Je Ti tísnivě z toho, co se od Tebe v příštím období čeká? Cítíš tlak povinnosti, nutnost splnit očekávání všech lidí kolem sebe? Nemáš čas na sebe, na cokoli, co Ti dělá dobře, a trvá to dlouhodobě? Pak Ti povím jednu "pohádku". Dětem se pohádky vyprávějí proto, aby konečně usnuly. Dospělým proto, aby se konečně probudili. Tu pohádku bych mohl nazvat O rozdrceném diamantu.

Rozdrcený diamant

Můj přítel je manažerem velkého podniku. Včera zkolaboval.

Diagnóza: krvácení do mozku. Příčina: "Neunesl tlak své pozice".

Ta pohádka nezačíná moc příjemně, že? Ale takový je příběh diamantu. Víte něco o něm?

Diamant je vlastně koncentrovaný uhlík, stlačený hluboko pod zemí z mnoha stran.

I můj kamarád se těšil, že bude obdivovaný diamant. Tlačen byl ne tlakem půdy, ale jednak majitelem firmy (aby dupal po svých zaměstnancích), jednak zaměstnanci (aby jim pomohl vytvářet podmínky, za nichž dosáhnou lepších výsledků), jednak rodinou (aby tolik nepracoval a věnoval se také odpočinku), a jednak sám sebou, protože si uvědomoval, že ve všem selhává.

"Nejsem šťastný," svěřoval se svému okolí. Přitom mu jeho práci, přesněji vysokou pozici, vysokou mzdu a velkou kancelář ve vysokém podlaží kdekdo záviděl. Ano, můj kamarád měl najeto na to, že bude naleštěným briliantem. Jenže diamant není jen nejtvrdším nerostem, je také velmi křehký. Diamantem totiž procházejí vlásečnice, kterým se říká štěpné linie nebo také body zlomu. Stačí na ně neopatrně klepnout kladívkem a drahokam se rozsype na prach.

Právě to se mému kamarádovi včera stalo.

Můžeme vůbec žít podle sebe?

Byl to můj kamarád od dětství. Odmalička chtěl žít podle sebe. Tehdy ale ještě musel poslouchat rodiče. A také učitele. Říkali mu, že dokud mu nebude osmnáct, nemá rozum.

Když pak oficiálně dospěl, znovu nemohl žít podle sebe. Rodiče chtěli, aby šel na jinou vysokou, v práci mu pak vysvětlovali: "Aby sis mohl v práci dělat, co chceš, a nemusel jsi nikoho poslouchat, musíš sedět hodně vysoko!" A k tomu musel poslouchat ty nad sebou.

Odmalička tak vstával s otázkou: "Co se dnes ode mě očekává?" Záleželo mu na tom, aby s druhým zavděčil. Doufal, že pak konečně bude šťastný. Nebyl ale nikdy. Jeho spokojenost se sebou začala záviset na cizích náladách, jeho úspěch na cizích soudech, hodnoceních, uznáních.

Jak to ustát ve své hlavě, když jsme odmala vedeni k tomu, abychom někoho poslouchali? Co je dobré si uvědomit?

Zkuste zvážit mých 9 argumentů:

1. Nemáme žádnou povinnost žít podle druhých

Předně, vyřešme spolu "legislativní rámec". Jak si můžete ověřit dotazem u právníka, sami nemáte se životem žádnou smlouvu, podle které by Vám měl dávat to, co od něj očekáváte. Podle toho se k Vám život chová. A stejnou smlouvu nemá ani nikdo z nás s kýmkoli druhým.

To znamená, že můžeme dělat to, na čem nám záleží. To, co považujeme za správné. Nedělejme věci jen proto, že někdo jiný očekává, že je uděláme.

Jinak budeme žít jejich život, ne svůj. Naplňovat jejich štěstí, ne své. Šetřit jejich zdraví, ne své.

2. Nepotřebujeme, aby nás někdo držel za ruku na každém kroku

Mnoho lidí žije v domnění, že za ně někdo vyřeší jejich problémy. Jenže druzí mohou jít po našem boku, když prožíváme těžkosti, ale nikdy nepůjdou v našich stopách, v našich botách. Ať jsme obklopeni sebevětším hloučkem, stále jdeme sami. A je to opět dobře.

Naučit se jít sám znamená umět být nezávislý. To se hodí. Ne každý, kdo s námi v životě odstartuje, s námi doběhne do cíle. Nemá cenu se hroutit, že nás někdo opustil (názorově či bytostně), protože na to má každý svobodné právo. Ani my nepotřebujeme něčí souhlas k tomu, abychom mohli růst. Chyby umíme dělat sami. A učit se z nich můžeme také - i bez zbytečného tlaku třetí osoby.

