7 důvodů k vděčnosti, když nám život nedává to, co chceme.

Jednou se dalajlamy zeptali, jestli má jen duchovní knihy. Vzpomněl si, že v dětství ho zaujala kniha o historii lodí. Psalo se v ní, že až do středověku se stavěly lodě vesměs ze dřeva. Nápad, že by se ke stavbě mohlo využít železo, byl zapuzen v zárodku, protože stavitelé namítali, že i železný hřebík se potopí, zatímco dřevo plave. Z čeho jiného by tak měla být loď než ze dřeva, když potřebuje plavat? - položil dalajlama logickou otázku.

Současně však zmínil fakt, že dnešní lodě jsou i ocelové. Zajímalo ho jedno. Dal stranou objev, že přece nezáleží na váze tělesa ponořeného do kapaliny, nýbrž na množství kapaliny tělesem vytlačené. Tudíž že těžké lodě vytlačí víc vody a v ní budou stabilnější, jako usazené v peřince. Dalajlama se ptal: Jak se mohl najít člověk, který letitou pravdu o dřevěných lodích zpochybnil?

A našel odpověď, kterou jsem si zapamatoval a nosím ji od té doby v hlavě: Protože ten člověk nepřemýšlel, proč by se nějaký materiál MĚL POTOPIT, ale proč by MOHL PLAVAT.

A dodal: "Připomínejte si, že nezáleží na tíži události nebo okolnosti, kterou nesete na zádech, ale na tom, kolik dokážete ustát a překonat. Váš úspěch nespočívá v otázce, co Vás potopí, ale co Vás udrží na hladině."

Udržet naději, neztrácet víru a nepodléhat skepsi, k tomu mi vždy pomohla tři dalajlamova pravidla:

1. Pamatujte, že život Vám nedává to, co chcete, ale co potřebujete.
2. Když děláte maximum a pořád nedostáváte to, o čem si myslíte, že si to zasloužíte, nemusí to znamenat, že si to nezasloužíte, ale že si zasloužíte mnohem víc.
3. Život Vás upozorňuje na to, kam se máte dívat, ale už neříká, co máte vidět. To musíte poznávat sami.

Dalajlama učí využívat tři velké pomocníky: Čas, Odstup a Nadhled. Zpětně umožňují chápat prožité lekce a děkovat za ně, ačkoli je momentálně můžeme vyhodnocovat jako negativní.

1. Děkuji za přesměrování...

Jdeme nějakým směrem. Naprosto věříme, že je správný. Vtom bum!

Jako když máme šátek na očích a vrazíme čelem do stromu v lese. A musíme udělat změnu.

Prohra! napadne nás. Přitom když momentálně nedostáváme to, co očekáváme, neznamená to ještě, že se k tomu neposouváme. Někdy jsme prostě jen jako účastník telefonního hovoru, který potřebuje být přesměrován na jiné číslo. Na lepší.

Proto buďme trpěliví a pozitivní. A nechme se s důvěrou posunout dál.

2. Děkuji za odvahu, kterou v sobě teď mohu nalézt...

Proklínáme dno, tak jsme hloupí. Zapomínáme, že nikdy sebe ani druhé nepoznáme tak dobře jako v těžkých časech. Právě tehdy v sobě nalézáme přednosti, které jsme do té doby nikdy nepotřebovali. Všichni je máme, díky nim těžké časy zvládáme, učíme se je ustát, překonat. Minutu za minutou, den za dnem.

V první řadě odvahu. Odvaha neznamená sílu jít dál. Odvaha znamená jít dál, i když na to - jak si myslíme - nemáme dost síly. Máme. Vždycky ano.

Odvaha říká, že vůbec nezáleží na tom, jak pomalu jdeme. Hlavní je, že nezůstaneme stát na místě. A na místě nezůstáváme proto, že stát je nesnesitelné. Když totiž procházíme peklem, dobře víme, že nejdůležitější je nepřestat jít.

3. Děkuji za pravdu...

Mnoho lidí upřednostňuje milosrdnou lež před tvrdou pravdou. Jako by se v tom lese, se zavázanýma očima, nechali zatočit dokola a dali si poradit (lživě): "Běž tam!" Opravdu je lepší milosrdná lež? Pro mě ne.

V mém světě je vždycky lepší být zraněn pravdou než balamutěn lží. Raději přijmu jeden bolestný konec než bolest bez konce.

