřejmě vliv to, jaká vozidla si lidé v daném měsíci prověřují. „Pokud vezmeme počet aut dané značky na trhu ojetých automobilů a podíl mezi prověřovanými vozy, dlouhodobě vidíme, že například luxusní a prémiová auta se prověřují častěji než menší a levnější vozidla. Je to logické, neboť v případě špatné koupě bývá finanční ztráta větší,“ vysvětluje dále Martin Pajer, ředitel společnosti Cebia. Vysoký podíl vozidel s prodělanou škodní událostí vidí i v tom, že havarovaných vozidel se chtějí lidé častěji zbavit než těch, která jsou v perfektním stavu. „Z dat je jasně vidět, že prověřovat se vyplatí vozy každé značky. Spoléhat se na to, že některé méně bourají a pravděpodobnost prodělané havárie je menší, se nemusí vyplatit. Podíl vozidel po škodní události je natolik velký, že pravděpodobnost, že na takové auto narazíte, je velmi vysoká,“ varuje dále Martin Pajer.

České ojetiny zdražily a překonaly cenu slovenských ojetých aut

Ještě v prvním kvartálu platilo, že na Slovensku byla auta o něco dražší. Na jaře však začaly ceny ojetin v Česku růst natolik, že překonaly slovenské ceny, což ale bylo vykoupeno delší dobou prodeje. Vyplývá to z údajů za první letošní pololetí, jež analyzovala společnost Cebia, která monitoruje český trh ojetých automobilů již od roku 2011 a loni začala zpracovávat analýzy i pro slovenský trh. Jak se letos oba trhy zatím lišily?

„Průměrná cena ojetých aut se v prvních šesti měsících vyšplhala v Česku na 298 000 Kč, což je zhruba o 10 500 Kč více než na Slovensku, kde se vozidla prodávala v průměru za 11 500 eur, tedy 287 500 Kč při kurzu 25 Kč za euro,“ upřesňuje Martin Pajer, ředitel společnosti Cebia, která kromě monitorování trhů pomáhá také kupujícím prostřednictvím prověřování historie vozidel, aby se nestali obětmi podvodů, a to jak v Česku, tak na Slovensku.

Doba prodeje těchto aut činila v České republice v průměru 67 dní, což bylo o 6 dní více než u východních sousedů. „Auta jsou zde dražší, nabídka širší a lidé déle vybírají,“ analyzuje situaci ředitel Cebia Martin Pajer. Z hlediska nájezdu měla auta na tuzemském trhu oproti těm na Slovensku najeto v průměru o 4000 km méně, když vykazovala 145 000 km. „Toto číslo může ukazovat na častější stáčení tachometrů v České republice oproti Slovensku, neboť ojetá auta zde nejsou mladší, a naopak v případě čerstvě dovezených aut jsme na tom z hlediska jejich stáří oproti Slovensku velmi špatně,“ upozorňuje Martin Pajer z Cebia.

Do Česka se dovezla výrazně starší auta než na Slovensko

Celkové stáří všech prodávaných ojetých aut v České republice činilo v prvním pololetí 9,82 roku, což bylo o tři měsíce více než na Slovensku, kde dosáhlo hodnoty 9,57 roku. Významný rozdíl byl ve stáří ojetých aut, která byla do obou zemí dovezena v letošním roce. Ta, která byla starší 10 let, měla v Česku podíl na dovozu 49,20 % – tedy prakticky každé druhé dovezené auto bylo starší než 10 let. Na Slovensku činil podíl takových aut jen 29,84 %. Pokud jde o dovezená osobní ojetá vozidla starší 15 let, jejich podíl v rámci letošních dovozů činil na tuzemském trhu 23,54 %, zatímco u našich východních sousedů jen 13,85 %, tedy zhruba o 10 procentních bodů méně. Celkově se přitom do Česka dovezlo 72 541 ojetých osobních aut, zatímco na Slovensko 28 727 ojetých vozidel. „Počet aut dovážených na Slovensko činí dlouhodobě cca 40 % počtu aut dovezených do České republiky,“ doplňuje Martin Pajer, ředitel společnosti Cebia.

„Hlavním důvodem, proč se na Slovensko dovážejí mladší a dražší vozy, je registrační poplatek při první registraci vozu na Slovensku, a tedy i při registraci dovozeného ojetého vozu ze zahraničí. Výše tohoto poplatku je odstupňovaná podle objemu motoru a ekologičnosti provozu vozidla. Registrační poplatek zapříčiňuje nižší počet dovážených ojetin na slovenský trh a omezil i stáří vozů, neboť dovoz starších vozů se pak stává nevýhodný,“ vysvětluje Martin Pajer, ředitel společnosti Cebia.

Na obou trzích vede Octavia, slovenský trh je však více rozmanitý

Český trh je přitom oproti slovenskému méně diverzifikovaný z hlediska modelů. Deset neprodávanějších si zde nárokuje 31,34 % trhu, zatímco na Slovensku se jedná jen o 25,51 %. Zatímco tuzemskému trhu vévodí s přehledem značka Škoda, a to zejména s modely Octavia, Fabia, Superb či Karoq, u našich východních sousedů se mezi nejprodávanější ojeté vozy dostávají i prémiové značky Audi či BMW.