3. Nikdo nás nezná lépe než my sami

Někteří lidé nás rádi hodnotí. Doufají, že když uvěříme jejich soudu, dostanou nás pod svůj vliv. Že začneme být závislí na tom, co o nás říkají, a podle toho budeme i tvární. Upřímně je mi líto každého, kdo si dělá velkou hlavu z cizích komentářů a soudů.

To, jak působíme na ostatní, se obvykle vzdaluje tomu, jací opravdu jsme. Cizí projekce naší osoby je ovlivněna jinými zkušenostmi, názory, geny, metodikou rozhodování, a samozřejmě hlavně momentálními náladami a rozpoložením. Ve dvou různých chvílích nás tentýž člověk může posoudit úplně jinak, protože v první řadě záleží na tom, jak se cítí on sám. Pro negativního člověka budeme vždy špatní, pozitivnímu vždy budeme stát za povzbuzení.

Jak píšu v knize Čtyři prány štěstí, i kdyby se názor druhých náhodou trefil do toho, jací jsme, stále druzí drží jen jeden dílek celé stavebnice puzzle. Mohou znát naši přítomnost, ale ne naši historii, každý krok a zakopnutí, s nímž jsme se museli vyrovnat a který nás ovlivnil. Povrchním pohledem se stane, že nejzraňovanější lidé jsou mylně vnímáni jako outsideři, ačkoli téměř vždy jsou nejobrněnější a nejsilnější široko daleko - protože co Tě nezabije, to Tě posílí.

Pamatujme si: Nikdo o nás nemůže znát celou pravdu. Pokud si udělá o nás pohrdavý obrázek, je to jeho problém, ne náš, že si vzdělání nedoplnil a představy nepoopravil. Nezáleží na cizích soudech. My dobře víme, kdo jsme, co máme za sebou, zač stojíme a co je pro nás nejlepší.

4. Jenom my můžeme určit, co je pro nás možné

Kdo není flegmatik, může být jednoduše zabit souslovím: "Na to nemáš. To nedokážeš. Buď realista."

Mám už vypracovaný reflex. Kdykoli se to stane, vypínám uši, a pokud někomu naslouchám, tak sám sobě. Jak někdo jiný může vědět, čeho jsme schopni? Jak může cítit, po čem toužíme? Jak může tušit, co jsme ochotni pro svůj sen udělat?

Poznal jsem, že lidé se pletou v jednom: Skutečný úspěch člověka není to, co na něm druzí vidí. Skutečný úspěch je hlavně to, jak se cítí. A zda pracuje na tom, co ho dělá šťastným.

Myslím, že každý se dopracuje do bodu, kdy ho rady a očekávání druhých doženou do úzkých, ke zdi. Tam má dvě možnosti: buď A) podlehnout představě, že za nic nestojí, protože nedokázal zvládnout to, co po něm jiní chtěli, nebo B) se jednoduše vykašlat na to, co od něj druzí očekávali, a udělat si to po svém. Doporučuji cestu B), nekonat podle jiných scénářů, protože nikdo nevidí do našich hlav, aby poznal naše hodnoty, motivace a limity.

5. Nejlépe se obsloužíme, když si dopřejeme to, co sami potřebujeme

Jak by asi vypadal svět, kdybychom se všichni ptali druhých, co sami potřebujeme?

Nebyl by takový svět spíše jeden velký chaos?

A není právě takový teď?

Kdo vůbec by v takovém světě byl šťastný, kdyby měli druzí odhadnout, co je pro nás dobré? Vždyť někdy lidé nevědí ani to, co činí šťastné je samotné. Tak jak to mohou vědět o druhých?

6. Začneme si zvyšovat své standardy

Dovolíte malou odbočku ke vztahům?

Partnerské vztahy jsou bohužel jedním z největších zdrojů manipulace a žití podle očekávání druhých. A za vším je "láska", respektive emoční pouto, vytvářející závislost a lpění.

Místo aby milujícímu člověku s někým jiným bylo lépe než samotnému, vinou nespokojenosti, kterou vůči němu projevuje druhý, paradoxně snižuje své cíle a zvyšuje své úsilí vůči tomu, kdo jím pohrdá, kdo jej odmítá, kdo si ho neváží. Namísto synergie, kdy díky podpoře druhého dokážeme víc než sami, dochází ke kompromisům, kdy přestáváme být i sami sebou.

Špatný je obvykle ten vztah, který funguje jednostranně. Jednostranná v něm bývá i komunikace. Jednostranná znamená nejen to, že jen jeden mluví a druhý poslouchá, ale také že komunikace přichází jen tehdy, když svítí slunce. Nepřichází tehdy, kdy je ve vztahu nepohodlně a zataženo. A právě tehdy je komunikace nejvíce zapotřebí.

Je dobře, když špatný vztah skončí. Ale je ještě lepší, když k rozchodu přistoupíme tak, aby se už žádný tak špatný vztah neopakoval. Jak?

