Co všechno Vám zaplatí zaměstnavatel při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání?

Bolestné, odškodnění, dorovnání výdělku až do 65 let. Ale také náklady na pohřeb a náhrady výživného pozůstalým, pokud člověk kvůli pracovnímu úrazu nebo nemoci z povolání umře.

Práce bezesporu člověka šlechtí. Podle marxistických teorií má dokonce lví podíl na tom, že se některé opice polidštily, a že jsme tedy tady. Zároveň ale taky bohužel platí, že se na člověku dokáže nepěkně podepsat. Moderní doba nás nemocí z povolání a pracovních úrazůani v nejmenším nezbavila – i když se pochopitelně výrazně proměnila skladba poškození, která potkávají jak naše tělesné schránky, tak i křehkou psýché uvnitř. Kdopak před padesáti lety věděl něco o karpálním tunelu a bolestech, které v něm můžou vzniknout z hloupého klikání myší. Ostatně – kdo tenkrát věděl, že myš nebude navěky výhradně označení drobného hlodavce.

Pro ty případy, že se zaměstnanci něco stane, ať pozvolna (nemoc z povolání), nebo náhle (pracovní úraz), je v Česku každý zaměstnavatel povinně pojištěn. Toto pojištění – které v něčem připomíná jinou zákonem předepsanou pojistku, totiž povinné ručení – pomáhá zaměstnavateli pokrýt náklady, které jsou pro něj s nemocí z povolání nebo pracovním úrazem zaměstnance spojené.

Může to být jednak jednorázové odškodnění (sem spadá bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění) a jednak renty: renta, která zaměstnanci dorovnává propad výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a renta, která mu dorovnává propad výdělku při dlouhodobých následcích – a to až do 65 roku věku. Na rentu navíc nemusí mít nárok jen zaměstnanec, ale když dojde na nejhorší, tedy na jeho úmrtí, také pozůstalí.

Jednorázové odškodnění

Zaměstnanec, kterého potká pracovní úraz nebo nemoc z povolání může mít nárok na náhradu za bolest (takzvané bolestné) a náhradu za ztížení společenského uplatnění. Obojí se vyplácí jednorázově. Tělesné a duševní strádání při škodné události na zdraví a v době léčení se odškodňuje náhradou za bolest, trvalé zdravotní následky projevující se v omezené možnosti zapojení do různých životních činností se odškodňují náhradou za ztížení společenského uplatnění. Výše odškodnění záleží na lékařském posudku.

Dorovnání výdělku po dobu pracovní neschopnosti

Zranění v práci i nemoc z povolání často končí pracovní neschopností. Pořád ještě platí, že první tři dny pracovní neschopnosti zaměstnanec nedostane žádné peníze, pak vyplácí zaměstnavatel náhradu mzdy a pak stát vyplácí z nemocenského pojištění nemocenské dávky. Třídenní karenční doba bez peněz pravděpodobně brzy skončí – senátoři sice novelu zákoníku práce, která ji ruší, zamítli, dá se ale předpokládat, že poslanci je přehlasují.

Náhrada mzdy, kterou prvních čtrnáct dní vyplácí zaměstnavatel, je stejně jako státní nemocenské dávky pochopitelně nižší než mzda nebo plat. Zaměstnanec ať poškozený pracovním úrazem, nebo nemocí z povolání, má nárok na dorovnání výdělku. K tomu slouží náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.

Dorovnání výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Závažnější pracovní úraz nebo nemoc z povolání si může vynutit změnu místa – nástup na jinou pozici u stávajícího zaměstnavatele nebo i změnu zaměstnavatele. Taková změna většinou bývá doprovázena nižším výdělkem, když se třeba z kvalifikovaného dělníka stane vrátný. V horším případě člověk po úraze nebo v důsledku nemoci nemůže pracovat vůbec – a invalidní důchod se pochopitelně bývalému platu ani neblíží. V takovém případě pak zaměstnavatel – respektive úrazová pojišťovna, u které je povinně pojištěn – platit zaměstnanci úrazovou rentu, plným názvem náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity. Tato renta se vyplácí až do doby, než (bývalý) zaměstnanec dosáhne věku 65 let.

Náhrady při úmrtí zaměstnance

Pracovní úraz nebo nemoc z povolání můžou skončit i smrtí zaměstnance. Náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (viz box výš) se pak poskytuje tomu pozůstalému, který náklady vynaložil. Proplácí se také náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem. Pozůstalý může po bývalém zaměstnavateli zemřelého žádat proplacení výdajů účtovaných za pohřeb, hřbitovních poplatků, výdajů na zřízení pomníku, přičemž limitem je 20 000 Kč, výdajů na úpravu pomníku nebo desky, cestovních výloh a jednu třetinu obvyklých výdajů na smuteční ošacení osobám blízkým. Od nákladů se odečítá státem vyplácené pohřebné.

Pozůstalí také mohou žádat rovněž náhradu věcné škody, pokud ji nestihl uplatnit sám zaměstnanec.

Další jednorázovou náhradou je odškodnění pro pozůstalého manžela, případně registrovaného partnera, a nezaopatřené děti zaměstnance. Každý musí dostat nejméně 240 tisíc korun. Jednorázové odškodnění pozůstalých dostávají i rodiče zaměstnance, ale jen pokud žili se zaměstnancem v domácnosti. Vyplatit se jim dohromady musí nejméně 240 tisíc korun. Pokud žijí oba rodiče, musí se podělit, pokud žije jenom jeden, pak celých 240 tisíc (nebo víc) náleží jen jemu samotnému.

Jestliže nebylo vyplaceno bolestné a náhrada za ztížené společenské uplatnění poškozenému zaměstnanci za jeho života, tak peníze dědí jeho dědici.

Náhrada výživného jako renta

Stává se taky, že po zemřelém zaměstnanci zůstanou děti nebo někdo jiný, kdo na něm byl závislý, o koho pečoval a koho – slovy zákona – vyživoval, třeba staří nebo invalidní rodiče. Takovým pozůstalým, kterým zemřelý dobrovolně "poskytoval výživu" nebo jim ji byl povinný poskytovat podle zákona, pak náleží od zaměstnavatele náhrada nákladů na výživu. A to po tu dobu, po kterou by platila vyživovací povinnost zaměstnance, kdyby žil. V případě dítěte tedy do doby než dosáhne schopnosti se samo živit, případně než student dokončí svou přípravu na povolání. Nejdéle se však poskytuje náhrada výživného stejně jako samotná úrazová renta zaměstnanci, kdyby žil, do konce kalendářního měsíce, ve kterém by dosáhl 65 let věku.

Při výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých se vychází z průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí s tím, že pokud zemřelý před svou smrtí poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu jedné osobě, pak náhrada nákladů na výživu pozůstalých dělá polovinu uvedeného průměrného výdělku, pokud poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu více osobám, činí náhrada 80 procent průměrného výdělku. Je-li víc pozůstalých splňujících uvedenou podmínku, rozdělí se náhrada mezi ně.