Jak ustát, že druhým se daří lépe než mně?

Závidíte? Když se kohokoli přímo zeptám, rezolutně zavrtí hlavou. A přesto se říká, že Češi jsou národem závistivců. Já jsem ohromně záviděl už jako kluk. A nebyly to prkotiny. Záviděl jsem spolužákům, že mají lepší dětství, majetnější rodiče, vydařenější prospěch. Vnímal jsem to, co mají a já ne. Psychologie tomu říká pohled nedostatku. Záměrný sklon hledat ve svém okolí to, co mě bude trápit, a naopak přehlížet všechno, co já mám a druzí ne. Tak se rodil můj pocit, že jsem se narodil na špatné planetě, že mám nešťastný život a že nikdy nic nedokážu - a ani nemá smysl se o to snažit.

Byl to můj první velký životní omyl. A hned byl spjat i s druhým - myslel jsem si, že tuhle smůlu mám jako jediný na světě. Ve skutečnosti pohledem nedostatku trpí mnoho lidí. Když se podívají na úspěšnější bytosti, cítí se negativně. I proto jsem před jedenácti lety založil magazín, ve kterém každé dva měsíce ukazuji, jak se dá s mnoha vlastními handicapy a negacemi v myšlení pracovat. Co dá, musí! Jinak se nespokojenost člověka může nepříjemně propsat do jeho vztahu, práce i zdraví. Proto je každé vydání magazínu jiné, ale vždy se zaměřuji na klíčové otázky a překážky, které potřebujeme ve svém životě překonat. Jen tak můžeme žít lepší a šťastnější dny.

O to větší mám radost, když někdo o svých nedostatcích přemýšlí. Příkladem může být Tomáš. Napsal mi: "Petře, čtu Váš magazín, ve kterém učíte překonávat osobní pochyby, pracovat se sebevědomím, vlastními slabostmi i přednostmi. Pomohl mi najít odvahu změnit práci a začít stoupat v kariéře, ale stále se necítím dobře. Pořád vnímám strach nebo úzkost, že nejsem dost dobrý. V práci kolem sebe vidím lidi, kteří jsou úspěšnější než já, zvládají dovednosti lépe než já, ale je zajímavé, že toto cítím po celou dobu v této firmě - přesto, že rostu finančně i pozičně. Jak to, že neroste i moje spokojenost? Co mám dělat jinak, když pořád vidím to, že jiní už mají svá auta, byty, šťastné rodiny, a já stále ne. Jak se mám zbavit tohoto sebeoslabování, jak si mám pořád přestat připadat jako nula?"

Test vlastního myšlení při pohledu na okolí

Kdo čte, zná základní psychologický údaj: Každý z nás je průměrem pěti osob, se kterými tráví nejvíce času. Této formulaci je ovšem třeba správně porozumět. Výrazem "se kterými tráví nejvíce času" je myšleno nejen fyzické soužití, kdy s těmito osobami skutečně jsme po nejvíce času, ale i soužití psychické, kdy tyto osoby máme nejvíc v hlavě.

Těchto pět osob pak určuje naši energii. Přesněji: To, jaký vztah máme k těmto pěti osobám, pak určuje naši energii. Neznamená to nezbytně to, že když se po většinu dne budeme dívat na úspěšné lidi, sami se staneme úspěšnými. Záleží totiž také na tom, jaké myšlenky při pohledu na tyto úspěšné lidi máme. V tomto směru se lidé dělí principiálně na dvě skupiny:

Jsou lidé, které MOTIVUJE to, když jsou v úspěšném prostředí, tedy s osobami, jež jsou v nějakém směru úspěšnější než oni sami. Ano, je to MOTIVUJE. Protože se na své okolí dívají POZITIVNÍM způsobem. Chtějí být JAKO ONI.

Pak jsou ale lidé, které úspěšné prostředí naopak DEMOTIVUJE. Dívají-li se na osoby, které jsou v nějakém směru úspěšnější než oni sami, cítí uvnitř ne palivo, ale vyhoření. Cítí ne inspiraci, ale frustraci. Ano, je to DEMOTIVUJE. Protože se na své okolí dívají NEGATIVNÍM způsobem. BOLÍ je to, že nejsou jako oni.

Z toho plyne: Není to primárně o okolí, ale o nás samotných. To je první námět k zamyšlení.

Pamatuj: Není to o nich, ale o Tvém postoji k nim

Druhý důvod, proč se cítíme frustrovaně, když sledujeme "úspěšnějšího" člověka, spočívá v tom, že s ním ve své mysli SOUPEŘÍME. A to je nejen problém, ale i chyba.

Vnímáme totiž v té chvíli život jako soutěž, což je nesmysl, protože my jako lidé nemáme rovné podmínky. Každý z nás je v jádru jiný, a má jinou životní cestu. Ano, v prostředí, ve kterém žijeme, možná máme stejný cíl - například být bohatí. Jenže - zapojme představivost - ten cíl je jako vrchol hory, na kterou vedou VŠELIJAKÉ stezky a pěšinky.