„Dlouhodobě vidíme, že slovenští zákazníci si více potrpí na prémiové a luxusní značky než Češi,“ komentuje situaci ředitel Cebia Pajer. Škoda Octavia je přesto nejprodávanějším modelem v obou zemí. V Česku dosáhla v prvním pololetí podílu na prodávaných ojetých autech 9,70 % a na Slovensku 6,52 %. Vozidla značky Škoda jsou přitom v obou zemí nejvíce dováženou značkou vozidel ze zahraničí. Z hlediska barvy se v Česku prodávají nejčastěji šedá ojetá auta (22,42 %), zatímco na Slovensku bílá (24,39 %).

Na Slovensku se prodává více elektroaut a hybridů. Silná je nabídka naftových vozidel

Rozdíl existuje také v zastoupení vozidel dle pohonu. V České republice se prodává podstatně větší procento aut s motorem na benzín (ČR 46,55 %, SR 37,44 %). Větší zastoupení ostatních typů pohonů (vyjma CNG) má Slovensko. Auta na naftu jsou zde stále velmi žádaná, neboť jejich podíl mezi prodávanými ojetými vozy činil letos 55,08 %, zatímco v Česku 47,20 %.

„Je třeba dodat, že i když je v Česku jejich podíl ve srovnání nižší, i zde se nejčastěji prodávají vozidla na naftu, byť auta na benzín jsou v těsném závěsu,“ doplňuje Martin Pajer. Vozidla čistě na elektřinu činily v Česku jen 1,95 % nabídky, zatímco u východních sousedů dosáhly 2,57 %. Více se tam prodávaly i elektro hybridy, které byly na tamějším trhu zastoupené z 3,33 %, zatímco u nás z 2,66 %. „Pokud vezmeme v úvahu čistě elektrická či elektro hybridní vozidla, v případě tuzemského trhu jde přibližně o každé 22. prodávané ojeté auto, na Slovensku o každé 17. ojeté auto,“ přibližuje čísla Martin Pajer z Cebia.

Rozdíl je také v podílu vozidel po prvním majiteli. Ačkoli je průměrné stáří vozidel na obou trzích letos téměř totožné, v Česku je u mnohem více aut deklarováno, že měla dosud jen jednoho vlastníka (44,76 % ČR oproti 31,07 % SR). V obou případech se ve velké míře jednalo o klamnou informaci, která měla zatraktivnit vozidlo. Na Slovensku se však s informací o prvním majiteli podvádělo o polovinu méně často než v České republice. Skutečný podíl vozidel po prvním majiteli dosahuje přibližně 16 %.

Průměrná škoda na majetku, kterou pojišťovny proplácejí z povinného ručení, letos stoupla o 7,8 % oproti loňskému roku. Ukazuje to statistika od České kanceláře pojistitelů za první polovinu roku.

Očekáváme, že průměrná majetková škoda z povinného ručení dosáhne za rok 2026 částky téměř 68 tisíc korun, což představuje její zdvojnásobení za dobu posledních 12 let, řekl dnes médiím Petr Jedlička, pojistný matematik České kanceláře pojistitelů.

Loni stoupla průměrná škoda na majetku meziročně o 7,3 %, předloni o 11 % a v roce 2021 o osm procent.

Mezi hlavní důvody takzvané škodní inflace podle Jedličky patří rostoucí ceny práce a náhradních dílů v autoservisech, vyšší technologická i finanční náročnost oprav nových vozidel (dražší systémy, senzory, diagnostiky…), v posledních letech se projevilo i zdražení energií.

Výrazně roste také finanční ohodnocení škod na zdraví. Zlom přinesl nový občanský zákoník, který od roku 2014 navýšil částky za jejich odškodnění.

Jen v posledních dvou letech stoupla průměrná výše jednorázového odškodnění pozůstalých pro všechny pozůstalé z jedné dopravní nehody na průměrných na 3,3 milionu korun z předchozích 2,3 milionu.

Vliv vysoké valorizace mezd přímo ovlivňuje navyšující se odškodnění za nároky bolestného a ztížení společenského uplatnění (z důvodu nastavené indexace přes průměrnou mzdu).

Průměrná částka za ztížení společenského uplatnění vzrostla v posledních dvou letech na 682 tisíc z předchozích 389 tisíc.

Výše škod roste výrazněji než průměrná cena povinného ručení, zdůrazňují zástupci pojišťoven. Pomyslné nůžky mezi pojistným a škodou z povinného ručení se tak dál rozevírají.

Víte, že Rakousko na rozdíl od Česka toleruje u řidičů malé množství alkoholu v krvi? Pití před jízdou se ale motoristům stejně nemusí vyplatit. V případě překročení stanovené hranice hrozí tučné pokuty.

Před jízdou jedna sklenka vína nebo půllitr pivka? V Česku vyloučené, v Rakousku to ale řidičům projít může. Tamní právní předpisy totiž motoristům umožňují až půl promile alkoholu v krvi. Poměrně benevolentně se Rakousko staví i k cyklistům, u kterých je hranice stanovena dokonce na 0,8 promile. Je ale otázkou, jestli se takový risk vlastně vyplatí. Odbourávání alkoholu je totiž ryze individuální záležitostí.

Stanovená hranice se zároveň netýká všech. Pro motoristy, kteří jsou držitelé řidičských průkazu méně než 2 roky a pro profesionální šoféry autobusů či nákladních vozů platí prakticky nulová tolerance (konkrétně 0,1 promile).

