Proč je tak těžké nastavit si osobní hranici?
Okolí o něm říká: "Je to moc hodný člověk." Někdo dodá nepatrné, a přesto klíčové slůvko. "Je to AŽ moc hodný člověk." Protože se nehádá. Než by vyjádřil nesouhlas nebo výtku, raději svůj odpor spolkne. Když něco potřebujete, vždycky je k dispozici. Nezná slovo NE. V každé chvíli je vstřícný, usměvavý, a když Vy vstřícní a usměvaví naopak nejste, on všechno pochopí, všechno omluví, všechno přijme. Když jste na něj zlí, promíjí Vám to. Přes vše špatné se přenese. Nebo se to alespoň zdá. Ano, vypadá to, že se umí se vším vyrovnat, všechno překonat, všechno zlé strávit. Má to jediný háček: Co když TOHLE VŠECHNO ZDÁNÍ KLAME?
Už ve svém článku o příliš hodných lidech aneb Co prožívají uvnitř a nikdo o tom nemá ponětí jsem upozorňoval na důležitost osobních hranic. I na složitost jejich ochrany.
Co to s námi je, že se bojíme říct NE? Jak to, že názor, který na nás mají druzí, je pro nás přednější než to, co si o sobě myslíme sami?
Do Řešidla, kde každý všední den mluveným slovem odpovídám na nejčastější dotazy, mi přišel pozoruhodný dotaz: "Petře, čekám, až přijde Váš příští magazín, který se jmenuje Jak přepsat staré vzorce. A čekám na něj jako na smilování. Protože, bude to znít strašně, ale dosud žádný psycholog mi nedokázal pomoci. Mám strach z každého svého NE. Bojím se odmítnout ty, kteří mě zneužívají, a nevím proč. Ale ničí to všechny mé vztahy. Partneři ode mě odcházejí, protože chodím pozdě domů, mám málo peněz..., jsem taková hodná, no spíš blbá. Neumím vlastně čelit ani jejich hněvu, nechci naštvat je, nechci naštvat lidi v práci, a tak se dostávám do kleští, kdy nechci ublížit nikomu, ale v tu chvíli ubližuji buď partnerům doma, nebo kolegům v práci. Jak tohle dostat z hlavy a proč je to tak těžké?"
Problém hodných holčiček a poslušných chlapečků
První otázku JAK budete mít zodpovězenou.
Druhá otázka PROČ má jednoduchou odpověď.
Nastavit si osobní hranici - to znamená říct Tohle pro Tebe udělám, ale tohle už ne, nebo Tohle ještě můžeš dělat, ale tohle už ne - je pro nás těžké, protože je to pro nás nepřirozené. Naší přirozeností se bohužel stal opak. Říkat: Samozřejmě že to pro Tebe udělám, cokoli pro Tebe udělám. A naopak: Samozřejmě že můžeš dělat cokoli, můžeš mi ubližovat, můžeš mi lhát, můžeš mě podvádět, jestli chceš, a i když já něco nechci, tak to nikdy neřeknu nahlas, vždycky budu dělat, co chceš Ty.
Tohle je naše přirozenost. Takhle jsme vyrostli.
Tento syndrom, kterému se říká syndrom hodné holčičky nebo poslušného chlapečka, je dominantní problém současné výchovy. Mnozí rodiče manipulují své děti tak, že ty děti nesmějí říct NE, musejí jenom poslouchat, dělat to, co chtějí rodiče, nebo učitelé, nebo sousedé, nebo cizí lidé na ulici, musíš první zdravit, musíš vždycky vyhovět, musíš se snažit každému zavděčit, a jedině potom Tě druzí budou mít rádi, budou Ti říkat: Ty jsi ale hodná holčička. Nebo: Ty jsi ale poslušný chlapeček. Tohle je podle některých rodičů ta jediná správná cesta ke štěstí člověka... Tak, a teď mi řekněte, co si o tom myslíte.
Je to samozřejmě pitomost, protože jediné, co se dítě touto výchovou naučí, je určovat svoji hodnotu na základě ocenění druhých: Jestliže dítě oceněno není, tak si připadá ne dost dobré, že něco pokazilo, že v něčem selhává. A přitom mu nedochází, že může být klidně v pracovních, přátelských nebo rodinných vztazích obětí manipulace - že ti druzí schválně to dítě neoceňují, protože ono se tím víc trápí, tím víc přemýšlí, co ještě udělat víc. Tím víc se stává závislé na tom, kdo ho neoceňuje.
A tím víc je s takovým člověkem nešťastné. Ne šťastné.
Sedm základů sebehodnoty
Ve svých dvou klíčových knihách o sebeúctě - 250 zákonech lásky a Čtyřech pránách štěstí - zdůrazňuji, že kdyby rodiče říkali svým dětem: Hele, pokud si Tě někdo neváží, tak běž od něj, co nejdál, tak budou mít šťastné děti.
Protože pak ty děti pochopí, že když je někdo neoceňuje, tak je pro ně naopak požehnáním takového člověka vedle sebe nemít, respektive hledat si do vztahu někoho, kdo je bude oceňovat, kdo vůbec bude mít schopnost vidět hodnotu v jiném člověku. Takzvané hodné holčičky a poslušní chlapečkové se bohužel v dětství i v dospělosti stávají naopak obětí svého vlastního honu za svou vlastní hodnotou. Přitahují hlavně ty lidi, kteří vidí, jak bezcenní se cítí, jak kromě ocenění potřebují obejmutí, lásku, podporu. A to všechno jim tihle lidé nedávají, právě proto, aby od nich potom dostávali ještě víc.
Z toho plyne, že pokud jenom dáváme, musíme mít hranici, protože ti, kteří jenom berou, žádnou hranici nemají.
Proto uvádím 7 základních principů sebehodnoty:
1. Pomáhej. Ale nedovol, aby Tě druzí zneužívali.
2. Podporuj. Ale nedovol, aby nezbyl čas taky na Tvoje potřeby.
3. Miluj. Ale nedovol, ať pro nelásku druhých přestaneš mít rád sebe.
4. Důvěřuj. Ale nedovol, aby Tě jeden člověk zradil dvakrát.
5. Naslouchej. Ale nedovol, aby zanikl Tvůj vlastní hlas.
6. Mluv. Ale nedovol, aby Tvoje slova byla horší než Tvoje mlčení.
Zkrátka:
7. V každém okamžiku přemýšlej. Ale také nikdy nedovol, aby pro samé rozumování ztratilo váhu Tvoje srdce.
Zkrátka, pamatujte si: Jakmile nebudete mít nějaké své hranice, přitáhnete lidi, kteří Vás budou zneužívat bez jakýchkoli hranic.