Proč když změníme mnohé v sobě, změníme i mnohé kolem sebe.

Opustí Tě blízký člověk a pomyslíš si: Asi nestojím za nic. Nebo: Ve vztahu necítíš své vlastní štěstí, a tak odcházíš. S vírou, že jinde to bude lepší. Ale nemusí být. Jako by Ti nikdo neuměl dát to, co potřebuješ. Zažíváš jednu z těchto dvou variant? A co když Tvé neštěstí není vytvořeno tolik druhou osobou, ale Tvým postojem k tomu, co se v Tvém životě děje? O čem to mluvím?

Každý den dostanu v průměru tři sta Vašich otázek, vázaných na těžké příběhy, které v životě zažíváte. Založil jsem i uzavřenou skupinu, kde sdílíte své problémy i zkušenosti, jak všechny těžkosti překonat (členství ve skupině získáte zde). Mé úterní živé vysílání, věnované přímým odpovědím na Vaše živé otázky, o tématu věčných útěků také bylo. O lidech, kteří věří, že když utečou od problému, ten problém už nepotkají. Ve skutečnosti si ale ten hlavní problém nosí všude s sebou - neochotu změnit svůj postoj k problémům.

Ostatně, o tom je i jeden z Vašich dotazů: "Petře, právě čtu Vaši knihu Čtyři prány štěstí. Píšete v ní, že do vztahu vstupujeme i proto, abychom byli silnější, než když jsme sami. Proč tedy tolik lidí ze vztahu utíká a dává přednost samotě, když by ve vztahu mohli být silnější než sami?"

Proč řešit ještě cizí problémy?

Moje odpověď je prostá: Protože to nevědí.

Myslí si, že vztah má být jenom poezie, vášeň a sex. Jenom to dobré.

A tam, kde se objeví už problém, obtíže a kompromisy, to už není vztah, z toho utíkají.

Jenže vztah v pravém slova smyslu není jenom romantika, vztah je hlavně dřina. Sex či romantické objetí totiž není všechno, co v životě potřebujeme. Potřebujeme taky respekt, podporu, důvěru, naslouchání, porozumění.

A to všechno stojí čas a energii. Stejně jako řešit problémy.

A někteří lidé se ptají: Proč bych měl obětovat svůj čas a energii pro NĚČÍ problémy? Vždyť mám dost SVÝCH problémů! K čemu mi je dlouhodobý vztah, když kromě svých problémů budu řešit ještě problémy někoho jiného, a k tomu ještě třetí problémy, totiž problémy naše společné, které plynou z naší vzájemné odlišnosti, z rozporů v názorech, v hodnotách, v plánech?

Pro tyto lidi je utéct vždycky snazší než zůstat a řešit.

ALE ti, kteří jenom utíkají, jednou zjistí, že utíkat není řešení.

Že od problémů vlastně nejde utéct. Protože život sám je především sled problémů.

Jak se utíká před sebou

My lidé jsme od podstaty nedokonalí, máme slabiny, děláme chyby, pořád narážíme na nějaké limity, překážky. Ať se snažíme sebevíc, nemůžeme se vyhnout ani limitům, ani překážkám, ani chybám, ani slabinám. Ničemu z toho nemůžeme utéct, protože to všechno je v nás. To my jsme sobě největším limitem, největší překážkou. To my stále opakujeme chyby, dokud si je nedokážeme přiznat a napravit je, tedy dokud neporazíme svou slabost. Ano, se svými slabinami zůstáváme, dokud je neodstraníme. Fixujme to.

Tihle lidé, o nichž dnes mluvím, jen zdánlivě utíkají před námi. Ve skutečnosti utíkají jen před sebou. Věří, že když nyní utekli ze vztahu, kde byly problémy, v dalším vztahu už problémy mít nebudou. Anebo když se rozhodnou zůstat sami, problémům se vyhnou.

Jenže my už víme (viz to, co jsme měli fixovat), že kdo neodstraní své slabiny, ten s nimi zůstává. Nepochopí, že v životě ani nezáleží na tom, jak velká je překážka, před níž stojíme, jestliže my sami jsme větší než ona. A o tom je celý osobní růst. Nezabývat se jenom tím, co se v našem životě děje, ale také jak k tomu následně přistupujeme.

Dvě strany mince

Mnozí lidé vstupují do vztahu jen proto, aby získali v partnerovi jistou přidanou hodnotu - aby v jeho přednostech získalo něco, co sami nemají. Nebo aby, když jim je blbě, při nich někdo stál. Nebo aby, když chtějí sex, ho měli s kým mít. Nebo aby, když mají hlad, jim někdo uvařil. Nebo vypral, vyžehlil, uklidil.