Hrozí i povinné přeškolení

Jakmile řidič v Rakousku nadýchá více než 0,5 promile, dopustí se dopravního přestupku. Výše pokuty a další postihy následně rostou s naměřenou hladinou alkoholu. V krajním případě pokuta v přepočtu převyšuje až hranici 140 tisíc korun. Následovat může i odebrání řidičského průkazu nebo povinné přeškolení.

Pokud motorista nadýchá mezi 0,5 a 0,79 promile, hrozí mu pokuta od 300 do 3 700 eur (tedy zhruba 7 až 92 tisíc korun). Pokud hladina alkoholu stoupne na 0,8 až 1,19 promile, pokuta začíná na 800 eurech (zhruba 20 tisíc korun), řidič přijde minimálně na měsíc o řidičské oprávnění a k tomu musí absolvovat dopravní školení.

Pokud řidič nadýchá více než 1,6 promile, sankce se ještě zpřísňují. Pokuta může dosáhnout až na 5 900 eur (zhruba 145 tisíc korun) a o řidičák motorista přijde nejméně na půl roku.

Pokud by se motoristé odmítli v Rakousku podrobit dechové zkoušce, jde podle tamní legislativy o trestný čin. Řidiči musí počítat s pokutou, která startuje na 2 tisících eur (cca 50 tisíc korun). Součástí je také odebrání řidičského oprávnění nejméně na půl roku.

Rakousko navíc v poslední době přitvrzuje i jiných sférách. Od března roku 2024 kupříkladu platí, že tamní policejní složky mají možnost zabavit i automobil, který následně může propadnout rakouskému státu. K definitivnímu zabavení vozidla dochází v případech, kdy řidič překročí rychlostní limit o 80 km/h v obci nebo o 90 km/h mimo obec. To se týká i cizinců, a tedy i občanů České republiky.

Malé lži, které nás finanční instituce často nutí říkat v dotaznících a formulářích, se zdají být neškodné. Ale co když začnou posouvat hranici pravdy? Mnohé otázky jsou formulovány tak, že nelze odpovědět pravdivě, aniž byste neudělali kompromis. Tento text se zaměřuje na to, jak malé lži, které začínají u obyčejných formulářů, mohou postupně posouvat hranici pravdy a ovlivnit Vaše chování.

Na hloupou otázku hloupá odpověď? Tak by mohl vypadat výsledek, kdybychom se drželi známého přísloví. Pokud máte vyplnit formulář banky a otázka zní: “Kolik rolet jste koupil?” a vy odpovíte “13”, protože tolik jste jich skutečně použili, ale přitom vám jich pár zbylo, jak na to odpovědět?

Když se pravdivě přiznáte, že vám zbylo 8 rolet, narazíte na problém. Formulář neumožňuje žádné vysvětlení a odpovědět tak, jak by to odpovídalo skutečnosti, není možné (např. koupil jsem jich 13, ale 8 mi zbylo).

Odpověď, která nezohledňuje celý kontext, vás staví do pozice, kdy odpovídáte neúplně, může být považována za nepravdu. A to je přesně ten okamžik, kdy riskujete, že se vaše odpověď bude považovat za lživou, přestože jste jen reagovali podle zadání. Jakmile neodpovídáte přesně na otázku, riskujete pokuty, sankce, obvinění nebo jen to, že se ztratíte v domněnkách.

Když nemůžete nebo nechcete sdělit pravdu

Formuláře často neumožňují pravdivě odpovědět. Začíná to u zdvořilostních otázek, kde dříve na Facebooku při událostech bylo možné vybrat mezi „chci“ nebo „nemohu se zúčastnit“, dnes už je tam pouze „Nemám zájem“. Někomu třeba chybí jednoduchá možnost „Nevím“.

Existují i o něco horší situace. Například u pokladen obchodů a čerpacích stanic, kde se vás ptají, jestli máte jejich aplikaci. Někteří ji používají jen tehdy, když sleva skutečně stojí za to. Tesco navíc nutí klienty kliknout na „zaplatit“ a souhlasit s vyšší cenou, aby ji následně snížili podle slevových akcí.

Existují však i agresivnější obchodní praktiky, jako nedávno u Airbank při sjednávání cestovního pojištění. Když se ptali “Chcete spočítat cestovní pojištění?,” možnosti odpovědi byly pouze “Nikam nejedu” a “Ano, spočítat pojištění”. Bez odpovědi nebylo možné se přihlásit do internetového bankovnictví. A pokud jste měli v plánu někam v blízké budoucnosti jet, ale pojištění už jste sjednali jinde, nebo jej nechtěli, prakticky jste byli nuceni lhát, abyste mohli zadat příkaz k úhradě.

Ještě závažnější jsou situace, kdy nemáte možnost odpovědět pravdivě. Například při vyplňování formulářů v bankách, při identifikaci klienta v rámci AML (anti-money laundering) regulací, kdy je nutné odpovědět na otázky týkající se vašich příjmů, původu finančních prostředků nebo majetku.

Tato otázka může být složitá už jen proto, že její interpretace je nejednoznačná. Co když máte několik různých příjmů? Měli byste uvést celkový příjem či zohlednit pouze jeden konkrétní typ? A co když vaše příjmy pocházejí z více než jednoho zdroje, jak se to všechno vejde do jednoho formuláře? Takové otázky neumožňují jasnou pravdivou odpověď.

