Proč lidé opouštějí ty, kteří by se pro ně rozdali?

"Nevím, jak se vyrovnat s odchodem partnera. Nejsem si vědoma jediné své chyby. Obětovala jsem mu vlastně všechno. Poskytovala jsem mu veškerý servis. Měl uklizeno, navařeno, každé jeho přání bylo odsouhlaseno. Nestačilo to. Co mu mohlo chybět, když všechno měl?"

Uvědomění o dvou březích

Nejprve mi dovolte připomenout toto zamyšlení:

Jako kluk jsem si myslel, že jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě je: který most držet a který spálit. Čas mě naučil, že nemusím pálit vůbec nic. Most totiž potřebuje DVA břehy. A láska je jako most mezi mnou a - tím, kdo se rozhodne připojit a společně se mnou ten most CHRÁNIT.

Pokud jeden ze dvou břehů přestane být stabilní, most to neustojí. Dva lidé k sobě ztratí cestu. Nemusejí nic demonstrativně pálit. Už totiž není co. Most se rozlomil. Ty padáš do řeky. A poznáváš, ke komu jsi vlastně celou dobu stavěl most. Že i když toneš, druhý už se pro Tebe nesehne, ačkoli Ty bys pro něj pořád ještě přeplaval oceán.

Naučit se plavat zase sám není snadné. Bolí to ne fyzicky, ale emočně. Také není snadné potom uvěřit, že je bezpečné s někým novým stavět most. Víš ale, jak poznáš opravdu bezpečný vztah? Že kdykoli spolu něco řešíte, potkáváte se přesně v polovině mostu. Říká se tomu kompromis.

A potkáváte se tam proto, že tomu mostu věříte.

Protože jen tam poznáte, že má oba pevné břehy.

Syndrom neviditelné činnosti a člověka

Problém, se kterým se potýká mnoho lidí (a teď nemluvím nutně jen o těch opouštěných, ale i opouštějících, kteří si teprve dodatečně uvědomí svou chybu), se jmenuje syndrom neviditelného člověka. Ten vychází z toho, že si dokážeme zvyknout na všechno, co trvá dostatečně dlouho. Na všechno dobré i na všechno špatné. Když se k nám někdo chová soustavně dobře, tak si na to zvykneme. Přestane to být vzácné, protože to začne být normální, všední, každodenní, běžné, samozřejmé. Přejíme se toho, jakkoli je to dobré, pokud se to opakuje pořád opakuje. A totéž platí o tom, když se k nám někdo chová soustavně špatně. I na to si můžeme zvyknout a přestat to řešit.

Představme si, že nám někdo každé ráno připravuje snídani. Pokud jsme v předchozím vztahu něco takového nezažili, tak první den je to úžasné, je to překvapení, nečekáme to. Druhé ráno je to fajn, ale třetí ráno už to nějak očekáváme. Časem se na to vlastně už spoléháme. Dokonce nás mnohem víc překvapí, když ta snídaně ještě na stole není.

Co se stalo, že jsi mi ji nepřipravila?

Co je v našem vztahu jinak?

Už mě nemáš ráda, trestáš mě za něco, nezasloužím si ji už?

Chápete? Z něčeho vzácného se stane nejen norma, ale svým způsobem i nárok. My si nárokujeme to, co pro nás člověk od začátku v dobré vůli dělá. A pokud to pro nás samozřejmě dělá dál, pak si tu věc postupně dokonce přestaneme vůbec uvědomovat.

Už nevidíme, že žena vstane o půl hodiny dřív. Dokonce nás štve, že nás vzbudila! To nemůžeš vstávat ohleduplněji? okřikneme ji. Nebo nevidíme, že pro nás smaží vajíčka. Taky nás to ruší - Nemůžeš smažit tišeji? Musíš tolik třískat tím nádobím, když prostíráš stůl? Musí ta pračka tak hučet, když pereš mé prádlo, zatímco se dívám na televizi? Musíš zrovna teď luxovat drobky, které jsem nezvedl, zatímco se zrovna dívám na fotbal?

Přestat vidět to, co přitom pořád je

My prostě časem přestáváme to dobré vidět. Vnímáme to buď jako normální, nebo to už ani nevidíme. Ano, nevidíme, co pro nás druhý dělá. Mohli bychom tomu říkat syndrom neviditelné věci nebo činnosti - kterou pro nás druhý dělá od začátku, ustavičně, pořád. Ale přesněji se tomu říkám syndrom neviditelného člověka, protože my přestáváme vidět nejen to, co pro nás ten člověk dělá, ale přestáváme vidět i toho člověka samotného.

Už nevidíme, že je s námi doma, ani co všechno dělá. Díváme se na to dennodenně, a tak nám to už splynulo s prostředím. Jen si představte: Když si pověsíte na zeď nový obrázek, pár dní ho tam vidíte, těší Vás. Po čase, když vkročíte do pokoje, ten obrázek tam pořád je, přesto si říkáte: Chtělo by to nějakou změnu, je to už nuda. Ten obrázek je pořád stejný, má pořád stejný motiv a stejnou hodnotu jako na začátku. Ale pro Vás už ne. Pro Vás je neviditelný, s nudným motivem, bez hodnoty. Klidně ho vyhodíte. Ano, to, co jste před časem draze koupili, teď levně prodáte nebo odnesete k popelnicím.

A tak je to i s člověkem.

Jak se nedocenitelné stane bezcenným

Jestliže se přejíme toho, co pro nás člověk dělá, jestliže dlouhodobě nenastává žádná změna ve vztahu, jestliže si nemusíme dávání našeho partnera ničím zasloužit, tak to jeho dávání pro nás začne být bezcenné. A dokonce jsme ochotni toho člověka (vlastně jakého člověka? Žádný tu přece není!) lusknutím prstu vyměnit za někoho jiného, kdo je jiný - kdo se "tak trapně nepodbízí", kdo "pořád neluxuje, nevaří, nepere" - kdo "žije"!

Není to tak, že by člověk, který se obětuje a je poté obětován, byl bez hodnoty. Ale pro osobu, KTERÉ se obětuje, tu hodnotu vinou zvyku může ztratit. A pak ten, kdo si toho obětavého partnera přestal vážit, a dokonce ho i opustil, musí projít tím, čemu říkám dar rozlišení.

A proto vy, "neviditelní" lidé, nepanikařte hned. Ten, kdo od Vás odešel v domnění, že už nemáte žádnou hodnotu, jen potřebuje poznat opačného partnera. Takového, který to, co pro Vás bylo samozřejmé dělat, sám dělat nebude. Ano, on nebude dělat to, co pro Vašeho partnera už bylo normální. "Jak to, že neděláš, co je normální?" bude Váš ex-partner křičet. Tehdy si vybaví Vás a časem si uvědomí, že co považoval za normální, normální prostě nebylo. Bylo to vzácné, to jen on přestal vidět hodnotu v činu i člověku.

Jak vysvětluji ve své knize Cítit rozumem, myslet srdcem, fakt, že někdo přestal vidět hodnotu ve Vás i tom, co jste pro něj dělali, ještě neznamená, že si obojí zase neuvědomí. Rozdíl bude jen v tom, že nyní si to už bude pamatovat navždycky. Hlavně když zjistí, že o Vás mezitím třeba i definitivně přišel. Nebo mohl přijít.