Kde vzít sebevědomí, když ve Vás nikdo nevěří?
GABRIELLE CHANEL, známější spíše pod přezdívkou Coco, to zažila mnohokrát. Přesto se z dívky, odložené tátou mezi sirotky, a "pouhé švadleny", vysmívané okolím, stala ženou, která změnila historii módy. Jak je to možné? Jak vyléčila své sražené sebevědomí? Čím dokáže dodnes inspirovat? Řeč nebude téměř vůbec o módě. Spíše o způsobu překonávání těch nejbolestnějších těžkostí.
1. rána: Sražená rodičem
Ublížil Vám někdy rodič? Potupil Vás? Zavrhl Vás?
A Vy nevíte, jak to zpracovat?
Zda se k někomu, kdo Vás "šlehá bičem", máte stále lísat, protože se to MÁ a MUSÍ?
Zapusťme kořeny do začátku příběhu této zpočátku nezajímavé dívky.
Chanelovi byli běžní lidé. Jarmareční obchodník a švadlena spolu měli pět dětí. Gabrielle jako nejstarší dcera pomáhala mamince, často nemocné, se šitím. V roce 1895, to bylo Gabrielle dvanáct, však maminka zemřela. Otec při své kočovnické práci nemohl takovou tlupu dětí obstarat, a tak je doslova rozvezl po okolí.
"Na celém světě si Vás může nevážit kdokoli, ale dítě by vždycky mělo mít člověka, do jehož náruče může utéct. Říká se mu rodič. Jestliže Vás ale i rodič odežene, jaký ze sebe můžete mít pocit?" vzpomínala v pozdním věku Coco na doby, kdy ani všechny děti nezůstaly pospolu. Oba syny a jednu dceru si vzaly cizí rodiny na práci v zemědělství a domácnosti. Gabrielle s mladší sestrou Julií skončila u cisterciáckých sester v sirotčinci.
"Tatínek nám ve dveřích kláštera řekl, že se pro nás vrátí. Každý večer jsme tedy čekaly u okna. Bylo těžké najít sílu pro sebe a ještě pro Julii, která izolaci nesla opravdu těžce. Cítila jsem v sobě palčivou bolest, jak se tohle vůbec může stát, ale nemohla ji dát najevo. A když už Julie mému chlácholení, že zítra táta jistě přijde, přestala věřit, něco se ve mně vzepjalo. Od té doby vím, že nás v životě může kdekdo opustit, ale vždycky při nás jeden člověk musí dál stát - my sami."
Gabrielle věděla, že o osmnáctinách ji z kláštera propustí. Ji ano, Julii ještě ne. Tehdy mladší sestře slíbila: "Vrátím se pro Tebe." Ve stejných dveřích, kde to oběma sliboval jejich otec, který se už nikdy poté neukázal.
Jenže Gabrielle slib dodržela. Právě proto, že si pamatovala otcův příklad. Říká se tomu inverzní vzor. Odcházela se životní zkušeností: "Žádný člověk na světě není zbytečný. I ten sebehorší nám může posloužit jako příklad - jak se sám nikdy nechovat."
2. rána: Srážená nadřízenou
Plnoletá Gabrielle opouštěla klášter jen s ranečkem věcí, ale s něčím důležitým v ruce - pracovním doporučením od řádových sester. Po celou dobu totiž sloužila jako švadlena. "Vybrala jsem si tuhle práci jen proto, že šití v mém dětství představovalo dobré emoce. Maminka byla vždycky ráda za mou pomoc a ocenila každý můj pokrok. Kdykoli máte práci spojenou s dobrými emocemi, baví Vás a vlastně pro Vás ani prací není."
V doporučení od sester stálo, že byla nejlepší švadlenou v klášteře. Majitelka jednoho krejčovského obchodu ji přijala a usadila dozadu do dívčí dílny. "Byla to prapodivná zkušenost. Paní šéfová chtěla, abychom pracovaly jedna jako druhá. Pak nás chválila. Současně nás tím vydírala. Kdykoli jsme pracovaly jedna jako druhá, měla sklon říkat: ,Buď přistoupíš na mé podmínky, nebo Tě snadno nahradím.' Ano, protože jsme byly stejné, všechny jsme byly nahraditelné."