A když formuláře neumožňují upřesnění, dostáváte se do situace, kdy se jednoduše rozhodnete „odpovědět podle toho, co je nejjednodušší“, což ale nemusí být vždy v souladu s pravdou. Můj kolega, který pracuje v bance, to komentoval takto: “Vyplňovat pravdivě dotazníky? To si koleduješ o průšvih!” Ano, všichni, kdo se snaží odpovídat pravdivě, riskují, že přijdou o účet, jak je uvedeno v článku Jste připraveni na situaci, že náhle budete bez účtu? Co pak dělat? Co nejlépe dělat před?

Váš názor není důležitý. Nevyžaduje se

Tento problém se ještě zhoršuje v případech, kdy ve formulářích není žádná možnost vyjádřit vlastní úhel pohledu. Z tohoto důvodu jsou malé lži na každém kroku. Vždyť kdo se neuchýlí k tomu, že „zjednoduší“ odpověď, aby si ušetřil čas nebo vyhnul komplikacím? Malé lži se stávají normou. V našem každodenním životě, v práci, v bankovnictví nebo při vyplňování administrativních formulářů, stále častěji ztrácíme hranici mezi pravdou a nepravdou.

Podíval jsem se na AML dotazník Banky CREDITAS. Online formulář se liší od papírové verze, kterou si klient vyžádal, a kterému mu banka zrušila účet. Stejnou zkušenost měl i jiný známý, který přišel o účet u této banky, protože nechtěl lhát na konkrétní otázku.

Banka se ho například ptala, ve kterém státě se narodil. Na výběr byla Česká republika, ale chyběly dřívější názvy států, včetně ČSSR, což byla pro něj jediná pravdivá odpověď. I tady lze s rizikem předpokládat, že se banka neptá na stát narození, ale na něco jiného. Měl to odhadnout na ČR, bylo to jednodušší, stačilo by „lhát“.

Co ale má dělat někdo, kdo se narodil v ČSR, když dnes je to Ukrajina? Tento klient to nakonec odložil, což vedlo k zrušení jeho účtu. Pravděpodobně zde zafungovala instrukce ČNB ve formě: “Odmítnutí nebo neprovedení povinné identifikace či kontroly.”

Jaký máte příjem? Opravdu jej uvedete?

To však není jediná problematická otázka. Třeba běžná otázka na příjem může být také složitá. Jaký je váš příjem – podle zákona o dani z příjmu, podle zákona o státní sociální podpoře, nebo jde o jiný příjem?

Co vlastně znamená „čistý příjem“? To je hodně ošemetná otázka, zvláště u OSVČ. Máte počítat paušál, skutečné daňové výdaje/zisk, nebo reálný zisk (protože daňové předpisy zahrnují paušální výdaje a odpisy, přičemž v některých případech reálné výdaje mohou převýšit příjem)? Co všechno by mělo být zahrnuto, a co ne, například mimořádné příjmy, které jsou daňově osvobozeny? Odpovídat bance a tím se třeba i zbytečně vyjadřovat k více informacím?

Mnohem jednodušší to mají ti, kdo to neřeší a zvolí nějaký interval, doufajíce, že když se spletou o pár tisíc, nic se nestane. Nejjednodušší to mají ti, kteří mají stále stejnou výplatu a ta je uprostřed nějakého intervalu.

Podobně je to i u otázky hodnoty majetku. Šťastní jsou ti, kteří toho moc nemají. Ti, kteří něco mají, to mají horší. A nejhorší to mají ti, kteří ani neví, kolik mají – protože tisíce za odhady nemovitosti kvůli AML prostě nechtějí platit. A pak jsou takoví, kteří mají dluhy. Ale je to tak vágní otázka, že si člověk může v podstatě obhájit jakoukoliv odpověď.

K zamyšlení: Kolik je v populaci skutečných zločinců, kvůli kterým stále obsáhlejší formuláře my všichni vyplňujeme? Jak asi odpovídají na ty AML otázky samotní zločinci?

Odkud máte peníze? Zahrejte si na věštce

Původ finančních prostředků. Další běžná otázka. Výhodu mají ti, kteří žijí od výplaty k výplatě, mají půjčky, hypotéky a jen jeden zdroj příjmu, typicky zaměstnání. Samozřejmě také ti, kdo formuláře vyplňují stylem „něco napíšu, ať mám od nich pokoj“.

Ale jaký je vlastně původ peněz, které mám na svém účtu? Vždy jsem měl úspory, nikdy jsem nešel s úsporami na nulu. Na začátku jsem měl dary (od rodičů i jiných osob), sociální dávky (např. příspěvek na dopravu, přídavky na dítě), později příjem ze zaměstnání, peníze z podnikání, z nájmu a z dědictví. Můžu zaškrtnout všechno. A moc mi nepomůže ani otázka na převažující příjem. Mám počítat převažující příjem aktuálně, nebo celkově? Mám součtem připočítat i výnosy za celou dobu, od kdy je mám? A mám to očistit o inflaci?

Další otázky v AML dotazníku jsou víceméně věštecké, zaměřené na budoucnost. Například otázky ohledně očekávaného měsíčního obratu na účtu, očekávaných měsíčních vkladů a výběrů hotovosti, nebo přehledu zemí, do nichž budete posílat peníze, a zemí, z nichž budete přijímat platby.

Popadněte vešteckou kouli. Nemáte ji? Nějaké údaje vyplnit musíte. U přehledu zemí navíc musíte pracně přidávat zemi po zemi – což v podstatě naznačuje, že jde spíše o formální splnění pokynu ČNB než o skutečné zjištění pravdy. Co když prostě nevíte? Jakákoli odpověď může být správná, ale zároveň i lživá.