Mou nejvzácnější komoditou je totiž čas. Jediná hodnota, která se nedá na reklamačním oddělení života vyměnit za jinou, přikoupit ani vrátit.

Proto se učme otevírat oči, když chceme vidět, jak se skutečnost potkává s našimi domněnkami, nebo jak se to, co nám druzí slibují, potkává s tím, co opravdu dělají.

Slova mohou lhát. Ale činy jsou vždycky pravdivé.

4. Děkuji za důležité lekce...

Největší zkušenosti nelze získat jinak než vlastním negativním prožitkem, šokem a zklamáním. Jsou jako ty nejkrásnější dárky v nejšerednějším balicím papíře.

Někdy jediný způsob, jak poznat, komu se nedá důvěřovat, je dát mu příležitost, aby nás zradil. Lidé, kteří nepatří do naší budoucnosti, se sami rozhodnou skončit v naší minulosti.

Tyhle těžké zkušenosti jsou jako olbřímí balvany. Nemusíme je tahat s sebou celý život. Stačí je odložit na zem, vylézt na ně a ocenit, že díky nim máme lepší výhled na další cestu.

5. Děkuji za to, co mi zbývá...

Když něco ztratíme, v první reakci prožíváme lítost - řešíme, o co jsme přišli. A to je dobře. Říká nám to, co je pro nás opravdu cenné a hodnotné a na co si musíme dávat pozor.

Na druhou stranu, k emocím potřebujeme přidat i rozum. Co bylo, už je pryč. Minulost nejde změnit. Ani to nepotřebujeme, protože čas neběží pozpátku, běží vpřed. Nás by tedy - a i to se pomalu učíme - nemělo tolik zajímat, co bylo, ale hlavně co je a bude.

Věřte mi, že i když prožíváme sebevětší mizérii, pořád zůstává něco pozitivního, na čem můžeme stavět. Jen to najít. I kdyby to byla schopnost přiznat vlastní chybu.

6. Děkuji za důvod k rozpálení větší touhy...

Když spolu budeme sedět u táboráčku a oheň začne hasnout, jaké máme možnosti? Buď můžeme začít litovat zkracujících se plamenů a zvyšujícího se chladu. Nebo chlad můžeme vnímat jako námět k přihození dalšího polínka a opětovnému rozdmýchání ohně. Rozhodnutí je pouze na nás.

Život nám přináší neúspěchy ne proto, abychom rezignovali, ale abychom přidali.

Zápalnou šňůrou každého úspěchu je touha. Slabá touha přináší slabé výsledky. Žádná touha žádné výsledky. Malý plamen vytváří malé teplo. Pokud nám to nestačí, přidejme na vnitřním ohni. Vnímejme neúspěchy jako důvod ještě více zatnout zuby, ponaučit se a zkusit to znovu, jen chytřeji. Chyby nám jen říkají, kde máme hledat své rezervy, toť vše.

7. Děkuji za poznání každého člověka...

Každý, kdo nám vejde do života, v něm svým způsobem zůstane. Ten, kdo nás zranil, nám zaplaťpánbůh ukázal, kde potřebujeme vyztužit. Ten, kdo nám pomohl, nám umožnil být víc sami sebou, nebát se projevit své přednosti a jít za intuicí. Nesoudit se za to, jací jsme, a oceňovat se, kdykoli se snažíme být tím, kým jsme se rozhodl být.

Nakonec právě díky pádům pochopíme, že v životě nezáleží na tom, kolik máme přátel, ale jak opravdoví ti přátelé jsou. A to ukážou sami v našich těžkých časech.

To jsou jen některé z důvodů k vděčnosti podle dalajlamy, muže, který už přes půlstoletí žije v exilu, ale tvrdí, že je vděčný. Říká, že by mohl být frustrovaný, ale tím by jen ničil sám sebe. Na všem si tedy našel něco dobrého. Třeba kolik odlišných lidí měl alespoň možnost po celém světě potkat. Tvrdí, že kdyby žil pouze ve Lhase, takovou příležitost rozšířit si obzory by neměl.

"Mohl bych být frustrovaný, ale já jsem raději vděčný," říká. Jeho slova posloužila k dávnému vtipu, kdy se baví dva pánové:

"Prší. Co na to říkáte?"

"Já jsem rád."

"Rád, že prší?"

"Víte, ono by pršelo, i kdybych rád nebyl. Tak jsem raději rád."