Co o nás opravdu vědí ti, kteří nás soudí?

Jako malému se mi stala zvláštní věc. Maminka mi řekla: "Promiň, jsem unavená, potřebuji chvíli pro sebe." Uši to takto slyšely, ale mozek si to vyložil takto: "Dej mi pokoj, Petře, obtěžuješ mě." Proč jsem vnímal něco jiného? Protože slovy "Jsem unavený, nech mě chvíli být" jsem já sám odbýval někoho, kdo mě ve skutečnosti obtěžoval a štval. A tak jsem maminku soudil podle sebe. Přitom maminka svými slovy nechtěla vyjádřit, že jsem otravný, že lituje, že se vůbec stala matkou, že mě má už po krk. Ona jen říkala, že je unavená a potřebuje chvíli pro sebe.

Tak jsem pochopil jeden z nejdůležitějších psychologických fenoménů - projekci. Jev, kdy si vlastní myšlenky a domněnky promítáme do cizích slov a činů. Tak se může stát, že když nám někdo v dobré víře nabízí pomoc, interpretujeme si to tak, že jsme neschopní. Nebo když partnerka žádá alespoň jeden víkend o volno bez dětí, vykládáme to tak, že se chce zbavit svých povinností a zapomenout na děti - a strhne se hádka. Zbytečná.

Oko cizích lidí

Ve své knize ukazuji, jak snadno můžeme sami sebe obírat o spokojený život. Jak málo stačí, aby se dnešní den stal zkaženým. Třeba slova druhých.

Možná jste už někdy míjeli holku bez vlasů a slyšeli hlasy: Na co si hraje? Oholí si hlavu a má snad dojem, že je zajímavá? Přitom ta dívka měla alopecii. Nemoc, která postupně odebírá veškeré ochlupení na těle včetně vlasů. Původ choroby zatím není lékařům znám.

Nebo jste možná někde spatřili mámu, která nesla už velké dítě v náruči. Kolemjdoucí jeho obličej nevidí, je přitisknutý k mámě. I tak ale vědí, že to bude rozmazlený fracek, nikdy ne samostatný... Přitom ten syn má Downův syndrom a prvních deset měsíců na tomto světě strávil sám ve sterilní kolébce, kde se neměl ke komu přitulit, cítit biologické teplo.

Nebo jste možná někde viděli nezdravě otylou slečnu. I kdekdo z jejích kolegů si odplivne: Vždyť ještě nedávno měla o deset kilo míň. Jak se může tak cpát? Přitom nevědí, že ta dívka ještě loni bojovala o život. Trpěla bulimií, selhaly jí orgány, jídlo v žaludku nemohla udržet. Teď, po roce léčby, její tělo konečně přijímá živiny. Ale pořád zápasí. Pořád hledá svou optimální hladinu, kterou možná někdo na začátku rozkolísal neuváženou poznámkou: Nejsi moc vyzáblá? Jez!

Knihu Čtyři prány štěstí jsem psal právě proto, abychom se uměli chránit před zraňujícími slovy zvenčí. K tomu ale předně musíme pochopit, jak slabou vypovídací hodnotu pro nás mají.

Kardinální otázka totiž zní: Co o nás vlastně druzí vědí či nevědí, když nás soudí? Nejvíce mi to pomohla pochopit historka z vlaku:

V kupé seděli tři lidé. Otec s dospělým synem a spolucestující. Ten si četl noviny, zatímco otec se synem vyhlíželi z okna. Synek, snad dvacetiletý, co chvíli radostně vykřikl: STROM! MRAK! RYBNÍK! DUHA!

Spolucestující to nevydržel. Měl kluka za zaostalého. Složil noviny a zvolal: "Pane, neměl byste se svým synem zajít k lékaři?"

Otec se podivil: "Od lékaře právě jedeme. Syn je po vážné operaci očí. Poprvé v životě dokonale vidí."