Jeden klient například vyplnil seznam všech států světa, což byl pravděpodobně důvod k odstoupení od smlouvy, když uvedl i země, které jsou na blacklistu.

Ano, můžete se zeptat banky, jak otázku myslí, dostanete vysvětlení – a jste opět v té samé situaci, jako v přísloví na začátku článku.

Kvůli vám otázku ve formuláři neopraví. A pokud ano, rozhodně to nebude tak rychlé, jak by bylo potřeba. Nakonec dostanete pravděpodobně instrukci, abyste vyplnili formulář „kolik jste koupil rolet“ podle toho, kolik jste jich skutečně spotřebovali. Tedy dostanete instrukci lhát. Formulář pak poputuje do ČNB bez této instrukce.

Jste tak pečliví, abyste si tu instrukci pečlivě uschovali na bezpečné místo? A budete ji podle „vzoru“ vyplňovat za rok nebo dva, když formulář bude jiný a otázka podobná? Kolik vašich všetečných dotazů banka snese, než vám pošle výpověď účtu, protože nejdražší je lidská práce, kterou čerpáte u účtu většinou zdarma?

Po svých zkušenostech se domnívám, že bance ve skutečnosti nejde o pravdomluvné vyplnění, ale o to, aby měla papíry v pořádku před regulátorem trhu a neměla tam nic, co by vyčnívalo. Pravdomluvní nebo puntičkáři jsou v tomto ohledu spíše nežádoucí. Kdo ví, do jakých reportů a byrokracie by banka musela jít, kdyby klient uvedl, že očekává peníze třeba z Afghánistánu, jenže při vyplňování AML dotazníku si to přitom vůbec neuvědomil.

Není to problém jen finančních situací, podobná situace je při darování krve, místo banky je odběrné středisko, a místo ČNB je SÚKL Existují slovní instrukce, které vás učí ve formuláři při darování krve lhát, zatajovat informace, které se spolupodílely na tom, že jsem přestal darovat krev.

Podepsané lži

Když si tímto vším nějak projdete, čeká vás někdy další past. Údaje se v dnešní době často vyplňují do nějakého formuláře, na základě formuláře se vygeneruje dokument, který jako výsledek podepisujete.

Tento proces je zdrojem dalších menších ale i větších lží. Např. ve formuláři vyplňujete položku s názvem telefonní číslo, ale v dokumentu podepisujete položku mobilní číslo vyplněnou údajem, který jste zadali u popisu telefonní číslo. Pokud jste vyplnili mobilní číslo, nic se neděje, pokud pevnou linku, podepsali jste nepravdu.

Pokud by chtěl člověk být opravdu pečlivý, asi by si měl dělat screenshoty nebo videa formulářů, které vyplňuje, aby měl šanci zjistit, jak k případným nesrovnalostem došlo, pokud si jich nevšimne hned. A v případě větší chyby by měl alespoň zajištěné důkazy, aby se vyhnul obvinění z finančního, pojistného, úvěrového či jiného podvodu.

Upozorníte na chybu? Jste potížista

V dnešní době formulářů a dotazníků je těžké udržet si pravdomluvnost, zvláště když důsledky nejsou příjemné nebo fér. Ale přesto mi stále dává smysl mluvit pravdu, i když bývá často trestaná.

Proč to má smysl? Protože pokud to budeme tolerovat, bude to jen horší a horší.  Protože nechceme být špatným vzorem pro své děti. Protože mezi námi žijí lidé s poruchou autistického spektra, kteří neumí číst mezi řádky a odpovídají jen čistou pravdu.

Jak máme věřit reklamám a jiným sdělením od banky, která nás nutí lhát? Co když i ona lže „jen trochu“?

Problémy s těmito formuláři mohou být rozsáhlé. Nejde jen o to, že se objevují v bankovních dotaznících, ale i v každodenních situacích, jako jsou online obchody, zákaznické služby nebo pojišťovny. A nakonec tyto malé lži mohou vést k větším problémům. Pokud se začneme smiřovat s tím, že je v pořádku zjednodušit odpověď a přizpůsobit ji tomu, co se „od nás očekává“, stáváme se součástí systému, který pomalu ztrácí svou pravdivost.

Vždyť lhaní začíná malými kroky. Možná si říkáte, že nevadí, když jednou na něco odpovíte zjednodušeně nebo neúplně, ale pokud si začneme na malé lži zvykat, začneme je považovat za normu. A pak přicházejí chvíle, kdy už nebude snadné rozeznat, co je pravda, a co ne. Taková je realita, která nás nutí přemýšlet, zda opravdu chceme pokračovat v tomto směru.

Salámová metoda funguje: malé lži vedou k větším a větším, a nastavovat si hranici mezi lží a pravdou je mnohem těžší než ji mít jasně mezi pravdou a jakoukoli lží.

Pokud dojde k dopravní nehodě, bývají na místě někdy mezi prvními i takzvaní lovci nehod. Jak nám potvrdil řidič odtahové služby, operují často na základě informací z oficiálních i neoficiálních kanálů.

Je to přeci zdarma!