Vztahy, které nevyjdou, protože jsme v partnerovi objevili idiota, by neměly vést k poklesu našeho sebevědomí a snížení vlastních nároků. Jinak se totiž v budoucnu může opakovat cokoli z minula a do života nám vstoupit ještě větší idiot. Naopak, po špatné zkušenosti musíme zvyšovat laťku svých nároků, aby ji překonal jedině lepší partner.

Lidé jsou bohužel zvyklí jednat opačně, a to i v zaměstnání. Jen proto, že jim někdo nabulíkuje, že nejsou dost dobří, přijmou horší práci nebo nižší plat. A v této spirále padají stále níž. Stačí, aby je někdo trochu srazil.

Přestat žít podle druhých = naučit se odpovídat za svá rozhodnutí. Naučit se odpovídat za svá rozhodnutí = přestat se vymlouvat. Přestat se vymlouvat = začít se svým cílům přibližovat, ne se od nich vzdalovat.

7. Hejtři na nás budou mít stále menší vliv

Toto je velké téma mé nové knihy Čtyři prány štěstí. A potřebné. Ještě nikdy v minulosti totiž nemělo tolik -náctiletých lidí klinickou depresi jako v posledních letech. Důvod? Psychologové předpokládají, že jím jsou hejty na sociálních sítích, snadnost ubližování, anonymního špinění, zkreslené poměřování životů a další projevy nové digitální doby.

V knize vysvětluji, proč jeden hejtr má u mnoha lidí, nejen mladých, potenciál více zahýbat energií člověka (negativně) než sto přátel (pozitivních). Vlivem tohoto psychologického jevu platí, že dokud dáváme na druhé, trhá nám srdce, jak se o nás jiní vyjadřují, jak nás kritizují a ponižují. Paradoxně, jakmile začneme žít podle sebe a naučíme se být s tím v pohodě, všimněme si, co se stane s hejtry: Zprvu obvykle svou hysterii zvýší, posléze začnou "mizet". Ale to jen subjektivní klam. Z objektivního pohledu tu dál budou. Jen jejich slova budeme stále méně vnímat, tudíž budou mít stále menší dopad na naše konání.

Každopádně nikdy nepodléhejme naději, že už odešli. Oni kolem nás stále jsou. Jen čekají na naši slabost, aby nás opětovně ovládli. Záleží pouze na nás, zda jejich negaci do sebe pustíme.

8. Budeme mít více času na správné lidi

Život, který se odvíjí podle našich představ, má mnohem méně dramat. Chybí v něm totiž ta dramata, která nám připravují jiní svými tlaky a očekáváními, jež nejsme schopni uspokojit.

Ano, hejtry svým způsobem přestaneme vidět. Ale náhle uvidíme spoustu jiných lidí, kteří akceptují způsob našeho života tak, jak ho vedeme. Kteří nás berou takové, jací jsme, kteří nás oceňují za to, co máme, a nepoškozují za to, co nemáme, a kteří jsou rádi, když víme, za co stojíme. Dělejme si na tyto lidi co nejvíce času. Oni za něj stojí.

Špatné lidi pusťme z hlavy. I jejich soudy. Nic nám do nich není. Je to jejich problém. Koneckonců odpovědní jsme jen jedné osobě na tomto světě - sami sobě.

9. Budeme zavázáni jen sami sobě

Je to vlastně prosté:

Aby člověk mohl být šťastný, musí dělat to, co jej šťastným činí.

Aby ze sebe dostal to nejlepší, musí svou dnešní verzi porovnávat se včerejší a usilovat o to, aby ta zítřejší byla ještě lepší než ta dnešní. Když dělá to, co ho baví, je to hračka.

Aby neztrácel směr, nesmí se zabývat kýmkoli jiným. Především nemá smysl se s kýmkoli jiným srovnávat. A víte, proč? Protože, jak bylo uvedeno, nikdy neznáme celou pravdu o druhém člověku. Mimochodem, mému kamarádovi záviděl jeho půlmilionový plat téměř každý. Do tohoto týdne. Dnes už mu ho nezávidí nikdo.

Přemýšlejme, prosím, především nad sebou. Jednou se budeme ptát, co jsme pro sebe udělali. A zda jsme nezapomněli na to, že tu vůbec jsme - kromě všech ostatních - také MY.

Doporučené čtení:

• Jak se naučit jít hrdě po své cestě a být s tím v pohodě? O tom je kniha Čtyři prány štěstí.
• Jak se naučit vytvářet pozitivní budoucnost už svým nastavením mysli? O tom je magazín Jak funguje představivost, spojený s programem FC Premium. Jeho součástí je přístup do soukromé skupiny, kde společně řešíme konkrétní problémy a prostřednictvím speciálního živého vysílání každou středu odpovídám na Vaše dotazy. Více o programu ZDE.
• Jak pracovat na svém sebevědomí? O tom je magazín Jak zvedat sebevědomí, který máte příležitost získat i samostatně ZDE.

© Petr Casanova