Podívejte například na Mount Everest. Na jeho vrchol nevede jenom jedna cesta. Někdo volí pozvolnější, někdo strmější trasu, a to především úměrně tomu, jak na tom fyzicky je, jak se cítí, jak sám sebe zná. A ve výsledku je jedno, jakou cestou jdete, důležité je, ABYSTE ji zvládli. O to Vám přece jde. Ne KDY.

Pamatuj: Nejde být stejný jako druzí, protože všichni jsme odlišní

A z toho plyne třetí důvod, proč se cítíme frustrovaně, když sledujeme "úspěšnějšího" člověka: Uvědomme si, že jen proto, že jdeme po nějaké cestě DÉLE než někdo jiný nebo i všichni ostatní, neznamená to ještě, že jdeme po ŠPATNÉ cestě. Stejně tak to neznamená, že oni jdou po SPRÁVNÉ cestě.

Každý jdeme svou cestou. Proto se neohlížejme po druhých z hlediska toho, jakou cestou jdou oni. Nepochybujme o té své. Nezastavujme, pokračujme. Mějme na mysli, že i šnek, který se pomaloučku sune správným směrem, je pořád rychlejší než gepard, který svůj život prospí a nikdy nenaplní svůj potenciál.

Co znamená "jít po své cestě a nepochybovat o ní". Položte si jednoduchou otázku: Dělá Vás ta cesta šťastným? Pokud ano, pak je správná bez ohledu na to, jak dlouho po ní ještě půjdete. Dokonce, zamyslíme-li se, pak když po cestě, která Vás dělá šťastným, půjdete celý život, tak je to současně to nejlepší, co Vás mohlo potkat. Jít celý život po cestě, která Vás dělá šťastným, to je přece životní úspěch, životní cíl. Ne dojít na konec, ale UŽÍT si tu cestu. Taková cesta je totiž cíl.

Proč cíl může zklamat

A nemohu opomenout to nejzásadnější:

Stýská-li si Tomáš, co jeho kolegové už vlastní honosnějšího, je dobré si uvědomit jedno: Co se týče všech těch aut a domů, aniž bych chtěl kohokoli v takovém cíli brzdit nebo snad před ním odrazovat, pamatujte, že člověk je ADAPTABILNÍ bytost. To znamená: Čehokoli dosáhne, na to si postupně ZVYKNE.

Proč na to upozorňuji? Protože se může stát, že první dny po splnění svého cíle budete své nové, vysněné auto milovat, labužnicky nasávat jeho nezvyklou vůni, ale po měsíci Vám už možná "vonět přestane". Ne proto, že by už nevonělo, ale proto, že si na tu vůni už zvyknete. A pak se může dokonce stát, že Vás omrzí a budete chtít jiné, "novější". A až i jeho dosáhnete, i na něj si postupně zvyknete. To je hlavní materiální past, která může způsobit, že jednou vlezeme do křeččího běhacího kolečka, a už nikdy z něj nevystoupíme, protože budeme "potřebovat" stále novější věci. Pro své uspokojení, které ale vždy potrvá jen chvíli.

Proto by naším cílem neměly být jenom věci. Až je totiž budeme skutečně vlastnit, může se stát, že nás takový cíl po několika dnech zklame. Že si pak budeme dokonce vyčítat, proč jsme tolik let obětovali pro takovou "zbytečnou" věc, která nás po čase vlastně nudí.

Proto by naším cílem měla být hlavně CESTA SAMOTNÁ. Aby nás především BAVILA. Aby nás netrápilo vědomí toho, že nás vlastně naše životní cesta nebaví, ale zjevně baví život jiné.

A pokud tomu tak v této chvíli je, vezměte to z té POZITIVNÍ STRANY: Inspirujte se takto nastavenými lidi, kteří mají radost ze života. Neinspirujte se primárně tím, čeho dosáhli hmotně, ale čeho dosáhli svým myšlením. Že dosáhli života, jaký je radost žít. A toho můžete dosáhnout i Vy. Dokonce snáz, než si myslíte.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

1. Štěstí je stav mysli, ne stav konta. Pokud máme mysl nastavenou na pohled nedostatku, pak nám nebude stačit ani plné konto. Budeme chtít druhé, třetí, pořád další, protože nám nic nepřipadne dostatečné.
2. Zaměřme se na pohled DOSTATKU. Hledejme, za co můžeme být vděční, i když plné konto ještě nemáme.
3. Není to tak, že teprve když je člověk šťastný, začne být za něco vděčný. NAOPAK nejprve musí být za něco vděčný, aby začal být šťastný. Jinak řečeno: Není to tak, že úspěšní lidé jsou potom šťastní - naopak šťastní lidé jsou potom skutečně úspěšní.