Lovci nehod se obvykle dostaví k nehodě mezi prvními a má to svůj dobrý důvod. Využívají totiž prvotního šoku řidiče, který je ve stresu a jeho ochota podepsat cokoliv komukoliv, kdo mu slíbí jednoduché řešení a ideálně zdarma, je velmi vysoká. Čeští řidiči slyší právě na to, že to je zdarma, jenže ve finále to tak vůbec být nemusí.

Příslib proplacení

Pokud jste v pozici poškozeného, bude hlavním argumentem lovce nehod, že vše proplatí pojišťovna viníka. To může být pravda ovšem jenom částečně, protože ceny, které si lovci nehod účtují, jsou dost nadsazené. Pojišťovna pak proplatí jenom cenu obvyklou, zbytek bude chtít po vás. A není to jenom například odtah, ale i zapůjčení náhradního vozidla.

Lákavá může být i nabídka, že po odtahu vám poškozené auto podnikavý lovec opraví. I to však je past, zpravidla použije ty nejlevnější možné díly a nadsadí cenu práce. Vy dostanete opravené auto, ale pojišťovna vám proplatí třeba jen třetinu ceny opravy. Udělat s tím nic nelze, musíte rozdíl uhradit ze své kapsy, protože díly už jsou na autě.

Ještě horší situace nastává v případě, že viník není na první pohled jasný, ale lovec vás přesvědčí o tom, že to byl ten druhý řidič. Bude argumentovat tím, že policie to bude vyšetřovat, ale on takových bouraček viděl už stovky… Podepíšete, auto je odtaženo, opraveno, dostanete náhradní vůz po dobu opravy a lovec nehod po vás bude chtít za vše peníze, protože policie bohužel vyšetřila, že nehoda byla vaše vina.

Mají informace z první ruky

Jak nám pod příslibem anonymity potvrdil jeden z řidičů klasické odtahové služby, která má smlouvy s pojišťovnami, funguje tento pochybný byznys pořád. Lovci čerpají informace o nehodách z veřejných zdrojů. Existuje spousta webů, kde se nehody objevují téměř okamžitě a jsou to často weby státních organizací.

Dalším způsobem, jak se o nehodě dozvědí, je telefonát nebo SMSka od hasiče nebo policisty. Ti totiž vědí o všem jako první a pokud tam lovec nehod má někoho spřízněného, je schopný být na místě nehody dokonce ještě před příjezdem složek IZS.

Jak se bránit lovcům nehod?

Obrana proti těmto lidem je velmi jednoduchá. Pakliže jste účastníkem nehody, nepodepisujte nikomu nic, co jste si sami neobjednali. Odtah si sjednejte přes svoji pojišťovnu, která pošle svoji smluvní odtahovou službu a nevěřte odtahové službě, která na místo přijela v řádu minut od bouračky, že se o vše postará.

Řidiči nepojištěných aut můžou od příštího roku zaplatit až o několik tisíc korun víc. Důvodem zvýšení příspěvku do garančního fondu ČKP je nárůst pojistného i škodního plnění. Ke každému vozidlu, které je takzvaně v provozu, musí mít jeho provozovatel sjednané povinné ručení. To, zda s autem či motorkou skutečně jezdíte, nebo je vozidlo dlouhodobě zaparkované v garáži, nehraje roli. “Rozhodující je evidenční stav vozidla, zapsaný v registru silničních vozidel,” upozorňuje Česká kancelář pojistitelů (ČKP). Po řidičích, kteří tuto zákonnou povinnost nedodrží – ať už naschvál, nebo nevědomky – může Česká kancelář pojistitelů požadovat úhradu příspěvku do garančního fondu. 

Z tohoto fondu pak ČKP hradí škody, které na silnicích způsobí právě řidiči nepojištěných aut, případně újmy na zdraví způsobené nezjištěným pachatelem nezjištěným vozidlem. Loni přitom objem škod způsobených nepojištěnými a nezjištěnými řidiči činil 391 mil. Kč. Pro srovnání: v roce 2020 šlo o částku 324 mil. Kč.

Příspěvek do garančního fondu ČKP pak od roku 2024 platí výhradně provozovatel nepojištěného vozidla.

V roce 2024 doznala pravidla týkající se povinného ručení několika změn.

Výše příspěvku se odvíjí například od kubatury daného vozidla, u nákladních aut rozhoduje hmotnost. Konkrétní částky takzvané denní sazby příspěvku vyhlašuje Ministerstvo financí. To nyní připravilo novelu vyhlášky, která s účinností od 1. ledna 2026 zvedne denní sazby příspěvku v průměru o 30 %.

Pojistné i škody rostou rychleji

Aktuální sazby totiž podle ministerstva neodpovídají vývoji na trhu – částky u jednotlivých kategorií vozidel nereflektují náklady na pojistná plnění, která v posledních letech výrazně rostou.

“Průměrné pojistné se od roku 2017 zvýšilo o 25 % a průměrná škoda hrazená z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se zvýšila o 55 %,” stojí v důvodové zprávě k novele. Za takzvanou škodní inflací může podle České kanceláře pojistitelů především navyšující se cena práce a náhradních dílů v autoservisech. Roli ale hraje také postupná modernizace vozového parku a tím i vyšší technologická a finanční náročnost prováděných oprav.

Podle ministerstva pak v praxi příspěvek ztrácí svoji “odrazující funkci” – nepoctivé řidiče může přijít laciněji úhrada této sankce než placení řádného pojištění.

