Kdy Vám musí dopravní podnik uhradit škodu, pokud jste se zranili při pádu v tramvaji?

Přeprava v tramvaji může být pro osoby starší a méně pohyblivé poněkud méně bezpečná. Přepravce však odpovídá za škody pouze v případě, kdy je újma cestujícímu způsobena provozem dopravy či vozidla. Kdy tedy dopravní podnik musí škodu uhradit a kdy ne?

Paní zažalovala Dopravní podnik hlavního města Prahy o náhradu škody na zdraví, a to o 42 105 Kč bolestného a 332 223 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku během pracovní neschopnosti, tedy o ušlý výdělek – rozdíl mezi náhradou mzdy a nemocenskými dávkami a svým průměrným výdělkem.

Paní si nestihla při rozjíždění tramvaje sednout, a tak upadla a zranila se

Paní totiž utrpěla dne 20. března 2018 újmu na zdraví v důsledku úrazu, který se jí stal v přední části prvního vozu tramvajové soupravy. Nastoupila do vozu, došla k sedadlu určenému pro invalidy a požádala o uvolnění místa muže, který zde seděl. V tu chvíli se jednou rukou držela horizontálního madla na horním okraji sedadla a ve druhé ruce držela dvojici vycházkových (trekových) holí, které nepravidelně používá jako pomůcku při chůzi. V okamžiku, kdy muž uvolňoval paní místo k sezení, se řidič s tramvají rozjel, takže paní upadla na zadní část těla a utrpěla zlomeninu křížové kosti a bolesti v bederní krajině.

Rychlost tramvaje po rozjetí dosáhla nejvýše 9 km/h po 1,9 sekundách, přičemž zrychlení v této době dosáhlo 1,31 m/s2, když maximální možné kladné zrychlení vozu je stanoveno na 1,8 m/s2. Nejvyšší dovolená rychlost v místě činila 50 km/h, rozjezd tramvaje byl tedy obvyklý.

V tramvaji se musíte pevně držet madel, ukládá vám to právní předpis

Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni jako cestující vznikla za přepravy újma na zdraví. Soud však nezjistil nic, co by ukazovalo na chybu dopravce, a tudíž došel k závěru, že za škodu neodpovídá. Nešlo o selhání nebo nedostatek v činnosti řidiče, nedostatky či vady materiálu nebo špatný technický stav dopravního prostředku. Tramvaj byla vybavena dostatečným množstvím vhodně umístěných zařízení určených k přidržování.

Navíc měl soud pochybnosti o tom, zda se zraněná paní skutečně přidržovala, ačkoliv jí takovou povinnost ukládalo ust. § 16 odst. 1 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu a smluvních přepravních podmínkách.

Zraněná paní namítla, že by na ni měl být brán zvláštní zřetel jako na osobu pohybově postiženou. Soud však shledal, že jediným vnějším projevem (onoho pohybového postižení) byly toliko vycházkové hole, jejichž užívání nelze automaticky spojovat s pohybovým postižením, byť svou obtíž dávala řidiči najevo zdvižením holí při příjezdu tramvaje do stanice. Žalobkyně navíc tyto hole neužívala vždy, byla tudíž schopná se pohybovat samostatně i bez nich.

Řidič na usazení cestujícího rozhodně čekat nemusí, i když může

Povinnosti dopravce vůči osobám s omezenou schopností pohybu nebo orientace jsou dány přepravním řádem a spočívají jen v umožnění nástupu všemi dveřmi, ve vyhrazení míst k sezení a v případných odlišných pravidlech pro nástup a výstup stanovených ve smluvních přepravních podmínkách. Povinnost dopravce vyčkat s odjezdem ze zastávky na usazení cestujícího s omezenou schopností pohybu a orientace žádný právní předpis nestanovuje a po dopravci nelze takovou povinnost ani spravedlivě požadovat. Ostatně, to by v praxi prostředky městské hromadné dopravy nejspíš včas nikam nedojely.

Řada dopravních prostředků totiž řidiči neumožňuje sledovat situaci v celém vozidle, zvlášť brání-li mu ve výhledu svou přítomností cestující. Navíc by takový postup vedl k neúnosnému prodlužování doby stání v zastávkách a celkové jízdní doby, což by v moderní městské dopravě mohlo vést až ke kolapsu. I soud tedy měl za to, že by MHD ztratila svůj účel poměrně rychlé přepravy cestujících, a to nejen v Praze.