I Gabrielle jednou slyšela: "Nelíbí se Ti snížená mzda? Zítra si sbalíš věci, u mě jsi skončila." Jenže nazítří to neplatilo. A pro Gabrielle Chanel to byl klíčový zážitek.
Do obchodu přišla poněkud objemná zákaznice. Přála si nejlepší možné šaty. Majitelka salonu jí je nechala připravit - z nádherné látky. Jenže... Když si je zákaznice v zázemí zkoušela, zděšením vykřikla: "Vždyť v nich vypadám jako kredenc!" Zmatené majitelce, která v sobě dusila námitku: "Ale, dámo, Vy prostě máte kila navíc!", nabubřele vmetla do obličeje: "To máte drzost říkat, že jste nejlepší salon ve městě?"
Gabrielle, která byla od svého stolu svědkem scény, prohodila: "Opravdu máte nádhernou postavu. Je škoda, že nejsou více vidět Vaše přednosti!" Vstala a za pomoci jehel začala upravovat délku i tvar šatů, aby výsledek víc lichotil siluetě. Zákaznice jihla nadšením, zatímco majitelka zrozpačitěla. Nevěděla, jestli zaměstnankyni zaškrtit, nebo velebit!
Nakonec v ní převážila zášť a hořkost. Gabrielle musela opravdu odejít. Problém byl, že následující ráno vešla do obchodu tatáž zákaznice a zvolala: "Chci ještě jedny šaty." A jen se šťastná majitelka jala ukazovat látky, klientka odsekla: "Od Vás ne! Kde je ta mladá?"
Poslali pro ni. Tím dnem se Gabrielle přesunula z dílny do prostoru obchodu, a to s další životní zkušeností: "Chcete-li být nahraditelní, buďte jako druzí. Chcete-li být nezaměnitelní, buďte odlišní. I když v tu chvíli budete většině lidí trnem v oku."
3. rána: Srážená mužem
Bylo jí jednadvacet let, když okouzlila hned dva muže zároveň. Ale popořadě.
V roce 1905 do obchodu s oděvy v obci Moulins vešel jezdecký důstojník Etienne Balsan. V armádě končil, jinak byl synem z průmyslové rodiny a chovatelem koní. Gabrielle ho chladně označila za "výtah", na který v té době čekaly vlastně všechny dívky. "Byly jsme vychovávané tak, že žijeme ve světě mužů, kteří vládnou, a naší jedinou nadějí, jak se mít lépe, je zalíbit se jim, dokud máme ještě mladý vzhled. A pak jim co nejvíce sloužit, co nejvíce je poslouchat, udělat cokoli, jen abychom se za ně provdaly. A to byla také největší past té doby."
- Chceš být se mnou? Musíš mě ve všem poslouchat.
- Ve všem mě posloucháš? Přestáváš být pro mě přitažlivá.
- Nechci po svém boku onuci. Odejdi.
Byl to kruh, ve kterém se točily mnohé ženy té doby. "Fungovalo to jako společenská hra. Chce-li si muž podmanit ženu, vsugeruje jí, že ji miluje a udělá pro ni cokoli. Jakmile se i žena zamiluje, protože takový muž je jejím snem, on jí poté záměrně sdělí, že ona už pro něj nic neznamená. Ženě ihned klesne sebevědomí. Udělá vše, jen aby ji muž nevyhodil. Stalo se mi to také. Myslela jsem si, že v té chvíli, kdy mě ponižuje, mám pro muže dělat víc. To si možná budou myslet ženy ještě i za sto let. Přitom opak je pravdou. Máte-li mít hodnotu v očích druhého, musí Vás vnímat jako vzácné," říkala Gabrielle. "Muži jsou většinou lovci. Kořist musí být do jisté míry nedostupná, pak je zajímavá a vyvolává loveckou touhu. Odevzdanou oběť, pokornou a polomrtvou, s nechutí překročí."