Jenže vztah je jako mince, má dvě strany. Aby při tom člověku někdo stál, až mu bude blbě, tak musí taky on stát při svém protějšku, když jemu je blbě.

Mít dlouhodobý vztah zkrátka znamená, že po nás někdo chce něco v čase, který nám úplně nevyhovuje, ale on to potřebuje. A pokud toho člověka opravdu chceme mít po svém boku, až pro změnu budeme potřebovat sami, tak mu nesmíme podporu odpírat. Byť když to právě teď pro nás může být nesnadné, nepohodlné, nepříjemné a vůbec se nám to nehodí. I pro něj to jednou takové bude, až ho budeme potřebovat my. A přesto si ho budeme přát, aby si právě v té chvíli pro nás alespoň trochu času a energii našel.

Jak pohnout s lepší stranou mince

Všechny mé knihy, zejména pak kniha zablokovaných situací ve vztahu SPOLU, stojí na filozofii osobního růstu. Na chápání, že překážky nevstupují do našeho života proto, aby nás oslabily, ale naopak posílily. Jen se musíme naučit s nimi správně zacházet.

Dám příklad: Mnoho lidí se každý den budí s očekáváním, že dnes konečně už zažijí něco nádherného nebo konečně už potkají někoho úžasného. Přitom to, CO zažijí nebo KOHO potkají, záleží do značné míry na nich. Přesněji na způsobu, jakým o tom, co nebo koho potkávají, přemýšlejí. Objasním to.

Povězte mi: Co to je zažít dnes něco nádherného?

Co když nádhera nespočívá jenom ve štěstí, ale naopak se skrývá za neštěstím?

Co když nás dnes potká něco nečekaně špatného, ale my to dokážeme překonat a pak si večer vlastně řekneme: To byl fantastický den! Dnes se mi povedlo něco nevídaného!

Nebo mi povězte: Jak vypadá někdo úžasný?

Někdo, kdo vypadá jako manekýn nebo modelka? Hm, a co když to bude vzhledově úplně tuctový člověk, který nás však vezme do náruče, až si někde na přechodu zlomíme nohu. Dopraví nás do nemocnice, postará se o nás, možná bude mnohem starší nebo mnohem mladší, možná bychom ho na ulici jinak i přehlédli, ale my si po této špatné zkušenosti povíme: To byl senzační člověk! Udělal pro mě něco, co by pro mě nikdo jiný neudělal!

Tak co nebo koho se budeme snažit dnes či zítra hledat? Jen výhru ve Sportce? Jen klona Bradleyho Coopera nebo Natalie Portman? Všechno je jenom o tom změnit přístup v sobě. Nebát se i těžkých chvil v životě. Být za ně dokonce vděční, protože díky nim pochopíme, koho skutečně máme vedle sebe. Kdo opravdu jsme my sami.

Co všechno se může změnit

Jakmile změníme svůj postoj k těžkostem, a to i v partnerských vztazích či životě vůbec, změní se i naše vztahy a celý náš život. Pochopíme, koho potřebujeme nejen v druhých, ale i v sobě.

Že vlastně NEpotřebujeme člověka, který čeká, až mu spadne poklad do klína. Ale že je pokladem ten člověk, který je schopen najít bohatství i na dně, v maličkostech, které se v každém okamžiku dějí. Jenže my pro ně musíme něco udělat, něco překonat, neutíkat od nich, naopak je vyhledávat. O tom je koneckonců také kniha sporů ve vztahu SPOLU.

Pamatujte si, prosím, z tohoto Řešidla:

1. Kdykoli lidé utíkají ze vztahů kvůli problémům, které nechtějí řešit, odsuzují sami sebe k tomu, aby se jim tytéž problémy v příštích vztazích vrátily.
2. Tak funguje celá škola života: Dokud se nenaučíme látku, kterou nám život přednáší, budeme nuceni si ji opakovat. Až jednou pochopíme, že všechny ty limity, překážky, chyby, slabiny jsou tu pro nás. Abychom vyrostli. Abychom zesílili. Abychom zmoudřeli. Abychom byli zítra lepší než dnes.
3. Ale musíme se naučit, že vztah bez problémů neexistuje. Šťastné tudíž nejsou ty vztahy, které jsou bez problémů (takové neexistují), ale ty vztahy, kde se partneři naučili problémy řešit.