Navýšení denních sazeb příspěvku v roce 2026

Konkrétní výše denní sazby příspěvku se obecně liší v závislosti na kategorii vozidla a objemu motoru, jeho hmotnosti, případně výkonu, pokud jde o elektroauta.

Průměrně dojde k navýšení o 30 %, někteří řidiči si ale připlatí o dost víc než ostatní. Podle ministerstva se totiž v praxi významně liší výše pojistného, které u jednotlivých kategorií odráží míru rizika založenou na vyhodnocení škodného průběhu. Nově mají denní sazby odpovídat 1,5násobku maximálních sazeb pojistného.

Denní sazby příspěvku za dobu bez povinného ručení – běžná vozidla

Denní sazby příspěvku – elektrická / hybridní vozidla podle výkonu

Uvedené denní sazby se následně vynásobí počtem dní, kdy vozidlo nebylo pojištěné. K výsledné částce si ČKP připočte ještě 300 Kč na úhradu nákladů spojených s uplatněním nároku na příspěvek.

Za motorku s objemem motoru od 50 do 1000 cm³, která by byla bez pojištění 100 dní, její provozovatel tedy nově zaplatí 1600 Kč, namísto původních 1100 Kč.

Za automobil s objemem motoru do 1000 cm³, který bude bez pojištění 100 dní, si ČKP od ledna 2026 naúčtuje příspěvek vyšší dokonce o několik tisíc. Zatímco v roce 2025 se počítá s denní sazbou 30 Kč, nově půjde o částku 81 Kč za den. V přepočtu na 100 dní by tak rozdíl činil 5100 Kč.

Jak se vyhnout sankcím?

Vozidlo bez povinného ručení samozřejmě nemusí mít jen řidič, který nedodržuje zákony. Problém může nastat třeba v situaci, kdy auto zdědíte, necháte ho zaparkované v garáži a neuvědomíte si, že mu doběhla pojistka.

Platbě příspěvku ale i povinného ručení jako takového se ovšem můžete vyhnout. Stačí, pokud vozidlo vyřadíte z provozu také papírově.

S dočasným vyřazením vozidla z evidence vám pomůže jakýkoli obecní úřad s rozšířenou působností. Úřad o to nicméně musíte formálně požádat – buď osobně, nebo skrze elektronické podání.

Online lze žádost podat skrze Portál dopravy, následně ale budete muset na daný úřad fyzicky donést SPZky a osvědčení o registraci vozidla. Zde obojí takzvaně odevzdáte do depozita. Pokud budete vozidlo vyřazovat přes Portál dopravy, naúčtují si úředníci poplatek 160 Kč. Při osobním podání žádosti půjde o částku 200 Kč.

Kdo nechce na úřad chodit vůbec, může žádost odeslat skrze datovou schránku. Úředníci vám poté zašlou zpět výzvu k odevzdání registračních značek a úhradě správního poplatku 200 Kč. Registrační značky a doklady k vozidlu následně můžete zaslat poštou a správní poplatek uhradit převodem. Tato varianta je ale administrativně o něco náročnější, proto počítejte s delší lhůtou na vyřízení.

Značky můžete v depozitu nechat až 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců, poté je třeba na dopravním odboru daného úřadu nahlásit adresu, kde vám dané vozidlo stojí a účel jeho využití. Pokud ve lhůtě 3 let po vyřazení neoznámíte úřadu, že si i po uplynutí této doby chcete registrační značku a technický průkaz ponechat, dojde po 3 letech k jejich skartaci.

Časté otázky podle ČKP

Vozidlo mi bylo odcizeno, musím platit příspěvek do garančního fondu ?

V případě odcizení vozidla není povinnost mít sjednáno pojištění po dobu, po kterou neměl jeho vlastník možnost s vozidlem nakládat.

Nelze-li dobu odcizení vozidla přesně určit, má se za to, že vozidlo bylo odcizeno, jakmile policejní orgán přijal oznámení o odcizení vozidla.

Co mám dělat, když se domnívám, že jsem dostal výzvu k úhradě příspěvku do garančního fondu neoprávněně?

V případě, že se domníváte, že Vám byla doručena výzva neoprávněně, měli byste se neprodleně obrátit na ČKP prostřednictvím webové aplikace nebo telefonního čísla 221 772 773 a doložit skutečnosti, které vylučují vznik nároku na příspěvek. Výčet těchto skutečností a informace, jak dále postupovat, naleznete také na druhé straně výzvy k úhradě příspěvku.

Co mám dělat, když můj automobil už neexistuje a zápis v registru vozidel stále trvá?

V tomto případě je zapotřebí neprodleně začít řešit vyřazení/ zánik vozidla s registrem vozidel, kde Vám poskytnou bližší informace o správném postupu.

Pokud takové vozidlo není pojištěné a vznikla tedy povinnost uhradit příspěvek do garančního fondu, kontaktujte nás prostřednictvím webové aplikace nebo na telefonním čísle 221 772 773.

Auto jsem prodal, přesto jsem obdržel výzvu k úhradě příspěvku. Co mám dělat?

Pokud obdržíte výzvu k zaplacení příspěvku do garančního fondu ČKP, i když již nejste vlastníkem/ provozovatelem vozidla, znamená to, že nedošlo k zápisu této změny do registru silničních vozidel. V takovém případě je potřeba doložit nám prodej vozidla např. kupní smlouvou. V každém případě doporučujeme se neprodleně obrátit na registr silničních vozidel a zajistit přepis vozidla.