Tohle je zkušenost, jakou Gabrielle Chanel získala právě po boku Etienna. Krátce poté, co se mu zalíbila, ji vzal "ukázat" do vyšší společnosti. Tam pochopila, že vše je jinak, než jak jí líčí. "V soukromí mi říkal, jak velice mě miluje a že tento cit zažívá poprvé. Přitom na večírcích byla řada jeho bývalých milenek a všechny se mi smály: ,Ty jsi další v řadě?' ,Myslíš, že zrovna Tebe si vezme?' ,Vždyť jsi obyčejná švadlena, i Ty skončíš na ulici!'"
Z té doby, z návštěvy nočního podniku ve Vichy, plyne její přezdívka. Coco se jmenoval pes jednoho z mladých důstojníků, který v baru na Gabrielle opilecky povykoval. Coco ve francouzštině znamená "dušička" či "miláček". Stalo se to ve chvíli, kdy Gabrielle vyšla na pódium. Aby totiž nebyla druhým pro smích, že je "jen" švadlena, na dotaz jedné z představených dam odpověděla, že je zpěvačka. Dali jí tedy do ruky mikrofon.
"Hleděla jsem na tolik opilců, poslouchala oplzlé poznámky, zatímco se jim kolem krku vinuly ty směšně poddajné ženy. Řekla jsem si: ,Teď Vás všechny umlčím!'"
Měla prý velký strach. Věděla, že zpívat neumí. Ale touha byla silnější než strach. Její špatný zpěv naprosto ustoupil na pozadí jejího nečekaně svůdného tance. Provokovala oněmělé muže tak velice, že jí majitel podniku okamžitě nabídl angažmá. Kabaretním sálem začaly létat peníze, které Gabrielle drze házela zpátky do hlediště. Jako by chtěla vyjádřit: "Tak málo? Chudáčci, nemáte na víc? Pro takovou žebrotu tu nejsem!"
Ten večer úplně změnil Etiennův přístup. Přinutil Gabrielle k výpovědi a odvezl si ji na svůj zámek v Royallieu, kde mu dělala společnost pět let. Věřil, že když ji bude mít jen pro sebe, snáze si ji podmaní.
Když v roce 1910 odcházela, klečel v trávě, ochotný pro ni udělat cokoli.
To byla její třetí životní zkušenost: "Jestliže druzí nevidí Vaši hodnotu, pak ji dejte víc najevo. Přestaňte pro ně být bezcenní, tedy samozřejmí. Ihned budete vzácní."
4. rána: Sražená konvencemi
"Poznala jsem snad všechny strategie mužů, jak dostat ženu do ponížené pozice. Etienne se objímal s jinou, jen abych měla pocit, že nejsem dost dobrá... Jenže já jsem se usmála na jeho nejlepšího přítele. Ihned přestal," uvedla příklad Gabrielle, které víc než žárlivost přítele zaimponovala obecná myšlenka: Nemá spíše smysl být víc jiná?
Jednou na snídani s Etiennem přišla v jeho (mužské) košili. Pak i v jeho kalhotách.
"Děláš mi ostudu!" zlobil se.
"Ostudu? Je snad Tvé oblečení ostudné?" hájila se.
"Ale Ty ses nenarodila pro mužské oblečení. Jsi žena, já muž. Nikdy nemůžeme být stejně oblečeni! Každý máme JASNĚ DANÉ, co je pro nás VHODNÉ nosit!"
Ta tři zvýrazněná slova ji rozesmála. A přiměla jednat. Když jeli s Etiennem na dostihy, vzala si "skandální" klobouk. Skandální tím, že si ho ušila sama a byl JINÝ než JASNĚ DANÝ. Zkrátka a dobře byl takzvaně NEVHODNÝ.