A to mě naučilo jednomu: Dříve než někoho odsoudím, si ještě položit otázku: "Nevím o Tobě příliš málo?"

Stačí úsměv, a člověku zlepšíš den. Stačí slovo, a člověku zničíš život.

Ve Čtyřech pránách štěstí vysvětluji, proč si slova chvály bereme k srdci mnohem méně než slova kritiky. Že zlé slovo je jako kapka jedu, která dokáže vmžiku otrávit celou krev. Píšu doslova: Ublížit někomu slovem je jako hodit kámen daleko do moře. Tak snadné... A přitom nikdy nevíš, jak hluboko propadne. Na jak dlouho v člověku uvízne.

• Běžný případ, který řeším: Ženě řekne kolegyně v práci "Nepřibrala jsi?" Ženě to vrtá v hlavě... Přijde domů, začne se prohlížet v zrcadle a hledá místa, kde mohla přibrat. Cítí se hrozně, protože nějaké vady na sobě opravdu nachází. Nejspíš proto, že měla náročnou situaci v osobním životě, bála se někomu svěřit, raději stres řešila jídlem. Nemyslela si však, že přibrala "až tak moc". Rychle usedá k počítači a hledá co nejrychlejší diety. Hned s nimi začne. Doufá, že co nejdříve od kolegyně v práci uslyší větu: "Nezhublas? Tobě to sluší!" Místo toho po pár dnech slyší od kolegyně: "Jsi bledá. Nejsi nemocná? Máš výrazné vrásky. Neměla bys jít k estetickému chirurgovi?" Co myslíte, že ta žena po návratu domů udělá?

Proč tolik dáme na slova druhých? Proč jim bezvýhradně věříme? Proč si z nich vytváříme svá vlastní přesvědčení o sobě?

Kdo nejdříve soudí, pak už neporozumí. Kdo nejdříve porozumí, pak už nesoudí.

Lidé nemají rádi, když je někdo špiní, škatulkuje, soudí. Přitom to sami dělají. Co vysílají, to se k nim vrací. Přesněji: Na to, co sami dělají druhým, jsou pak sami citliví.

Myšlení je základem lidského štěstí či neštěstí. Karma je ukrytá v něm. To, jak myslíme, představuje naši odměnu nebo trest. V knize Čtyři prány štěstí to ukazuji na příkladu chorobného lháře. Jenom se do něj vžijte: Jak může věřit někomu, kdo mu do očí říká pravdu, když on by na jeho místě právě v té chvíli lhal?

Proto: Pokud kolem sebe chceme spatřit jakoukoli změnu, uvědomme si, že ta změna začíná u nás. Pokud si do druhých přestaneme projektovat své myšlenky a začneme je brát tak, jak k nám promlouvají nebo jak se k nám chovají, oddělíme sebe od nich, to znamená pochopíme, že jejich slova nebo jejich činy jsou opravdu jejich. Nemají souvislost s námi. Kdyby na našem místě byl kdokoli jiný, zachovají se úplně stejně.

• Jako ta kolegyně v práci. Víte, jak to dopadlo v případě ženy, která se denně po příchodu z kanceláře prohlížela v zrcadle? Navštívili jsme spolu její kolegyni. Ukázalo se, že má zborcený osobní život. Byla nešťastná. Jako by měla černou pásku přes oči. Všechno viděla černě. Také na druhých lidech, ve svém negativním rozpoložení, hledala jen to špatné. A když to neviděla, snažila se to vymyslet. Nebyla zlá. Jen nešťastná. A tak jsem nakonec primárně pomáhal jí po těžkém rozchodu spravit její zhroucené sebevědomí. To bylo příčinou jejího ubližování druhým.

A tak, prosím, příště, až Ti někdo, kdo Tě ve skutečnosti vůbec nezná, řekne něco zlého, polož si místo něj otázku: Neví toho o mně jen příliš málo?