Vztahuje se povinnost pojištění i na veterány a neregistrovaná vozidla?

Veteráni vybavení sportovně historickými (tzv. veteránskými) registračními značkami sice musí mít sjednané povinné ručení, pokud se s nimi bude vyjíždět na silnice, ale sazba se u těchto vozidel pohybuje na úrovni 1/12 ceny běžného povinného ručení. Pro stará vozidla, jejichž majitelé si neobstarali veteránské značky, avšak počítá se u nich se sezónním provozem (např. od dubna do října), nabízejí pojišťovny tzv. sezónní pojištění. Motorista je sice pojištěn celoročně, nicméně v ceně pojištění je zohledněno, že vozidlem nebude jezdit celý rok. Pokud způsobí škodu mimo sjednanou sezónu provozování vozidla, pojišťovna uhradí škodu poškozenému, ale po svém klientovi může uplatnit právo regresu.

Povinnost pojištění se vztahuje též k vozidlům neregistrovaným (např. e-koloběžky nebo traktůrky) po dobu, po kterou jsou schopné provozu, nejsou-li splněny zákonem stanovené podmínky pro jejich vynětí z pojištění (např. nejsou-li provozovány pouze ve veřejnosti nepřístupných prostorech).

Zjistí-li ČKP porušení povinnosti pojištění, je i v těchto případech oprávněna uplatnit právo na příspěvek do garančního fondu.

Každý, kdo už nějaký ten pátek řídí, nejspíš dobře ví, jak snadno se to přihodí. Stačí chvilka nepozornosti, sluníčko v očích nebo smůla. Nebo všechno naráz… A náraz. Naštěstí už aspoň pro tyhle případy nemusíte schraňovat záznam o nehodě.

Může jít o pořádnou melu (a to nechceme strašit ani nic přivolávat!), ale klidně stačí malý, skoro by se chtělo říct „přátelský“ ťukanec na křižovatce. I když to z vnitřku auta nezní nijak dramaticky, pohled zvenčí může pořádně překvapit.

Když to není vaše chyba, modlíte se, aby provinilec někde zastavil a šel to s vámi probrat po dobrém, protože z havarijního pojištění si to řešit nechcete (zbytečná spoluúčast!). V opačném případě už si představujete, jak předáváte záznam z autokamery na nejbližší policejní služebně a pro spravedlnost se vydáváte se dvěma uniformami v zádech.

Když je to vaše chyba, určitě jste tak ohleduplní a uvědomělí, že na bezpečném místě zastavíte, jdete se omluvit a celou věc vyřešit sepsáním záznamu o nehodě.

Máte ho? Ne? Já taky ne…

Jenže čím víc to potřebujete, tím větší šance je, že to nenajdete. Nebo to prostě nemáte. V kastlíku vám straší akorát krabice s kapesníčky (možná přijdou vhod) a parkovací hodiny. Druhá strana je na tom víceméně podobně.

Naštěstí už ale žádné lejstro vůbec není potřeba. Nehodu můžete jednoduše nahlásit online, a to přes web bouračka.cz.

Online nahlášení během 15 minut a všechno šlape

Nepsala bych o tom, kdybych to nevyzkoušela za vás a nemohla vám „protrpěnou zkušenost“ předat. Na křižovatce do mě najela (údajně sluncem oslněná) řidička a pomačkala mi předek auta. Záznam o nehodě pochopitelně nikde, jak už padlo výš. Naštěstí právě ona věděla o webu bouračka.cz. A ten mě dost mile překvapil.

Musím říct, že to byla vážně paráda. Tedy v rámci možností dané situace… Nahlášení nehody bylo snadné, všechno na webu bylo naprosto intuitivní. Stačilo zadat pár nezbytných údajů (jako jména, SPZ a kontaktní údaje), vyfotit občanské průkazy obou stran a pak přidat fotky auta s poznávací značkou a detailní fotky poškození. Na obrázku taky označíte, ve kterých místech jsou auta poškozená.

Bez složitostí. Na fotoaparát se jednoduše přechází z webu, takže žádné lovení té správné fotky z galerie. Výsledkem procesu je záznam o nehodě ve formátu pdf, který poškozenému přijde na e-mail a viníkovi web vygeneruje QR kód, aby si dokument mohl rovněž stáhnout.

Ono to fakt funguje!

Přiznám se, že jsem byla trochu skeptická, ale co mi asi tak zbývalo… Už za pár hodin mě kontaktovali z pojišťovny, u které má provinilá řidička sjednané povinné ručení, a navedli mě k nahlášení škody online na jejich webu.

Vybrala jsem si k opravě smluvní servis, vyřešila v něm administrativní náležitosti (včetně předání vygenerovaného záznamu o nehodě, abych se procesem dál nemusela zabývat), domluvila se s mechaniky, nechala jim auto, dostala náhradní vůz… Čekám na opravu a zdá se, že to vážně funguje. Takhle jednoduše a rychle.

Co ještě najdete na webu bouračka.cz?

Kromě toho, že vám tenhle web pomůže jednoduše nahlásit nehodu, taky dokáže i poradit. Najdete na něm třeba informace o tom, kdy stačí vyplnění záznamu o nehodě a kdy k nehodě musíte volat policii (např. při zranění nebo úmrtí, při škodě (odhadem) vyšší než 200 000 Kč nebo když viník ujede či nespolupracuje). Skrze web se můžete na policii i dovolat.