"Co to máte na hlavě?" oslovil ji posměšně jeden z diváků. "Pravé dámy přece nenosí polo klobouky, na ně jsou příliš formální."
"Mně se to líbí," zašklebila se Gabrielle.
Divák rozhodil ruce a argumentoval: "Ale jiné ženy nesdílejí Váš vkus."
Coco pokrčila rameny. Vtom do vypjatého rozhovoru s omluvou vstoupil čísi komorník. "Promiňte za vyrušení, ale moje ctihodná paní," jmenoval francouzskou aristokratku a obrátil se na Coco, "se ptá, kde jste tento ojedinělý klobouk koupila."
Nebyla by to Gabrielle, aby neodpověděla drze. "Přece Maison Chanel, Paris. Ona ho snad nezná?" To bylo v době, kdy ještě žádný módní dům Chanel nebyl, natož v Paříži.
Tehdy ještě ne. Ale brzy už ano.
Služebník jí předal vizitku vážené aristokratky. Navštívenka pomohla Gabrielle v klíčové bitvě - s Etiennem, který to poslední, co by si přál, byly nezávislost, soběstačnost a vůbec úspěch své partnerky. Etienne se totiž ocitl v kleštích.
Do té doby mohl říkat: "Nemá žádný smysl, aby ses pokoušela šít a prodávat vlastní klobouky. Já Tě zajistím. Já se s Tebou ožením. Přece jsem Tvůj milující partner."Gabrielle mohla oponovat: "Kdybys byl můj milující partner, pak mě podpoříš v tom, co si přeji." Ale doposud slyšela jen odpověď: "Samozřejmě, ale nechci Tě vidět nešťastnou, protože o Tvé klobouky byl nebyl zájem. Sama vidíš, co ženy nosí. To je norma!" A dodával: "Abys byla úspěšná v prodeji klobouků, musela bys šít jen takové, které šijí už ostatní. A copak má něco takového smysl - dělat to, co ostatní?"
Nyní ho Gabrielle uzemnila. "Měl jsi pravdu, Etienne. Nemá smysl dělat to, co ostatní. Protože má smysl dělat to, co nedělají ostatní. A jak vidíš," mávala mu před obličejem jasným dokladem o zájmu významné Francouzky, "o mé klobouky je a bude zájem, a to ještě větší, než si umíš představit, jen co si ho tato žena ve společnosti nasadí na hlavu..."
Tato vášnivá rozprava proběhla na zámku v Royallieu shodou okolností v době, kdy byl osobně přítomen Etiennův nejlepší kamarád a vrstevník Arthur Capel. Britský diplomat a majitel dolů dával při každé příležitosti najevo, jak Gabrielle obdivuje (a miluje).
"Pokud Etienne je proti, já Vás naprosto podporuji," řekl Arthur. "Zasloužíte si svůj Maison Chanel, Paris."
Klobouky to začalo. Ještě při grand openingu jejího nového obchodu v Paříži, který Arthur zasponzoroval, zaslechla: "Obyčejná švadlena ze sirotčince." Pak už ne. Jeden významný divadelní kostymér si totiž v Gabriellině kolekci klobouků vybral model pro hlavní postavu Maupassantovy hry Miláček. Nazítří se v obchodě dveře netrhly. "Chci TEN klobouk z Miláčka!" volaly všechny zákaznice. Mimochodem, může to být vůbec náhoda, když už víme, že "coco" znamená "miláček"?
Coco Chanel naučila mladé Pařížanky nosit kalhoty a vychutnávat si pohoršené pohledy konzervativních kolemjdoucích, které volaly: "Skandál! Té ženě je vidět silueta nohou!"A tak je Coco úplně obnažila s dodatkem: "Co je krátké, je přece pro pohyb pohodlné."