Vzniklá újma na zdraví je tak podle soudu přičitatelná pouze samotné paní (podle ust. § 2918 o. z.), popřípadě nešťastné náhodě (podle ust. § 2903 odst. 1 a § 2904 o. z.).

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když se ztotožnil i s jeho právním hodnocením případu. Nebylo tedy prokázáno jakékoliv pochybení žalovaného dopravního podniku při provozování tramvaje.

Rozhodující paragrafy občanského zákoníku čili právní úprava pro řešení případu

Případ se dostal na základě dovolání poškozené paní k Nejvyššímu soudu, který ve svém rozsudku spis. zn. 25 Cdo 154/2023 ze dne 25. 10. 2023 uvedl, jakou klíčovou právní úpravu je třeba při řešení daného sporu použít

• Podle ust. § 2895 o. z. je škůdce povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem. Takovým případem je i ust. § 2927 odst. 1 věty první o. z., podle nějž kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.
• Podle ust. § 2927 odst. 2 o. z. se povinnosti nahradit škodu nemůže provozovatel zprostit, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

Právní úprava o odpovědnosti za škodu při přepravě osob chrání cestujícího

Právní úprava povinnosti hradit újmu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku je tak založena na tom, že jako podmínku vzniku odpovědnostního vztahu nevyžaduje porušení právní povinnosti, jestliže škoda je vyvolána zvláštní povahou provozu dopravní činnosti či k tomu využívaných zařízení. Jde o odpovědnost objektivní, která je založena na působení zákonem zvlášť kvalifikované okolnosti (nikoliv na protiprávnosti počínání škůdce), která vyvolá škodlivý účinek, a to bez ohledu na zavinění škůdce. Jde tedy o tzv. odpovědnost za výsledek.

Pro handicapované osoby přeprava v MHD asi nikdy není úplně komfortní a bezpečná

Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, vozidla se pohybují zpravidla vyšší rychlostí, a vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí.

I samotný způsob jízdy vozidla (jeho pohyb), při němž dojde k pádu přepravovaného pasažéra, je proto okolností zakládající povinnost k náhradě újmy podle ust. § 2927 o. z. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která provozuje dopravní činnost nebo vlastní dopravní prostředek.

Kdy se dopravce vyviní a za škodu pasažérovi neodpovídá

Nejvyšší soud ČR ve výše uvedeném rozsudku vymezil důvody, které by vedly k vyvinění dopravce – kdy by tedy neodpovídal za škodu cestujícímu.

• Šlo by zejména zejména o živelní události či extrémní povětrnostní vlivy nezvladatelně zasahující do pohybu vozidla, jejich důsledky působící vůči provozu vozidla (pád stromu či kamení na vozidlo, sesuv půdy),
• nebo s provozem nesouvisející jevy uvnitř dopravního prostředku (napadení řidiče přepravovanou osobou, konflikt mezi cestujícími, výbuch či požár látek přenášených pasažérem).
• Pouze v případě takových a jim podobných okolností se může provozovatel dopravy či dopravního prostředku odpovědnosti zprostit, prokáže-li zároveň, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat, tedy že okolnostem, jež vyvolaly škodlivý účinek, nemohl předejít a eliminovat jejich působení na provoz vozidla.

Nicméně v řešeném případě poškozená cestující upadla při běžném jízdním manévru rozjezdu tramvaje ze stanice. Projevily se tudíž vlastnosti typické pro provoz tramvaje, tedy zrychlený pohyb, rozjezdová akcelerace. Nejvyšší soud zhodnotil, že není dán žádný vnitřní ani vnější důvod pro to, aby přepravce za škodu neodpovídal, a proto zrušil rozhodnutí obou nižších soudů.

Prvostupňový soud se tak bude zabývat především výší nároku zraněné paní, avšak zváží podle pokynů NS ČR též, zda je dán důvod k použití ust. § 2918 o. z., podle nějž, vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, se povinnost škůdce nahradit škodu poměrně sníží. Tyto okolnosti ovšem musí ve sporu prokazovat žalovaný provozovatel dopravy, nikoliv žalující pasažérka, jak nepřesně naznačil odvolací soud ve svém rozhodnutí.