Nebo u šatů ubrala na počtu vrstev a změnila materiál. Namítala: "Ženské tělo je to, co určuje tvar šatů. Nesmí to být naopak. Krása ženské módy spočívá v probouzení představ o jejích přednostech. Tělo musí být zakryto jen do té míry, aby pozorovatel byl přinucen až nestoudně přemýšlet a nakonec podlehl vlastní iluzi, jak je ta žena nádherná - aby co není vidět, si ve své fantazii domaloval."
Byla to právě Coco Chanel, kdo odložil komplikované šněrovačky se slovy: "Nepřipustím už žádné dušení. Ženy se mají oblékat v první řadě pro sebe, až ve druhé řadě pro potěšení mužů. Kdyby jim muži viděli do hlavy, zjistí, že většina žen si vybírá noční košili s větším rozmyslem než svého muže. Ženy nepotřebují jednu formu, naopak více nápadů. Na světě neexistuje žena, která by se po probuzení nepodívala do zrcadla a nepřemýšlela, co si dnes oblékne, aby v tom vynikla. Mým úkolem je oblékat tyto ženy, které o módě přemýšlejí a nechtějí být stejné." Ostatně, jedno z nejlepších marketingových hesel Coco Chanel znělo: "Konečně se oblečete samy!" Dvojsmyslné motto vyjadřovalo, že ženám už nikdo nemusí fyzicky pomáhat se šněrováním a utahováním korzetů. I že se mohou oblékat podle sebe.
Vzkaz Coco Chanel
Byla první ženou, která začala navrhovat kolekce oblečení pro ženy. Do té doby byla tato výsada určena pouze mužům. Dnes už módnímu domu Chanel na pařížské Rue Cambonnepatří jen dávný přízemní krámek v domě 31, ale celý dům 31, respektive i domy s číslem popisným 27 a 29. A spousty salonů po celém světě.
Gabrielle se přitom musela v životě učit vlastnímu sebevědomí. "Lidé se mě často ptají, kde jsem při tak bolestném dětství vzala tolik síly. Přece ze svých proher! Naše síla není vybudována z vítězství, ale z porážek. Pochopila jsem třeba to, kolik zbytečného strachu člověk ztratí, přestane-li se užírat představami, jak špatně by mohl dopadnout, a rozhodne se nebýt ničím a nikým. Od mnoha konkurentů jsem na začátku slýchala, že jsem NIC a NIKDO ve světě módy. Chtěli mě přimět k tomu, abych přestala být jiná, plavat proti proudu. Jenže právě proto jsem byla tak silná. Plavete-li s proudem, sílu nenabíráte."
Než Coco Chanel zemřela v 87 letech, prohlásila: "Život je zvláštně paradoxní. Samota mě vybavila potřebou vyniknout ve společnosti, chudoba mě nutila zbohatnout, prohry mě učily vyhrávat, malost, kterou mi každý zdůrazňoval, mě přiměla toužit po velikosti. Díky ponižování, oslabování a zostouzení jsem se naučila nacházet sílu a užívat si pýchu, když se mi něco povedlo. Snaha nikdy nic nevzdat imponovala mužům, byť neměli naději být víc než mými přáteli. A máte-li kolem sebe lidi typu Picassa nebo Dalího, v takovém prostředí už se naučíte uspět. Protože zjistíte, že úspěch záleží ne na původu, ale především na ochotě odvážit se také udělat chybu."
Vždycky říkala: "Pokud jste se narodili bez křídel, nic nebrání jejich růstu." Nebo: "V módě je to jako v životě: Máte-li křivé nohy, noste hluboký výstřih." Nebo: "Čím hůř se žena cítí, tím lépe by měla vypadat. Má-li totiž na sobě skvělý outfit, je jen otázkou času, kdy přestane mít špatnou náladu."
Namítnete: No jo, sebevědomá žena. Ale sebevědomí nepadá z nebe. Nerodíme se s ním. Nabýváme ho. Třeba děláním právě toho, čeho se nejvíc bojíme. Třeba náběrem energie z překonávání svých slabostí. Třeba tím, že se obklopujeme lidmi, kteří nám sílu nekradou.